Nastavit si osobní hranice nestačí. Mnohem důležitější je nedovolit druhým lidem překročit únosnou mez. Někdy není ani jedno jednoduché. Někdy nám v tom brání vlastní mysl a člověk nevědomky sám překračuje své vlastní hranice. Jaká dovednost nám pomůže osobní hranici nejen nastavit, ale především ji udržet? V dalším článku se podělím o vlastní zkušenost a příběh dámy, kterou tato dovednost zavedla až do kouzelného místa v podhůří Jeseníků.
Umění naslouchat
Umožnit druhým lidem překročit osobní hranici je tak snadné. „Jasně, není problém, pošli mi to do e-mailu a zařídím to… Jasně, že Ti pomůžu se stěhováním… Pohlídat děti o víkendu? Určitě, není problém!“ Podobným způsobem si na svá bedra nakládáme víc a víc. Ignorujeme vlastní pocity, přehlížíme únavu a říkáme si – není problém, pro jednou to vydržím. Opravdu je to ale jen jednou? Nebo se z překračování osobních hranic postupem času stane špatný zvyk? Jenže kdo nese odpovědnost za naše osobní hranice? Je to snad někdo druhý? Vím, že odpověď znáte. Odpovědnost si nese každý sám, tedy pokud je ochoten převzít odpovědnost za vlastní život ve všech jeho směrech.
Možná něco podobného znáte a vybavujete si situace z vlastního života. Věřte, že nejste ojedinělý případ. Sám jsem si před psaním tohoto vydání uvědomil, jak jsem znovu dovolil druhým lidem překročit mé osobní hranice a naložil si na svá bedra víc úkolů a povinností, než je zdrávo. Stěhování firmy, rozjíždění nového projektu a nekonečné přebírání kompetencí a odpovědnosti za druhé lidi. Už před lety jsem něco podobného zažíval a nevedlo to ani ke štěstí mě samotného, ani ke štěstí lidí, na kterých mi záleželo. Dovolím si proto tvrdit, že s překračováním a nastavováním osobních hranic už mám bohaté zkušenosti. Přesto jsem to nechal zajít tak daleko, že jsem padl vyčerpáním a moje vlastní nezodpovědnost se začala podepisovat na mém zdraví.
Když se dnes ohlédnu pár měsíců nazpět a budu se snažit pozorovat vlastní chování z nadhledu, uvědomuji si, že jsem to celou tu dobu věděl. Vnitřní hlas mi říkal, že není udržitelné neustále kývat a vycházet vstříc druhým lidem. Jenže já jsem ten hlas nechtěl poslouchat. Dával jsem přednost potřebám druhých lidí před svými vlastními, a tím jsem jim dovolil překračovat mé osobní hranice. A věřím, že nejsem jediný, kdo prožil něco podobného. Ostatně v současné informační době, kdy je subjektivní svět každého z nás zavalen množstvím podnětů a zpráv, je to tak snadné. O to náročnější může být zastavit se a začít naslouchat sami sobě.
Zámek bez hranic
Když je člověk uvězněn ve stereotypu všedních dnů, nemusí být snadné se zastavit. Občas člověk potřebuje změnit prostředí, aby to dokázal a pochopil, co může dělat jinak a lépe. Matně jsem vzpomínal, kdy jsem takové vytržení ze stereotypu podnikl, a když už mi i nejbližší okolí začalo říkat, že bych měl zvolnit a že není možné stíhat všechno, pochopil jsem, že je potřeba něco změnit. Využil jsem proto pozvání jedné z posluchaček podcastu Myšlením na vrchol a odjel za odpočinkem do podhůří Jeseníků. Mimochodem, Vanda Vacínová, ředitelka resortu Sobotín, byla i jedním z hostů mého podcastu.
Na zámek Sobotín jsme s manželkou přijeli ve večerních hodinách. Už při příchodu na recepci jsem si vzpomněl na myšlenky z rozhovoru s Vandou Vacínovou. „Jsem tu jak pro zaměstnance, tak hlavně pro naše hosty. Nejdřív ale potřebuji zajistit pohodu na pracovišti, aby si naši hosté mohli užít pohodový pobyt,“ vysvětlovala Vanda během našeho povídání. Zní to samozřejmě logicky, ale jak toho dosáhnout? Hned při příchodu na recepci hotelu jsem si uvědomil, jak v tom Vandě pomáhá její pracovní prostředí, konkrétně její ředitelský stůl. Člověk by zcela automaticky očekával, že ředitelka tak velkého hotelového resortu, jako je v Sobotíně, bude mít svou velkou klidnou kancelář, kde se bude moct plně soustředit na práci. To však není Vandin případ, a musím přiznat, že narazit na pracovní stůl ředitelky resortu v lobby hned vedle recepce je přinejmenším nezvyklé. Dnes už ale chápu, proč Vanda na svém pracovním místě trvala. Až na místě jsem pochopil, že pokud se chce věnovat hostům a dohlížet nad pohodovou atmosférou mezi kolegy, potřebuje jim naslouchat. A to se dělá velmi těžko, když bude sedět zavřená mezi čtyřmi zdmi, mimo dosah veškerého dění. Krásný příklad toho, jak je občas prospěšné nevytvářet v životě zbytečné bariéry. Můžeme si na tomto drobném příkladu uvědomit, že jakmile člověk přemýšlí nad svým prostředím a přizpůsobí jej, nepotřebuje kolem sebe vytvářet žádné zbytečné hranice, a přesto se může cítit bezpečně a komfortně.
Začneme-li přemýšlet nad naším prostředím a zaměříme-li se na bariéry nebo jiná omezení, můžeme zjistit, že některé vůbec nepotřebujeme. Možná si uvědomíme, že přinášejí jen složitosti a komplikace. Proto se vyplatí investovat trochu energie do odstranění zbytečných překážek. Možná nás to bude stát trochu času a energie, ale z dlouhodobého pohledu to bude mít obrovský přínos pro kvalitu našeho života. Ostatně celý hotelový resort v Sobotíně lze chápat jako ukázkový příklad z praxe. No jen si představte to množství komplikací, když na jednom místě provozujete tři hotely, sportovní halu, moderní konferenční prostor, soukromý pivovar, nezapomenutelný wellness, motorest, sjezdovku a spoustu dalších aktivit, které se navzájem doplňují. Aby všechny zmíněné aktivity mohly fungovat na jednom místě a hosté je mohli užívat v co největší pohodě a komfortu, potřebujete odstranit spoustu zbytečných bariér.
Cesta třemi světy
Uvědomil jsem si to hned první večer, když jsme se ubytovali ve vkusně zařízeném pokoji zrekonstruovaného zámeckého hotelu, který nese jméno rodiny Kleinů, původních majitelů z 19. století. Venku bylo sychravo, foukal ledový vítr a do parapetů oken klepaly krupičky zmrzlého deště. Představa, že by člověk měl proběhnout zámecké nádvoří v péřovce do sousedního hotelu, aby se mohl naložit do vířivky a nechat vybublat starosti všedních dnů, mu rázem vezme chuť se z pokoje někam vypravovat. Jenže v Sobotíně podobný problém nemáte, protože majitelé tyto bariéry odstranili.
Do plavek i županu skočíte pohodlně na pokoji, výtahem sjedete do zámeckých sklepení a tajuplnou podzemní chodbou se můžete pohodlně pohybovat mezi třemi hotely a všemi podstatnými prostorami resortu. Doslova suchou nohou můžete přejít z romantického zámeckého hotelu do stylového saunového světa pod hotelem Sidonie a tam vyzkoušet několik druhů saun nebo okusit originální saunový rituál. Potom se už jen stačí ponořit do ledového bazénu a zasypat se ledem. Když naopak dostanete chuť na aktivní odpočinek, tak tou samou podzemním chodbou projdete až do sportovního centra v moderním rodinném hotelu Josef, kde si můžete zahrát tenis v multifunkční hale, protáhnout tělo v posilovně a občerstvit se v moderní restauraci. Pokud cestujete s přáteli, rodinou nebo jste se vypravili s kolegy utužit tým, jistě oceníte bar se čtyřmi dráhami na bowling, šipkami a další večerní zábavou.
Vybudovat důmyslný systém chodeb mezi třemi budovami jistě nebylo snadné. Výsledek však stojí za to. Člověk má tak trochu pocit, jako by se posouval v čase nebo procházel mezi třemi různými světy. A to zcela pohodlně, bez hranic a omezení. V historických sklepeních zámeckého hotelu, kde mimochodem najdete i útulnou vinárnu nebo soukromé spa pro odpočinek a romantické chvilky s partnerem, na Vás dýchne tradice a historie. Žádné agresivní zásahy, nebo přehnaná modernizace, vše je zpracováno s citem. I když může být návštěvník chvilkami zmatený a možná hledá správnou cestu, nakonec se mu ji podaří najít, a průchod chodbami je tak doprovázen špetkou dobrodužství a objevováním nových zákoutí. Vlastně je to podobné jako v životě, i v něm můžete neustále poznávat nová zákoutí a vůbec nevadí, když občas odbočíte nesprávným směrem. V sobotínských chodbách stačí jen pár kroků a mžikem se ocitnete v jiném prostředí. Historické materiály jsou nahrazeny moderními, avšak stylově a s důrazem na detail. Není například problém se v půlce chodeb posadit, hledět z oken do zámeckých zahrad a vyklidnit mysl od všedních starostí.
Po návštěvě resortu Sobotín jsem pochopil, proč Vandu Vacínovou toto místo očarovalo natolik, že se rozhodla dát výpověď v práci a vzdát se slibně rozjeté kariéry v bankovnictví. Poprvé přijela do Sobotína jako host. Nepřilákal ji však historický zámek se zahradami plně vzrostlých stromů a exotických dřevin. Nebyla to ani chuť odpočinout si v krytém bazénu nebo využít některou ze sportovních aktivit. Vandu lákal zámecký rybník. Je totiž vášnivou rybářkou a úplně poprvé přijela do Sobotína za lovem ryb. Když viděla velkolepé dílo, které se manželům Hrochovým (majitelům resortu) podařilo vybudovat, nerozuměla, jak je možné, že o tomto místě nikdy dříve neslyšela, a už vůbec nechápala, proč tam jezdí tak málo hostů. V bance byla Vanda spokojená a vlastně neměla sebemenší důvod na své práci cokoliv měnit. Jenže nedokázala Sobotín dostat z hlavy. Pořád na to místo musela myslet. Jako by jí něco říkalo, že právě s tímto místem má spojit svou budoucnost.
Kouzlo dobré energie
Když do resortu nastupovala jako obchodnice, pracovalo zde jen necelých deset stálých zaměstnanců. O dva roky později se Vanda stala generální manažerkou a dnes má ve svém týmu takřka padesát stálých zaměstnanců a několik sezónních pracovníků na výpomoc. Vanda svou prací a Sobotínem doslova žije. V práci je každý den, věnuje jí veškerou svou energii, a přesto není unavená, stále září nadšením. Jak je možné, že se stále usmívá? Copak není unavená? S gastronomií neměla žádné zkušenosti. Tak jak je možné, že uspěla?
Pracovala na pobočce v ČSOB, kde pečovala o firemní klientelu. Jejím úkolem bylo zajistit spokojenost klientů, to je asi to jediné, co měla společného s dnešní prací. Mohla najít stovky důvodů, proč zpochybnit svůj vnitřní hlas. Desítky argumentů, proč nedává smysl dávat výpověď a začít v oboru, kde nemá žádné zkušenosti. I podobné argumenty a pochyby můžeme vnímat jako hranice a bariéry, které člověku brání ve změně. Většina lidí nedokáže podobné překážky překonat nebo si je uvědomit, a ke změně se nikdy nerozhoupou. Proto si z příběhu generální manažerky Resortu Sobotín můžeme odnést zkušenost, že se vyplatí důvěřovat hlasu srdce. Je to klíčová dovednost pro nastavení a udržení osobních hranic.
Mysl má občas potřebu vytvářet v životě nejrůznější omezení a nutí nás ignorovat hlas srdce. Snaží se nás přesvědčit, že nemá smysl pouštět se do rizika a zkoušet nové věci. Jako by se nás snažila přesvědčit, že nejprve musíme vědět, jak dosáhnout svých snů a cílů. Ani Vanda Vacínová na začátku nové kariéry netušila, jak splní slib, který dala majitelům resortu, tedy že všechny tři hotely zaplní hotelovými hosty. Nemohla tušit, že přijdou covidová omezení a z půvabného místa v podhůří Jeseníků se stane město duchů. Stejně tak netušila, kdy omezení skončí a kdy znovu přivítají nové hosty. Místo si však zamilovala a věděla, že v něm spousta lidí najde odpočinek, radost a možná i sami sebe. Podobně jako kdy si ona sama.
V období, kdy z gastronomie mnoho lidí uteklo do jiných oborů, Vanda věděla, že své zaměstnance musí podržet a přečkat horší časy. Nevěděla, jak dlouho to potrvá. Netušila, zda se hosté budou mít někdy chuť vrátit. Mohla jen věřit, že se tak stane. Když jsme na konci víkendu zamykali zámeckou komnatu hotelového pokoje a vraceli klíče na recepci, slyšel jsem hosty před námi, jak si beznadějně snaží dohodnout pobyt na následující víkend. Recepční jen posmutněle krčila rameny. „Moc mě to mrzí, ale do konce roku už máme všechny víkendy plně obsazené. Snad jen, pokud by některý z hostů na poslední chvíli pobyt zrušil, tak bych Vám mohla zavolat. Nyní ale máme plno.“ Chcete ještě jiný důkaz, že se vyplácí věřit v lepší zítřky a důvěřovat hlasu srdce? Když se Vandy zeptám, co podle ní stojí za jejím úspěchem, zamyslí se a povídá: „Myslím si, že lidé k nám nejezdí jen za zámeckým luxusem nebo snad proto, jaké máme vybavení. Jezdí hlavně za pohodou a za dobrou energií.“
Inspirace v historii Sobotína
Už v 19. století byl Sobotín centrem průmyslu. Proto se toto období stalo významným milníkem vzniku sobotínského zámku. Na rozvoji se podílel rod bratrů Kleinů, po kterých nese dnešní zámecký hotel hrdě své jméno a jejichž podobizny můžeme objevit v celém resortu. Bratři se stali staviteli železniční sítě Rakouska-Uherska, kde položili více než 3500 km tratí, díky čemuž se zařadili mezi nejvlivnější magnáty tehdejší monarchie. Za svou pracovitost byli dokonce povýšeni do šlechtického stavu. Na místě dnešního zámku stála původně zbrojovka a železárny. Když bratři Kleinové zbrojovku koupili, pustili se do budování dnešního zámku a využili své zkušenosti například z budování zahrad v Lednicko-valtickém areálu a dalších zámeckých objektech. Za zmínku jistě stojí i monumentální hrobka rodiny Kleinů, nacházející se jen pár stovek metrů od Resortu Sobotín. Pro svou monumentálnost je hrobka často označována jako Mauzoleum.