Jak se vydat na zdravou cestu nekonečného sebepřekonávání? Proč je pro někoho překonávání překážek zcela přirozené, a jiné to vyčerpává? Kde hledat rovnováhu mezi výkonností a vnitřním klidem? Jaká síla se nachází v našem nitru? Odpovědi na tyto otázky přináší ve své pravidelné rubrice psycholog Petr Pacher z univerzity Essential College.
Středobod
Jej, to je tedy významné téma. Úplně jsem zaplesal, když jsem se dozvěděl o tomto tématu. Osobně tuhle oblast, tedy překonávání sebe sama, vnímám jako středobod osobnostního rozvoje. Všimněte si prosím, jak záměrně uvádím slovo osobnostního rozvoje. Jsem přesvědčen, že často omílaný pojem osobní rozvoj je jako velká množina, která v sobě skrývá ještě dvě další. Profesní rozvoj se zabývá oblastmi uplatnitelnými vně nás (pro školou povinné to jsou způsobilosti potřebné pro úspěch ve škole a pro ty, kteří jsou ekonomicky aktivní, jsou to zase způsobilosti nezbytné pro zodpovědné dosahování výsledků v profesionální oblasti ve směru, kterým se člověk ubírá). Zatímco osobnostní rozvoj se dotýká naší identity, chcete-li osobnosti. Je to péče o náš vnitřní svět, o ty způsobilosti, které jsou potřebné proto, abychom dokázali optimálně existovat, vnímat, myslet, prožívat, zodpovědně se rozhodovat, být v opravdovém spojení se sebou samým a mnoho dalšího.
Asi se shodneme, když uvedu, že současný vzdělávací systém (a to se týká vzdělávacího systému na celém světě) je už stovky let založen na snaze pečovat spíše o profesní rozvoj. V některých zemích včetně té naší to má dokonce systémové označení jako „období soustavné přípravy na budoucí profesní uplatnění“. Vůbec to nesoudím. Naopak. Jsem přesvědčen, že v některých oborech tato oblast zkompetentňování dosahuje mistrovské úrovně a já za sebe jsem s tím zcela v souladu. Na straně druhé právě tím, že v těžišti rozvoje chybí či nedostačuje osobnostní rozvojová tematika, je potřeba tuto mezeru něčím zdravě vyplnit. U některých jedinců to doplňuje zdravá, silná, pečující a láskyplná rodina, jiní se upínají k víře, a tak nějak to intuitivně funguje celé generace.
Když jsme se úvodem dostali až sem, je zapotřebí položit si otázku: „Tak fajn. A co teď s tím, když materiální svět profese a ekonomické soběstačnosti po nás chce větší výkony, lepší kvalitu, větší množství výsledků…?“ Navíc je tady přítomen mezigenerační fenomén. V reálném životě se tedy setkávají lidé různého věku, kteří mají z podstaty odlišných generací jiné představy o tom, co je žádoucí a jak by daný člověk měl reagovat na stupňující se požadavky profesionálního světa.
Něco málo o generacích
Generace X je ze sociologického hlediska skupina lidí narozená mezi roky 1965 až 1980. Když si odmyslím všechny již publikované charakteristiky, vnímám jako důležité uvést, že tato generace byla vychována rodiči, kteří z velké části buď zažili světovou válku či žili v poválečné době a také v období, kdy se celosvětově stupňoval tlak v podobě tzv. studené války, tedy manifestního rozdělení světa na „západ“ a „východ“.
Tím pádem lidé této generace byli formováni téměř až celistvě k tomu, že je zapotřebí umět pracovat rukama (nic jiného vlastně ani nebylo tolik zapotřebí, když celosvětově bylo zapotřebí obnovit infrastrukturu zničenou válkou). Pro tuto generaci bylo typické odříkání, diskomfort, vlastnění jen toho, co bylo potřebné, a konzumní život typický pro mladší generace zmíněné dále byl něco zcela neznámého.
Pojem generace Y se objevil až před koncem tisíciletí v jednom reklamním časopisu. Jsou to lidé narození po roce 1980 až do období kolem roku 2000. Té nejpozdější vlně se začalo říkat mileniálové a s rozmachem internetu a komunikačních technologií se zpětně lidem narozeným do roku 2005 říká internetová generace nebo „net-generation“.
Tato generace je velmi zajímavá tím, že během svého života zažila situace, kdy například pro rychlé komunikační spojení existovala pouze pevná linka zavedená jen do vybraných domácností a pro zbytek populace byly dostupné tzv. veřejné telefonní budky. Bylo to zajímavé v tom, že jste si například dohodli rande týden dopředu v daném místě i čase a nebylo akceptovatelné přijít pozdě či snad vůbec, protože jste to dotyčnému neměli jak dát vědět. Zároveň během relativně krátkého období přišly mobilní telefony a vyvíjely se tak rychle včetně dalších technických vymožeností, že se tato generace vyznačuje největší zručností v adaptaci na změny.
I tato generace nese výchovné důsledky poválečné doby, avšak profiltrované značným odstupem, který umožňoval více otevřený přístup, tvořivost, zájem o rozvoj a naplňování i vyšších potřeb, než jen boj o přežití či tendence k posilování bezpečí. Je to poměrně kouzelné, neboť tato generace ještě stále jeví silné rysy zodpovědnosti, avšak uplatňované v prudce tvořivém a ekonomicky se rozvíjejícím světě, kde usiluje a často úspěšně dosahuje prosperity.
Lidé generace Z jsou narozeni v období od roku 2000 až do roku 2020. Tato generace je výrazně odlišná, neboť již expanduje v éře plného rozmachu internetu, okamžitého sdílení všeho, co se jim děje uvnitř nebo čeho jsou součástí zpravidla formou instant-messagingových služeb (nejprve ICQ, následně chaty, nyní sociální sítě).
Vlivem přirozené dostupnosti všeho v digitálním světě jsou mnohem více otevřenější řadě témat, které byly pro předchozí generace něčím intimním až tabuizovaným (například sexualita, rasová či etnická témata apod.). Na druhé straně způsobuje digitální svět řadu fenoménů, které dřívější generace neznají nebo je zcela odmítají, například vztahové odcizení vlivem digitální komunikace nebo třeba bojácnost sdělit něco druhému do očí (zatímco napsat mu to elektronickou formou v mnohem ostřejší podobě je pro lidi generace Z snadné). Dále vzniká řada zcela nových sociálních fenoménů mající až trestněprávní charakter (kyberšikana, vydírání a podvody v online prostředí apod.).
Tato generace je obecně mnohem více citlivá až křehká v subjektivním prožívání s častým sklonem ke konzumnímu životu. Tento životní styl lze v některých případech označit až jako hédonistický.
Sněhové vločky
Lidé narození v druhé polovině generační vlny Z jsou nazýváni generací sněhových vloček (tento název pochází z označení použitého ve filmu Klub rváčů (1999) s Bradem Pittem a Edwardem Nortonem), protože se hned při každém nárazu na problém rozpustí. Vyznačují se tedy nízkou odolností, sklony k útěku před komplikací, vysokou citlivostí a závislostí na vnějším uznání.
Simona Weidnerová, zakladatelka Institutu pro sociální a ekonomické analýzy o nich uvádí: Tito lidé mívají problém vyrovnat se s odlišnými názory nebo fakty, které nechtějí slyšet. Na některých amerických univerzitách studenti po vyučujících vyžadují tzv. trigger warnings – varování předem. Varování, že by je určité informace nebo obrazy mohly emocionálně poškodit a vyvolat v nich úzkost, strach nebo znechucení. Náboženské přednášky jsou proto uváděny varováním, že mohou obsahovat prvky násilí; budoucí archeologové jsou upozorňováni, že spatří kostry, veterináři, že součástí výuky jsou pitvy apod.
Více než jejich generační předchůdci potřebují „sněhové vločky“ rituály, které jim mají pomoci přejít do nové životní etapy. Předěl mezi školou a prací jim splývá, protože 70 procent studentů pracuje během studia, další mají placené praxe, takže maturitní večírek ani sláva spojená s promocí nepřinášejí „ten správný wow efekt“ vstupu do práce a do dospělosti. Proto se například pro dívky přechodovým rituálem stala velká svatba. Nevěsty se na svatbu připravují mnoho měsíců jako kdysi na státnice a úzkostlivě dbají, aby vše bylo dokonalé. „Problém je, že holčičky této generace jsou od dětství závislé na pochvalách a hodnocení svým okolím. Nejprve chtějí samé jedničky, později červený diplom… Mají tedy pocit, že by měly dostat jedničku i z osobního života.“
Svět rolí
Kladete si otázku, proč jsem se na začátku článku zabýval tématem generačního náhledu? Je to prosté. Jak jsem psal výše, vnímám téma sebepřekonávání jako téměř esenciální pro spokojený život v dnešní době, nicméně na tohle téma už jen z principu existuje řada různorodých pohledů založených právě na odlišnostech v generacích.
Pro dříve narozené by otázka Jak překonat sám sebe? byla směšná. Oni to totiž žili jako přirozenou součást života, protože diskomfort vyplývající z prostředí, ve kterém existovali, jim ani neumožňoval něco jiného. Je to obdobné asi jako kdybych dnes napsal článek na téma Jak umět používat internet? Kdo by si to asi tak dnes četl? Nicméně, kdybych tyto dva články otočil mezi generacemi, tedy kdybych sněhovým vločkám dal článek o sebepřekonávání a generaci X zase článek o používání internetu, třeba by si ho s chutí přečetli.
Co je překonávání sebe sama?
Sebepřekonávání je základní predispozicí seberozvoje. Tedy je to stav, kdy sami od sebe chceme víc. Nespokojíme se s tím, co už nyní umíme, co dokážeme, kým jsme, a máme přirozenou tendenci se posouvat vpřed, více, efektivněji, kvalitněji apod. A jsme uspokojení tím, že dosáhneme žádoucí změny.
Často slyším otázku: „A kde jsou hranice, když někdo nemá nikdy dost?“ Odpovídám na ni, že vnímám rozdíl mezi zdravým sebepřekonáváním, kdy sám sebe rozvíjím akceptovatelným způsobem, který je prospěšný mně osobně a také je užitečný pro druhé tím, že s nimi interaguji skrze nějaké role. Na druhé straně vnímám extrémní tendenci k sebepřekonávání formou posedlosti, kdy chování dotyčného lze vystihnout glosou: „Co byl včera rekord, dnes je norma.“ To samozřejmě vnímám jako nezdravý fenomén, který však má do skutečného sebepřekonávání značně daleko.
Občas také slýchávám spirituální rovinu, že by se člověk měl mít rád takový, jaký je. Měl by se umět přijmout a užívat si, že žije, dýchá, probouzí se denně do krásného jitra, má kde spát, co jíst apod.
Bez souzení a s velkou pokorou akceptuji všechny úhly pohledu. Jen rád nazývám věci pravými jmény. A vedeme-li diskuzi v profesní oblasti, kde jsme součástí mnoha různých rolí (obchodník, pracovník, vedoucí, ředitel, právník, lékař, nákupčí apod.), tak v nich jsme zodpovědní za naplňování povinností, dostávání slibů a závazků, které jsme dali, nebo jichž jsme součástí za organizaci, která nás zaměstnává. A tam se řídíme tím, co máme zadané, nebo co jsme našim klientům slíbili. V tomto světě funguje materialistické pojetí a je to všechno o výsledcích, které potřebují mít hodnotu, aby za ně byl někdo ochotný zaplatit. A právě tento svět nám dává ony peníze, které představují energii, jež směňujeme za zboží, služby, zážitky apod. Na druhé straně existuje svět našeho nitra (někdo jej nazývá spirituální oblastí), kde se potřebujeme cítit naplnění, akceptovaní, milovaní, klidní a spokojení.
Udržovat rovnováhu
Jen málokdo ví, že jeden svět nemůže existovat bez druhého. Tedy protože jsme hmotné existence, které žijí v prostoru, ve kterém svět poznáváme skrze smysly (chceme věci vidět, umět je ohmatat, očichat apod.), potřebujeme se naučit přijmout zodpovědnost za to, že v tomto světě umíme existovat a není to pro nás jen utrpení, nýbrž si to umíme užívat ve zdravém slova smyslu. A ten druhý svět? Svět našeho nitra neodmítáme, nýbrž umíme zdravě používat proto, abychom uměli dobít energii pro ten materiální svět, ve kterém sloužíme tím, že tvoříme výsledky pro ostatní.
Všimněte si, že v návaznosti na popisy generačních vln je dovednost vědomě skloubit tyto dva světy (hmotný, materiální a svět našeho nitra, chcete-li spirituální) naprosto nezbytná způsobilost pro spokojené přežití v dnešní době.
Předchozí generace to buď neřešily, protože bojovaly o přežití a ve válečné zóně se témata pocitů, empatie, lidskosti a citlivosti zcela přirozeně nevyskytovala. A mladší generace, které to více a více potřebují, přivedli na svět rodiče, kteří to svoje děti neuměli naučit. A ve školách učili totožní lidé ze starší generace… Zamotané, že?
Ten, kdo se vědomě naučí zdravě skloubit tyto dva světy a bude tuto dovednost využívat ve svůj prospěch a pro hodnotu ostatním, bude s největší pravděpodobností žít skutečně naplněný, zdravý, silný a spokojený život.
Dovolím si citovat velmi známou osobnost, která ve své době byla světově uznávaným duchovním lídrem, mystikem a spirituálním guru. Avšak byla také respektovanou identitou i v materiálním světě, protože velmi nevtíravým a věcně umným způsobem ukazovala, jak lze tyto dva světy propojit, a přitom to manifestovala na tisíce let starém duchovním podkladu hinduistického učení.
Touto osobností byl Sri Chinmoy (1931–2007), který řekl: „Sebepřekonání je nejenom možné, ale také reálné a uskutečnitelné, za předpokladu, že v největších hloubkách našeho srdce upřímně cítíme, že my nejsme tím, kdo koná, ale že je to někdo jiný. A kdo je ten jiný? Je to naše nejvyšší část, náš absolutní Pán Nejvyšší. V naší Bhagavadgítě, Nebeské písni, nás Pán Sri Krišna učí: ‚Nimitta matram bhava savyasachin‘, v překladu ‚Staň se pouhým nástrojem‘.
Pokud jde o mě, říkám svým studentům, aby nikdy, nikdy nemysleli na sebe jako na toho, kdo koná, protože jedině Bůh je tím, kdo koná. Měli bychom Mu pouze v každém okamžiku nabízet svoji vděčnost, protože On jedná v nás a naším prostřednictvím, abychom pro Něj učinili něco zvláštního.“
Mimo jiné také řekl: „Také v duchovním životě se neustále snažíme překonávat a jít za stávající hranice. Jestliže dnes udělám dvacet věcí špatně, zítra se jich pokusím udělat špatně jenom devatenáct. Neustále se budu snažit zlepšit sám sebe a díky tomu získám ohromný pocit uspokojení. Nesoutěžím s nikým jiným než sám se sebou. Právě díky tomu mám pocit, že dosahuji dokonalosti. Na druhou stranu, dnešní dokonalost je jenom výchozím bodem pro zítřejší dokonalost.“
Za ta léta vykonal mnoho skutků, které se dostaly daleko mimo dosah lidské představivosti. Drží například řadu rekordů, které měly v hmotném světě přiblížit lidem, co vlastně znamená vnitřní síla (zvedl 1500 liber vážící sadu závaží apod.).
O tématu překonávání sebe sama bych mohl psát další hodiny. Jsem neochvějně přesvědčen, že nyní je na místě praktikování poznatků v reálném životě tak, abyste dosáhli stavu, který bychom si klidně mohli dovolit nazvat „Jak překonat sám sebe, užít si to a umět to kdykoliv zopakovat“. Co Vy na to?
Dělejte něco proto, jak se máte. Nikdo jiný to za Vás neudělá.
