Podívejte se, prosím, pozorně na úvodní fotografii. Pohled na Zemi z okraje vesmíru, přesněji řečeno ze stratosféry, byl umožněn jen pár lidem na světě. Mezi ně patří také světový rekordman FELIX BAUMGARTNER, který nedávno oslavil desetileté výročí svého životního kousku. Nebylo to ovšem zadarmo, na svůj den se připravoval dlouhých sedm let a jednou z největších výzev bylo naučit se pracovat se strachem. Překvapivě neměl strach skočit, nýbrž vystoupat. Pojďme se podívat, jak „pan Nebojsa“ objevil strach a naučil se s ním pracovat.
Ovládnout strach
Fanoušci mu neřekli jinak než nebojácný Felix. Své přízvisko si vysloužil za adrenalinové kousky, se kterými zavítal doslova ža na hranici vesmíru. 14. října roku 2012 Felix Baumgartner vyletěl ve speciální návratové kapsli nesené heliovým balonem až do výšky 39 000 m a skočil. Toho dne Felix překonal hned tři světové rekordy. Prvním z rekordů byla nejvyšší dosažená výška balonu s lidskou posádkou, druhým byl seskok z nejvyšší výšky nad zemí a třetím nejvyšší dosažená rychlost při volném pádu. Tehdy překonal rychlost zvuku a dosáhl rychlosti 1 170 km/h. Toho dne mohl Felix překonat i čtvrtý rekord, tedy nejdelší doba volného pádu. Nepřekonal jej, a to zcela úmyslně. Záměrně otevřel svůj padák dřív. Tímto gestem chtěl poděkovat za přípravu svému mentorovi Josephu Kittingerovi, který byl od roku 1960 držitelem nejen rekordu v délce volného pádu, ale také v rychlosti a výšce seskoku. Felix si tak na svůj významný den nemohl najít lepšího učitele.
Skokem ze stratosféry o sobě Felix Baumgartner nedal vědět světu poprvé. Seskočil ze dvou nejvyšších budov na světě, přelétl přes kanál La Manche jen s křídlem z uhlíkových vláken připevněným na zádech. V Chorvatsku se postavil na okraj 200 m hluboké Mametové jeskyně a skočil s padákem do černé jámy. Za všechny tyto kousky se zapsal mezi fanoušky jako muž, který nezná strach. Ve skutečnosti se ale Felix se strachem jen naučil pracovat. Moc dobře si uvědomoval, jaká rizika podstupuje.
Nadzvukové lety trénoval pod dohledem leteckých odborníků v kalifornské poušti Mojave. Když s odborníky rozebíral všechna rizika, s ledovým klidem zmínil nejrůznější způsoby, jak by mohl během mise zemřít. Uvědomoval si, že pokud by se balon poškodil při vzestupu příliš brzy, nestihl by opustit kapsli ani otevřít padák a pád by nepřežil. Stejně tak si byl vědom, že pokud by jeho speciální oblek ztratil v řídkém vzduchu tlak, začala by se v něm doslova vařit krev. Zkrátka a dobře bylo mnoho rizik, která se Felix rozhodl podstoupit. Neignoroval však možná rizika, ale připravil se na ně nejlépe, jak jen mohl.
Naučil se pracovat se svým vnitřním světem natolik, že nedovolil, aby strach převzal kontrolu nad jeho chováním. „Nevíme, co můžeme očekávat, když tělo přejde do nadzvukové rychlosti, rizik je mnoho,“ řekl Felix jednoho odpoledne během svého tréninku, a když dostal otázku, zda má strach, odpověděl: „Ano, samozřejmě že cítím strach, podobně jako kdokoliv jiný na světě. Naučil jsem se ale ovládat svůj strach, aby mi nepřekážel v životě.“
by mi nepřekážel v životě.“ Znáte staré dobré rčení „Žádný učený z nebe nespadl“? Ve Felixové příběhu je více než trefné. Baumgartner do svých 41 let provedl více než 2 500 seskoků jako rakouský vojenský výsadkář. Se zpracováním strachu v oblacích tak měl bohaté zkušenosti. Tentokrát se ale musel vypořádat s něčím neznámým. Speciálním vesmírným oblekem a helmou. Když ho měl na sobě během tréninků na zemi, necítil venkovní vzduch ani neslyšel nic kromě zvuku vlastního dechu. Občas se cítil jako v pasti, doslova se musel naučit být jen sám se sebou, se svými myšlenkami a dechem. „Celé je to jen věc mysli. Už se nebojím, protože jsem se stal mistrem v přeprogramovávání vlastní mysli. Díky tomu mohu přijmout další výzvy a jít zase o kus dál.“
Poznat nepoznané
Když Felix Baumgartner podstoupil první letecké testy ve speciálním skafandru, všichni se radovali. Jako zkušený parašutista se naučil rychle a hravě ve skafandru manévrovat. Felixova sebedůvěra vzrůstala. Byl připravený na další test – pětihodinová simulace výstupu do řídkého a mrazivého vzduchu stratosféry. Dalšího dne se měl nechat Felix zavřít do přetlakové kapsle na letecké základně v Texasu a celých pět hodin být jen sám se sebou. Se svými myšlenkami a hlasem svého dechu. Žádný adrenalin ani rychlost, jen zvuk vlastního dechu a hlas myšlenek. V předvečer testu Felix znervózněl. Dokáže být pět hodin jen sám se sebou? Nic podobného nezažil. Celou noc nemohl usnout, nervozita stoupala. Za svítání si koupil letenku a vrátil se domů do Rakouska. Nebojácný Felix dostal strach. Ano, ten muž, který skočil z nejvyšší budovy světa a byl ochoten riskovat vlastní život překonáním nadzvukové rychlosti, byl přemožen obavami. Neměl strach skočit na zem z okraje vesmíru, ale měl strach strávit sám se sebou pět hodin na zemi. Jen pouhá představa, že by se měl uzavřít do skafandru, mu spouštěla návaly úzkosti a jeho sebevědomí začalo klesat dolů. Tehdy si uvědomil, že musí nejprve zapracovat na své mysli.
Patříte-li mezi pravidelné odběratele tištěných FC Kurzů, jistě už víte, jakým způsobem a kde vzniká v lidské mysli strach. Z určitého úhlu pohledu se lidský mozek vyvinul tak, aby chránil náš život a šetřil naší energií. Proto nás mozek nenutí přemýšlet nad návyky a věcmi, které již opakoval tisíckrát. Proto někdy jedeme životem na autopilota, aniž bychom přemýšleli, zda to, co děláme, ještě dává nebo nedává smysl. Když mozek získá špatnou zkušenost, během které nám bylo ublíženo, příště nás varuje. Nechce nám bránit v růstu ani překonávání sebe sama. Snaží se nás pouze chránit od bolesti a další špatné zkušenosti. K této ochraně používá nejúčinnější nástroj ze všech – strach. Proto, když nemáme ještě vlastní zkušenost, cítíme obavy. Proto, když slyšíme z okolí jen negativní informace, mozek uvěří a hledá způsob, jak nás chránit.
Neurovědci si pomáhají tzv. teorií trojjedinečnosti lidské mysli. Teorie vysvětluje, že lidský mozek se vyvíjel velmi pomalu. Stará centra nebyla nahrazována novými, nýbrž vznikala centra nová. Ve zmíněné teorii je mozek rozdělen na tři základní systémy. Nejstarší části se říká plazí mozek, na tu se nabaluje mozek savčí, chcete-li limbický systém, a nejmladší část představuje neokortex, tedy šedá kůra mozkové. Centrum našeho rozumu. Je dobré si uvědomit, že každá z těchto částí má nějaký systém ochrany před nebezpečím. Základní úkony vycházející z plazího mozku říkají, buď uteč, ztuhni, nebo bojuj. Zatímco savci jsou již díky limbickému systému obdařeni novou úrovní porozumění a flexibility k reakci na hrozbu. Součástí savčího mozku je párový orgán, tzv. amygdala, o které pozorní čtenáři FC Kurzů neslyší poprvé. Amygdalu můžeme chápat jako emoční paměť našeho mozku, která reaguje rychleji a dříve, než si dokážeme cokoliv uvědomit a rozumově zpracovat.
Neurovědci například zjistili, že pohled na nepřátelskou tvář může vyvolat reakci v amygdale dříve, než se zaregistruje ve zbytku mozku, a protože se nás mozek snaží chránit, snadno se může stát, že v některých situacích reaguje až příliš přehnaně. Často způsobí, že zvíře uteče, když by bylo bezpečné zůstat v klidu. Mozek v tu chvíli jednoduše vyhodnotí, že je bezpečnější útěk než případný neúspěch v konfrontaci s predátorem. Nyní se ale pořád nacházíme na úrovni limbického systému. Rozum s tím stále nemá nic společného.
Mnohem později se v lidské evoluci objevil třetí poplašný systém, a tím je tzv. prefrontální kůra. „Pre“ nás odkazuje na pozici v mozku, tedy před přední částí a tedy pravděpodobně něco zcela nového z evolučního hlediska. U lidí je mnohem vyvinutější než u jiných druhů. Prefrontální kůra je zapojena do všech druhů velmi lidských činností, jako jsou logické uvažování, vědomé myšlení a výkonná kontrola. Dokáže posoudit symbolický význam událostí, včetně myšlení jazykem. Je tedy mnohem flexibilnější a specializovanější než evolučně starší systémy ochrany. Proto stačí, aby jen pouhá myšlenka na nějakou situaci v nás vyvolala pocity úzkosti a strachu. Jakmile toto nastane, člověk může začít reagovat podobně, jako když se zvíře potká s predátorem. Prefrontální kůra však umí zpracovat i šťastnější emoce. Záleží jen na tom, jak je náš mozek ovlivněn, respektive v jakém prostředí se nachází. Pokud se člověk dlouhodobě vystavuje negativnímu prostředí a negativním myšlenkám, mozek vyhodnocuje své myšlenky a situace ovlivňuje negativním směrem. Pokud se vystavuje prostředí, které je přínosnější pro růst, efekt je opačný. A nyní už můžeme chápat, proč byl nebojácný Felix Baumgartner přemožen strachem.
Šikovní pomocníci
Se strachem měl již bohaté zkušenosti a byl zvyklý mu čelit. Nedělal tak ovšem vědomě. Pomohli mu k tomu nevědomé fyziologické reakce, které do jeho mozku začaly vyplavovat stresové hormony, jako je adrenalin a kortizol. Jednoduše bychom mohli říct, že aby Felix mohl zpracovat svůj strach, potřeboval být v akci, aby nemohl nad věcmi příliš přemýšlet. Jakmile ale byl v klidu a jen sám se sebou, nastala situace, se kterou neměl zkušenost. Najednou, když měl sedět sám v tichu jen se svými myšlenkami a jeho tělo nebylo vystaveno dynamické situaci, se začal objevovat strach, který Felix dosud neznal. Stačilo jen pár myšlenek ovlivněných negativními informacemi, a začal panikařit. Později Baumgartner přiznal, že se cítil trapně. Během 25 let parašutismu nic podobného nezažil a pochopil, že pokud chce ovládnout tento typ strachu, potřebuje se naučit zpracovávat své myšlenky. Aby to dokázal, začal spolupracovat s klinickým psychologem Michaelem Gervaisem.
Aby Baumgartner dokázal vystoupat do stratosféry, aniž by se během pěti hodin nenechal přemoci vlastními myšlenkami na tragické scénáře, potřeboval se naučit ovládat svůj vnitřní svět. Gervais při tréninku nejprve Felixe požádal, aby si představit, jak je svázaný uvnitř obleku, a to bez možnosti úniku. Následně položil otázku: Co nejhoršího by se mohlo stát? Felix v tu chvíli myslel, že jen z oné představy dostane infarkt. Tak velkou měl speciální skafandr nad Felixem moc. Stačila jen představa, jak mu nasazují helmu, zacvakávají gumové těsnění, a Felix začal panikařit. Problém však nebyl fyzický, nacházel se v jeho nitru. Aby Felix dokázal problém odstranit, potřeboval nejprve Gervais identifikovat všechny spouštěče. K identifikaci použil techniku vizualizace. Felix dostal za úkol vytvořit nákres trasy z bytu do tréninkového centra. Během testu mu byl měřen srdeční tep a současně popisoval své pocity.
Pokud se Felixův tep a dech kdykoliv zrychlil, musel se zastavit a uklidnit se, než mohl pokračovat dál. Gervais na cestě hodnotil úroveň úzkosti od jedné do deseti. Pokud to stouplo na tři, například když míjel jezero nedaleko tréninkového centra, nemohl pokračovat, dokud to nesnížil zpátky na jedna. Pokud se číslo po příchodu do šatny znovu zvedlo, nemohl si oblek obléknout, dokud se opět neuklidnil. Cílem cvičení bylo nejen zmenšit Felixův strach, ale odstranit ho pomocí dvou technik, které ho Gervais naučil. První technika řídila kvalitu myšlenek a druhá technika se soustředila na kvalitu dýchání. Felix do té doby vnímal oblek jako vězení, zaměřoval se ve své mysli jen na jeho negace, které mu připomínaly velikost hrozícího rizika. „Začni se soustředit na to, jak je tvůj oblek výjimečný.“ řekl Gervais a pokračoval: „Soustřeď se na to, že ti umožní dýchat čistý kyslík a udržuje prostředí, díky kterému se dostaneš na místa, kam se jiní lidé nedostanou. Přemýšlej tak, že vůně gumového těsnění na přilbě není vůně hrozby, ale vůně blížícího se úspěchu a jedinečného zážitku. Felixi, uvědom si, že skafandr tě nedělá zranitelnějším, ale dělá z tebe superhrdinu.“
Schopnost sebeřízení
Z počátku byl Baumgartner k této technice trochu skeptický a moc nevěřil, že podobný trénink bude fungovat. Zavedená technika vychází z kognitivně-behaviorální terapie, která se stala zlatým standardem psychologické léčby. V zásadě se jedná o soubor strategií pro překonání negativního zkreslení. Žádná jiná léčba nebyla tak důkladně prozkoumána a bylo zjištěno, že je bezpečná a účinná pro širokou škálu problémů, včetně deprese, úzkosti a dalších poruch. Gervais neustále opakoval pozitivní výroky, takže se z nich staly pozitivní mantry, které si Felix mohl říkat, kdykoliv pocítil nárůst úzkosti. Čím víc je Felix slyšel a opakoval, tím věrohodněji působily. Jeho mysl začala mantrám věřit. A čím častěji je slyšela, tím silnější byla Felixova víra. Najednou přišel zlom. Když se Felix po čase nasoukal do obleku a podíval se do zrcadla, najednou už se necítil mizerně, zničehonic mu ten oblek připadal docela fajn.
Zpracování strachu, který pocházel jen z Felixových představ a myšlenek, potřebovalo svůj čas. Jakmile Gervais identifikoval všechny příčiny obav a pochopil, že Felix vnímá oblek jako vězení, pustili se do práce. Nejprve začali jen s nasazenou helmou bez obleku, aby Felix cítil vzduch na pažích a vyhnul se panickému pocitu odříznutí od světa. Po prvním sezení byla Felixova úzkost na konci hodiny až na osmém bodě z deseti a museli přestat. Příští hodinu se už Felixova panika snižovala a vydržel déle. Postupem času mohli začít trénovat s celým oblekem. Jakmile soustředění na pozitivní myšlenky přestalo fungovat a Felixe začaly přemáhat myšlenky na tragické scénáře, začal se soustředit na dechové techniky.
Nejprve pevně stiskl ruce a nohy k sobě a zadržel dech na 30 sekund, pak pomalu a zhluboka dýchal, dokud úzkost nepřešla a nebyl připraven postoupit k dalšímu kroku své rutiny. Namísto úzkosti, když přišel čas nasadit si helmu, byl klidný, a pokud ucítil, jak jeho úzkost znovu stoupá, například když se zavíralo hledí helmy, jen opakoval mantru – Oblek ze mě dělá superhrdinu – a zhluboka dýchal, dokud se znovu neuklidnil. „Ačkoliv to zní primitivně, dýchání mi hodně pomáhá,“ řekl později Baumgartner, když vysvětloval, jak se naučil pracovat se strachem. „Stačí jen dostat dobrý vzduch do plic, a všechno se změní.“ Naučit se ovládat vnitřní svět trvalo Felixovi dlouho. Časem byl schopen trávit v obleku celé hodiny, a když přišel čas na velký test, simulaci mise, už nestrávil bezesnou noc v obavách. Zdálo se mu, že těch pět hodin v obleku uběhlo jako voda a na konci dne jej vítal celý tým s bouřlivým potleskem.