Když člověk neustále překračuje únosnou mez, je to podobné, jako by mu někdo sypal písek do soukolí, které jej v životě žene kupředu. Poznal to i MARTIN ŠVEC. Když úspěšně ukončil studium na „Matfyzu“ a vstoupil do produktivního života naplno, tak si říkal, že ve třiceti bude brát sto tisíc korun měsíčně, ve čtyřiceti bude generálním ředitelem a v padesáti půjde do důchodu. První dva cíle zvládl v předstihu. Na své cestě však pochopil, že si nestačí jen splnit cíle. Mnohem důležitější jsou pocity, které člověk na cestě prožívá. V příběhu generálního ředitele společnosti Simplea zjistíme, jak neustálé překračování osobních hranic může vést k totálnímu vyčerpání, anebo naopak k velkému rozhodnutí. Záleží na tom, jakou cestu si zvolíme…
Malé kolečko v soukolí
Když Martin odcházel ze střední školy na Matfyz, nadšením moc nejásal. Školu mu vybrali rodiče a dnes říká, že sám by se pro ni pravděpodobně nerozhodl. Je však rád, že dal na radu rodičů, protože objevil obor, který si zamiloval – pojišťovnictví. „Na Matfyzu by se mohla hromada předmětů úplně zrušit, pětadevadesát procent vědomostí, které se člověk učí, pak v praxi nepotřebuje. Jenže důvod, proč se to studenti učí, není ten, že by potřebovali obsah, ale to, že potřebují formu – co totiž Matfyz dokáže báječně, je to, že rozvine myšlení do jiné dimenze, té analytické.“
Martin vystudoval finanční a pojistnou matematiku. „Nastoupil jsem do jedné pojišťovny, ale paradoxně jsem o pojišťovací práci nevěděl vůbec nic. Věděl jsem, jak se matematicky počítá pojistka, ale netušil jsem, jak tato práce vypadá v každodenním životě – při jednání s klientem i v korporátní realitě.“
Začátečnický aktuár, to byla jeho první pozice. Připravoval číselné podklady pro management, ale sám nic nevymýšlel. „Bylo to jako někde ve státní správě. Teplé místo, ale nezajímavé platově i z hlediska rozvoje. Postupy byly dané časově, musely se pouze vyčekat, ambicióznější lidé jako já odcházeli.“
Velké kolečko v soukolí
Ve druhé pojišťovně již zažil reorganizaci a spojení dvou velkých korporací. Čichl si k možnosti promluvit v tak složitém období do řešení některých problémů, byl slyšet v týmech a povýšil. Postupně se stal šéfem produktů a dosáhl podílu na řízení firmy společně s obchodním a finančním ředitelem. Ano, z malého kolečka vyrostl ve velké, ale ambicióznost paradoxně trpěla ještě více.
„Některé nadnárodní korporace mají tu nemoc, že ztratí důvěru k lokálním lidem – manažerům z té země, kde mají pobočku. Proto se každá prkotina, vymyšlená v té zemi a vhodná pro daný trh, musí schvalovat centrálou. V praxi to vypadá tak, že něco vymyslíte za den a další půlrok čekáte, až Vám zlepšení vhodné pro Čechy schválí třeba Řek. A on Vám to neschválí, protože neví, proč by to Češi potřebovali. Když jste ambiciózní a chcete věci posouvat vpřed, tohle Vás ubíjí, stejně jako absurdní centrální rozhodnutí, které jste povinni pouze respektovat. My jsme najednou museli přijmout desetkrát dražší IT řešení, bez diskuse. Vy tomu nerozumíte, dokonce to přímo ohrožuje byznys, který po Vás z centrály chtějí. A jednou za čas všechno dovrší ,Potěmkinova vesnice‘. To přijede velké zvíře z centrály, Váš top management se s ním plácá po ramenou, jak všechno skvěle funguje, a přitom realita je opačná, nestíháte a lidé padají na ústa. Všechno to jsou vzpomínky, za které jsem dnes vděčný. Věděl jsem, jak to už nikdy nechci dělat,“ popisuje Martin situaci, která je častá ve velkých korporacích. Pro lidi jako je on, kteří chtějí dělat svou práci nejlépe, jak dokážou, je podobné prostředí ubíjející. Lidé musí často zatínat zuby a volit mezi „rozkazem“ shora a čistým svědomím. Jenže je to právě naše svědomí, co je vždy s námi a které si dlouho pamatuje, pokud jsme dovolili druhým lidem překročit vlastní hranici. A něco podobného zažíval i Martin Švec.
Zaseklé soukolí
Když bylo Martinovi třicet, přišla další reorganizace. Pozvali si ho a dostal na výběr: Zůstat a povýšit, nebo odejít a inkasovat dvanáctiměsíční odstupné. „Bohužel mě pozvali jako prvního a já nevěděl, co se chystá. Tak jsem kývnul na setrvání a povýšení, a ti z mé kanceláře, kteří přišli po mně, už na výběr neměli. Náhle jsem seděl sám v kanceláři a stavy doplnili lidé, takzvaně spolehliví, kteří byli v pojišťovně už desítky let, lhostejní k jejímu osudu, snažící se jen přežít. Bylo jim jedno, jak funguje regionální byznys, hlavně chtěli vypadat hezky před centrálou, aby jim dál chodil plat. Jejich heslo bylo: ,Zůstat, než přijdou na to, že jsem úplně blbej.‘“
Byla to doba, kdy téměř vůbec nebyl doma s rodinou. „Osm hodin denně se snažíte zvedat regionální byznys, dělat čísla a být pojištěncům nablízku, a dalších osm hodin se snažíte vyhovět centrále nebo vymýšlet, jak obejít to, co naopak sráží regionální byznys a shazuje čísla. Populární bylo například to, že když jsme někomu potřebovali přidat plat, aby neodešel, museli jsme současně někoho jiného propustit, protože mzdový rozpočet nebylo možné navýšit. Představte si, že dennodenně děláte něco, co Vám bere síly, a přitom to nikam nevede. Po šestnácti hodinách v práci přijedete domů, pozdě v noci, psychicky vysátý, a už v půl šesté ráno máte zase vstát a jet někam, kde víte, že veškeré úsilí bude marné, zbytečné a nic nikam neposunete.“
Pravidelní čtenáři FC Workshopu už jistě chápou, že pracovat v podobném režimu není dlouhodobě udržitelné. Pokud chce člověk v životě zdravě prospívat, nemůže neustále dovolovat druhým lidem překračovat zdravou mez. Některým lidem však práce v podobném prostředí vyhovuje. Vše je to jen otázkou hodnot, což potvrzuje Martin v jedné z historek z bývalé práce: „Kolega, kterého jsem se ptal, jak to může vydržet, mi řekl: ,Mně to za ty peníze stojí. Každý den mě někdo nahoře zdrbne nebo mi někdo v týmu hodí klacek pod nohy, ale já v tu chvíli vypnu, protože vím, že bych takhle zaplacený flek nikde neměl.‘ Naše HR manažerka, když jsem přinesl výpověď, povídá: ,To bych nečekala, že to vzdáš tak brzy!‘ Chápete? Tak brzy – a já dobré čtyři měsíce nemohl spát a fungovat.“
Laponské mazivo
Už déle ho sledovali lidé z finanční skupiny Partners. Největší finančně poradenská společnost na českém trhu přemýšlela o vlastní pojišťovně. „Zavolal jsem Petru Borkovcovi, jednomu z majitelů, jestli jeho nabídka pořád platí. Sešli jsme se v Laponsku na snídani. Ta schůzka byla jako z jiného světa. Dostal jsem rozpočet a záleželo na mě, jak s ním naložím. Současně jsem ale každou korunu musel vysvětlit, neexistovalo plýtvání. To byl rozdíl. Ve velkých korporacích bývá akcionář neviditelný. Nikdo neřeší, jestli se oknem vyhodí stovky milionů. Ale Petrovi s Radimem Lukešem, druhým z majitelů, se musím každý den podívat do očí. Pro ně nejsou ani sebemenší peníze pod rozlišovací schopnost. Tím víc pak ocení, když vše co nejefektivněji funguje.“
Do dvou let od laponské snídaně byla na světě nová pojišťovna Simplea. Jiná než všechny ostatní, hlavně svým lidským potenciálem. „Nábor lidí byl neskutečně jednoduchý,“ usmívá se Martin. „V nadnárodních pojišťovnách totiž byli všichni naštvaní. Nikoho jsem nemusel přeplácet, stačilo nabídnout smysluplnou práci, flexibilitu a vůbec zdravý selský rozum.“
Když jsem se Martina zeptal, kde hledal nové lidi do týmu, jen se pousměje. Nemusí dlouho vzpomínat, přesně věděl, jaké lidi do týmu chce a jaké ne. Potřeboval lidi se zdravými hodnotami, takové, kteří se nebudou bát ozvat, když jim nějaké rozhodnutí nebude dávat smysl, a pro které heslo „zákazník na prvním místě“ nebude jen heslem z plakátu. Potřeboval srdcaře a věděl, že takové může najít i ve velkých korporátech. „V jedné pojišťovně nabrali do IT oddělení Indy místo Čechů. Říkali, že z finančních důvodů, ale místo deseti Čechů museli nakonec vzít dvacet Indů. Tak jsem ty Čechy vzal všechny k sobě. Jsou to typičtí ajťáci-srdcaři, kterým když zavoláte s problémem v deset večer, oni neodmítnou, berou to za své. Než bychom platili horentní sumy za hotová řešení, za rok nám postavili vlastní kompletní administrativní systém pojišťovny, díky kterému jsme dnes dál než ostatní,“ těší Martina. „Z jiné pojišťovny jsem vzal nedoceněnou právničku, která u nás rozkvetla a záhy se stala právničkou i pro Partners. Jsem obklopen ženami, hlavně staršími. Jsem totiž chaotik a dokážu něco velkého vymyslet, ale pak kolem sebe potřebuji zklidňující zkušenost a hlavně praktickou pořádnost. A pro ně byl rozhodující můj přístup. Například nikoho nenutím, aby si bral dovolenou, když potřebuje s nemocným dítětem k lékaři. Náš systém umožňuje pracovat čtyřiadvacet hodin denně, to znamená odpracovat si svých osm hodin můžete vlastně kdykoli. Říkám: ,Klidně se připoj doma ve čtyři odpoledne, až přijdete od doktora, a pracuj pak do půlnoci.‘ Mimochodem, pamatuji si, jak nám v korporaci sice povolili home office, ale firemní notebook byl k dispozici jen jeden a lidé ho museli sdílet. Nikdy jsem tomu nerozuměl. Tam se pálily v kamnech pytle peněz, ale na opravdu důležité věci pro opravdu důležité lidi – ty dole – peníze nebyly.“ K tomu Martin ještě s trpkým úsměvem poznamenává: „V pojišťovnictví se servis zákazníkům dělá odspodu. Ale když došlo na úsporná opatření, řezalo se paradoxně také odspodu. Krátily se mzdy lidem, kteří si za měsíc vydělali to, co ředitel téže pojišťovny za pár minut.“
Po schodech
Když Martin budoval novou pojišťovnu na zelené louce, přesně věděl, co chce dělat jinak a lépe. A nebylo to nic složitého. Ostatně už samotný název nové pojišťovny – SIMPLEA – vyjadřuje především jednoduchost, na které staví. Martin chce využívat chytré technologie a skrze jednoduché pojistné podmínky dokázat klientům, že na životní pojištění nemusí koukat skrz prsty. „Vzniklo to na zelené louce, podle našich snů a představ. Chceme dokázat, že životní pojištění se dá dělat i jinak, než je zvykem,“ říká. Z finančního analytika, zavřeného kdesi v temné kanceláři, se tak ze dne na den stal generální ředitel nové pojišťovny. Martin je „matfyzák“, má analytické myšlení a na vše se stále dívá skrz čísla. Věděl však, že nová pozice nebude jen o číslech, ale především o lidech. Aby splnil svůj záměr, potřeboval se postarat o lidi, respektive o dobrou energii v týmu. „Jinak probíhal už samotný výběr lidí. Nehledal jsem konkrétní typy na konkrétní pozice. Ptal jsem se lidí: ,Co CHCETE dělat?‘ A pak jsem raději upravil systém, aby se v něm cítili co nejlépe. Ostatně, ohromně si užívám proměnu těch lidí. Sedím s nimi přímo v kanceláři, abych je vnímal. Když vycítím nějakou nejistotu, jdu za nimi, ptám se, vysvětluji. Říkám: ,Pokud Vás něco trápí, pojďme to spolu řešit.‘ A oni se to učí. Nebyli zvyklí, že se smějí ozvat, že je někdo bude poslouchat a že někdo jejich problém bude chtít řešit. Včera mi jedna kolegyně řekla: ,Tady je to hrozné, tady nemáme ani frontu stížností. Co někomu vadí, je ihned vyřešeno.‘“ Načež dodá: „No jo, udělali jsme prostě pojišťovnu podle sebe. A co mi všichni ředitelé od konkurence závidí, já opravdu cítím, že tu pojišťovnu ŘÍDÍM.“
SIMPLEA se specializuje pouze na životní pojištění. První pojistku uzavřeli v dubnu 2019 a za tři roky už získali důvěru více než osmdesáti tisíc klientů. Do toho Martin Švec rozjel pro finanční skupinu Partners také penzijní fond Renta, kde je dalších padesát tisíc klientů. Už je to pět let, co udělal velké životní rozhodnutí, když dal výpověď v zaměstnání. Udělal obrovský kus práce, přesto pořád září a má víc energie než na začátku: „Byznys se rozjel strašně rychle. Narážky konkurence, že brzy zkrachujeme, už dávno utichly. Naopak ty konkurence zpozorněly. Už chápou, že s námi musí počítat. A to jsme pořád na začátku. Lidé k nám přebíhají pořád víc.“
Martin měl na začátku kariéry sny a cíle, které měřil jen čísly. Dnes ví, že to nestačí, že člověk nemůže pro své sny překračovat únosnou mez. Možná si sny splní, mnohem důležitější však je, jak se během jejich naplňování cítí. „Když jsem byl na škole, řešil jsem, kolik jednou budu brát, na jaké pozici budu a kdy si dovolím odchod do důchodu. Ale úplně jsem zapomněl přemýšlet o tom, jak se budu cítit. A teď poznávám to nejdůležitější – jaké to je, když nemám práci, ale spíše koníček. Když vím, že sednout si k práci znamená posunout ji vpřed. Když doma nekoukám na televizi a různé opakovaně vysílané nesmysly a raději se věnuji tomu, co den za dnem má smysl, co den za dnem roste, co mě den za dnem naplňuje. Jsem v neskutečné psychické pohodě.“
Tip:
Zaujal Vás příběh Martina Švece? Chcete vědět, jaké to bylo vybudovat novou pojišťovnu na zelené louce nebo proč je zrovna pojišťovnictví tak nepopulární obor? Jak poznat dobře nastavenou pojistku a mít klidné spaní? Nejen na tyto otázky odpovídal Martin v podcastu Myšlením na vrchol. Pokud Vám rozhovor unikl, můžete si jej poslechnout zde.