Potkal jsem už mnoho lidí, kteří nedokážou milovat sami sebe a svůj život. Nedokážou se dívat do zrcadla s úsměvem a na svém životě vidí jen vše špatné. Tito lidé se stávají obětí svého myšlení a pocitů. Jako by na cestě životem spadli do bažiny a jen se utápí v trápení nebo sebelítosti. Sám jsem kdysi patřil mezi takové lidi. Žil jsem v přesvědčení, že NEJSEM DOST. V mnoha knihách se člověk dozví, že se nejprve musí naučit milovat sám sebe a přijmout se takovým, jakým je. Postavit se před zrcadlo a vidět jen to dobré. Jenže jak svou mysl přesvědčit, že v zrcadle je něco jiného, než co tam viděla celý dosavadní život? Jak přeprogramovat vzorce v mysli, jež nás neustále přivádí do role obětí a brání nám stát se tvůrci svých životů? Dovolím si říct, že se mi to v mnoha životních oblastech již podařilo. Pomohlo mi k tomu ZÁCHRANNÉ LANO. Hned vysvětlím.
Jak jsem překonal sám sebe
Nejprve mi dovolte, abych se pochlubil, jak se mi v životě podařilo překonat jeden z mých velkých strachů. Už jako malý kluk jsem trpěl na závratě. Stačilo, abych vylezl na druhý stupeň žebříku, a rozklepala se mi kolena. Obdivoval jsem kamarády, kteří s nadšením lezli po stromech, a když mě vyzvali, abych lezl za nimi, vždy jsem si našel nějakou výmluvu. To aby nikdo nepoznal mou slabost. Měl jsem strach. Nebyl to ale jen strach z výšek, mnohem větší strach jsem měl z posměchu od kamarádů. Dlouhá léta jsem s tímto strachem bojoval, a to nejen v dětství, nýbrž také v dospělosti.
Až když jsem dokázal svůj strach z výšek přijmout a začal o něm otevřeně mluvit před druhými lidmi, začaly se dít věci. Začal jsem překonávat sám sebe a dovolil si vystoupat na místa, na která bych se nikdy dřív neodvážil. Najednou mi nedělalo problémy vylézt až na poslední stupínek žebříku nebo pracovat celé dny po stavbách na lešení. Nejednou jsem dokázal pracovat se svým strachem, nenechal se jím ovládat a překonal sám sebe. Přesto pro mě bylo nepředstavitelné, že bych se někdy v životě navlékl do horolezeckého sedáku a vypravil se někam na stěnu nebo do skal. Byl jsem smířený a i nadšený z toho, že zvládnu být pár metrů nad zemí. Pouštět se do větších výšek by mě ani ve snu nenapadlo. Znáte ale to pořekadlo, nikdy neříkej nikdy? Nebo dávej si pozor, nad čím přemýšlíš, protože se tvé myšlenky mohou stát skutečností? Že ne? Já jsem to zažil na vlastní kůži!
S mou milovanou ženou, našimi dvěma syny a přáteli jsme vyrazili na letní dovolenou do rakouských Alp. Stanovali jsme u jezera Wolfgangsee, jezdili na kolech, chodili po horách, ale hlavním cílem naší cesty a pro mě největší výzvou byly výstupy po ferratových cestách. Naši kluci se na ferraty strašně těšili, mají zřejmě lezení po skalách kupodivu v krvi. Ovšem pro mě i mou ženu to byla velká výzva a dětem jsme chtěli udělat radost. Udělat radost dětem byla pro nás jedna z motivací. Proto jsme byli rádi, že máme přátele, kteří nás mohou do tohoto sportu zasvětit, a hlavně že si díky nim naši malí horolezci vyzkouší něco, co bychom jim se ženou dopřát nedokázali. Na dětech jsem viděl, jak moc se na tento zážitek těší. Hoši si ještě doma před odjezdem s nadšením zkoušeli sedáky a všechno potřebné vybavení. Zatímco já jsem cítil nervozitu, jakmile jsem pohlédl na lano, přilbu a lezecké rukavice.
Nový člověk
Asi vám moc nemusím vysvětlovat, jak stoupala moje nervozita, když se blížily den D a hodina H. Společně jsme vyrazili na naši první via ferratu a já se poprvé navlékl do sedáku, nasadil si přilbu s rukavicemi a vyrazil do skal. Kluci byli jako pavouci, lezli sebejistě, odvážně a rychle. Zatímco já byl velmi opatrný a každý krok jsem si musel dobře rozmyslet, než jsem se k němu odhodlal. S každým dalším krůčkem jsem ale získával větší jistotu a důvěru v sebe samého. Čímž jsem se také zrychloval. Přátelé, kteří nás do sportu zasvětili, byli na nás naštěstí hodní a alespoň pro mě bylo dobře, že s sebou měli dvě malé dcerky, se kterými neměli potřebu pokoušet žádné extrémy. Zvolili tak naštěstí snadnou cestu, kde člověk nevisel nad žádnou roklí a nemusel překonávat ani žádné fyzicky náročné úseky. Když jsem zdolal svou první cestu, cítil jsem se skvěle, veškerá nervozita opadla a já si říkal, jaká škoda, že to bylo tak krátké, klidně bych to šel ještě jednou. Když to srovnám se stavem mé mysli hodinu předtím, než jsem se vyškrábal na vrchol, mám pocit, jako by to byly dvě úplně jiné osobnosti. Když srovnám nastavení mysli po svém prvním lezeckém výkonu a tehdy, kdy se mi klepala kolena při pokoření druhého stupínku na žebříku, jako bych žil zcela jiné životy.
Z našeho prvního výletu po rakouských ferratách jsem tak odjížděl jako šťastný a spokojený člověk. Objevil jsem něco nového, něco, co se mi zalíbilo. Pokud by mi někdo před lety řekl, že budu někdy chodit v lezeckém postroji po skalách, vysmál bych se mu. Odjížděli jsme zpět do kempu a s nadšením se bavili o tom, jakou cestu půjdeme následující den. A já už nebyl nervózní ani jsem neměl pocity strachu. Vysloveně jsem se těšil na další ferratové dobrodružství. Jenže to jsem ještě netušil, co mě čeká…
O dva dny později, když to počasí dovolilo, nás přátelé vytáhli na další – údajně nenáročnou a snadnou – ferratovou cestu. Pokud patříte mezi milovníky tohoto sportu, jednalo se o maximální obtížnost B/C, a to ještě jen na dvou krátkých úsecích. „Je to taková hezká, nenáročná a vzdušná ferrátka,“ říkali nám přátelé při odjezdu a já se fakt těšil. Nadšení našich kluků, věřím, není nutno popisovat.
Na hraně sil
Přijeli jsme do městečka Bad Ischl, lanovkou vyjeli na zdejší vrchol Katrin a vydali se asi 45 minut lesní cestou k začátku ferraty. Už samotná cesta k ferratě mi občas přišla docela nebezpečná a říkal jsem si, že jestli tady někomu podjede noha, tak ho dole v údolí už snad nikdo nenajde. Nervozita se trošku stupňovala, a to jsem ještě nevěděl, co mě čeká. Přišli jsme na místo a já viděl holou skálu, po které bylo natažené lano mizící kdesi za horizontem. Vál chladný severní vítr a já se zapotil už ze samotné cesty k ferratě. Byla mi zima, ale na čele mě polil horký pot. „Tohle že je ta snadná vzdušná ferrátka?! Dělají si srandu?! To přece nemůžu nikdy vylézt!“ Nervozitu a pochyby jsem viděl i v očích našich dvou synů. Mladšímu synovi bylo 12 a staršímu 14 let. Otočil jsem se ke svým přátelům. „Tohle má být ta snadná ferrata?“ Odpověď zněla: „No jasně, to je v pohodě, ono se to jenom zdá, ale je to fakt jednoduché, to tady lezou malé děti, to dáš, žádný strach.“ Asi pětiletá holčička, která byla součástí rodinné skupiny za námi, toho byla důkazem. Navíc představa, že bych se měl vracet zpět k lanovce tou hnusnou mokrou cestou, mi nebyla vůbec příjemná. Podíval jsem se proto na syny a zeptal se, jestli to chtějí jít. Odpověď zněla přesvědčivě: „Jasně že chceme!“
A tak jsme tedy šli. Musím přiznat, že jsem se na cestě po skalách fakt dost trápil. Pravdou je, že fyzicky ten výstup až tak náročný nebyl, a určitě nemohu říct, že bych si někde sáhl na dno svých sil. Jednoznačně jsem se ale přiblížil ke dnu sil psychických. Synové velmi rychle nabrali sebejistotu a již po krátké chvilce byli asi 15 minut přede mnou. Míst, kde by mohli čekat, moc nebylo, sám jsem musel pustit několik rychlejších lezců, a tak šli kluci prakticky sami až na vrchol. Když jsem v necelé půlce cesty stál na skále a podíval se dolů do několikasetmetrového údolí, pomyslel jsem si, že to vzdám. Ale nemohl jsem. Musel jsem za kluky nahoru. Měl jsem u sebe jejich bundy, vodu, svačinu, zkrátka všechno. Neměl jsem tedy na vybranou a musel jít dál. Když se dnes s odstupem času dívám na fotky, které jsem na cestě pořídil, moje mysl stále nemůže uvěřit, že jsem se vůbec byl schopen rozhodnout na něco podobného vyšplhat, natož dojít až na konec.
Chápu, že pro někoho, kdo nemá strach z výšek nebo má lezení v krvi jako naši kluci, to možná nebude nic tak mimořádného, ale věřte, že pro mě jako pro člověka, který se ještě nedávno klepal na štaflích, to něco neuvěřitelného je. A já jsem dnes moc vděčný svým přátelům, synům, ale v podstatě ve velké míře i sám sobě, že jsem do toho šel a nenechal se zahnat vlastním strachem do kouta. Dnes už totiž vím, že pokud bych se tehdy pod skálou rozhodl vrátit zpět, sám sebe bych akorát připravil o pocity, které si člověk za peníze nikdy nekoupí, které jej dělají silnějším a na které může ještě dlouho vzpomínat. V tomto případě na ně nikdy nezapomene.
Lano jako nástroj
Možná si teď říkáte, proč vám to vlastně vyprávím a jak můj zážitek souvisí s tématem sebelásky nebo sebedůvěry. Rád bych na tomto příkladu ilustroval, co nám možná v životě občas schází, abychom se do sebe dokázali zamilovat a také v sebe získali víru. Když se nad tím člověk zamyslí, je to vlastně velmi jednoduché. Přicházejí v úvahu jen dvě možnosti. První možností je, že se dokážeme přijmout jako jedinečnou a dokonalou osobnost, díky čemuž můžeme začít pracovat se svými niternými strachy a překonáme své nejbláznivější představy. Druhou možností se odsoudíme k neustálému boji se svými pocity a nepřestaneme utíkat před vlastními emocemi. Záleží jen na každém z nás, jakou možnost si zvolíme. Pokud zvolíte variantu číslo dvě, je to samozřejmě jen vaše volba. Z vlastní zkušenosti ale mohu říct, že se touto volbou člověk odsuzuje k životu řízenému strachem, před kterým se neustále snaží někam uniknout. Pokud však čtete tyto řádky, věřím, že si chcete zvolit variantu číslo jedna a stát se vědomými tvůrci svého života. Možná vás ale napadá otázka JAK. Jak přijmout sebe samé a naučit se pracovat se svými strachy? Jak se zamilovat do všech nedokonalostí vlastního já a vnímat se jako dokonalou osobnost? Jak překonat trápení, která mohou být zakořeněná hluboko v nás?
Inspiraci můžeme hledat v mém příběhu. Respektive ji můžeme hledat v zážitku s výstupem na alpské vrcholky. Abych dokázal překonat svůj strach z výšek a vypravit se na místa, kam bych se nikdy dřív neodhodlal, potřeboval jsem záchranné lano. A to doslova. Pokud máte zkušenosti s výstupem po ferratových cestách, jistě znáte základní lezecké vybavení. Tedy sedák, přilbu, kožené rukavice a tzv. tlumič pádu. Zjednodušeně bychom mohli říct záchranné lano. Bez záchranného lana bych se nikdy do výšek neodhodlal. Bez něj bych pravděpodobně nikdy nepřekonal svůj vlastní strach. A samozřejmě bych se k podobnému výkonu neodhodlal, pokud bych pár let předtím netrénoval na žebříku a lešení. I tam jsem kdysi potřeboval nějaké záchranné lano. Ale především, a to si myslím, že je důležité si uvědomit, záchranné lano nejen že nás chrání před obavami, ale současně nám pomáhá je přijmout způsobem, že se nenecháme skrze vlastní strachy ovládat. Záchranné lano dává pocit bezpečí, a díky němu můžeme drobnými krůčky přijímat a překonávat své strachy.
Zkusme si uvědomit, co dáváme najevo použitím záchranného lana při jakékoliv činnosti. Můžete to vnímat jako nenápadné, avšak důležité gesto. V případě jízdy autem používáme bezpečnostní pás. Dobrovolným připoutáním se bezpečnostními pásy dáváme najevo, že jsme přijali nebezpečí. Bezpečnostní pás snižuje riziko. Je to záchranné lano, které nám pomáhá cítit se bezpečněji. Příklad použití záchranného lana ale můžeme hledat i v dalších oblastech života. Psali jste si například ve škole taháky před důležitou písemnou zkouškou? Dlouho do noci jste se učili, ale přesto jste si jako pojistku napsali tahák? Bylo to záchranné lano pro případ, že byste na něco zapomněli. I sepsání takového taháku můžeme vnímat jako gesto. Ve skutečnosti tímto gestem přijímáme svou nejistotu. Říkáme tím, nejsme spokojeni se svou přípravou, a proto si pro pocit bezpečí před výkonem připravujeme záchranné lano. Podobné příklady můžeme hledat i v dalších a zcela běžných životních situacích.
Záchranné lano se můžeme naučit vnímat jako nástroj. Je to nástroj, jenž nás nejen chrání před nebezpečím, ale současně dáváme jeho použitím najevo, že jsme byli schopni něco přijmout. Pomůže nám překonat obavy, kterými se trápíme mnohdy i řadu let, a zažít díky němu novou a příjemnou emoci. Najednou získáváme díky použití záchranného lana novou, lepší zkušenost. Mnohdy jsme si během let vytvořili ve své mysli program, co sráží naši sebedůvěru a sebelásku. Nejčastější program bychom mohli nazvat NEJSEM DOST. Například že nejsme dost silní, krásní nebo chytří, abychom se mohli v životě někam posunout. A čím déle nás podobné sabotující myšlenky trápily, tím silnější synaptická spojení, vyvolávající nepříjemné pocity a emoce, v naší mysli vznikla. A tak stačí například jen pomyslet, že bychom v baru oslovili krásnou dívku, a už se nám rozklepou kolena. Podobně jako mně kdysi při výstupu na druhý stupeň žebříku.
Opustit roli oběti
Na předchozích stránkách jsme se zabývali příběhem Louise L. Hay. Ta na svých přednáškách mluvila o síle pozitivních afirmací. Když se nad tím zamyslím, tak i takové afirmace mohou plnit funkci záchranného lana. Jejich neustálým opakováním a používáním dáváme sami sobě najevo, že jsme přijali svou nedokonalost nebo program v mysli a rozhodli jsme se jej přepsat. Pro někoho je těžké uvěřit, že slova, která si opakuje každé ráno před zrcadlem nebo v autě při cestě do práce, jsou pravda. Mysl má většinou tendenci pochybovat. Nedokáže věřit pozitivním myšlenkám a slovům, protože má v sobě „sebesabotující“ programy zaspané až příliš hluboko. Všechny tyto myšlenky a programy nás neustále přivádějí do role oběti. A co si budeme povídat, být v roli oběti bývá mnohdy pohodlnější. Je jednoduché říct si například, že nedává smysl pokoušet se o nového partnera, protože nejsme dost… Potřebujeme si dovolit změnit roli. Vystoupit z role oběti, přestat se utápět v sebelítosti a vstoupit do role tvůrce.
Někteří lidé si představují tvůrce jako osobnost, která se nebojí žádné výzvy a jde do všeho po hlavě. Myslíme si, že abychom byli vědomými tvůrci života, musíme vždy a všude působit sebejistě a nesmíme se nechat ovládat žádným strachem. A tak se s touto domněnkou snažíme utíkat nebo ignorovat své strachy. Upřímně si ale myslím, že ten, kdo se rozhodne stoupat po skalách bez záchranného lana, je spíš šílenec, který jen zbytečně riskuje svůj život. Není přece zapotřebí zbytečně riskovat, ignorovat nebezpečí nebo slabé stránky. Můžeme se rozhodnout začít na sobě pracovat. Záchranné lano může být v tomto případě prostředek, který nás vytáhne z prostředí, kde se už možná dlouhá léta topíme ve vlastní sebelítosti. Vytáhne nás z role oběti do role tvůrce.
Zkuste si proto nyní představit takové lano. Jaké největší obavy a nejistoty se ukrývají ve vašem nitru? Co vás v životě táhne neustále ke dnu a brání žít lepší život? Jak silné lano budete potřebovat a před čím vás bude chránit? Někteří lidé při cestě životem zapadli do bažiny, která je táhne ke dnu. V takové bažině je lítost, strach, agrese, závist, smutek a další podobné emoce a pocity. Když člověk zapadne do bažiny a začne s ní bojovat, tak čím více bojuje, čím více se snaží vlastními silami vyprostit, tím rychleji a hlouběji se propadá. A čím je hlouběji, tím méně sil mu zbývá. Aby se dostal ven, potřebuje záchranné lano a občas rovněž někoho, kdo mu lano hodí. Představte si, že vám někdo hodí takové lano a už se dostáváte ven z bažiny. Celým svým tělem visíte ve vzduchu. Už si myslíte, že máte nejhorší za sebou, když tu najednou lano praskne. Bylo někde poškozené, a tak padáte zpět a znovu se utápíte v beznaději. Budete příště věřit, až vám zase někdo hodí lano, nebo budete mít strach z dalšího pádu? Budete schopni důvěřovat někomu jinému, nebo budete mít obavu z dalšího zklamání?
Když horolezec visí nad propastí, spoléhá se na lano, které má jen pár desítek milimetrů v průměru. Naprosto mu důvěřuje. Mohl by ale důvěřovat takovému lanu, pokud by věděl, že je někde poškozené? Stačí jen nepatrné poškození, a následky mohou být fatální. Záchranné lano je jako důvěra. Chceme-li začít milovat sami sebe takové, jací jsme, a více věřit ve své schopnosti, musíme si nejprve připravit záchranné lano, jež nás nad propastí skutečně udrží. Záchranné lano posiluje důvěru. Jenže stejně jako lano i důvěra se snadno poškodí a ve chvíli, kdy se potřebujeme na lano nejvíce spolehnout, tak praskne. Proto je potřeba o lano pečovat a udržovat jej ve skvělé kondici. Aby nás podrželo ve chvíli, kdy to budeme potřebovat. Máte v životě taková lana? Jakým způsobem o ně pečujete a před jakými hrozbami vás mají chránit? Pojďme si v dalším pracovním listě takové záchranné lano připravit.