Kým se člověk potřebuje stát, aby uchránil své hranice? Musí snad získat schopnosti elitního vojáka v boji? Nebo se potřebuje maskovat či snad nasazovat drsnou tvář, aby si někdo druhý nedovolil se k osobní hranici přiblížit? Někteří lidé si nasadí masku. Ženy občas vystupují jako drsňačky poučené životem, které nic nepřekvapí, a někteří muži svou tenkou hranici schovávají za silná slova. Přesto to nestačí a hranici nedokážou uchránit. Důležité totiž není to, co se odehrává na povrchu, důležitější je to, co není na první pohled vidět. Pojďme se na toto téma podívat očima psychologa Petra Pachera, tedy z pohledu moderní psychologie v praxi.
Osobní hranice?
Věčné téma. Téma osobnostního rozvoje. Téma téměř každého člověka, které řeší v sobě samém. Navíc, když se dnes podíváme i mimo sebe samého, vidíme mnoho příkladů aktuálních (válečný konflikt na Ukrajině) i minulých (Afghánistán, Irák, Korea apod.). Vždy se jedná o narušení hranic. Útok na suverenitu. Jednoznačné porušení bezpečné zóny, která má pravidla, zákony, principy atd.
V souvislosti s geopolitikou je to poměrně jednoznačné. Mezinárodně uznávané státy mají respektované hranice, jednoznačně vymezené, graficky jasně manifestované a tudíž nedotknutelné. Některé země, které se obávají, že by se případnému útoku na suverenitu neubránily samy, jsou součástí mezinárodních paktů. To všechno přece víme. Ze zeměpisu a dějepisu. No ale co my? Co naše hranice? Jak je vymezit, když kolem nás je spousta vychytralců, kteří jen čekají na to, až se objeví někdo, komu by mohli „jezdit svým autem po trávníku“?
Dokonce i my sami, aniž bychom si to uvědomovali, děláme totožné kroky. Tím, jak se oblékáme (oblek vs. sportovní oděv), manifestujeme svoje hranice. Tím, k jaké subkultuře patříme nebo se kterou sympatizujeme (EMO, gothic, PUNK, RAVE, skinheads apod.), dáváme najevo svou příslušnost. Ne každý si toho však může všimnout. I když ruku na srdce: kdybyste měli obchodní jednání o koupi nového kopírovacího stroje pro Vaše kanceláře a přišel by obchodník s visáží absolventa noční technoparty, a ještě i takto oděn, nešlo by si nevšimnout. Nicméně řada drobných nuancí, které lze postřehnout, je často přehlížena právě proto, že lidé jsou buď ti chytrolíni, kteří čekají na příležitost překročit Vaše hranice, nebo je dotyčný protějšek tak zaměstnán vlastním příběhem, že Vám prostě nevěnuje dostatečnou pozornost.
Osobní hranice si představte jako linii kolem Vás, která odděluje bezpečné prostředí, které pro Vás představuje známé a prozkoumané místo, od vnějšího světa.
Pevný bod
Pojďme se vrátit k nám samotným. Začněme tím, že přijmeme postulát. Tedy nějaký pevný bod, od kterého se odrazíme. A pojďme si to udělat náročné tím, že přijmeme odpovědnost za to, že od nikoho nebudeme očekávat ani chtít, aby znal naše hranice. Na jedné straně to sice vypadá jako náročné až syrové, na straně druhé nám to však vyřeší všechny situace tím, že si jejich design budeme vytvářet sami podle vlastních přestav. Tím z toho přirozeně vyplývá i to, že pokud se cokoliv nepovede, bude to jen naše odpovědnost a nebudeme s tím zatěžovat nikoho jiného.
Tedy pokud jsme se shodli na tomto postulátu, chcete-li požadavku, můžeme směle vyrazit na cestu k sebeobjevování a osobnostnímu rozvoji.
Osobní hranice si představte jako linii kolem Vás, která odděluje bezpečné prostředí, které pro Vás představuje známé a prozkoumané místo, od vnějšího světa. Pozor! Nezaměňujte je s pojmem komfortní zóna!
Osobní hranice je místo, které ve Vás budí napětí, pokud se k němu někdo blíží svým chováním, například tím, co říká či jak to říká. Pnutí je tím větší, čím méně máte opečované Vaše vlastní ego-obranné mechanismy. Ti, kteří se o svůj osobnostní rozvoj starají pravidelně, poctivě a zdravě, reagují s mnohem větší časovou prodlevou nebo si napadání z vnějšího světa neberou vůbec osobně. Ostatní, kteří jsou snáze popudliví či snad již podráždění z jiné situace, kterou si s sebou přinesli, mohou začít reagovat rozladěně, aniž by se druhý k jejich hranicím vydal nebo snad blížil. „To si jen vytvořili domněnku, a už soptí.“
Už tedy víme, že osobní hranice je linie známého a bezpečného prostředí. To, co si potřebujeme k našemu stavu poznání přidat, je skutečnost, že tato linie není konstantní. Mění se v závislosti na tom, jak se cítíme.
No a s ohledem na to, že naše aktuální emoce ovlivňují naše hranice a také jejich pevnost, znamená to, že se potřebujeme stát také odborníky na naše emoce. Na to, jak se cítíme a proč se tak cítíme. Pojďme se podívat na dva konkrétní příklady, které nám pomohou ujasnit si, jak to může fungovat.
Příběh Petra
Petr je majitel středně velké prosperující firmy. Bude mu 50 let. Narodil se v druhé polovině doby totalitního režimu, který skončil v roce 1989, dozníval však ještě mnoho let poté. Ano, od Petra můžeme často slyšet, že mu vadí, že reaguje přehnanou emotivitou zejména v situacích, kdy není po jeho. Také vzápětí dodává, že ho to během školy a dospívání nikdo nenaučil a v rodičích viděl předobraz právě toho, co ve svém životě, manželství a ani rodině nechce. Jenže se takto chová. Když není po jeho, rozčiluje se. Někdy tak silně, že jeho spolupracovníci mají chuť okamžitě ukončit spolupráci, v blízkém kruhu kolem něj se lidé vlivem jeho extrémního cholerismu rozpláčou. Zvlášť, když si uvědomí, že vlastně nikdo pořádně neví, co je tedy to, co má být správně a jak to tedy vlastně má vypadat. Jemu samotnému to vadí, a když s ním vedete rozhovor v klidném a bezkonfliktním prostředí, je očividné, že by si přál s tím něco dělat. Poté se však vrátí do firmy či domů a situace se opakuje.
Ano, je zodpovědný za to, jak se cítí. Ano, je zodpovědný za to, jak pečuje o své hranice. Ano, je zodpovědný za to, co svým chováním a jeho projevy způsobuje ostatním. Navíc z pozice jeho postavení a zodpovědnosti za organizaci a lidi v ní přímo vyplývá, že má být Petrovou přirozenou součástí způsobilost zdravě pracovat se svými emocemi, aby mohl v tomto směru pomáhat a podporovat právě i lidi kolem sebe.
Ne, není akceptovatelné, aby se odvolával na to, že ho to nikdo nenaučil. Není akceptovatelné, aby svaloval odpovědnost za to, jak se cítí, na ostatní, se slovy „oni mě dnes tak naštvali“.
Navíc není k ničemu, když tohle chování bude v drobných obměnách aplikovat stále dokola, a poté, až nastane fáze relaxace, se bude obviňovat, vyčítat si to a omlouvat se lidem kolem sebe.
Příběh Marie
OSVČ pracující sama na sebe v organizaci, jejíž způsob fungování kopíruje principy Multi-Level-Marketingu. Do podnikání tohoto charakteru vstoupila až poté, co velmi úspěšně prodala podíl ve firmě, kterou s manželem vlastnila. I přesto, že by už nemusela pracovat, zejména s ohledem na to, jaké finance získal z prodeje firmy její manžel, který měl majoritní podíl, samotnou by ji to nebavilo. Na to, aby byla v roli filantropky, se necítí a nechce zůstat nečinná. Proto si poctivě vybírala, do které organizace vstoupí. Nyní jí to jde skvěle. Zná se, zná svoje hranice, svoje další životní vize a z nich vyplývající cíle. Je zodpovědná, navyklá sebeřízení, disciplíně a také péči o sebe sama. Umí komunikovat, zvládat vypjaté situace. Umí říct „NE“, stejně tak jako „ANO“. Umí to říct tak, aby to při nejlepší vůli nikoho nezranilo. Umí zabrat a pracovat naplno, stejně tak jako relaxovat, potřebuje-li. Ano, nemusela by pracovat, ale uvědomuje si, že je v systému víceúrovňového řízení, a i přesto, že je OSVČ, vykazuje výsledky své práce, dodržuje pravidla a respektuje je. I přesto, že s některými nemusí být zcela v souladu. Právě proto si dostatečně poctivě vybírala organizaci, do které vstoupí, a hlavně lídra, který jí bude dělat postupově vyššího, aby eliminovala neshody vyplývající z nedostatečného systému řízení či snad z nekompetentnosti postupově vyššího.
Ano, Marie je kompetentní. Naučila se to, co potřebuje pro vítězství, v průběhu své předchozí praxe. Ano, Marie to ví a vše používá velmi vědomým způsobem.
Ne, není přípustné, abyste si říkali: „To se jí to pracuje úspěšně, když pracovat nemusí.“ To, že něco vlastními silami získala, ji stálo dříve mnoho sil, vůle a odříkání. To, že za sebe a svoji způsobilost vzala zodpovědnost dříve, jí budiž ke cti.
Navíc není k ničemu, když se budete opájet příběhem Marie či jiných místo toho, abyste převzali zodpovědnost za svůj život.
Možná to píši příliš syrově. Naučil jsem se pojmenovávat věci pravými jmény. Někdy to je příliš syrové i pro naše klienty, kteří zatím ještě chodí kolem horké kaše a věří, že takto jim to stačí. Ne. Život se nežije cestou kolem. A úspěch není nic než dřina, dřina a odříkání. A i přesto, že to zní tvrdě, v tom lze najít potěšení. A o tom to přesně je. Mít v sobě samém takový klid, rovnováhu, sílu i zdravost vlastní identity, že téma hranic pro Vás bude nástroj, jak v životě vítězit.
Pro svoje pevné hranice potřebujete…
- … mít jasno v tom, proč jste na tomto světě.
- … cítit každou buňkou svého těla, kam směřujete a co je Váš životní úděl.
- … mít jasno v hodnotách, podle kterých žijete a na nichž stojí Vaše síla osobnosti.
- … znát svoje emoce a to, jak se v jakékoliv situaci skutečně cítíte.
- … umět komunikovat nenásilně a konstruktivně.
- … mít dovednost vytvářet zdravé vztahy, nezdravé opečovat a toxické opustit.
Jak si nastavit osobní hranice a dokázat říct ne?
Na otázku odpovídá spolumajitel Pražské čokolády Petr Kovařík, který byl hostem podcastu Myšlením na vrchol.
Zrovna nedávno jsem nad tím přemýšlel. Kolega, se kterým občas pořádáme kakaové ceremonie, šel do výrobny naší čokoládovny Steiner & Kovarik hrát na piano. Když dohrál, jaksi zapomněl předat klíče, abychom mohli druhý den otevřít na ranní směnu. Drobnost, která způsobila sled několika nepříjemných událostí.
Když druhý den před výrobnou na Plzeňské ulici v Praze stepovalo v zimě několik zaměstnanců z ranní směny, tak musel druhý, starší kolega vymlátit dveře. Nemohlo se čekat, výroba musela běžet. Zákazníci museli dostat své zboží. Opravou dveří se strávily asi 4 hodiny, nemluvě o materiálu, který se zničil a musel se koupit nový.
Někdo by řekl, taková hloupost, však se nic strašného nestalo. Jenže drobné pochybení narušilo energii v týmu. Kolega, který musel nepříjemnou situaci hasit, řekl: ,S tím člověkem už nechci dál spolupracovat, nechci ho už nikdy vidět.‘ A tak jsem přemýšlel, jak energii uzdravit. Napadlo mě, že by mohl nezodpovědný kolega „odčinit“ svou chybu tím, že bude prodávat na stánku, protože by to pomohlo celku.
K mému překvapení mladý kolega odmítl. Řekl, že to dělat nebude a že chce jiný trest… Trochu mě to rozhněvalo. Byla narušena moje osobní hranice. A tak jsem začal v sobě řešit, jak moc bych si sám dovolil něco podobného, i přesto, že bych měl za sebou desítky dní práce bez odpočinku. Prostě bych zvedl tu svoji „prdel“ a prostě bych tam šel a svou chybu odčinil. A podle toho jsem porovnával kolegu mladší generace, který řekl, že to dělat nebude. A teď babo raď. Pouze na úrovni filozofické – co je lepší?
Jaká hranice je lepší, říct ne, přestože budu za debila a neodčiním to, nebo naopak? Pokud naopak, tak jsem vlastně otrok. Otročíme všichni, makáme, snažíme se, nejsme volní, a pak se prostě někdy všechno přeskupí a my nemáme sílu jít dál. Sice máme hodnoty, máme spousty vznešených myšlenek, ale nemáme sílu je následovat dál. Musíme si to pak v hlavě sami přebrat, sednout si do kouta, přemítat a začít znovu. Většinou stejně, se stejným nastavením, jenom vědomější.
Anebo jít tím druhým směrem, kdy se nám nechce jít za hranici naší pohodlnosti a ztratíme tvář napřímo před tím člověkem, ale nejsme otroci systému. Prostě se nám nechce, a tak se na to vykašleme. Pro mě je to stále ta první varianta, i když je bolestivější a často náročnější. Ta druhá pro mě není, ale neříkám, že to také není možnost. Pro mě je to směr pohodlný, ten, který si nezaslouží mít úspěch, protože bez práce nejsou koláče. To je to nastavení, které v sobě tak nějak mám pořád zakódované a neumím se od něj oprostit. Zároveň v těch nejtěžších chvílích je prostě potřeba se hecnout a máknout, a pokud to ten druhý neumí, není to pro mě parťák. Je to jako představa, že jdu do pouště a ten druhý se prostě přestane snažit se z ní dostat, protože už je toho hodně.
Takže kde jsou Vaše osobní hranice? Já sám nevím. Vím jen, že neumím říkat ne a že mě to dost vyčerpává. Hlavně na úrovni byznysové, a pak to není ideální ani doma, s dětmi, kde na ně mám méně času, než bych si sám představoval. A není to ani tolik o času jako o vnitřní síle. Ustát třeba to, co ustojím s cizím „blbcem“ (a že jich znám) právě doma s dítětem, které udělá daleko menší zářez. Proto je třeba mít osobní hranici. Ta hranice vyvstane. Vždy se tu jednou ukáže. Hlavně právě ve chvílích, kdy potkáte někoho, jako je můj mladší kolega.