Dokumentarista a kameraman Viliam Poltikovič natáčí 14. dalajlamu od roku 1991. Z více než třicetiletého archivu sestavil celovečerní snímek Dalajlama – Oceán moudrosti, který jde do kin 9. července. V rozhovoru ale došlo i na témata, na která jeho filmy míří dlouhodobě: spiritualitu, bolest a smrt. A na nepříjemnou diagnózu doby.
„My žijeme v deformované době s deformovanými hodnotami.”
— Viliam Poltikovič
Z našich životů se podle filmaře vytratila přirozená spiritualita — vědomí přesahu, jednoty a propojenosti. Lidé ji prý hledají v jiných směrech, od jógy po seberozvoj. Češi jsou označováni za nejateističtější národ, a přesto ten rozměr v sobě nesou.
Když se spiritualita potlačuje, může se přihlásit sama, a to nepříjemně, většinou formou vnitřní krize.
Filmař odkazuje na fenomén psychospirituální krize, kterému se věnoval ve snímku Z temnoty duše… světlo. Pojem zavedl americký psychiatr Stanislav Grof; v Česku se touto problematikou zabývá Mezinárodní transpersonální centrum Holos psychiatra Milana Hrabánka. Jde o stav, kdy se člověku náhle otevře jiné vnímání reality — silné, až zahlcující. Okolí to často čte jako psychózu a sáhne po lécích. Jenže utlumení podle Poltikoviče problém neřeší: stav se časem stejně vrátí.
„Buď se tomu otevřeme, anebo nás to může převálcovat formou té krize.“ — Viliam Poltikovič
Místo tlumení léky by takový člověk potřeboval hlavně dvě věci: aby ho okolí nebralo jako blázna, a aby ho krizí provázel někdo, kdo si tím sám prošel.
Podobně přistupuje i k bolesti. Bere ji jako signál, že něco není v pořádku. „Tak jako je bolest v těle příznakem, že tam je nějaká nemoc, tak i ta vnitřní bolest je příznakem toho, že něco s námi není v pořádku,“ vysvětluje. Životní rány nás mají přimět k zamyšlení a změně. Důležité prý je nezůstat jen u stěžování si, ale začít sám hledat cestu ven. „Ten vesmír ti tu ruku podá, když ty si o ni řekneš,“ říká.
Jednu z příčin naší nezralosti vidí v tom, že nám chybí přechodové rituály. V přírodních kulturách provázela dospívání iniciace — okamžik, kdy mladý člověk vědomě převzal odpovědnost sám za sebe i za společenství a často při tom prošel nějakou zkouškou, třeba bolestí či nedostatkem. Tělesnou zkoušku tam brali jako rituál, který dotyčného posílí a uzavře. Právě tenhle vědomý přechod do dospělosti nám dnes schází.
Bez něj prý zůstáváme nezralí. Host mluví o „pubertální civilizaci“ — společnosti, která tu hranici nikdy vědomě nepřekročila, což je znát v politice i kultuře.
Univerzální návod nenabízí. Cesta je u každého jiná. Společné je jen to, že začíná uvnitř — ochotou otevřít se a udělat první krok.
Proč si poslechnout celý podcast
- Proč smrt nemusí být strašák a co se změní, když se člověk zbaví strachu z ní.
- Co dalajlama řekl o reinkarnaci — že jejím smyslem je pokračování v započaté práci — a proč může být příštím dalajlamou i žena.
- Jedna otázka, která vede k sebepoznání a kterou si stojí za to položit.