Způsob, jakým vnímáme současnost, utváří naši budoucnost. Jak je možné, že dva lidé vnímají v jeden moment stejnou situaci rozdílně? Někdo je z deště smutný a špačkuje za mizerné počasí, druhý se raduje, že bude bohatá úroda. Proč někdo vidí příležitost a výzvu, ale druhý problém a překážky? Ve skutečnosti si každý den tvoříme názory na okolní svět dneška a ty mají podstatný vliv na náš zítřek. Nad tím, jak se mění naše názory a jak ovlivňují naše vnímání okolní světa, se ve své pravidelné rubrice zamýšlí PETR ŠTĚPÁNEK.
Názory jako počasí
Souhlasili byste s tím, že jste ten samý člověk, jakým jste byli před deseti lety? Nejspíš ne. Změnili jste se. Uzráli. Odžili si mnoho nového. Nejste jen starší, jste v mnohém jiní. A úplně stejně platí, že ten člověk, kterým budete za deset let, bude někdo jiný, než kým jste dnes. Změníte se. Uzrajete. Odžijete.
Když mi Lukáš Eder pověděl o tématu tohoto vydání FC Kurzu a FC Workshopu „Překonat sebe“, první, co mi vytanulo na mysl, bylo „překonat své názory“. Mám takový pocit, že největší rozdíl mezi námi před deseti lety, námi dnes a námi za deset let není věk a fyzický vzhled, ale smýšlení a názory, které máme. To, co si myslíme o všem možném i nemožném, a to, jaký máme pohled na sebe, ostatní lidi, svět a vůbec život.
Nepromýšlel jsem to úplně do hloubky, ale vnímám, že názory si můžeme roztřídit do určité stupnice podle míry nadhledu, který prokazují. Jsou názory, které dokážeme měnit svižně, protože se vážou k něčemu proměnlivému. Krásným příkladem je pohled na aprílové počasí za oknem. Venku je krásně, venku je ošklivo. A toto se některým lidem může změnit třeba i třikrát do hodiny. Zajímavé na tom je to, že jak se spolu s počasím mění jejich názor na něj, mění se jim i emoce. To, jak se cítí, se odvíjí od toho, jaké je venku počasí, a jak si ho pro sebe interpretují. Aprílové počasí je takový krajní příklad. Uvažujte ale, kolikrát jste se setkali s někým, kdo měl dobrou nebo špatnou náladu podle toho, zda venku bylo takové nebo makové počasí. Můžete namítnout, že je to normální. To možná ano. Co je normální určuje společnost. Rozhodně jste se s tím ale nenarodili. Je to získané za života. A moc užitečné to není. Leda tak pro obhajobu své vlastní lenosti přijmout odpovědnost za své emoce. Mohu si validovat svůj smutek nebo své naštvání špatným počasím, které přišlo zrovna o víkendu, když máme volno. No to je jak naschvál. Přátelé, není. Počasí se děje všem. Šťastným, zklamaným, úspěšným, prostě všem.
Existuje ale také vyšší stupeň pohledu na počasí za oknem. A to, že je vždy krásně. Když se přestaneme dívat jen na sebe a svůj osobní prospěch nebo újmu z aktuálního počasí, spatříme, že každé počasí přináší užitek pro někoho – zvěř, rostliny, přírodu jako takovou nebo i jiné lidi. Prší? Bude úroda. Mrzne? Příroda zregeneruje. Na každém počasí si člověk může najít něco pěkného, a je jedno, zda pálí slunce nebo je chumelenice. Je to takový krásný dětský pohled na svět. Prostě radost! Dětem je venku hezky za každého počasí. Než je teda naučíme, že někdy je venku hezky a jindy škaredě. A že nám má být dobře nebo nedobře podle toho, co se děje za oknem. Když si uzdravíme svoji potřebu stěžovat si, přestaneme děti učit, jak to s počasím vidíme my. Namísto toho se my budeme snažit vidět to tak, jako to vidí ony. Je to osvobozující. Juchů, kaluže, louže, sníh, námraza, slunko, mlhááá je mlháá! Na světě je tak krásně.
Hackni své názory
Existuje ale ještě vyšší stupeň názoru na počasí. Možná už není tak euforický jako ten druhý. Ale je užitečnější. Je to názor, že počasí jednoduše je, a bez ohledu na to, jaké je, já se cítím dobře. Nosím si v sobě domov, ve kterém mi je fajn, ať jsem kdekoliv. A je mi fajn, když prší. A je mi fajn, když je vedro. Nehodnotím počasí jako takové či makové, a tím si nerozkolísávám emoce. Ani do smutku, ani do euforie. Dojít k tomuto stupni názoru na počasí člověku pomohou dvě věci. První, která se nabízí, je, že bezpodmínečně milujete sebe samé, přijímáte své fyzické tělo a prostě Vám je se sebou dobře. A pak věc druhá, že vidíte smysl ve své existenci a máte jednoznačný záměr, který hodláte naplnit. Tento třetí stupeň je univerzální „lifehack“ na většinu názorů, které člověku nejsou užitečné.
Žijeme v době, která je přesycená emocemi. Nikdy v dějinách lidstva nebyl člověk k vyplavování emocí tolik stimulován médii, sociálními sítěmi, trendy a možnostmi, jako je tomu dnes. Dřív měli lidé k dispozici snad jen to počasí a občas nějaké drby od sousedů. A teď pozor, toto neznamená, že si na dnešní dobu stěžuji. Jen konstatuji, že jsme k ní neměli šanci evolučně dospět. Na biologické úrovni nejsme vybaveni k tomu, abychom ji zvládali automaticky. K jejímu zvládnutí potřebujeme dospět na úrovni psychiky, smýšlení a seberegulace. Potřebujeme se naučit své názory na vše posouvat po stupnici nahoru k většímu a většímu nadhledu, který nebude emočně kolísavý, a tím pádem nebudeme tak snadno zmanipulovatelní.
Po stupnici názorů a pohledů na věc můžeme stoupat snad v každém tématu, které nás napadne. Vždy existuje vyšší pohled na věc než ten, který máme právě nyní. Připomíná mi to ten slavný příklad tří slepců, kteří se dotýkali stejné věci, ale každý tvrdil, že je to něco jiného. Jeden řekl, že je to kmen. Druhý tvrdil, že je to had. Třetí byl přesvědčený o tom, že je to přikrývka. Byl to ale slon. První slepec držel nohu, druhý chobot a třetí ucho. A stejně tak je to s mnoha našimi názory. Jsou omezené. Je fajn je překonat. Překonat sebe. Téměř vždy existuje něco, co nevíme nebo nevidíme. A téměř vždy se na to lze podívat z ještě většího nadhledu.
Závěrem mi dovolte, abych Vás povzbudil k inventuře Vašich stávajících názorů u témat, která ve Vás probouzejí nejsilnější emoce. Ať už příjemné, nebo nepříjemné. Hledejte vyšší pohled na tato témata. A ptejte se, zda už opravdu plně milujete sebe samé i své fyzické tělo, zda dáváte smysl svému životu a zda máte jeden hlavní záměr, který hodláte naplnit a jdete si pro něj.
S úctou, Petr Štěpánek
Kdo je Petr Štěpánek?
Před lety přivedl do České republiky film Tajemství, dnes je Petr Štěpánek producentem programu Myšlením k bohatství z dílny Nadace Napoleona Hilla a spolutvůrcem kurzu Cesta vděčnosti. O svém poslání říká: „Smyslem mé práce není přivést druhé k sobě (myšleno ke mně), ale přivést je k sobě (myšleno k nim samým), protože kdykoliv pouze někoho následujete, nakonec místo toho, abyste vylezli ze své vlastní mentální krabice, vlezete do té jeho. Stát se dobrým Sobělídrem je v dnešní době další evoluční stupeň osobního rozvoje.“ Petr byl mimo jiné také jedním z řečníků naší konference. Připomeňte si panelovou diskusi, kde Petr sdílel své zkušenosti společně s Václavem Staňkem ze společnosti Vasky a Romanou Ljubasovou z Inca Colagenu.