Z předchozího vydání FC Kurzu již znáte myšlenky Petra Borkovce, současného lídra finanční skupiny Partners. Když Petr ve dvaceti letech odjel do Skotska na brigádu sbírat maliny, pochopil rozdíl mezi dělat něco jen pro peníze a dělat něco opravdu pořádně. Tehdy ve Skotsku vzniklo jeho životní pravidlo: Když už něco děláš, dělej to na maximum. S tímto nastavením naskočil i do finančního byznysu s Radimem Lukešem a Petrem Kroupou. Společně pak v roce 2007 rozjeli i vlastní finančně poradenskou společnost Partners. Konkurence tehdy nevěřila, že Partners vydrží na trhu déle jak rok. Jenže to se hodně spletla. Letos již finanční skupina Partners slaví 15 let na trhu a patří mezi největší finančně poradenské společnosti v České republice. Jakou roli na jejich cestě sehrál jeden z devíti partnerů společnosti PETR KROUPA? Co mu pomáhá vytrvat na cestě, budovat tým a koukat pořád dopředu? To vše se dozvíte v našem rozhovoru.
Jaká byla Vaše cesta k finančnímu poradenství?
To je poměrně obsáhlá otázka. Dostal jsem se k finančnímu byznysu před 22 lety. Byl jsem student Vysoké školy ekonomické a profesionální basketbalista. V roce 1999 se mi přihodilo vážné zranění kolene, které mě na celý rok z basketu vyřadilo. V té době jsem začal maličko jinak přemýšlet. Shodou okolností jsem potkal Radima Lukeše, kterého jsem znal jako protihráče z basketu. Jako první mi položil otázku, nad kterou jsem do té doby nikdy nepřemýšlel: „Co budeš dělat, až přestaneš hrát basketbal?“ Ta otázka pro mě byla vcelku nečekaná, protože jsem do té doby o ničem jiném neuvažoval. Slovo dalo slovo, přeci jen jsem studoval finance, a proto mě zajímalo, proč úspěšný člověk jako Radim, který tenkrát řídil hotel Don Giovanni v Praze, najednou odchází z tak úspěšné pozice a mluví o podnikání. O něčem, čemu jsem vůbec nerozuměl a moc nevěřil. Ale právě ta jeho změna mi vrtala hlavou. Do toho přišlo to zranění. Najednou jsem si uvědomil, že se asi nikdy nebudu a ani nechci věnovat sportu celoživotně. Podařilo se mi dokončit vysokou školu a společně s Radimem jsme rozjeli podnikání.
S Radimem Lukešem jste začínali v OVB, je to tak?
Ano. Rok po mně přišel do firmy Petr Borkovec. V OVB se nám podařilo vybudovat jedno z nejlepších ředitelství v Evropě. Radim byl nejlepším zemským ředitelem v Evropě, Petr zase nejlepší regionální ředitel a já oblastní ředitel. Chtěli jsme řadu věcí změnit. Motivů byla celá řada. Já jsem se vždy toužil obklopovat úspěšnými a zajímavými lidmi, chtěl jsem se realizovat v prestižním oboru a finanční poradenství jsem vnímal jako prestižní obor. My jsme totiž měli zkušenosti ze zahraničí, kde byla tato služba takto vnímána. Našimi klienty byla řada profesionálních sportovců, kteří s ní měli zkušenosti. A mě vždy hrozně trápilo, že je u nás pověst finančního poradenství dost zkažená, což není nikdy dáno oborem, ale vždy jen těmi, kteří v něm pracují. Na trhu jsme se potkávali s lidmi, kteří tento byznys dělali jen jako přivýdělek, neprofesionálně, a to jsme chtěli změnit. Tehdy nebyla na finančním trhu žádná regulace, byl to začínající obor. Vedlejšák byl sexy byznys, chtěli si přivydělávat všichni, někdy v tom byla i určitá míra chamtivosti. My jsme ale nikdy nedělali podnikání kvůli penězům. To je zásadní věc. V podstatě neznám ultra úspěšného člověka v jakémkoliv oboru, který se stal úspěšným na základě svého myšlení ve smyslu, že všechno, co dělá, dělá pro peníze. Myslím, že to je základní důvod, proč jsou tito lidé úspěšní. Protože svůj byznys dělají proto, že ho mají rádi. Ne proto, kolik za něj dostanou. Peníze jsou vedlejším produktem úspěchu, úspěšné firmy, úspěšného sportovce, úspěšné kariéry. Není a neměl by to být prioritní motiv. A možná proto jsme se brzy stali lídrem trhu.
Jak dnes koukáte na patnáct let dozadu, kdy jste začínali?
Byla to jízda. Přiznám se, že se dozadu moc neohlížím, zajímá mě spíše to, co bude dále, v budoucnu. Ale když se ohlédnu, tak se nám podařilo vybudovat vcelku slušnou firmu, na kterou mohu být hrdý. Dnes je naše firma poměrně velká. Zkušenosti s jejím budováním nás naučily zodpovědnosti. Udělali jsme velké množství chyb a stejně velké množství věcí jsme se naučili. Díky tomu jsme mohli udělat mnoho dobrých věcí, a z toho je výsledek, který dnes vidíme. Věřím, že i nadále budeme růst a rozvíjet se.
Petr Borkovec mi říkal, že už před patnácti lety jste měli vizi vlastní banky, kterou teď připravujete. Měl jste stejný pohled do budoucna?
Neřekl bych, že bych takovou vizi přímo viděl. Ale na setkáních v menší skupině jsme se o možnosti vlastních bankovních služeb bavili. Chtěli jsme mít možnost sledovat peníze klientů v jejich celkovém propojení… Tenkrát jsme se při práci s klienty potýkali se situacemi, kde nastavíte klientovi portfolio, pracujete s ním dlouhodobě a řeknete mu: „Část peněz na základě diverzifikace je dobré nechat na účtech v bance, aby byla likvidní, pohotovostní rezerva.“ Setkávali jsme se s tím, že bankovními poradci byla naše portfolia negována a zpochybňována. A to lidmi, kterým nejspíš nešlo pouze o dobro klienta. A tomuto jsme chtěli zamezit. Chtěli jsme to mít pod kontrolou a chtěli jsme, aby s námi klienti bohatli na všech úrovních. Je ale pravda, že i banky udělaly krok kupředu. Dnes už si uvědomují, že bez konkrétních analýz a finančních plánů ušitých na míru klientovi neexistuje korektní poradenská služba.
Jaká je Vaše role ve skupině dnes?
Domnívám se, že má role je pořád stejná. Vždy mě bavilo pracovat s lidmi, pracovat s novými lidmi. Být článkem, který se snaží je rozvíjet v dovednostech a zejména v myšlení. To, co se nám podařilo, je, že máme velmi kvalitní lidi. Ty lidi jsme si vybrali, vychovali je, stále s nimi pracujeme a vzděláváme je. To si myslím, že je má nejzásadnější role ve firmě. Vytvářet prostředí pro růst. Praktikovat to, co jsem sám léta dělal.
Několikrát jste zmínil vliv myšlení na život každého z nás. Jakým způsobem se měnilo Vaše myšlení? Jak Vás sport ovlivnil ve vytrvalosti?
Troufnu si říct, že vytrvalost je zásadní klíč k úspěchu. U nás přemýšlíme trochu jinak, než je na trhu běžné. Mě osobně sport ovlivnil extrémně. Ovlivnil mě v ambicích, v sebevědomí – což je tuze podstatná věc, věřit ve své schopnosti. Vždy se snažím lidem ukázat, že to nejcennější a ta největší jistota, kterou mají, jsou jejich schopnosti a dovednosti. Víra v sebe samotné. Pokud ji někdo nemá, je nutné na ní zapracovat. Její nedostatek většinou vychází z historie, z rodiny, z prostředí, kdy něco nebylo úplně ideální. Sebevědomí roste samozřejmě s úspěchy, a proto je potřeba vyhrávat. Pro výhry však musíme dělat co nejvíce aktivit a také často vystoupit ze zóny komfortu. Aktivity s sebou nesou samozřejmě také prohry, z nichž si člověk bere schopnost překonávat překážky a cenné zkušenosti. Vždy se lidí ptám, pro koho budují svůj byznys. Dostávám dvě odpovědi. Buďto jej budují pro sebe, nebo pro své lidi v týmu. Já osobně jsem vždy budoval firmu, kanceláře, prostředí a dobrou atmosféru pro své lidi. To úzce souvisí s mentálním nastavením byznysu. V okamžiku, kdy budu něco budovat či dělat pro vás, tak do každé schůzky, kterou s vámi povedu, dám vše, co ve mně je, spoustu energie, nepodcením přípravu, budu více přemýšlet nad celou cestou ke společnému cíli… jednoduše poznáte, že něco dělám pro vás. Jde spíše o neverbální počin než o verbální. To se snažím svým lidem předat, to mi dal kolektivní sport. Existoval cíl, vize, měl jsem spoluhráče, byl zde aparát trenérů a fyzioterapeutů, sponzoři a spousta diváků… a všichni dohromady jsme si pomáhali. Každý využíval to nejsilnější ze sebe a nikdo nebyl tak dokonalý, že by uměl vše. Nikomu se nedařilo pokaždé.
Prostředí a nedokonalost. Žijeme v moderní době iluzorní dokonalosti. V době sociálních sítí, které nám předkládají pozlátka. Jak to vnímáte Vy?
Tuto část vnímám jako povrchní svět. Sociální sítě vlastně vůbec nevyužívám. Možná je to škoda, možná chyba, nevím. Nikdy jsem to nepotřeboval. Pro mě je stěžejní a nejdůležitější se s lidmi setkat a bavit se. Fascinuje mě, že jedete někam na dovolenou, fotíte se, dáváte to na sociální sítě, když se vrátíte, všichni o vás vědí, kde jste byl a co jste tam zažil, a už zde chybí snaha o vyprávění zážitků a příběhů. To z fotek lidé možná vidí, ale už nikoho nezajímají detaily. Přijde mi, že je to destruktivní pro rozvoj a myšlení lidí. Ne vždy jsou technologie prospěšné. „Technologie zkracují vzdálenosti, ale oddalují lidi,“ je hezký a trefný citát od filozofa Martina Heideggera. To mluví za vše. A pronesl to v padesátých letech. A porovnejme technologie padesátých let s našimi. Radši ani nechtějme vědět, co by říkal dnes. Mít vše rychle a co nejsnadněji, což je krédo a trend, kterým se ubírá vývoj technologií, jde ruku v ruce i se zmiňovanou chamtivostí. Když se dnes podíváte, tak se to odráží v myšlení lidí o co nejrychlejším vydělání peněz za co nejméně práce.
Není to právě způsobeno naším vnitřním motivem? Zda děláme něco pro naše nenasytné ego, které je mimo kontrolu, nebo zda to děláme pro lidi?
Když si vzpomenu na sebe, nikdy jsem neměl problémy se uživit. Vždy tu ovšem muselo být něco, co mě baví. A cesta k cíli je to, co mě baví. Každodenní vstávání, setkávání se s lidmi, pozorování, jak rostou, řešení i nepříjemných situací – to člověka rozvíjí. U nás ve firmě je vizitkou každého, ředitele, manažera i partnera, kolik vychová osobností, co zanechá za sebou odkaz, alespoň takto to vnímám já. To je má vizitka. Stejně tak je vizitkou každého rodiče, jaké vychová děti. Růst osobnosti vychází z toho, jak reagujeme na konkrétní životní i pracovní situace. Jako správný lídr musím své lidi, jako rodič své děti a jako trenér své svěřence, dostávat do praxe a pomáhat jim překonávat překážky, které s sebou praxe nese. Trénovat je. Toto jsem si odnesl z vrcholového sportu. Často jsme při trénincích simulovali situace, se kterými se můžeme setkat v zápase. Byl to volný styl, bez rozhodčích, mnohdy daleko tvrdší než poté v zápasech a to byla ta nejlepší příprava.
Děláte podobné simulace v týmu i s nováčky?
Dělám to dodnes. Myslím, že je to ohromně důležité, dostávat lidi do praxe a na praxi reagovat. Okamžitě reagovat na situace, které nastanou. Nevyšel mi klient, nedomluvili jsme se na spolupráci. Skvěle, řekni mi, proč. Jak reagoval? Proč reagoval? Protože obecně řečeno máme něco, co chtějí všichni: informace o tom, jak vydělat peníze, jsme kvalitní firma, máme kvalitní lidi, máme hodnoty (ty jsou dle mého klíčové). Když se mnou nikdo nechce spolupracovat, tak jsem asi někde udělal nějakou chybu. Na těchto situacích se to učíme.
Když obchodník uslyší od klienta NE, je to konečné rozhodnutí? Kdo o konečném NE má rozhodnout, obchodník, nebo klient?
Myslím, že v konečné fázi o tom rozhodují oba, že se uplatní metoda win-win ve smyslu oboustranné spolupráce. Musíme si navzájem padnout do oka. Vždy lidi učím, aby si uvědomili, co je na nich zajímavého. Když si vezmete, že budete klient, naproti vám bude sedět deset lidí ze stejné firmy, stejně vzdělaných, poskytnou vám stejnou službu, mají totožné informace, tak si stejně vyberete jednoho z nich. Podle čeho si ho vyberete? Podle sympatií. Podle toho, jak na vás působí, jak se umí prodat, jak působí důvěryhodně. To se snažím svým kolegům spolupracovníkům předat. Sebedůvěru v to, v čem jsou vlastně dobří. A opět nejen slovně, ale spíše, jakou energii do toho vložím, jakou přidanou hodnotu, jak to na mě klient pozná… Zde opět vyplouvá do popředí ta základní myšlenka: Vše, co dělám, dělám pro vás, pane kliente či vážený spolupracovníku. Vše se točí okolo tohoto mentálního postoje.
Vím, že v Partners děláte motivační soutěže. Fungují stále? A jak pracujete s motivací?
Ano, fungují pořád. Své motivační nastavení jsem si také přenesl ze sportu. Myslím, že je potřeba rozlišovat dva typy motivací. První, ta stěžejní, je motivace vnitřní. To je to, o čem se všichni bavíme. Jak je možné, že Jaromír Jágr v noci vstane a jde trénovat sám do haly? Jak je možné, že úspěšní lidé mají vytvořené takovéto návyky? Protože mají vnitřní motiv. Vědí, proč to dělají. Je to vlastně odpověď na otázku PROČ. Co je smyslem jejich fungování a života. Přenesu-li toto do našeho podnikání, tak vnitřní motivace je první věcí, na které musíme pracovat už vlastně od pohovoru. Druhá motivace je vnější. Ze zkušeností jsem vypozoroval, že existují další dva typy motivace vnější. Typ jedna je motivace charismatickou osobností, charismatickým řečníkem. Jsou firmy, které mají charismatické vůdce. Ti se postaví před dav lidí a perfektně mluví, uchvátí davy. Problém této motivace vězí v tom, že ne každý toto dokáže. Individuálně máme jiné schopnosti a dovednosti. Tato motivace se tedy stává neopakovatelnou. Každý velký byznys, aby mohl růst a rozvíjet se, musí být opakovatelný. A aby byl opakovatelný, musí být jednoduchý. Tudíž typ druhé motivace vnější je motivace prostředím. A to už můžu, pokud to umím, naučit každého. Do prostředí patří i dodržování pravidel, disciplína. Ta je mimochodem často vnímána negativně, ale i toto slovo může být značně motivační. Jako příklad si představme konferenci, kde školitel přijde pozdě. Nebo se posluchači trousí do sálu ještě půl hodiny po začátku. Jaký to bude mít vliv na prostředí a rozvoj lidí? Bude to rušivý element. Disciplína je důležitá věc, která je velmi klíčová i v podnikání, i přestože se říká, že podnikání je o svobodě. Ano, podnikání je o svobodě, ale je třeba dodržovat některé principy, které to naše podnikání dostanou na vrchol. A disciplína je jedním z nich. Dalšími motivačními nástroji jsou již vámi zmiňované soutěže, ovšem ne finančního charakteru, ale spíše ve formě hecování, pro radost. Pojďme se vsadit, kdo z nás domluví více schůzek. A může to být o hloupost – o vaření kávy pro tým, o úklid v kancelářích a podobně. Jde o to, dostat se z komfortu a udělat něco navíc. Mám rád soutěživé lidi. Sportovci na nejvyšší úrovni jsou ambiciózní a soutěživí. A i Partners budujeme na nejvyšší úrovni.
Co když má někdo silnou vnitřní motivaci, ale dostane se do prostředí, kde je manipulován? Kde věří v myšlenku, která se nezakládá na pravdě, ale je tam natolik charismatický řečník, že produkt je senzační? Jak to odhalit?
Motivace není o bezmezné víře čemukoliv a komukoliv. Vždy se snažím lidi naučit, aby používali zdravý selský rozum. Aby nepodléhali líbivým trendům. Aby se učili číst různé situace. Aby si dokázali ověřovat informace. Jelikož to je to, co mohou ovlivnit. Nemůžete ovlivnit, jestli o vás někdo v zákulisí bude mluvit negativně. To ovlivnit nejde. Může vás to otrávit, ale vnitřně vyrovnaný člověk věří sám v sebe. A ohledně otázky manipulace v prodeji (prodej třeba neetických věcí…) musím přeci rozpoznat, jestli to, co dělám, má hodnoty, podle kterých jsem byl vychovávaný. Pokud je nemá, tak to přece nebudu dělat. Obecně, lákadla jako hodně peněz za málo práce, výnos z investice v řádech desítek procent nebo přesvědčení, že není na sobě třeba pracovat, ale budu se mít lépe, zavání nepravdou a manipulací. Připomíná to typické slogany politických volebních kampaní.
Jak na současnou inflační dobu reagují Vaši klienti? Jsou řízeni strachem?
Záleží na konkrétních lidech. My se samozřejmě snažíme klienty uklidnit. Zažil jsem v byznysu 23 let a byl jsem svědkem už několika krizí. Nic neroste do nebe, nic nepadá pořád dolů. Jedná se o přirozený vývoj. Stagnace či pokles trhu jsou běžné věci. Je to ozdravný proces. Našim klientům se snažíme ukazovat, že s námi investují dlouhodobě, že toto jsou pouze krátké epizody v životě investice. Abych byl ale úplně upřímný, daleko více než inflace nás trápí to, že doba nahrává různým pochybným projektům, na které jsou sbírány peníze formou dluhopisových emisí, což vnímáme jako značně rizikové. Firmy, které je vydávají, se často zaštiťují různými prospekty, které schválila ČNB, ale ta se zabývá pouze administrativní stránkou prospektu, nikoliv kvalitou firmy a jejího projektu. Toto pak vytváří dojem bezrizikové investice. Opak je ale pravdou. Riziko nese investor a není malé. Co se stane, když projekt nevyjde? V tu chvíli investoři přichází o své peníze. Navíc obchodníci, kteří tyto dluhopisy nabízí, nejsou nijak regulovaní a nenesou žádnou odpovědnost. A to nemluvím o tom, že ani obchodně to nedává žádný smysl. Inflace je 15–20 % a výnosy z těchto dluhopisů se pohybují okolo 4–5 % ročně na 3- až 5letém horizontu s výše zmíněným rizikem. Co je na tom pro investory výhodné? Je potřeba na dané situace umět reagovat selským rozumem. Umět chápat principy investování, které jsou velmi jednoduché, jako například dodržovat pravidlo investičního trojúhelníku – likvidita, výnos, riziko. Chápat časové hledisko investic apod.
Jak vnímáte polevování v motivaci a vracení se ke starým zajetým kolejím, což je pro lidi mnohdy typické?
Vidím to jako důsledek využívání pouze té vnější motivace. Protože ano, vnější motivace je o krátkodobém nakopnutí. Pokud nemám vnitřní motivaci, tak mi dlouhodobě nepomůže. To by musel každé čtyři dny být kolem mě někdo, kdo mě krátkodobě povzbudí. To samozřejmě není ve velkých firmách použitelné.
Jak tedy probouzíte v nováčcích vnitřní motivaci?
Je to především o komunikaci s jedincem. Ptát se ho na to, proč vlastně chce podnikat. Proč se chce vymanit ze základního stereotypního života typu: budu studovat, najdu si dobrou práci a až nastane čas, půjdu do důchodu. Ukázat mu, kdo o tom vlastně rozhoduje. Kdo rozhoduje o tom, jakou rentu a jaký život bude mít. O tom, kdy tuto rentu bude čerpat a kdo chce, aby o tom rozhodoval. Myslím si, že získat vnitřní motivaci je proces. Není to jednorázová záležitost. Jednorázově mohu někoho do firmy přivést. Ale získat ho pro myšlenku, zejména pro složitou myšlenku, která má vydržet celoživotně, a naučit ho ji předávat, je proces. Stejně jako když máte trenéra, co vychoval několik fotbalistů pro špičkové evropské kluby. Jak to bude dělat? Ze začátku udělá nábor 200 kluků. Co ho bude dál zajímat? Jestli umí hrát fotbal? To v šesti letech neumí nikdo. Bude ho zajímat, jaký má kdo zápal. Ale to ještě neznamená, že každý vybraný z těch původních 200 kluků bude v budoucnu opravdu hrát za některý z velkoklubů. Někdo totiž nepřijde na trénink, protože byl třeba zvyklý chodit ven s kamarády. Další se nevzpamatuje z toho, že ho trenér třikrát nepostaví do zápasu. V našem byznyse je to přesně to samé. Jde o schopnost překonávat překážky. Přiznám se, že rád dávám svým lidem i takovéto umělé překážky. Nikdy třeba neděláme vstupní víkendové semináře v kancelářích, vždy je děláme mimo stěžejní region, abychom vytvořili překážku. Nový spolupracovník se s někým musí domluvit např. na odvozu, musí do sebe zainvestovat peníze za ubytování, stravu atd., protože schopnost investovat do svého podnikání je jeden ze základních principů. Musí se učit na certifikační zkoušky. Jedna z věcí, která se za posledních 20 let změnila k lepšímu, je regulace našeho oboru. A u nás jsme ji vždy podporovali. Když jsme zakládali Partners, bylo v našem týmu 80 % vysokoškolsky vzdělaných lidí. Ale trh a zákon umožňovaly vstoupit do podnikání i lidem bez maturity. My jsme to ale takto nechtěli. První, co jsme v našich interních procesech nastavili, byla potřeba mít minimálně středoškolské vzdělání. Dále jsme zavedli tzv. supervize, což jsou interní certifikační zkoušky. Nepouštíme na trh nikoho, kdo by neprošel těmito testy napříč celou firmou. Vytváříme si své vlastní vnitřní prostředí kvality, aniž by to zákony vyžadovaly.
Vybaví se Vám za patnáct let s Partners nějaká negativní zkušenost s týmem, na kterou nerad vzpomínáte?
Určitě ano, snažím se na ně ale nevzpomínat. Pokud bychom se v Partners trápili neúspěchy, nikdy bychom nebyli tam, kde jsme dnes. Je dobré zmínit, že dnes už nejsme „jen“ běžná finančně poradenská firma. Ve skupině máme vlastní investiční společnost, vlastní pojišťovnu Simplea, vlastní penzijní společnost Rentea a teď pracujeme již na zmíněné Partners bance. Máme zastoupení na Slovensku a mapujeme i další zahraniční trhy. Nic z toho by se nám ale nepodařilo, pokud bychom se pořád nedívali dopředu. Jasně že nic nejde bez přešlapů. Nikdo nevyroste bez pádů a negativních zkušeností. Pro mě vždy byla a je nejvíc negativní zkušenost pokaždé, když odejde člověk, který do týmu patřil, který z různých důvodů přestal věřit společné myšlence. To je mi vždy velmi líto.
Berete to jako osobní selhání?
Jak v kterých situacích. Někdy ano. Pro mě je vždy důležité, abych se podíval večer do zrcadla a řekl si: „Mohl jsi udělat něco lépe? Mohl jsi zařídit, aby to, co se stalo, dopadlo lépe?“ A pokud si odpovím, že nemohl, tak to jako osobní selhání neberu. Ale určitě jsou situace, kdy to částečně byla i moje chyba. V tu chvíli už zbývá se pouze poučit, netrápit se tím. Ale je to určitě těžké. Na každou událost, která se mi v životě děje, se mohu dívat jak pozitivně, tak negativně. To je dle mého zásadní. Nejsem schopen pracovat s lidmi, kteří jsou extrémně negativní, kteří vše vidí ze špatné stránky – co kdyby náhodou něco nevyšlo…
Kdo měl ve Vašem životě největší vliv na způsob Vašeho myšlení?
Byla to spousta lidí. Každý, kdo vytvářel prostředí, ve kterém jsem se pohyboval. Rodiče, určitě sport, trenéři, někteří učitelé. V prvních letech byznysu samozřejmě i Radim – svým jedinečným podnikatelským myšlením. Byli to i moji kolegové, spolupracovníci, kamarádi. A nemohu zapomenout ani na svou ženu.
Trochu jsme nakousli téma povrchního světa. Jak Vy obecně koukáte na současný stav společnosti?
To, co se nám dnes děje, epidemie, války atd., se už v historii dělo mockrát a určitě to nejsou šťastné chvíle. Rozdíl vidím především v současné výrazné roli médií, již zmiňovaných sociálních sítích apod. Mám pocit, že žijeme ve světě přehlceném informacemi, kde jedna zpráva střídá druhou a většina z nich je negativních, zčásti také proto, že strach lépe prodává, zaujme, přitáhne diváky, posluchače, followery a my se často necháme strhnout, ovlivnit, zmanipulovat. Je obtížnější zachovat si vnitřní klid a vracet své myšlení do rovnováhy. Na druhou stranu, pokud se ptáte na současný stav společnosti, věřím, že většina lidí má srovnané hodnoty. Kdykoliv se stane nějaké neštěstí, lavina podpory a solidarity je u nás velká. Důležité je nepodléhat strachu a negativním emocím.
Existuje podle Vás lék na lidskou chamtivost?
Ať se nám to líbí, nebo ne, řada lidí se zkrátka musí spálit. Někdy můžete říkat komukoliv cokoliv a on to nepřijme do té doby, dokud neprojde trpkou zkušeností. Tohle považuji za lék. Trošičku tomu i pomůže dnešní doba se svojí korekcí trhů a ekonomickými dopady situací ve světě.
Kde budete se skupinou Partners za patnáct let?
Kde budeme, to nevím, ale kde bychom chtěli být, tak o tom samozřejmě představu máme. Plánujeme být v zahraničí. Nedávno jsme se bavili, že bychom chtěli mít 100 milionů klientů po celém světě. Dneska máme přibližně 650 tisíc. Když jsme firmu zakládali, chtěli jsme se starat o čtvrtinu trhu, což jsou asi 2 miliony klientů. Je tedy vidět, že to nejde tak rychle, jak bychom si představovali, ale pro nás je to velká výzva a velký potenciál byznysu. Stále je nás málo a potřebujeme nové, zajímavé, ambiciózní a schopné lidi.
Je nějaká kniha či film, který Vás v životě ovlivnil?
Když jsem byl malý, velmi rád jsem četl Májovky, miloval jsem Vinnetoua a jeho smysl pro spravedlnost. Mám rád detektivky, historické filmy, jako je třeba Gladiátor. Z něho občas cituji ve svých školeních, líbí se mi některé myšlenky. Z byznysové literatury mě hodně ovlivnil Robert Kiyosaki, podle jeho druhé knížky Cashflow kvadrant jsem postavil svůj vzdělávací systém. Všechny situace dokážu vysvětlit z různých kvadrantů, jak o nich lidé přemýšlí. Využívám to i při individuálních rozhovorech se svými lidmi.
Pokud byste měl příležitost dát svému mladšímu já jakoukoliv radu, jak by zněla?
Nedával bych mu žádnou radu. Každá životní cesta je jedinečná a myslím, že pokud se nejedná o nějakou vyloženě tragickou, tak i formující. Žiji svůj sen, který jsem chtěl žít a který je spjat s tím, co mě baví. Zažívám při tom spoustu úspěchů, ale i neúspěchy. Z podnikání se stal můj životní styl, který žije celá moje rodina. Měl jsem také štěstí, že jsem potkal skvělou ženu, která je mi oporou nejen doma, ale i v byznyse. Mohu s ní řešit úplně vše, velmi si rozumíme, máme na většinu věcí stejné názory. Je po mém boku už krásných čtyřiadvacet let a pečujeme společně o naše dva syny. Jsem jí velmi vděčný za vše, co pro nás dělá, bez ní bych si to nedokázal představit. Pokud byste ale i přesto na nějaké radě mému mladšímu já trval, řekl bych mu: Vytrvej, dělej to, co tě baví, a dělej to s lidmi, které máš rád, a hlavně mysli pozitivně.
Petr Kroupa byl jedním z hostů podcastu Myšlením na vrchol. Pokud se vám líbily některé jeho myšlenky a pokud si je chcete pravidelně připomínat třeba při cestování autem, stačí kliknout zde.