Co vám chybí ke štěstí? Odpovídáte si někdy na podobnou otázku? Říkáte si někdy, co by bývalo bylo, kdyby…? Podobné bědování slýchává od svých klientů i MARTINA LATÍKOVÁ, tlumočnice pro neslyšící, velký nadšenec osobního rozvoje a čtenářka First Class. Proč se necháme vlastní myslí tak snadno zmanipulovat? Proč se ptáme, co nám schází ke štěstí, místo abychom se zaměřili na to, díky čemu můžeme být šťastní? Už Napoleon Hill kdysi řekl: „Naše jediná omezení jsou ta, která jsme si stanovili ve vlastní mysli.“ Jeho myšlenkou se rozhodla řídit i Martina a rozhodla se ukázat neslyšícím lidem, že nikoliv jejich handicap, nýbrž jejich mysl jim brání ke štěstí. V pravidelné rubrice, kde se zabýváme příběhy našich čtenářů, se podíváme na její cestu.
Dětství v tichu
Narodila se 7. února 1994 jako zdravá holčička dvěma neslyšícím rodičům. Naštěstí měla Martina kolem sebe zdravé babičky a dědečky, kteří jí suplovali zázemí slyšícího světa. Rodiče byli neslyšící již odmalička, o to víc si prarodiče malou Martinu užívali a dávali vnučce svou lásku. Když si povídám se zapálenou fanynkou osobního rozvoje a čtenářkou Petra Casanovy, je mi vysvětleno, že právě projevování emocí není pro neslyšící vůbec snadné a že se tuto dovednost neměla většina neslyšících ani kde naučit.
„Komunikace mezi neslyšícími lidmi je založena především na racionálních informacích. Je pro ně obtížné předávat emoce. Což je především dáno prostředím, ve kterém většina neslyšících vyrůstala,“ vysvětluje Martina a dodává: „Za minulého režimu musely jít neslyšící děti do kojeneckého ústavu a většinu svého dětství strávily v ústavu pro tělesně postižené mezi dalšími neslyšícími dětmi. Do sedmi let většina z nich jezdila za rodiči jen o Vánocích nebo Velikonocích, v pokročilém věku pak zpravidla jen o víkendu. Proto žije spousta neslyšících uzavřená do sebe. Proto mohou někdy působit až příliš chladně a je to také jeden z důvodů, proč většina z nich vnímá svůj handicap mnohem hůř, než je tomu ve skutečnosti.“
Dnes Martina Latíková již šest let pracuje jako vedoucí pobočky České unie neslyšících v Kroměříži. Komunikovat s lidmi s tímto omezením je pro ni naprosto přirozené. Aby člověk mohl zastávat takovou roli, musí se umět do druhých lidí opravdu vcítit, chápat jejich potřeby a komunikační překážky. Musí jim umět opravdu naslouchat. Vzpomínáte ještě na pravidlo 7 / 38 / 55 z předešlého článku? Toto pravidlo nám říká, že nejvíce toho, co nám lidé doopravdy říkají, poznáme z řeči jejich těla, a nikoliv jen ze slov nebo tónu hlasu. A právě učit se vnímat řeč těla – neverbální komunikaci – je něco, co je pro Martinu úplně normální. I díky tomu se jí daří lépe naslouchat nejen svým klientům, ale také dalším lidem. Má to tak odmalička. S úsměvem dodává, že byla tak trochu jako Mauglí z pohádky Kniha džunglí. Malému chlapci, vyrůstajícímu uprostřed džungle, také nepřišlo divné, v jakém prostředí vyrůstá. Protože pro něj bylo přirozené a normální.
Když už jsme u toho naslouchání… Pokud patříte mezi předplatitele FC Workshopu a jeho pozorné čtenáře, jistě si vybavíte příběh mistryně světa v canicrossu Stephanie Mach, kterému jsme se věnovali v minulém čísle. Stephanie zmiňovala, jak psi dokážou brilantně naslouchat svým páníčkům. A podobnou zkušenost má také Martina Latíková, hrdá psí máma dvou Jack Russell teriérů. Vypráví zajímavost, jak její psi vnímají neslyšící osoby. „Mám dvě fenky Jack Russella teriéra, jedna má deset let a druhá jeden rok. Obě pochopily od štěněte, že mám neslyšící rodiče, proto když jsou s mými rodiči, tak třeba vůbec neštěkají, jelikož vědí, že nebudou vyslyšeny. Když potřebují pozornost, vždycky žďuchnou čumákem do nohy nebo do ruky. Když si chtějí hrát, skáčou po nich apod. U mě vědí, že je slyším, dokážou to poznat, je to taková zajímavost, že i pes vnímá tento handicap a umí s ním pracovat. U té starší to přišlo automaticky, už když měla pár měsíců. Pořídila jsem si ji v době, kdy jsem bydlela ještě s rodiči, takže kontakt s neslyšícími měla na denním pořádku. U té mladší fenky to tak ale nebylo. Když jsem si ji loni pořídila, tak jsem již žila sama a s neslyšícími se potkávala jen v mé práci. Přesto rychle pochopila, že štěkáním si jejich pozornost nezíská.“
Pro Martinu tak bylo úplně normální, že je doma ticho a mluví se pouze rukama. Není se tak čemu divit, že to na ni mělo velký vliv. „Dodnes nenesu dobře, když někdo křičí, strnu a nevím, jak reagovat. Není to pro mě přirozené. Stejně tak ráda utíkám do míst, kde je úplné ticho, cítím se tam v bezpečí, protože je to prostředí, ve kterém jsem vyrůstala.“ Stejně jako opravdově naslouchat a vnímat potřeby druhých lidí je pro Martinu přirozené s nimi komunikovat a přebírat zodpovědnost. Roli tlumočníka do znakového jazyka už zastávala od útlého dětství. Poprvé tlumočila už ve čtyřech letech svému otci při autonehodě. Tehdy vedla rozhovor mezi tátou a policií. Když rodiče potřebovali vyřídit něco na úřadech, v bance u lékaře, v pojišťovně, na poště, v obchodě, v restauracích nebo v práci se zaměstnavateli či kolegy, zkrátka a dobře všude, kde běžný člověk potřebuje běžnou komunikaci, tam měli rodiče dcerku vždy s sebou, aby jim pomohla překonat komunikační bariéry mezi světem slyšících a neslyšících lidí. I díky tomu si Martina nese dodnes velkou míru odpovědnosti, což může být pro tlumočníka překážkou. Tlumočnický kodex totiž říká, že tlumočník nesmí do překladu vnášet své emoce, pocity, soudy či názory, a ovlivňovat tak klientovo rozhodnutí.
Když bylo Martině dvanáct let, rodiče se rozvedli. Byla to jen jedna z dalších ran osudu, se kterou se musela dospívající dívka vyrovnat. „Každý měli jiný cíl v životě, moje máma si našla partnera, který byl také neslyšící. Je s ním dodnes. A můj otec?“ řekne posmutněle a pokračuje: „Také měl pár neslyšících partnerek, bohužel si po rozvodu uvědomil, že jeho největší láskou byla moje máma, a propadl alkoholu. Žádná škola pro tlumočníky tu nebyla a já vždy chtěla podnikat, i proto jsem na střední studovala obchod a marketing. Jenže když byla ve čtvrtém ročníku, tak na tom nebyl táta vůbec dobře. Alkohol ho ovlivnil v každém jeho počinu, až jsem ho koncem ledna vezla do nemocnice se zápalem plic, kterému, bohužel, na moje narozeniny 7. února 2013 podlehl. Těsně před maturitou jsem tak přišla o člověka, který pro mě znamenal všechno na světě. Odmaturovala jsem. Ale moje plány změnily směr. Chtěla jsem se rovnou vrhnout do práce a získávat nové zkušenosti. Ale smrt mého otce mi vzala chuť.“
Velký krok
Martina tak dál pokračovala ve studiích a pořád přemýšlela, jakým směrem se bude její život ubírat. Že by tím směrem mělo být pomáhání neslyšícím lidem, ji ani ve snu nenapadlo. Protože ale měla k tomuto světu blízko, vypomáhala při studiích s účetnictvím klubu neslyšících v Kroměříži. Když se k ní později donesla zpráva, že dáma, jež vedla tamní klub, zemřela a že bez ní organizace nejspíš ukončí činnost, cítila, že chce pomoct. Rozhodla se proto klub rozšířit. Otevřela pobočku sociálních a tlumočnických služeb v Kroměříži. „Byl to velký krok, velký boj, začít od nuly někde, kde na to nejsou zvyklí, naučit klienty, že mají právo na tlumočníka zdarma, bylo těžké. A nejen to, vybudovat kanceláře s tak omezeným rozpočtem, jak to jen jde. Začínala jsem se starým počítačem a tiskárnou, která tiskla, jen když se jí chtělo. Dnes je to už šest let od mého rozhodnutí vzít tuhle příležitost a vybudovat něco, co má smysl. Tvořím tým úžasných lidí, kteří pracují na stejném cíli. Dnes mi klienti důvěřují, spoléhají na mě a vědí, že je nezklamu.“
Tato služba se stala smyslem života Martiny Latíkové, která vysvětluje, proč je pro neslyšící důležitá: „Znakový jazyk má omezenou slovní zásobu. A podobné je to i s emocemi a významem slov u neslyšících lidí. Snadno někoho urazí, aniž by to tak mysleli, emoce cítí jen omezeně. Řekněme, že znají jen ty základní, jako je radost, smutek, smích, pláč, láska nebo ztráta. To je tak všechno. To, co cítí normálně zdravý člověk, si oni nedokážou ani představit. Třeba při seznámení dvou lidí je běžné psát si zamilované SMS, jak se ti dva potřebují, jak si chybí a podobně. To neslyšící nedokážou vyjádřit, byť to třeba částečně cítí. I díky tomu mohou působit chladně nebo až emočně otupěle. A stejně tak se díky tomu mohou snadno nechat podvést. I proto bývají velmi nedůvěřiví a potřebují někoho, kdo by za ně komunikoval.“
Už během studií, ještě dřív, než věděla, že zasvětí svůj život pomoci neslyšícím lidem, se Martina zamilovala do osobního rozvoje. Stal se její vášní, místem, kam utíká, získává motivaci a další energii. Ráda čte knihy osobního růstu a snaží se porozumět lidské mysli. Když se jednoho dne začetla do knihy Myšlením k bohatství: Odkaz & Dědictví, cítila, že tuhle knihu musí předat dál. Cítila, že tato kniha může jejím klientům ukázat, že život s jejich handicapem není zdaleka tak hrozný, jak si mnohdy sami myslí. Martina si díky knize uvědomila, že se lidé již dokázali vyrovnat s mnohem náročnějšími životními osudy a žít i nadále bohatý a naplněný život. Tak proč by to nemohli zvládnout i její klienti? Proč se nechají tak snadno sami sebou zmanipulovat a přesvědčit, že se svým handicapem nemohou žít šťastný a bohatý život?
Martina se v komunitě neslyšících pohybuje celý život a slova jako – Kdybych býval slyšel, mohl bych… a podobně – slyšela snad tisíckrát. Klientům se snaží vysvětlit, že lidé jsou šťastní i s mnohem horším omezením, které je například rozeznatelné na první pohled. Tak proč je pro spoustu neslyšících tak těžké dokázat něco podobného? Proč svůj handicap neustále vnímají jako nepřekonatelnou životní překážku?
Když si Martina četla příběhy lidí, jako byla Janine Shepherd (australská běžkyně na lyžích, která po autonehodě ochrnula a musela se vzdát svých sportovních snů) nebo například Jim Stovall (muž, který v dospělosti oslepl, s jehož celým příběhem se brzy seznámíme), říkala si, proč neslyšící tak snadno uvěří, že se svým handicapem nemohou být šťastní? Tehdy Martinu napadlo, že možná pokud by její klienti znali příběhy lidí z knihy Myšlením k bohatství: Odkaz & Dědictví, možná by dokázali uvěřit a překonat omezení ve své mysli. Byl tu ale jeden problém. Kniha by pro většinu z nich nebyla srozumitelná. Některým slovům by vůbec nerozuměli. Potřebovali ji přeložit do znakového jazyka. A tehdy to Martinu napadlo. Co tu knihu přeložit do znakového jazyka, a zlepšit tak život nejen klientům, ale všem neslyšícím lidem v České republice?
Poháněna touhou
Myšlenka na úpravu knihy pro neslyšící Martinu neopouštěla. Pořád na ni musela myslet. Proto se rozhodla oslovit vydavatele a spolupracovníka Nadace Napoleona Hilla Petra Štěpánka, jehož pravidelnou rubriku Sobělídrem z FC Workshopů už jistě dobře znáte. Slovo dalo slovo, a když Martina vysvětlila svůj nápad, Petr okamžitě začal sdílet její nadšení. Jen si oba uvědomili, že úprava knihy je náročnější proces, než se na první pohled zdálo. Vznikl ale nápad přetlumočit do znakového jazyka film Myšlením k bohatství.
Martina nové myšlence věnovala téměř veškerý volný čas. Hnala ji jediná touha. Chtěla ukázat svým klientům, že život s handicapem může být také bohatý a krásný. Potřebují jen umět rozhodnout přijmout své životní omezení a přestat jej vnímat jako velkou životní překážku. „Klienti si čím dál častěji stěžují, že dnešní doba jim klade ještě větší komunikační bariéry a že jsou čím dál víc neprolomitelnější. Více a více dochází k nedorozumění, a čím náročnější to je, tím méně se klienti snaží v normálním světě uspět. Než začnou, raději se vzdají. Řeknou si – jsem neslyšící, nemám šanci. Kniha Myšlením k bohatství: Odkaz & Dědictví mi řekla, že kdyby si ji všichni neslyšící přečetli, třeba by změnili názor a dostali znovu chuť žít a zkoušet tu bariéru prolomit.“
Myšlenka na úpravu knihy se zrodila v mysli Martiny Latíkové teprve před pár měsíci. Když se o svou myšlenku podělila s Petrem Štěpánkem, vznikl nápad na překlad celého filmu, a dnes, díky jejich společné aktivitě a spolupráci, vznikl pravděpodobně první, kompletně přeložený film do českého znakového jazyka pro neslyšící. Martina na celou událost vzpomíná následujícími slovy: „Málokdy se stane, že když se někomu ozvete s nápadem, že by se ho chytil tak jako Petr. Většinou se v tématu u neslyšících setkávám s tím, že komukoliv se ozvu, tak má tisíce výmluv, proč to nejde. Stal se ale zázrak a potkala jsem člověka, který, aniž by se ve světě neslyšících pohyboval, měl pochopení, lidskost a zápal pro zrealizování. Setkali jsme se na ZOOMu a debatovali, jak to provést. Řešili jsme všechny kroky a následně se dali do práce. Několik dní strávených nad textem filmu, aby se dal přeložit nějak srozumitelně, potom x hodin u kamery, a dál to bylo na Petrovi. Celé to dal do finále – graficky, technicky, kompletně po x hodinách konverzací a diskuzí, jak, kde a co má být, jsme viděli první výsledky. Když jsem viděla kompletně přeložený trailer do znakového jazyka se všemi efekty, grafikou, zvukem, obrazem a filmem, brečela jsem radostí a dojetím, jak z myšlenky dokáže vzniknout něco tak úžasného, co může pomoci tolika lidem, kteří o to mají zájem. Aneb, jak řekl Napoleon Hill: ‚Cokoliv si lidská mysl dokáže představit a čemu dokáže uvěřit, toho může člověk dosáhnout‘.“