Kolikrát už jste se v životě vylekali velikostí problému? Znáte ten pocit, když tuhne krev v žilách, jakmile člověk stojí před velkou výzvou? Jak nenechat krev tuhnout, poradit si každou potíží a neustále překonávat sami sebe? Jak se zbytečně nevyděsit z velikosti cíle? Pokud rozumíte japonskému znaku výše, jistě pro Vás nebude technika zmíněná v dalším článku žádnou novinkou.
Příliš velká výzva?
Možná jste něco podobného zažili také. V práci se Vám extrémně dařilo, se svým týmem jste dosáhli výsledků jako nikdy předtím. Máte za sebou rekordní rok, a to nejen z pohledu růstu tržeb. Je leden a přichází čas na vyhodnocení a výroční firemní poradu. Všichni přicházejí ve skvělé náladě, protože vědí, jaké výsledky mají za sebou. Všichni se těší, jak budou šéfem pochváleni. Jenže šéf vyhodnotí uplynulý rok, poděkuje všem za vynaložené úsilí, rozdá nějakou tu odměnu a hned začíná plánovat další období a obratem nastavuje nové cíle. Máte za sebou rekordní rok, víte to. Firmě se nikdy nedařilo jako dřív, máte z toho dobrý pocit, ale zároveň si uvědomujete, že to byla pořádná dřina. Šéf ale na poradě představí nové cíle a pro další rok stanoví jako metu růst o dalších 100 %.
Najednou, jako lusknutím prstu, se dobrá nálada vytratila. Všichni kolegové tuhnou a nechápavě zírají na svého šéfa. I přesto, že máte za sebou rekordní rok a rekordní růst, on chce ještě víc? Copak nemá nikdy dost? Už tohle byla dřina, a on chce, abychom znovu vyrostli o 100 %? Všichni jsou plni zděšení z nové informace a nemohou uvěřit, čeho se právě stávají svědky. Jste vyděšení velikostí nového cíle, protože vycházíte ze současných zkušeností. Moc dobře víte, kolik energie vás stálo dosažení současných výsledků. Hlas slabšího já začíná sílit. Jste vyděšení a netušíte, jak nového cíle dosáhnout.
Prožili jste někdy podobnou situaci? Situaci, kdy byl člověk postaven před velký cíl a jen pomyšlení na něj ho děsilo? Tuto situaci můžeme prožívat nejen v práci, ale také například ve chvíli, kdy přemýšlíme o tom, že chceme zhubnout velkou váhu, začít sportovat, oslovit partnera, o kterém si myslíme, že by si o nás neopřel ani kolo. Zkrátka a dobře, něco podobného můžeme prožít kdykoliv. Za jakékoliv situace může nastat moment, kdy hlas slabšího já začíná sílit a je krmen obavami či strachem z nedosažitelnosti nové výzvy. Vlastně je to zcela normální, přirozená reakce.
Jakmile člověk velkého cíle nikdy nedosáhl a nemá ani tušení, jakým způsobem by se mohl alespoň přiblížit k cílové rovince, začíná prožívat obavy. Nad myslí přebírá kontrolu strach. Člověk zničehonic cítí obavy, zda bude schopen velkého cíle dosáhnout. Pochybuje o svých schopnostech a dovednostech. Dosud nemá prožitou zkušenost, že je něčeho takového schopen, a tak přirozeně pochybuje, čímž je jen vlastní myslí předem chráněn před případnou bolestí z neúspěchu. Člověk je v takový moment natolik vyděšen nedosažitelností cíle, že nemá dostatek energie začít přemýšlet o tom, jak cíle dosáhnout, natož aby našel energii za cílem vykročit. Prožili jste něco podobného? Nechali jste někdy vylekat velikostí cíle?
Jiný pohled
Zkusme si nyní představit podobnou situaci na výroční poradě. Průběh je velmi podobný, jen poradu vede zkušenější lídr. Probíhá vyhodnocení a jsou stanoveny cíle na další rok. Šéf děkuje všem za vynaložené úsilí, rozdá nějakou tu odměnu a obratem začíná plánovat další období. „Naším cílem pro další období bude vyrůst každý den o 0,28 %,“ zaznívá z úst šéfa na poradě a všichni přísedící zůstávají v naprostém klidu. Nikdo není vyděšen ambiciózností nového plánu. Nikoho nenapadlo, že by toho nebylo možné dosáhnout, však to není nic hrozného. Je to zlepšení ani ne o tři desetiny procenta každý den. Je to úplné nic proti tomu, jak rekordní výsledek mají všichni za sebou. Ovšem ve skutečnosti je to úplně to samé jako v předešlém případě. Když každý den zlepšíme své výsledky jen o hloupé tři desetinky, na konci roku bychom měli mít o sto procent lepší výsledek než na začátku. Což znamená, že cíl zůstal stejný, jen se změnila jeho počáteční interpretace, která nikoho zbytečně nevyděsila.
Samozřejmě bychom mohli začít polemizovat o tom, jaký je takový šéf, který jen přijde na poradu a zadá příkaz vyrůst o 100 %, aniž by přednesl konkrétní akční plán, jak tohoto velkého cíle dosáhnout. Berte to ale jen jako jednoduchý teoretický příklad stanovení cíle z jedné životní oblasti. Můžeme vzít i jiný příklad, třeba z osobního života. Co takhle zhubnout za rok 50 kg? Nemožné? Taky jsem si to kdysi myslel, ale z vlastní zkušenosti jsem zjistil, že to může být docela zábava. Nebo ujet na kole 10 000 km za rok? Pro někoho noční můra, znám lidi, kteří si to nedokážou představit absolvovat ani v autě, natož na kole. Ovšem pro někoho jiného je to jen 27 km za den.
Když jsme postaveni před nějaký ambiciózní cíl, kterého jsme ještě nikdy nedosáhli, tak zcela přirozeně naše mysl reaguje zděšením. Nemáme zkušenosti. Nikdy předtím jsme tak velkého cíle nedosáhli. Proto nevíme, jak bychom jej měli dosáhnout. Z cíle se pro nás stává jedna velká neznámá, a co neznáme, tak proti tomu buď bojujeme, nebo se tomu bráníme. Můžeme vyděšením ztuhnout a zůstat stát na jednom místě, anebo před nebezpečím začneme utíkat. Je to naše přirozená reakce, těžko se jí ubráníme. Strach, který nad námi přebírá kontrolu, je přirozený a snaží se nás chránit před něčím neznámým. On nám ale nechce ublížit, ani to není o tom, že by nám nepřál úspěch. Prostě nás jen chce bránit před neúspěchem a neřeší fakt, že když jsme daného cíle nikdy nedosáhli, tak to nutně neznamená, že ho nejsme schopni dosáhnout v budoucnosti. Možná tento cíl čeká právě na nás. Abychom se velkých cílů zbytečně nezalekli a nenechali svůj vnitřní svět zaplavit strachem, který je krmivem pro hlas slabšího já, potřebujeme se zaměřit na správnou interpretaci cíle. Proto je dobré si velké a ambiciózní cíle rozvrhnout v čase a rozdělit si je na malé a postupné krůčky.
Japonská cesta
To, že se vyplácí kráčet za mimořádnými výsledky po drobných krůčcích, si už ve třicátých letech minulého století uvědomoval japonský manažer Masaaki Imai, který už tehdy v japonské továrně Toyota začal s plánováním výroby v rámci konceptu Just–in–time, který je dodnes používán nejen ve výrobních podnicích a který je do češtiny překládán jako koncept „právě včas“. Massaki však se svým týmem tento koncept posunul na novou úroveň. Když se Japonsko po ukončení 2. světové války znovu stavělo na nohy, v Toyotě v rozvoji tohoto konceptu pokračovali, až jej propracovali do již dnes známého konceptu výrobní metodiky. Pokud Vám něco říká japonský znak v úvodu článku, možná jste jej už někde viděli, nebo jste alespoň slyšeli o metodě Kaizen.
Kai znamená v japonštině změna a Zen znamená dobrý. V překladu je Kaizen vnímán jako termín pro neustálé zlepšování. Původně byl Kaizen vymyšlen a vyvinut především jako efektivní nástroj pro zlepšování a růst firem, ale postupem času našel uplatnění v jakékoliv oblasti našeho života. Kaizen ovšem není jen o tom, že se zaměříte na jeden cíl a ten plníte postupnými malými krůčky. V rámci firemní kultury jej můžeme vnímat jako filozofii nebo metodiku, jejímž cílem je snížení chybovosti, zmetkovitosti a současně zvýšení produktivity a angažovanosti zaměstnanců. Pokud se začnete zajímat o všechny principy metody Kaizen, zjistíte, že to je zcela komplexní záležitost a že se to týká celé firmy.
Kaizen není jen o tom, že děláte drobné a správné krůčky, je to také o tom, že se nebojíte experimentovat a zkoušet nové věci, avšak postupně. Nesmíte zapomenout takové experimenty i pravidelně vyhodnocovat, abyste se přesvědčili, že vedou k pozitivní změně. Pokud jste podnikatel a budete chtít Kaizen zavést ve své firmě jako firemní kulturu, musíte do celého procesu zapojit úplně všechny zaměstnance. Jádro Kaizenu se skrývá v týmové práci, disciplíně a samozřejmě neustálém zlepšování jak kvality výrobků, tak i firemní morálky. Spoustě lidí se to může zdát zcela jasné a naprosto jednoduché, stačí si jen velké věci rozdělit na drobné krůčky, a ty postupně plnit. Kaizen je především o systematičnosti a vytvoření jakéhosi cyklu neustálého zlepšování.
Stojíte před velkou výzvou? Objevili jste nový problém a nevidíte řešení? Rozstříhejte každý velký problém na skládačku puzzle, rozsypejte krabici se všemi dílky, a potom je začněte postupně kousek po kousku znovu skládat. Vyhnete se tak komplikovaným řešením, budete snáze dělat rozhodnutí, hledat jednoduchá, rychlá řešení a vkládat do nich minimální úsilí. A jestli nejste schopni najít jednoduché řešení, znamená to jen to, že jste problém málo rozdělili a potřebujete udělat ještě menší kousky Vaší skládačky. Zprvu se to může zdát jako příliš komplikované. Pro někoho možná složité a příliš pomalé. Pamatujte ale, že i šnek je rychlejší než ten, kdo ztuhne na jednom místě a neudělá ani krok. Postupnými a malými krůčky jednou dojdete do svého cíle. Kaizen je vlastně velmi účinná metodika, která Vám bude pomáhat k systematickým drobným krokům a rychlým rozhodnutím. Pokud byste se chtěli dozvědět více a osvojit si metodiku Kaizen, může být pro Vás zajímavá například kniha od Roberta Maurera Cesta Kaizen. V knize je popsáno několik základních kroků, které Vám pomohou aplikovat metodu Kaizen nejen do firmy, ale především do Vašeho života a výrobního procesu myšlenek ve Vaší hlavě. Pojďme se nyní podívat na několik přínosných myšlenek z knihy a v navazujícím pracovním listě je převést do praxe.
1. Jednoduché otázky
Stojíte před komplikovanou situací a nedaří se Vám najít řešení? Nebo čelíte velké výzvě, kterou nemáte sílu přijmout? V podobné situaci máte dvě možnosti. Buď necháte obavy rozvinout ve strach, který Vás začne vyčerpávat, anebo se začnete sami sebe chytře ptát. Stačí k tomu jednoduché otázky, jako například: Musím to vyřešit hned teď? Je zapotřebí řešit celý problém? Proč je vůbec potřeba to řešit? Mohu udělat krok zpět? Znám někoho, kdo to už vyřešil?
2. Informace
Je důležité nezůstávat jen u otázek, ale také je třeba hledat odpovědi. Z jakých informací a zkušeností jsme mohli doposud čerpat? Známe někoho s jinou zkušeností, kdo by nám pomohl udělat další krok? Pamatujte, že informací kolem nás je spousta a je odpovědností každého z nás, jak své informace ověřujeme a jaké následně pouštíme do své mysli.
3. Odměny
Lidé většinou zapomínají na odměnu. Vnímají potom posun a úspěch jako samozřejmost a z vlastního zlepšení tak přestávají prožívat radost. Jenže právě radost je zdrojem energie pro další drobný krůček. Není nutné za každý drobný posun bouchat láhev sektu. Cílem odměny, kterou mám na mysli, je především uvědomění, že jsme se dokázali hnout z místa a posouváme se dopředu. Stačí si například jen zapsat každý drobný posun nebo řešení malého problému. Neberte své drobné úspěchy jako samozřejmost, vnímejte je jako milník na cestě za velkým úspěchem nebo za vyřešením většího problému.
4. Drobné změny
Pamatujte, že nepatrná a drobná změna může mít za následek obrovské změny. Vezměte si třeba jen jednoduchý příklad z matematiky: jedna na druhou je stále jedna, jedna na stou je také pořád jedna. Ale 1,01 na stou už je 2,7. Jen nepatrná změna na začátku, kterou jste stokrát zopakovali, měla za následek téměř trojnásobný výsledek. Kdybychom tuto nepatrnou změnu znásobili tisíckrát, tedy 1,01 na tisícou, výsledek už bude přes dvacet tisíc.