Vzpomínám si na okamžik, kdy jsem poprvé slyšel někoho vyprávět o zkušenosti s vyhořením. Byl to muž, který dříve pracoval pro jednu významnou korporaci. Přesněji pro ni dřel. Ještě přesněji – obětoval se pro ni, jako by byl jeden z majitelů. A dělal to tak dlouhé roky. Hořel pro firemní vizi, měl téměř náboženskou víru v zakladatele a byl na misi dostat software, který firma vyráběla, do každé kanceláře, do každé domácnosti, do každého počítače.
Měl více než slušné výsledky. Vše, na co sáhl, rostlo. A tak ho povyšovali, až už nad ním nebyl nikdo jiný než samotní zakladatelé. Pracoval v zápřahu a tempu, kterými si získal obdiv všech, ale které také byly dlouhodobě neslučitelné s dobrým duševním zdravím. A tak se stalo, že jednoho dne vyhořel.
V rozhovoru popisoval redaktorovi televizního pořadu, jak mu tehdy svět doslova a do písmene zčernal. Jeho mozek přestal vnímat barvy. Vše mu zobrazoval jen v šedých a černých odstínech. Do toho se cítil psychicky tak zle, že svolil k pobytu v psychiatrické léčebně, kde mu byla diagnostikována těžká deprese.
Onen muž se jmenuje Jan Mühlfeit a na vrcholu své kariéry byl ředitelem Microsoftu pro Evropu a jedním z nejbližších spolupracovníků Billa Gatese. Příběh o tom, jak shořel a po čase jako fénix z popela povstal v roli úplně nové, patří k nejslavnějším soudobým příběhům o comebacku a nalezení smyslu života.
A tak kdykoli někoho slyším, jak tvrdí, že má syndrom vyhoření, vždy si na pana Mühlfeita vzpomenu. Hlavně asi proto, že on ten stav vyhoření skutečně prožil, zatímco většina ostatních, kteří o tom mluví, si to jen myslí.
Pojem vyhoření je dnes moderní. Je svým způsobem „in vyhořet“ a mít to v příběhu. A tak mám někdy ten dojem, že se lidé do syndromu vyhoření prostě jen tak stylizují. Když se jich totiž zeptáte, co tím myslí a co při tom prožívají, objevíte, že v podstatě jen procházejí nějakým těžkým obdobím nebo že hledají sebe sama a potřebují restart. Prostě takové ty obyčejné životní peripetie a krize.
Holt žijeme ve zhýčkané části světa v ufňukané době. Staly se z nás princezny na hrášku. Z prdu děláme zemětřesení, z komára slona, ze špatné nálady depresi, z únavy a trochy vyčerpání hned vyhoření a z pár překážek na cestě a trochy zátěže osudový boj. Média nás naočkovala, že základem existence je mít drama, a tak si vše dramatizujeme – práci, zdraví, vztahy. A používáme k tomu nepatřičné pojmy.
Osobně jsem si vyhořením neprošel. Byl jsem od něj v nejtěžších etapách vzdálen přinejlepším dva kroky, a to je celkem slušná rezerva. Mnozí povídají, jak si vyhořením prošli, ale ve skutečnosti od něj byli vzdáleni kroků třeba pět. Je to stejné jako s depresemi. Kdekdo tak označuje nějakou svou úzkostnou epizodku, ze které se do večera nebo nejhůře do rána oklepe. Prostě tím slůvkem jen dramaticky třepotáme jako praporkem, aniž tušíme, co to doopravdy znamená mít deprese nebo být vyhořelí.
Dvakrát jsem v životě procházel obdobím, kdy se mi jevilo jako rozumné napálit to s autem do stromu. V obou případech jsem si zašel popovídat za psychologem, abych se zorientoval a ujistil, že nejsem duševně nemocný. Nebyly to deprese. Ty totiž trvají měsíce a já to měl na pár týdnů. Prostě úzkostná epizoda a dramatizace. Scházelo mi jen přijetí plné odpovědnosti za své emoce, přestat se litovat, odpustit sám sobě, vrátit se k sebelásce, k vděčnosti a k Bohu.
Dnešní doba je typická zbytečným nořením se do emocí. To jsou pořád nějaké pocity – jak říkají čeští psychologové Marek Herman a Jiří Halda. Jen proto, že nějakou emoci mám, ještě neznamená, že je oprávněná. Potřebujeme přestat svým emocím automaticky a slepě přikládat důležitost, a tím je bezmyšlenkovitě validovat, a namísto toho si prohlédnout proces, který je spustil. Například když vás někdo urazí, neřešit toho člověka a „jak vám tohle jen mohl říct!“ a raději se zeptat sebe: „Proč jsem se tímto urazil?“ Třeba nakonec dojdete k tomu, že jste namyšlení. A když půjdete dál, tak objevíte, že trpíte na strach z toho, že možná nejste dostatečně hodnotný člověk. A pak najdete kořen v dětství a ve škole, kde vás přesvědčili, že: „Dobří a správní jste jen tehdy, pokud vás ostatní hodnotí kladně.“
Už nějaký čas jsem velkým zastáncem přiznávání si pravdy, pojmenovávání věcí pravými jmény a také jít při tom na dřeň. Pravda člověka osvobodí. Je to ohromující úleva. Je to důvod, proč jsem začal psát rubriku SOBĚLÍDREM. Žít autenticky bez pozlátka je totiž zdroj veliké síly.
Každý, kdo se naučí číst ve svých emocích, v jejich příčinných myšlenkách a v motivacích, které za nimi jsou, získá to nejcennější, co vůbec může v životě mít – kontrolu nad kormidlem svého osudu a svobodu od automatizovaného reagování zajetými schématy a od dramatizování si své existence.
Ale zpět k vyhoření. Spoustu z nás sužuje téma nalezení té správné motivace. Pátráme po ní, dolujeme, filozofujeme a věříme, že až ji objevíme, jako lusknutím prstů se rozběhneme k úspěchu a vše půjde jako po másle. Jenže tak to není.
Ve skutečnosti jen někdy potřebujeme v sobě probudit obyčejnou statečnost, prokázat si trochu hrdinství a vytříbit si smysl pro povinnost. Odžít svůj život dobře, utkat se se vztyčenou hlavou se vším, co nás po cestě potká, jednat správně, odvážně, s úctou, pokorou a vědomím, že můj osud, ač se nám může jevit sebetěžší, nesahá ani po kotníky tomu, co museli ustát a ustáli někteří naši předci.
Připomeňme si, že dnes ještě stále na světě žijí stamiliony lidí, kteří by byli vděční za naši náročnou práci i za to přepracování, vyčerpání a riziko vyhoření. Měli by totiž jistotu, že vydělají na trochu mouky, večer upečou placky a jejich děti nezemřou hlady.
„Chcete vědět, na co většinu času myslíte? Podívejte se na výsledky, kterých se vám dostává. To vám přesně řekne, co se děje ve vašem nitru.“
Bob Proctor (1934–2022)
Bob Proctor zasvětil podstatnou část svého života studování knihy Myšlením k bohatství od Napoleona Hilla. Ústřední lektor filmu Tajemství (The Secret) a programu Myšlením k bohatství byl inspirací a mentorem pro miliony lidí na celém světě. Bob Proctor opustil tento svět 3. února letošního roku, ale zanechal tu po sobě mnohé myšlenky, které mohou být motivací pro další generace. K uctění památky Boba Proctora se Petr Štěpánek se svým tvůrčím týmem rozhodl věnovat jeho lekci z programu Myšlením k bohatství všem, kteří o ni projeví zájem. Možná že pro vás nebo pro někoho ve vašem okolí může být Bobova lekce zdrojem motivace v náročných dobách. Bobova lekce trvá pouhých 30 minut, ale pro někoho to může být nejdůležitější půlhodina v životě. Lekci Boba Proctora z programu Myšlením k bohatství můžete zhlédnout po kliknutí zde. Pokud si myslíte, že máte ve svém okolí někoho, komu by mohly jeho myšlenky dodat energii, podělte se s ním, prosím, o velkou lekci Boba Proctora z programu Myšlením k bohatství.