Říká se, že do prvního roku života děťátko neví, že ono a máma jsou dva různí lidé. Jeho identita je od početí srostlá s máminou a pozvolna se odpojuje až dlouho po narození. Tím vzniká náš první vztah na světě – já a máma.
Vztah s mámou za rozbřesku života odlije v hlubině našeho psyché základovou desku našeho vlastního vztahu k sobě samým, a tím i k druhým. Jsou-li mámou a okrajově tátou naše potřeby něhy, blízkosti a bezpečí nasyceny, bude nás po celý život doprovázet vědomí vlastní hodnoty.
Pokud se to ale nepovede, mozek se přepne do nouzového režimu a rozvine si v našem psyché jeden ze tří náhradních plánů pro získání vědomí vlastní hodnoty, díky kterým se z nás stane primárně buď sebezáchovný, vztahový, nebo skupinový (sociální) jedinec. Optimální by bylo mít tyto tři plány vyvážené a dokázat si nad nimi udržet nadhled. Většinou to ale dopadne tak, že jsme tím nebo oním režimem unášeni a řízeni jako autopilotem.
Sebezáchovný typ
Silně sebezáchovní lidé se ve vztazích projevují sebestředně až necitlivě. Obtížně navazují hluboké a empatické vztahy. Jsou napovrch opancéřovaní, ale hluboko uvnitř plní strachu. Je pro ně typické akumulování věcí, dělání si zásob a nedělení se s druhými, dokud sami nepociťují dostatek. Umí výborně rozpoznat a pojmenovat své potřeby. Očekávají, že druzí to budou umět také a nebude nutné to z nich tahat jako z chlupaté deky. Potřebují prostor, kontrolu a cítit se zajištění. Nejlépe ze všech umí trávit čas sami se sebou a užít si ho. Pletou si ale sebelásku se zahleděností do sebe.
Předpokládá se, že sebezáchovný plán mozek spustí, pokud miminko při porodu nebo v řádu minut až hodin po něm prožívá existenční strach nebo musí náhle bojovat o život. Prudká ztráta bezpečí, které ho obklopovalo v bříšku mámy, zaseje do rané mysli semínka přesvědčení, že se děťátko musí předně postarat o sebe samé, ohlížet se hlavně na sebe, a tudíž jednat sebezáchovně.
Partnerské motto silně sebezáchovných lidí zní: Až mi bude dobře, tak se možná postarám o tebe.
Vztahový typ
Hotovým opakem sebezáchovného člověka je člověk vztahový. Silně vztahoví lidé jsou romantičtí, svůdní, pečující, empatičtí a obětaví. Pro svoji spřízněnou duši – posvátnou druhou polovičku – udělají cokoli. Touží prožívat porozumění, sounáležitost, propojení, osudovost.
Silně vztahoví lidé se lepí na svého partnera jako chobotnice a potřebují ho mít jen pro sebe. Vše chtějí dělat s ním a pro něj. Žijí vztahem. Neumí být sami. V jádru bývá jejich láska manipulativní, protože podvědomě to všechno dělají hlavně proto, aby si vyzískali určitou odezvu. Vědomí své vlastní hodnoty totiž nabývají z toho, jak se k nim chová druhý. Mnohdy je pak pro jejich pojetí lásky vhodnější pojmenování závislost.
Kořenem vztahového režimu je podle této teorie nedostatečná přítomnost, péče a zájem ze strany mámy v prvních týdnech až šesti měsících života. Děťátko, které žije v domnění, že jsou s mámou jedna bytost, tak bez mámy prožívá odlomení části sebe. A tuto odlomenou část pak bude po zbytek života hledat v někom druhém. Propadne vztahu.
Partnerské motto silně vztahových lidí zní: Dobře mi je jenom s tebou. Bez tebe nemám význam.
Sociální typ
Třetí nouzový plán na získání vědomí své vlastní hodnoty se nazývá skupinový neboli sociální. Zatímco u sebezáchovného člověka se „JÁ“ stará o „JÁ“, u vztahového člověka se „JÁ“ stará o „TY“, tak u sociálního člověka se „JÁ“ stará o „MY“.
Silně sociální lidé potřebují někam patřit. Vědomí vlastní hodnoty prožívají, pokud jsou přijímáni skupinou, komunitou a nejlépe všemi. Neustále se snaží přitáhnout pozornost, a proto jsou často zábavní, hlasití, organizující a rádi nepostradatelní. S nimi do kina jen málokdy půjdete sami. Jako s životními partnery se u nich připravte na to, že u vás pořád bude nějaká návštěva nebo na nějakou návštěvu půjdete. Jejich mozek je navázaný na skupinu a její uznání natolik, že být sami nebo jen s vámi je pro ně doslova utrpení a trest. Partner je často až na posledním místě. Jejich poslání postarat se o všechny je důležitější než vztah.
Původ tohoto nouzového plánu na získání vědomí své vlastní hodnoty je pravděpodobně zakořeněn v nedostatečné přítomnosti otce jako autority v době 6 až 12 měsíců od narození. U dítěte tak nevzniká pocit přijetí od alfa samce a po celý život se ho bude snažit nahradit pocitem přijetí od smečky.
Jejich partnerské motto zní: Všem musí být dobře, pak se možná budu starat o sebe a pak o tebe.
Vykreslil jsem vám tyto tři nouzové režimy velmi zjednodušeně a v jejich extrémních polohách, aby byly rozdíly zřetelné a snáze jste v nich zpozorovali své vlastní případné sklony k nim. Ačkoli se výrazně liší, všechny tyto tři režimy mají jednoho společného jmenovatele – nezdravý vztah k sobě samému = nedostatečnou sebelásku.
Člověk, který skutečně miluje sebe sama, se přirozeně cítí v bezpečí. Nepotřebuje si enormně prosazovat svůj prostor, upřednostňovat sebe nebo vše kontrolovat. Dokáže pečovat o druhého, ale nevidí v partnerovi své druhé křídlo, protože je sám o sobě celistvý. Nepovažuje druhého za zdroj svého štěstí. Naopak rozvinul štěstí v sobě a do života druhého jím přetéká. Není závislý na odezvě skupiny. Je mu dobře, protože ví, kdo je. Umí nechat druhé zazářit, aniž by se tím cítil ohrožený. Člověk, který má v pořádku svoji sebelásku, si bere to nejlepší z každého ze tří popsaných režimů. V sebezáchovné rovině umí rozpoznat, pojmenovat a pečovat o své vlastní potřeby. Ve vztahové rovině umí dávat a dopřát druhému pozornost a péči. V sociální rovině se cítí dobře s lidmi a lidem je dobře s ním.
V Matoušovi 22:36 je Ježíš dotázán: „Mistře, které je největší přikázání v Zákoně?“ Ježíš mu řekl: „Miluj Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí. To je první a největší přikázání. Druhé je mu podobné. Miluj svého bližního jako sám sebe.“
Není tam napsáno „Milujte mě místo Boha ani milujte druhé místo sebe“, nýbrž „Milujte druhé jako sami sebe“. Potřebujeme tedy nejdříve plně milovat sebe, abychom dovedli plně milovat druhé.
Svět není zdaleka tolik zaplněný námi lidmi jako našimi vztahy. Lidí je na světě sedm miliard. Vztahů jsou tu ale biliony. A právě to, jakými a jak kvalitními vztahy zaplňujeme svět, určuje, kam se jako lidstvo ubíráme. Vztahy s druhými vždy pramení ze vztahu k sobě samému. Pokud máme jako lidstvo přežít a rozkvétat, potřebujeme dát do pořádku svoji sebelásku.
„Milujte druhé jako sami sebe.“