Prof. Ing. Jaroslav Petr, DrSc., je biolog, bioetik a popularizátor vědy z Výzkumného ústavu živočišné výroby v Uhříněvsi, nositel Magnesie Litery za knihu Desatero smyslů. V rozhovoru pro First Class mluví o dlouhověkosti střízlivě: věda dnes umí se stárnutím dělat věci, které ještě před lety patřily do sci-fi, ale klíčová otázka podle něj nezní, jak dlouho, ale v jaké kvalitě.
„Co mi bude platné, že tady budu sto padesát let, když padesát let z toho strávím na léčebně dlouhodobě nemocných?”
— prof. Jaroslav Petr
Půlka je v genech
Dlouhověkost je podle profesora Petra z velké části dědičná — výzkumy ji odhadují zhruba na polovinu. „Chcete se dožít vysokého věku? Pořiďte si dlouhověké rodiče,“ cituje s nadsázkou přísloví. A když je něco dědičné z poloviny, je to opravdu hodně.
Tu druhou půlku ovlivnit lze, jen je otázka čím. Recepty na dlouhý život bývají dost drastické — třeba přísně nízkokalorická strava, u níž máte sice ve stravě všechno potřebné, ale trvale méně energie. V Jackson Laboratory ve Spojených státech to vyzkoušeli na tisících geneticky odlišných kmenech myší. Výsledek byl ošidný: některým myším kalorická restrikce život významně prodloužila, jiným málo a některým ho dokonce zkrátila. „Fígl je v tom, že nikdo z nás neví, do které skupiny patří,“ shrnuje profesor. Genetické pozadí prostě nevymažete a podle něj je proto rozumné s podobnými recepturami zacházet opatrně.
Buňkám lze zařadit zpátečku
Velká naděje dnešní vědy stojí na objevu japonského biologa Šin’ji Jamanaky z roku 2007, za který později dostal Nobelovu cenu. Ukázal, že vývoj buňky lze vrátit zpátky — specializovanou buňku kůže lze přeprogramovat do mladšího, zárodečného stavu.
Když to vědci poprvé zkusili na myších v plném rozsahu, dopadlo to špatně: buňky začaly couvat a v těle se vydaly náhodnými směry, takže v játrech vznikala chrupavka i kůže — v podstatě nádorové bujení. Když ale stejné čtyři geny zapínali jen nárazově, o víkendu, myši s urychleným stárnutím stárly pomaleji. V Japonsku dnes běží klinické testy, kdy se přeprogramování zkouší cíleně, třeba na oko ohrožené zeleným zákalem.
Vždycky ten vztyčený etický prst
Profesor Petr zároveň otevírá bioetické otázky, kterým se podle něj nelze vyhnout. Věda umí pěstovat náhradní orgány, takzvané organoidy — drobné shluky tkáně, na nichž jde studovat třeba začátek Alzheimerovy choroby. U mozkových organoidů se ale po měsících pěstování objeví elektrická aktivita a vědci si kladou otázku, zda už něco nevnímá a jestli mu tak neubližují.
Stejně tak se proměnil pohled na smrt. V amerických laboratořích dokázali udržet prasečí mozek v živém, byť utlumeném stavu hodiny po porážce. Otázka pana profesora „Jestli smíme všechno, co umíme,“ se prolíná celým rozhovorem.
Proč si poslechnout celý podcast
- Proč prodloužení lidského života může podle některých myslitelů připravit společnost o její hnací sílu.
- Co znamená přenos látek z krve mladých zvířat ke starým a má to doopravdy nějaký efekt?
- Jak vypadá moderní léčba leukémie buňkami pacienta a proč stojí statisíce dolarů.
- Jakou roli hraje v dlouhověkosti porodnost a stárnutí populace.
Celý podcast pro předplatitele
V plné verzi rozhovoru profesor Petr vysvětluje, kam až dnešní biologie dohlédla, kde jsou hranice, které bychom překračovat neměli, a proč podle něj dobrý rozhovor přináší víc otázek než odpovědí. Předplatné firstclass.cz otevírá celou epizodu a archiv dalších rozhovorů s vědci, lékaři, autory i mysliteli.
