Na první pohled byste je nikdy nespojili.
Box a rodinné konstelace.
Tvrdý svět čísel a jemný svět vztahů.
Manažerské porady a ticho, ve kterém se konečně ozve tělo.
A přesto se v životě Jana Krejčíříka všechno potkalo.
Dnes je terapeutem, koučem a průvodcem rodinných i firemních konstelací v Brně. Ještě před lety ale vedl velké týmy, rozhodoval o penězích a věřil, že když lidem dá správné podmínky a dost peněz, budou fungovat přesně tak, jak si představuje. Jenže nefungovali. A nefungoval ani jeho vlastní život.
„Čím víc jsem tlačil, tím víc se věci rozpadaly,“
popisuje okamžik, kdy mu došlo, že svět se neřídí jen logikou, tabulkami a výkonem.
Zlom přišel ve chvíli, kdy se rozpadalo manželství. Ve chvíli, kdy se znovu vynořila stará otázka z mládí: Proč? Proč nebojuju. Proč utíkám. Proč se neumím zastavit.
A právě tehdy se poprvé setkal s rodinnými konstelacemi. S metodou, ke které měl – jak sám říká – obrovskou nedůvěru. Aroganci. Odpor.
O to silnější byla zkušenost, když jeho tělo reagovalo dřív než hlava. Když přestal dýchat. Když pochopil, že existují vrstvy, které nelze řídit silou vůle.
To byl začátek nové cesty.
Když změna nezačne v hlavě, ale v odvaze
Jan Krejčířík dnes otevřeně říká, že nebýt ženy, se kterou tehdy stál na hraně rozvodu, možná by se k této cestě nikdy nedostal. Nebyla to ezoterika. Nebyl to útěk. Byla to konfrontace.
Konfrontace s tím, že některé věci si v sobě neseme dlouho. Že bojujeme cizí bitvy. Že často žijeme životy, které nejsou naše.
A právě tady se jeho příběh protíná s příběhem podnikatelky Romany Ljubasové.
Romana Ljubasová: Když přestanete zachraňovat ostatní, začne se měnit váš život
Romana Ljubasová dnes stojí za značkou Inca Collagen a dalšími projekty. Úspěšná podnikatelka. Silná žena. Inspirace pro mnoho dalších.
Jenže její cesta nebyla o rychlém úspěchu. Byla o odvaze opustit roli oběti. Roli ženy, která se stará o všechny, zachraňuje všechny, ale sama se dusí.
Spolupráce s Janem Krejčíříkem nebyla o pravidelných sezeních ani dlouhých terapiích. Byla spíš o kladení nepohodlných otázek. O krátkých, ale přesných zásazích ve chvíli, kdy bylo potřeba se zastavit a podívat se jinam než dosud.
„Romana dokázala udělat jednu zásadní věc,“ říká Krejčířík.
„Přestala nést cizí osudy. A začala žít ten svůj.“
A právě v tom je síla jejího příběhu. Ne v tom, že se všechno povedlo. Ale v tom, že byla ochotná vidět své vzorce, pustit staré role a převzít odpovědnost za vlastní směr.
Co jsou rodinné konstelace – a co rozhodně nejsou
Rodinné konstelace jsou často terčem kritiky. Někdo je považuje za ezoteriku, jiný za manipulaci. Jan Krejčířík ale upozorňuje na jednu zásadní věc:
Konstelace nejsou metoda, která vás „opraví“.
Nejsou zázračným řešením.
A už vůbec nejsou náhradou za vlastní práci.
Jejich smyslem je zviditelnit to, co běžně nevidíme. Vztahy. Dynamiky. Nevědomé loajality. Věci, které se v rodinách, firmách i partnerstvích opakují, aniž bychom věděli proč.
„Konstelace spouští uvědomění,“ říká Krejčířík.
„A uvědomění je předposlední krok ke změně. Ten poslední musíte udělat sami.“
Velkým rizikem je podle něj fanatismus. Závislost na „čištění minulosti“. Neustálé hledání dalších a dalších viníků v rodové linii.
Skutečná práce s konstelacemi nevede k tomu, že budete donekonečna rozebírat minulost. Ale k tomu, že začnete jinak žít přítomnost.
Nejde o to někomu pomáhat. Jde o rovnováhu
Jedna z nejprovokativnějších myšlenek, které Jan Krejčířík otevřeně říká, zní téměř nepohodlně:
„Nejhorší věta v pomáhajících profesích je: Já vám chci pomoct.“
Proč? Protože pomoc bez rovnováhy vytváří závislost. Protože dávání bez přijímání vyčerpává. A protože skutečná změna nikdy nepřichází z pozice spasitele.
Konstelace – stejně jako koučink nebo terapie – mají smysl jen tehdy, když respektují odpovědnost klienta. Když nejsou o slibech, ale o pravdivém pohledu na realitu.
Díky, že to můžeme sdílet zdarma
Celý tento podcast – otevřený, hluboký a místy nepohodlný – mohou diváci sledovat zdarma díky podpoře společnosti Inca Collagen.
Právě díky této podpoře mohou vznikat rozhovory, které nejdou po povrchu, ale dotýkají se témat, která mají skutečný dopad na životy lidí.
Možná nejde o štěstí. Možná jde o rovnováhu
Na závěr zůstává myšlenka, která v rozhovoru rezonuje nejvíc:
Štěstí možná není cíl.
Možná je to jen jiný název pro rovnováhu.
Rovnováhu mezi tím, co neseme z minulosti, a tím, co už nést nemusíme.
Mezi výkonem a tichem.
Mezi odpovědností a lehkostí.
A někdy k ní vede cesta, kterou bychom si sami nikdy nevybrali. Ale právě proto má smysl se na ní alespoň na chvíli zastavit.