Někteří lidé se narodí do prostředí a doby, která se jim od malička snaží stanovit určité hranice. Někdo byl už od dětství veden k tomu, že tyto hranice nesmí za žádnou cenu překročit, a někdo je překračoval zcela přirozeně. Lidé, kteří si nenechali diktovat, v jakých mezích se mohou v životě pohybovat, a sami si stanovili své vlastní hranice, se často zapsali do lidských dějin. Ukázali tak ostatním, že bez ohledu na víru, dobu či snad barvu pleti se může každý rozhodnout o kvalitě svého života. Jedním z mnoha příkladů je příběh Ernieho Davise. Kéž je i pro Vás inspirací.
Těžké dětství jako dar
Vyrůstat ve Spojených státech ve 40. letech minulého století nebylo pro malého kluka s černou pletí vůbec snadné. Otroctví již sice bylo dávno zrušeno, ale Afroameričané pořád nebyli v mnoha státech vnímáni jako plnohodnotní členové společnosti. Někde je respektovali, jinde jimi pohrdali a jinde s nimi zase bojovali. Jednoduše bychom mohli říct, že lidé s černou pletí měli ve společnosti vymezené nějaké hranice, a pokud je překročili, někteří lidé jim to vysvětlili po svém.
Na vlastní kůži to zažil také Ernie Davis. Narodil se v roce 1939 do nelehké doby. Ve světě se naplno rozpoutala druhá světová válka. Svého otce nikdy nepoznal, protože zemřel krátce po jeho narození, a když mu bylo 14 měsíců, matka jej nechala u svých rodičů v Pensylvánii. Malý Ernie tak vyrůstal u dědečka a babičky, kteří se mu snažili do života vštípit zdravé hodnoty a zásady. Celé dětství nebylo pro malého koktavého chlapce bez rodičů vůbec snadné. Když od svých vrstevníků neslyšel posměšky za své koktání, setkával se s rasismem a diskriminací. Většina Ernieho kamarádů žila život v rámci mezí, které jim společnost vytyčila. Ovšem malý Ernie se i přes počáteční nepřízeň osudu nebál stanovit si vlastní hranice.
Malé děti někdy dokážou být pořádně kruté, ne však přirozeně. Jsou spíše odrazem doby a prostředí, ve kterém se pohybují. Ernie to během vyrůstání zažíval pravidelně. Zažil mnoho situací, kdy mu jiné děti, často kluci podobného věku, připomínali, kde je ve společnosti místo pro lidi s tmavou pletí. Ernie se však odmítal podřídit a často stál sám proti přesile. Raději riskoval několik ran pěstí, než aby se ponížil. Raději překročil hranice, které se mu druzí snažili stanovit, než aby žil ve strachu. Jakmile ale Ernie začal utíkat před přesilou jiných kluků, nikdo jej neměl šanci dohonit. Kluci, kteří jej často naháněli s výhrůžkou výprasku, neměli ani sebemenší tušení, že v Erniem Davisovi rozvíjejí talenty, díky kterým se zapíše do americké historie.
Malé děti někdy dokážou být pořádně kruté, ne však přirozeně.
Pod vlivem vzorů
V dospělosti vzpomínal na osudový moment, kdy poprvé na televizní obrazovce uviděl hrát v národní baseballové lize hráče s černou pletí. Na tehdejší dobu to bylo něco, co by nejen malého Ernieho, ale také jeho dědečka, ani v duchu nenapadlo. Jackie Robinson byl první černoch hrající v nejvyšší americké baseballové soutěži MLB. Ernie se svým dědečkem v úžasu a nadšení hleděli na televizní obrazovku. Pozorovali, jak Jackie Robinson bere do svých rukou baseballovou hůl a odpaluje svůj další homerun. Dav deseticíců lidí na stadionu jásá a spouští další mexickou vlnu. Jak je možné, že černoch nastoupil v národní lize? Jak je možné, že mu fandí tolik lidí na stadionu? Podobné otázky se honily v mysli malého Ernieho. Osudová situace mu ukázala, že každý může rozhodnout o svém životě. Toho dne se Jackie Robinson stal pro malého Ernieho životním vzorem. Ukázal lidem, že každý může mít své hranice a nikdo se nemusí podřizovat těm, které jim vytyčí společnost. Ernie každý den usínal pod Robinsonovou fotografií, visící nad jeho postelí, a snil o vlastním životě za hranicemi možného.
Když bylo Erniemu 12 let, přijela do Pensylvánie jeho matka. Našla si nového partnera a začala žít nový život v Elmíře ve státě New York. Moc si přála, aby se Ernie stal součástí jejího nového života. Ten s nadšením souhlasil a odstěhoval se s matkou do Elmíry. Dědeček byl z vnukova odchodu smutný, věřil však, že se mu podařilo do jeho malé dušičky zasít dostatek semínek, které brzy vyklíčí v něco mimořádného. Jeho víra se brzy potvrdila.
Ernie Davis v novém životě jen kvetl a brzy se projevil jeho sportovní talent. Hrál baseball, basketbal a americký fotbal na Elmira Free Academy. Za svou hru na dřevěné palubovce na zeleném trávníku získal středoškolské celoamerické vyznamenání. Jako kapitán vedl školní basketbalový tým k 52 po sobě jdoucím vítězstvím. Všichni byli přesvědčení, že v tomto sportu se bude odvíjet Ernieho sportovní kariéra. Jenže Davisovo srdce tlouklo pro americký fotbal. Získal několik nabídek vysokoškolského stipendia na prestižních amerických univerzitách. Jedna nabídka byla lepší než druhá. Univerzitní týmy se předháněly, aby do svého týmu získaly přirozený Davisův talent. Mohl si vybírat, a pokud by chtěl, mohl si klidně i diktovat. K životnímu rozhodnutí mu nakonec pomohl další velký vzor, jen o tři roky starší Jim Brown, který právě opouštěl univerzitní tým v Syracuse a nastupoval jako nová hvězda do národní fotbalové ligy NFL.
Zrod legendy
Univerzitní trenér v Syracuse si dobře uvědomoval, kolik nabídek má Ernie na stole. Ben Schwarzwalder měl však jedno eso v rukávu, které jiné univerzity nabídnout nemohly. Již zmíněného Jima Browna. Dalšího mladíka s černou pletí, který se zapsal do sportovních dějin. Lišácky přemluvil Jima, aby s ním odjel do Elmíry přesvědčit talentovaného Davise, že právě Syracuse je správné místo pro jeho sportovní talent. Když si Ernie třásl rukou se svým vzorem tváří v tvář, nemohl tomu uvěřit. „Chci být jako ty, Jime. Stát se nejlepším hráčem v univerzitní lize a pak rovnou skočit do NFL. Řekni, co mám udělat, aby se mi to podařilo?“ ptal se Ernie nadšeně se zdravou mírou sebevědomí. „Nebudu ti nic nalhávat, Ernie, v Syracuse to pro lidi jako jsme my dva není o moc jiné než kdekoliv jinde a nebudeš to mít snadné. Viděl jsem ale, jak hraješ. Jsi rychlý, jsi chytrý a jsi hbitý. Pod trenérem Schwarzwalderem budeš ve všem lepší, pomůže ti splnit tvůj sen. Slib mi ale, že mu nikdy neřekneš, co jsem ti právě teď řekl.“
Přestože Jim Brown patřil mezi hvězdy univerzitního týmu v Syracuse, neměl se svým trenérem zrovna přátelský vztah. Jim byl talentovaný a skvělý hráč. Nebál se překračovat hranice, které se tehdejší společnost hráčům tmavé pleti snažila stanovovat. Svým chováním přidělával trenérovi vrásky na čele. Proto mezi nimi často docházelo k výměnám názorů. Ovšem Schwarzwaldera zajímalo jediné. Jak dovést svůj tým k mistrovské trofeji. K tomu potřeboval lidi, kteří nemají jen talent, ale kteří jsou odhodlaní na sobě pracovat a jít si za svým bez ohledu na to, co jim diktuje společnost nebo co si myslí druzí lidé. A přesně to měli Jim Brown a Ernie Davis společné. Chtěli patřit mezi nejlepší a ukázat druhým lidem, že každý se může prosadit bez ohledu na dobu nebo názory a zkušenosti druhých lidí.
Ernie Davis dodnes zůstává legendou kampusu v Syracuse. A to nejen proto, že se stal prvním Afroameričanem, který získal prestižní Heisman Trophy. Samotná cesta ke trofeji však nebyla dlážděná zlatem. Ernie nejprve musel získat důvěru svého týmu a ukázat spoluhráčům, že je dost dobrým náhradníkem za Jima Browna. Ani trenér Schwarzwalder Jimovi jeho cestu k trofeji příliš neulehčoval. Na univerzitě bylo například pravidlem, že nováčci se do univerzitního týmu řadí až po absolvování prvního ročníku. Ernie mohl trénovat od začátku. Trenér Davise zařadil do týmu jako nováčka už v prvním ročníku, a aby toho nebylo málo, tak mu přiřadil stejné číslo dresu jako měl Jim Brown. Tímto gestem si Ernie příliš velkou oblibu mezi spoluhráči nezískal. „Co je to za protekci? To číslo by sis měl nejprve zasloužit! Co si o sobě myslíš?“ Hned od začátku bylo Erniemu důrazně ukázáno, že už se dostal za hranici, což nenechalo zbytek týmu klidným. Ernie však o žádnou protekci nestál, ani se necítil jako náhradník za svůj vzor. Trenér Schwarzwalder ale moc dobře věděl, co dělá. Byl si vědom toho, že čím náročnější cestu bude Ernie mít, tím lepším hráčem se na konci svého působení stane, a díky tomu vyroste i celý tým.
Trenérova taktika se vyplatila. Ernie nastoupil ve druhém ročníku školy do univerzitních zápasů již jako plnohodnotný a zkušený člen týmu. Za celou sezónu nebyl nikdo schopen porazit univerzitní tým ze Syracuse a Davis celým Státům dokázal, že si zaslouží nést na hrudi číslo dresu, které patřilo jeho předchůdci. Díky svým schopnostem, své rychlosti a postavě si Ernie vysloužil přezdívku „Elmíra Express“. Ernie vletěl do týmu s obrovskou energií a na hrací ploše mu nikdo nestačil. Naneštěstí, stejně rychle jako vyletěla Ernieho slavná hvězda, tak stejně rychle přišlo nečekané a bolestivé vystřízlivění.
Životní uznání
Během své univerzitní kariéry překonal Ernie Davis mnoho rekordů a vysloužil si mnoho ocenění. Velmi rychle se stal jedničkou univerzitního týmu. Fotografie Ernieho Davise se zobrazovaly na titulcích sportovních novin čím dál častěji. Za nejvýznamnější Davisův úspěch bychom jistě mohli označit již zmíněnou Heisman Trophy. Když Davis převzal slavnou cenu, obdržel dopis od prezidenta Spojených států Johna F. Kennedyho:
„Zřídkakdy si sportovec zaslouží takovou poctu. Vaše vysoké standardy výkonu na hřišti i mimo něj odrážejí ty nejlepší kvality soutěže, sportovního chování a občanství. Národ Vám udělil svá nejvyšší ocenění za Vaše sportovní úspěchy. Je pro mě ctí, že Vás dnes večer mohu oslovit jako vynikajícího Američana a jako důstojný příklad naší mládeže. Klaním se před Vámi, pane Davisi.“
Davisovy pocty a úspěchy na hrací ploše bychom mohli vnímat jako určité zadostiučinění vůči nepřízni, které musel Ernie čelit ve společnosti, kde jako černý atlet hrající mnoho her byl několikrát obětí rasismu. K jednomu z nejvíce medializovaných incidentů došlo poté, co byl Davis informován, že může převzít cenu na banketu po zápase, ale pak bude muset okamžitě opustit zařízení, kam měli přístup jen lidé s bílou pletí. Tento požadavek Davis odmítl a celý tým se postavil za něj. Celé slavnostní předávání cen bojkotovali.
Po univerzitní fotbalové kariéře se Davis stal jedničkou v draftu NFL v roce 1962. Ernieho smlouva byla považována za jednu z nejlukrativnějších smluv, jaké kdy byly s nováčkem národní ligy uzavřeny. Fotbaloví fanoušci skákali nadšením, když po nejrůznějších peripetiích došlo k tomu, že se Ernie Davis připojil ke svému fotbalovému předchůdci ze Syracuse Jimu Brownovi. Spoluhráči a fanoušci byli přesvědčeni, že oba talentovaní hráči dovedou celý tým k nespočtu trofejí a překonají mnoho rekordů. Nic takového se však nestalo. Jim a Ernie spolu nikdy nenastoupili do žádného zápasu.
Během příprav před vypuknutím nové sezóny byla Erniemu diagnostikována akutní monocytární leukémie. Přesto, že léčba začala okamžitě a Davis věřil, že se jednoho dne zapojí do hry po boku svého přítele a velkého vzoru, nikdy se tak nestalo. Leukémie se ukázala jako nevyléčitelná a Ernie Davis svůj poslední velký zápas prohrál. Do profesionální fotbalové ligy nikdy nenastoupil. Zemřel 18. května 1963 ve 23 letech. Na poslední rozloučení přišlo více než deset tisíc truchlících.
Trenér o Erniem řekl: „Nikdy v životě jsem nepotkal tak dobrou lidskou bytost, jako byl Ernie Davis.“
Ernie Davis byl aktivní i během doby, co bojoval se zákeřnou nemocí, navštěvoval každý trénink Cleveland Browns, trenérovi Schwarzwalderovi pomohl přivést do Syracuse další fotbalový talent, který nesl na hrudi dres s číslem 44. Později trenér o Erniem řekl: „Nikdy v životě jsem nepotkal tak dobrou lidskou bytost, jako byl Ernie Davis.“ Přestože Davis zemřel velmi mladý, jeho památka žije v Syracuse dodnes. V univerzitním kampusu můžete narazit nejen na Davisovu sochu v životní velikosti, jeho jméno nese také jedna ze studentských rezidencí.
Krátce před svou smrtí napsal Ernie Davis článek pro Saturday Evening Post o svém boji s leukémií: „Někteří lidé říkají, že mám smůlu. Nevěřím tomu. A nechci, abych působil jako někdo odvážný nebo mimořádný. Někdy se cítím na dně a někdy se i lituji. Nikdo není pořád stejný. Jednou je člověk dole a jednou zase nahoře. Když se ale podívám zpět, nemůžu říct, že jsem smolař. Moje 23. narozeniny byly 14. prosince. V tomto věku jsem měl víc, než většina lidí dostane za celý život.“
