Někdy je těžké říct NE pohledu do dětských očí. Podobně jako odmítnout partnera, rodiče nebo snad autoritu v práci. Přesto to potřebujeme dokázat, pokud si chceme uchránit osobní hranici. Ostatně to můžeme slyšet snad od každé úspěšné osobnosti na tomto světě. – Naučte se říkat NE. Znamená to ale, že máme myslet jen na sebe a své potřeby? Musíme se naučit ubližovat svým blízkým, abychom dosáhli naplněného života? Odmítnout naše blízké nemusí být někdy snadné. Nosíme v sobě jakýsi pocit závazku, o kterém si myslíme, že jej musíme plnit. A tak často souhlasně kývneme a následně věnujeme energii činnostem, které nám nejsou příjemné. Jenže tím dovolujeme druhým lidem překračovat naše osobní hranice. Jak si osvojit umění zdravého odmítnutí a zároveň si udržet zdravé vztahy? To je tématem dalšího článku.
„Nemůžu ho odmítnout, je to přece můj šéf…“
„Vždyť je to moje dítě, musím se o něj starat a dělat jej šťastné…“
„Copak si mohu dovolit odmítnout vlastní rodiče?“
„Nechci mu ublížit, vím, že mě miluje. Ještě jednou to přetrpím…“
„Už jsme toho spolu tolik prožili. Je to můj nejlepší přítel a vždy mi vyjde vstříc…“
„Je to skvělá příležitost, která se už nemusí opakovat. To nemohu odmítnout…“
Síla argumentů
Možná je Vám některá z podobných vět dobře známá. Jak často takové věty používáte? Co mají společného? Co jejich používáním říkáme sami sobě, našemu vnitřnímu já? Čím víc a čím častěji používáme podobné slovní obraty, tím víc sami sobě potvrzujeme, že život druhých lidí má vyšší prioritu. Jako bychom měli neustále potřebu sami sobě omlouvat nepříjemné pocity, které musíme zkousnout, a dovolit druhým lidem překročit naši osobní hranici. Proč je pro nás tak těžké si ji bránit? Proč raději dovolíme druhým lidem překročit naši mez a potom potlačujeme nepříjemné pocity a emoce? Jak dlouho se ještě vydržíme přetvařovat?
Argumenty uvedené výše vyslovíme nahlas jen zřídka. Mnohem častěji se odehrávají uvnitř, v naší mysli. O to víc jsou nebezpečné. Otevírají před druhými lidmi naši osobní hranici. Tím dovolujeme druhým lidem překračovat únosnou mez, aniž by o tom měli nějaké tušení. Pojďme si nyní vyzkoušet, jak tyto argumenty přetvořit a udělat z nich naši osobní pohraniční stráž.
„Je v pořádku ho odmítnout, jako šéf si nemůže nárokovat všechen můj čas…“
„Miluji své dítě, proto mu musím dát prostor a nechat jej udělat vlastní chyby…“
„Moji rodiče jsou zdraví a silní, jistě to zvládnou i beze mě…“
„Vím, že mě miluje, ale potřebuji, aby mě přijal a respektoval takovou, jaká jsem…“
„Vážím si společného času. Jako nejlepší přítel jistě pochopí, že mám i jiné priority…“
„Zní to jako skvělá příležitost? Mohu tomu dát všechno? Co když přijde ještě lepší?“
Vidíte ten rozdíl? Vždy je to celé jen o úhlu pohledu. Pokud chceme udržet kvalitu našeho vnitřního světa a mít sami sebe na zdravém prvním místě, nemůžeme donekonečna na všechno jen kývat a upřednostňovat životy druhých lidí před životem vlastním. Nezáleží, zda se jedná o naše děti, rodiče, nejlepší přátele nebo nadřízené. V zájmu dobrého šéfa by mělo být, abychom podali co nejlepší výkon. Proto by měl chtít udržet naši vnitřní kvalitu. Naši rodiče nás jistě milují stejně jako my sami milujeme naše děti. Proto by si také nepřáli, abychom dělali něco, co nás okrádá o lásku a pocit štěstí. Pokud máme po svém boku milujícího partnera nebo opravdového přítele, jistě pochopí, že každý potřebuje prostor pro sebe. Dokázat odmítnout druhé lidi je dovednost, kterou se potřebujeme naučit. V tomto smyslu jsem si vzpomněl na myšlenku psychologa a spisovatele Ralpha Smarta z knihy Žijme naplno:
„Mnozí si myslíme, že zdvořilost je vše, co potřebujeme na cestě životem. Není. Buďme sami k sobě upřímní. Říkejme to, co si myslíme… A mysleme si to, co říkáme vážně. Buďme sami sebou – vězme, že ve slově „ne“ je velká síla. Tohle nás v životě může posunout opravdu daleko. Říkejme „ne“ sebevědomě; stanovme si energetické hranice. Jakmile dokážeme lidem sebejistě říci „ne“, přestaneme pohlcovat nevyžádanou energii druhých.“
Ovládnout umění zdravého odmítnutí někdy nemusí být snadné. O to víc, pokud se jedná o lidi, kteří nám jsou blízcí. V takovém případě může být těžké říct ne, aniž bychom neublížili buď sami sobě, nebo našemu okolí. Můžeme to vnímat jako dovednost. Je to dovednost, kterou si potřebujeme osvojit, abychom ubránili vlastní hranice a udrželi si zdravé vztahy s nejbližším okolím. Jenže jak se to naučit? Jak dokázat odmítnout a nikomu neubližovat? Tedy ani sami sobě? Pojďme se podívat na princip, který pomůže najít zdravé argumenty, jak pro naše okolí, tak pro náš vnitřní hlas.
Trojúhelník rozhodnosti
Vzpomínáte si na příspěvek Jima Stovalla k tématu investic v předchozím vydání FC Workshopu? Kdo pracoval s vydáním na téma Jak pokořit strach, možná si vzpomene na pracovní list, kde jsme si vysvětlili Investiční trojúhelník. Jednoduchý a základní princip investorům pomáhá udělat správné rozhodnutí nad investiční příležitostí. Podobný princip najde uplatnění nejen při nakládání s penězi. Své místo najde prakticky v každé oblasti života. I v případě investic jsou jen dvě cesty, jedna je ANO, druhá je NE. Když se tedy ocitneme před rozhodovací paralýzou a přemýšlíme, jakou cestu si zvolit, můžeme využít stejný princip.
Až se příště nebudete umět rozhodnout, představte si trojúhelník uvedený níže. Je potřeba zhodnotit každý z vrcholů. Většina lidí, kteří stojí před rozhodnutím ano/ne, začne přemýšlet o čase. Prostě si jen řeknou: „Kolik mě to bude stát času? Však je to jen malá chvilka. Však je to jen pár desítek minut…“ Po podobných úvahách většinou souhlasně kývnou a nedokážou druhé lidi odmítnout. Řeknou si, že je to jen drobnost, která zabere malinko času. Problém ovšem je, že podobným způsobem můžeme zhodnotit třeba deset situací za den. A nyní si představte, že budete deseti lidem věnovat třicet minut svého času, abyste jim vyšli vstříc. Snadno podobným způsobem přicházíte o pět hodin času.
Práce s trojúhelníkem je zcela subjektivní. Každý může mít nejen jiné priority, ale také jiný pohled na přínos v podobě energie nebo na hodnotu.
Je to pět hodin, u kterých člověk většinou nepřemýšlí, jaké pocity a emoce mu slovíčko ANO přinese do života. Je to pět hodin, kdy otevíráme své hranice a dáváme přednost druhým lidem. Pět hodin, které nás stojí energii. Můžeme se potom divit, že se na konci dne cítíme vyčerpaní a již nám nezbývá dost energie pro vlastní sny? Proto, až příště budete mít chuť říct ANO a své kývnutí budete mít potřebu argumentovat ve stylu, že je to jen trocha Vašeho času, zkuste se zastavit a vzpomeňte si na trojúhelník rozhodnosti o těchto vrcholech.
PRIORITY – Kdo již pracuje se sebekoučovacím FC diářem, tak si je vědom toho, že čas není komodita, kterou můžeme vlastnit. Kvalitně prožitý život není o tom, jak se naučíme hospodařit se svým časem, nýbrž o tom, jak pracujeme se svými prioritami. Naše priority se samozřejmě vyvíjejí a mění. Ostatně jako celý svět okolo nás. Jenže pod tlakem informací, úkolů a příležitostí moderního světa člověk snadno zapomene na své priority. Proto, dřív než někomu věnujete onen drobný kousek svého času, vzpomeňte si nejprve na své priority. „Jak věc, nad kterou přemýšlím, s nimi souvisí? Má to něco společného? Není to vlastně něco, čemu se momentálně nechci vůbec věnovat?“ Položte si podobné otázky a nechte své vnitřní dvojče předkládat argumenty.
ENERGIE – Další bod, nad kterým si většinou vůbec nelámeme hlavu. Raději chceme kývnout. Raději řekneme ano, abychom vyšli vstříc někomu blízkému. Proč máme potřebu se zavděčit a zapomínáme řešit, jestli nám to je, nebo není příjemné? Věříme, že je v pořádku udělat něco, co nám není příjemné, pokud to udělá radost někomu z rodiny, nebo pokud vidíme příležitost blýsknout se před šéfem. Většinou věříme, že si toho budou druzí lidé vážit, že to ocení a budou k nám cítit vděk. Snadno se tak zříkáme odpovědnosti za vlastní emoce a dáváme je do rukou druhých lidí. Než příště kývnete druhým lidem, zkuste se zamyslet nad svou energií.
„Co mi souhlas přinese do života za pocity? Kolik energie mě to bude stát? Kolik energie mi to přinese?“ Jsou to další otázky, které Vám pomohou si uvědomit, že není v pořádku zříkat se odpovědnosti za své emoce a pocity. A to ani ve chvíli, kdy to pomůže našim blízkým nebo je to potěší.
HODNOTA – Další bod, na který rádi a často zapomínáme. Víme, proč nás druhý žádá o pomocnou ruku? Když uděláme, co se po nás žádá, jaký to bude mít přínos pro společnost? Jaký to bude mít přínos pro můj život? Jakmile se nám podaří uvědomit si hodnotu situace, činnosti nebo produktu, na který chceme kývnout, získáváme třetí indicii pro rozhodovací trojúhelník.
Jistě budete znát rčení: „Nejsme tak bohatí, abychom kupovali levné věci.“ Funguje to v obchodě, v investicích i v životě. Většinou to, co je levné, dlouho nevydrží a je s tím více starostí než užitku. Za kvalitu si člověk prostě musí připlatit. Princip rozhodovacího trojúhelníku funguje podobně. Potřebujeme si nejprve ověřit, že alespoň se dvěma z vrcholů jsme v souladu. Až potom dává smysl říct ano. Pojďme si to ukázat na dvou modelových situacích. Stejná žádost, ale dva různí lidé, kteří se rozhodují, zda řeknou ano, nebo ne. Rodiče požádají dospělého syna, zda by jim pomohl se stěhováním do nového bytu. V obou případech můžeme mít nutkání říct ano. Jsou to přece naši rodiče a zabere nám to jen jeden den. Tak proč si na to neudělat trochu času? Naše mysl nám začíná našeptávat „správnou“ odpověď, a tak chceme kývnout, aniž bychom se nad souhlasem malinko zastavili. Zkusme si ukázat, jak by rozhodovací trojúhelník fungoval v praxi. V prvním případě dovede k odmítnutí, ve druhém k souhlasu.
V prvním případě se syn zamyslí nad prioritami a zjistí, že ve svých prioritách se chce věnovat kariéře, zlepšit si angličtinu a vychovávat děti. Takže priority říkají jasné ne. Jakou energii při takovém stěhování může prožívat? Je to docela dřina, člověk musí pořád dávat pozor, aby něco nezničil a často si vyslechne nevyžádanou radu. Takže také ne. K hodnotě už není třeba pokračovat. I kdybychom nějakou našli, měli bychom odmítnout.
Ve druhém případě je situace jiná. Syn má nejprve jiné priority. Chce trávit více času s rodinou a chce zlepšit svou fyzickou kondici. Takže priority radí souhlasit. Energie by mohla být stejná jako v prvním případě, takže máme jednou ano a jednou ne. Pojďme se tak zamyslet nad hodnotou. Rodiče ušetří peníze za stěhování, syn se zapotí fyzickou prací a ještě udělá rodičům radost. V tomto případě je úplně v pořádku souhlasit.
Jistě chápete, že práce s trojúhelníkem je zcela subjektivní. Každý může mít nejen jiné priority, ale také jiný pohled na přínos v podobě energie nebo na hodnotu. To, co my vidíme určitým pohledem, může druhý člověk vidět úplně jinak. Proto je vždy důležité výsledek rozhodovacího procesu adekvátně obhájit nebo vysvětlit. A to nejen sami sobě, ale především druhým lidem. Proto si prosím pamatujte. Není důležité, zda řeknete ano nebo ne. Pokud si chcete chránit své osobní hranice, je vždy důležité, jakým způsobem svůj souhlas i nesouhlas vyjádříte.
„Přestaňte umožňovat druhým lidem, kteří pro Vás dělají tak málo, ovládat Vaši mysl, pocity a emoce.“
Will Smith