Vidíte sami sebe již v tom nejlepším světle, nebo máte stále ve své hlavě jinou představu o dokonalosti? Nějaká jiná očekávání? A uvědomujete si, kde se taková očekávání berou, kolik energie z vás vysávají? V moderní společnosti jsme neustále vystaveni různým obrazům dokonalosti, a to už od útlého dětství, kdy jsme například vedeni k ideálu, že jen ten, kdo má samé jedničky, je nejlepší a dokonalý. Můžeme se potom divit, že když se nám nedaří naplnit nejrůznější očekávání, nejsme schopni milovat sami sebe takové, jací skutečně jsme? Že čím dál tím více lidí ztrácí životní energii a prožívá vyhoření? Pojďme se v pravidelné rubrice MARIANA JELÍNKA zamyslet nad touto problematikou.
Energetické dobíječe
„Jsem vyhořelý, mám syndrom vyhoření…“ Plno lidí v současné době volí tato slova. Mluví o syndromu vyhoření. Pokud se jedná o lékařskou diagnózu, tak tento stav skutečně není legrace, a proto jej nechci nijak znevažovat. Pojďme si ale přiznat, že většina lidí, kteří mluví o vyhoření, ve skutečnosti jen prožívá ztrátu energie a zájmu. Ze začátku tito lidé mohli být až v euforickém stavu. A ten je najednou opustil, což je naprosto přirozené. Když člověk vstoupí do něčeho nového, většinou je plný energie a vášně. V současné době ale bývá také plný očekávání, a pokud tato očekávání nejsou naplněna, opět zcela přirozeně přichází ke slovu zklamání a pocit selhání. Každé takové selhání nás stojí energii. Čím více zklamání člověk prožívá, tím větší je jeho pocit nedostatku a tím těžší je pro něj přijmout a mít rád sám sebe. A to jen díky tomu, že měl až příliš velká očekávání a současně nebyl schopen dobíjet energii.
Jedna z věcí, která se moc nedělá, je, že by člověk měl od dětství hledat a být veden k udělání si „energetických dobíječů“. Energetické dobíječe byly vždy zcela přirozené, poněvadž se jednalo o hluboké zájmy. Dříve bylo zcela běžné, že děti něco vášnivě sbíraly (známky, odznaky) nebo stavěly modely a tak dále. Měly OPRAVDOVÉ koníčky, kterým se věnovaly i v dospělosti. Nyní nemám na mysli žádné povrchní aktivity, které mylně nazýváme koníčkem. PRAVÝ koníček není to, že někdo mluví o lásce k lyžování, přitom jede na dva víkendy v roce do Alp. To není opravdový koníček. PRAVÝ zájem je, když se denně těším, až budu lovit ryby, až budu hodinu hrát na housle nebo si zahraju tenis na hřišti. Těšíte se na svou aktivitu natolik, že vás to dobíjí energií.
Doba povrchní
Mám pocit, že podobně hluboký zájem o nějakou činnost dosti opadl. Lidé dnes mají zájem „o všechno“, a díky tomu je současná doba dosti povrchní. Z tohoto hlediska je i ta energie, která se nám vrací, vlastně povrchní. Když se dnes bavíte s lidmi, kteří jsou smutní a vyčerpaní, jestli mají nějakého koníčka, tak často můžete zjistit, že nic podobného nemají. Zjistíte, že nemají v životě žádný opravdový a hluboký zájem. Většinou vše končí u televize a u hudby (kterou neskládají, ale jen poslouchají, třeba v autě). To ale NENÍ zájem! To je de facto jen pasivní ztráta času. Je to pouze nutná odpověď. Ve skutečnosti tito lidé žádný opravdový koníček nemají, takže ani žádný energetický dobíječ.
To je však stále jen jedna věc, která nás v životech činí šťastnými. Hned další v pořadí je nízká mentální odolnost. Jednoduše se ze všeho hned hroutíme, neumíme prožívat strach nebo smutek, protože nás možná někdo v dětství naučil, že podobné emoce jsou špatné. Rodiče se nás často v dobré víře snažili chránit před podobnými emocemi, abychom je zažívali co možná nejméně. Jenže jedním z důsledků takového chování je, že v dospělosti se s nimi neumíme vyrovnat, a tak nás až příliš vyčerpávají.
Jednou z největších kategorií, jež nás velmi vyčerpává, jsou mezilidské vztahy. Možná si také všímáte, jak mezi lidmi klesá frustrační tolerance. Daleko hůře spolu umíme komunikovat a kooperovat. K čemuž přispěl například i přesun komunikace do digitálního prostředí, což bylo v období covidu ještě větší. Jistě chápete, že SMS zpráva je něco jiného než psaný dopis, a také cítíte rozdíl mezi telefonátem a osobním setkáním. Říkání nepříjemných věcí, vyřešení malých konfliktů, to vše jsou dovednosti, o které přicházíme, a situace, se kterými se neumíme vyrovnat. A přitom jsou to dovednosti, které jsme se museli učit už jako malé děti. Řekněte sami. Jak se řešily konflikty, když v pokojíčku žily dvě nebo tři děti? Musely se domluvit, kdo půjde kdy na záchod, vysprchovat se, kdy se zhasne lampička… Dnes si děti zvykají na své pokoje se svými koupelnami a vlastními šatnami. Je to blahobyt. Z jedné strany je to jistě úžasné. Ale co ta druhá strana mince? Například i díky blahobytu začínáme mít problém s určitou empatií z hlediska dělby. Také se nám dříve nelíbilo se dělit, ale k něčemu nás to vedlo. Vedlo nás to k mentální odolnosti, protože jsme odmalička a zcela přirozeně museli řešit nepříjemné situace a prožívali jsme nepříjemné emoce. Když pak v životě došlo na odolnost, tak s námi energeticky tolik nezatřásla.
Normalita se teď bohužel stala už jakousi abnormalitou. To, co bychom měli jednoznačně úplně v klidu vyřešit, z toho se naopak hroutíme a přetváříme to ve větší problém. Proto je důležité si uvědomit, v jakých podmínkách dnes děti vyrůstají a celá společnost žije. Zajímavé téma je například šikana. Od kdy už je, kdy není, že někdo na někoho zvýší hlas, že starší žák odstrčí mladšího a předběhne ho v jídelně… Lze tohle nazývat šikanou? Rodiče si dnes stěžují už i na tohle a nazývají to šikanou. Protože je šikana a šikana. A to jsme zase zpátky u správného orientování se v pojmech, jako deprese a deprese. Otylost a přežírání. Vyhoření a vyčerpání. Třeba zrovna šikana definici jako takovou nemá. Prožitek, který je velmi nepříjemný, v nás ale zanechá takovou stopu, že později v životě už umíme s některými věcmi lépe zacházet. To znamená: Když tyto prožitky odstraníme, tak se s tím pracovat nenaučíme. Proto (s nadsázkou řečeno) nejlepší tělocvičnou pro děti do pěti sedmi let je les, žádné vyhřívané haly.
Oprostit se od dokonalosti
Aby se vytvořila empatie, emoce a soudržnost týmu, je potřeba vzít třeba děti pod stan. Aby zažily chlad, déšť. Aby se musely SPOLU nějakým způsobem o sebe postarat. To jsou věci, které jsou pro děti ohromně důležité. Jakmile ale tohle řeknete některým rodičům, můžete slyšet námitky typu: „Vždyť jim je zima! Proč jim má být zima? Vždyť tam budou mít hlad! Něco se jim stane!“ Tohle má třeba velmi dobře nastavený skaut. Jejich bobříci jsou vlastně ony prožitky, se kterými se děti potřebují vyrovnat. Bobřík hladu není z důvodu, aby dítě zhublo, ale aby mělo vztah k tomu, že když druhý den dostane chleba s máslem, tak si uvědomí, co je to za krásu si kousnout po 24 hodinách půstu. Dítě pak může mít větší pokoru k tomu, aby nenechávalo zbytky a podobně.
Zamyslíme-li se tak nad současnou dobou, můžeme si uvědomit, jak je trošičku zatlačená do kouta kvůli dokonalosti. A to ve všech oblastech. Musíme být krásní. Musíme být bohatí. Mladí a chytří. Musíme mít naprosto všechno do puntíku. Tato doba, vytvářející virtuální hrdiny, do kterých toto vše dokonalé může vměstnat, je odtažitá od reality. Jdeme za něčím, co je vlastně nemožné. Umět přijmout, že jsme v něčem prostě špatní, že v určitém ohledu nemáme nějakou kvalitu, že nemůžeme konkurovat tomu či onomu… to je sebepřijetí, ve své podstatě opravdová a zdravá sebeláska, ke které již nejsme přirozeně vedeni. O sebelásce mluví také náboženské směry, ale lidé ji často považují za narcismus. Sebeláska ale není narcismus, je to pouze přijetí svého stavu. Například když máme nadváhu nebo jen velký zadek. Budeme mít snad bulimii z toho, že nám tři lidé řekli, že naše zadnice je veliká? Klíčem k opravdové sebelásce je sebepřijetí. Přijměme se, jsme zkrátka takoví. Podobný problém je i ve školství. Protože ideálem školství jsou samé jedničky. Pouze jedničkář je idol.
Dříve se děti musely umět samy mezi sebou dohodnout, domluvit. Nebyl tam rodič, aby pokaždé zasáhl a vyřešil situaci za dítě, jako je tomu dnes. Například ve fotbale. Děti se musely domluvit, kdo budou kapitáni, vyřešit si, když někdo někoho strčil. Toho, který fotbal uměl nejméně, jsme většinou poslali do branky. Protože byl kopyto, neuměl to, kazil by nám hru. A on úplně v klidu šel do brány. Nadávali jsme mu, ale stejně jsme ho měli rádi. Druhý den ve škole už nikdo o fotbale nevěděl. A naopak on byl ten, koho jsme prosili o výsledky z matiky, protože on ji vždy napsal první, a my to opisovali. On byl kopyto ve fotbale, ale zase výborný ve škole. A on přijal, že fotbal mu nejde. Ale matika – tady jsem zase já king, pánové. A my jsme přijali, že tady my jsme ti hloupí, ale do fotbalu ať se nám necpe. Každý jsme měli roli. Každý jsme vynikali v něčem. A to se dnes potírá ve facebookové a instagramové dokonalosti, kdy jsme ve všech oblastech uměle vedeni k dokonalosti. To je problém dnešní doby. Každý chce být dokonalý ve všem.
Zdravá cesta je umět od všeho alespoň něco a u konkrétní, jedné či dvou věcí jít do hloubky. Tomu odporuje zavedený systém, kdy má dítě jedničku z matematiky, ale čtyřku z jazyka – takže počtům ať se nevěnuje a veškerou energii upne na to, co ho nebaví, k čemu je dítě donucené. To, co ho baví, co umí a v čem by chtělo být ještě lepší, je odejmuto. Je to naprosto stejné, jako kdyby Jaromír Jágr byl úžasný hokejista (a to skutečně je) a odešel do Ameriky, kde byl koncový hráč, který dává góly, a bylo by mu v Čechách vyčítáno, že by taky měl umět bránit. Ale v Americe mu dali speciálního trenéra na koncovku, aby byl tím nejlepším, kdo vstřeluje branky. Pilovali to, co umí. A vypilovali to k dokonalosti. Protože logika věci je, že když něco umíme, tak nás to baví. Pak nás baví trénovat, máme větší kreativitu a tak dále. Zato když nás to nebaví, tak do toho nevkládáme energii ani kreativitu. Vlastně nám to tu energii odebírá.
Když se zamyslíme nad tím, že nás již současná doba nevede k sebepřijetí a opravdové, zdravé sebelásce, můžeme objevit důvod, pro který snadno přicházíme o svou energii. Neustálé pocity nedostatku vedou k vyčerpání a prožívání frustrací, se kterými si nevíme rady. A to nás jen připravuje o další energii. Proto jsem přesvědčený, že už současná doba vyžaduje, abychom se učili pracovat se svými subjektivními světy. Pokud nám prostředí nedává přirozeně do života překážky, jejichž překonáváním bychom zvyšovali svou mentální odolnost, potřebujeme si takové překážky začít dávat sami. Podobné hranice, chcete-li limity, jež si jsme schopni do života sami vkládat, formují naši osobnost a jejich překonáváním získáváme lepší pocit ze sebe samých, aniž bychom potřebovali naplnit očekávání druhých. Věřím, že odpovědností každého rodiče, učitele i trenéra je dávat takové limity svým svěřencům a dětem, postupně je této dovednosti učit a předávat jim tak odpovědnost za jejich život.