Naši čtyřnozí domácí mazlíčci. Někdo o nich říká, že jsou to němé duše. Kdo se je však naučil vnímat nejen jako módní doplněk nebo prostředek pro lukrativní byznys, tak moc dobře ví, že duše zvířat rozhodně němé nejsou. Naopak ten, kdo se jim naučí naslouchat, získává parťáka do života, od kterého se může naučit víc než od živočichů, kteří mohou mluvit. Něco podobného na své cestě životem pochopila také úřadující mistryně světa v canicrossu a zvířecí fyzioterapeutka STEPHANIE MACH. Věřím, že z jejího příběhu také pochopíte, jak nás zvířata mohou učit nepodmíněné lásce a žít život v přítomném okamžiku až do posledního dechu.
Nejlepší na světě
Další zajímavá sportovní disciplína nalezla svého mistra světa, v tomto případě mistryni, v naší české domovině. A kupodivu nejde o disciplínu lidských jednotlivců. Canicross je běh se psem, kdy je pes přivázán k člověku pomocí speciálního natahovacího vodítka, připnutého k postroji na běžci. Za ten poté pes závodníka táhne. Na mistrovství musíte absolvovat několik kilometrů, které byly letos v Řecku rozděleny do dvou dnů na 4 a 2 kilometry. Běžet se musí naplno.
Na první pohled se může zdát, že na takové disciplíně není nic moc náročného, když pomineme nutnou fyzickou kondici běžců. Možná proto, že psí spoluzávodník po celou trať běžce táhne. Ale opak je pravdou. Běžci při takové rychlosti, a ještě při tahu zvířetem, vylétne tepová frekvence nad 185 tepů za minutu, což se téměř rovná sprintu. A zkuste sprintovat 4 kilometry. Stephanie se svým psím šampionem měli průměr 3 minuty 20 vteřin na 1 kilometr. V kopcích. To je skutečně frkot.
„První den nevíte, jak na tom jsou vaši soupeři z ostatních zemí s kondicí a přípravou, což trochu znervózňovalo nejen mě, ale do jisté míry to pociťoval i Antík,“ vypráví kralující mistryně o pocitech, jež sdílela se svým čtyřnohým parťákem. Canicross je disciplína známější spíše mezi „pejskaři“. V oblibě a širším povědomí je pak zhruba od roku 2010 a její oblíbenost začíná stoupat. V posledních třech letech jde nahoru skokově. Pejskaři ho využívají i jako doplňkový sport k agilitám nebo k obranám. Zároveň už v tomto mladém sportu narůstá konkurence. Na mistrovství světa v Řecku dorazilo mnoho závodníků nejrůznějších národností, například z Německa, Finska, Kanady a jedna dvojice dorazila až z USA. Elita této disciplíny.
Stephanie běhá s belgickým ovčákem (malinois). Toto plemeno je pravděpodobně nejznámější v obranách. Je to ovšem natolik všestranné plemeno, pracovité a houževnaté, že s ním můžete dělat prakticky všechno. A Stephanie se s Antíkem doopravdy v této závodní disciplíně našli. Takový výkon vypovídá především o vztahu člověka se psem. „Pokud vám pes stoprocentně nedůvěřuje, tak pro vás nikdy takto nepoběží. Samozřejmě tu jsou neodmyslitelné fáze tréninku, kdy pes musí být naběhaný, natrénovaný. To samé pochopitelně běžec. Skloubení tvrdé práce a souznění se čtyřnohým parťákem dělá z canicrossu úžasný sport,“ usmívá se Stephanie a z jiskry v jejích očích je každému jasné, že práce se zvířaty je to, co dává jejímu životu smysl. Ostatně jak by také ne, vždyť si splnila svůj dětský sen.
Správný směr
Už odmalička toužila stát se veterinářkou, což se jí nakonec v maličko odlišné podobě splnilo. „Poprvé jsem po práci veterinářky zatoužila asi v sedmi letech. V té době jsem začala jezdit na koních a už tehdy jsem cítila, že to je směr, kterým se chci v životě vydat. Velkou zásluhu na tom ale nese můj táta, který už v té době podnikal, a tak mě hodně vedl k soběstačnosti a zodpovědnosti. Že jsem si šla za svým a plnila dětský sen, za to vděčím právě jemu,“ vzpomíná Stephanie na své dětství. Ačkoliv se nestala veterinářkou, tak jak původně zamýšlela, ale veterinárním technikem, tak přiznává, že práce, kterou dnes dělá, jí dává ještě větší smysl.
V roce 2017 založila a otevřela v Hradci Králové Canine Centrum, ve kterém se Stephanie se svými kolegy zabývá rehabilitacemi a fyzioterapií malých zvířat. Nejpočetnější zastoupení tvoří psí pacienti, občas kočky a jiná zvířata. „Asi největší raritou bylo ošetřování malého tygra. Ale běžnou praxí je, že do Canine Centra přijde pes po určitém druhu operace, například kolene nebo páteře. Naší prací potom je dostat zvíře pomocí různých cvičení do původního plnohodnotného života. Věnujeme se ale i pacientům, kteří nejsou jen po operacích, nýbrž řeší i konzervativní léčbu. Staráme se o řadu psích sportovců, aby předcházeli nejrůznějším zraněním. V neposlední řadě se věnujeme i zvířecím seniorům, kteří mají už určité artritické změny v kloubech, a majitelé jim chtějí dopřát péči navíc, a v ideálním případě jim tak prodloužíme život.“
Úřadující mistryně světa mluví o své práci s velkým nadšením a vysvětluje, že se zase až tak neliší od klasické lidské fyzioterapie. „Práce zvířecího fyzioterapeuta je velmi podobná práci s lidmi, ten největší rozdíl tkví rozhodně v tom, že vám pacient neřekne, co ho bolí. O to víc musíte umět pacientům naslouchat jinak než při použití obyčejných slov.“ Ve své práci využívá jak manuální metody (protahování, pohyb, cviky atd.), tak fyzikální. Ve veterinární medicíně patří mezi nejznámější fyzikální metody hydroterapie. Pes chodí na podvodním pásu. Stephanie Mach ji označuje za královnu mezi těmito metodami, jelikož z ní pes těží daleko víc než z běžné chůze, která mu působí bolest. Zde se využívají veškeré vlastnosti vody a přizpůsobuje se tempo pásu a hladina vody danému jedinci a jeho schopnostem. Kromě hydroterapie v Canine Centru používá i terapii laserem, magnetem a elektroterapii. Vše, co se využívá v lidské medicíně, se dnes de facto aplikuje také u zvířat. „Používáme i manuální metody, jako jsou masáže, pasivní mobilizace kloubů, péče o měkké tkáně či o kosterní aparát. Majitelé zvířat pak od nás dostávají domácí úkoly, aby se svými mazlíčky doma poctivě cvičili. Jedna dvě hodiny týdně na klinice se musí efektivně duplikovat i po zbytek týdne, aby tělo zvířete dostalo dostatečný podnět k samoléčbě,“ dodává Stephanie, čímž jen ukazuje, jak moc má její obor společného s klasickou fyzioterapií. To ostatně potvrzují také její další zkušenosti.
Umění naslouchat Když se pustíte do řeči s běžnými fyzioterapeuty, jistě vám potvrdí, jak se psychické problémy jejich pacientů často projevují bolestí těla. A zcela stejně to funguje i u zvířat. „Všímám si energetických vln, které od psa mohu přijmout po terapeutické stránce. Traumata se dají poznat. Kupříkladu na týraných zvířatech. Když se takové zvíře dostane do nové péče, například k majiteli, který jej zachránil z množíren, tak i to se projeví na těle. Když je zvíře v dlouhodobém stresu, začnou se mu stahovat měkké tkáně. Chybí pohyb, chybí sociální kontakt… to vše se následně odrazí na pohybovém aparátu. Tedy velmi podobně jako u lidí.“
Stephanie za svoji letitou práci v obklopení zvířaty pozoruje, že v dnešní době majitelům velmi chybí trpělivost a přijetí sebe samotných. Můžeme se v tom od zvířat něco naučit? „Když zvířeti vyhřezne plotýnka, nestěžuje si, že nemůže chodit. Jim je to svým způsobem jedno, protože stále mají přední tlapy, které je unesou. Jsou stále šťastná dál. Radují se ze života i se svým handicapem. Více to vlastně trápí nás, páníčky a majitele zvířat. Když vidíme, že pes za sebou tahá nohy, přejeme si, aby znovu chodil. Ale ten pes si to tak nebere. Oni svůj život prožívají naprosto jiným způsobem, s ojedinělou lehkostí. A já si myslím, že přesně tuto lehkost se můžeme od zvířat učit a odnést si z ní něco do našeho života. Můžeme se od svých zvířecích mazlíčků učit, jak prožívat život lehčeji a radovat se z maličkostí.“ Zamyslíme-li se nad zkušeností Stephanie Mach, můžeme si uvědomit, jak skvělými učiteli pro nás zvířata mohou být, a to nejen v přijímání věcí takových, jaké jsou. Pokud máte doma psa nebo jiné zvíře, také si možná vzpomenete, jaké to je, když vás pes něčím naštve. V ten moment mu vyčiníme, možná jej nějakým způsobem potrestáme a on moc dobře ví, že udělal něco špatně. V tu chvíli to náš pes bere za hotovou věc. Žije pouze v přítomném okamžiku. Není na nás naštvaný nebo uražený ještě za hodinu, během chvíle na podobnou situaci zapomene a je s námi zase ten nejlepší kamarád. Tomu se říká upřímná a nepodmíněná láska. A takto to nevnímá jen Stephanie, ale s jistotou každý majitel, který má se svým psem dobrý vztah. Jsou tu pro nás, aby nám zpestřili život, udělali ze všedního dne něco nevšedního.
Nezapomenutelným pacientem se pro Stephanii stala Grace, první jezevčice, kterou znovu rozchodila po operaci ploténky. „Ztratila hlubokou citlivost. Dodnes o pánevních končetinách neví. Když pes ztratí hlubokou citlivost, znamená to, že ani po operaci zadní nohy vůbec necítí. Můžete mu například bodnout nůž do zadní nohy, a on se po vás ani neotočí. A ve veterinární fyzioterapii se ukrývá skvělé kouzlo: spinální chůze, které jsou psi schopni se naučit. Jedná se o chůzi na základě reflexů. Pes dostane podnět do polštářku, že se má takříkajíc odrazit (zvednout nohu). A psa je možné naučit na základě těchto reflexů znovu používat své zadní nohy, ačkoliv o nich neví. Považuji to za největší kouzlo ve veterinární medicíně. A Grace byla prvním velkým úspěchem, na který nikdy nezapomenu. Podobné příběhy mi dávají smysl a posouvají mě stále kupředu.“
Číst mezi řádky
Na rozdíl od lidských pacientů je práce se zvířaty obtížnější, už jen kvůli tomu, že vám neřeknou, co a kde je bolí. „Při práci se zvířaty se začnete dívat na svět odlišným pohledem, je nutné se naučit číst mezi řádky. Už jen při otázce na majitele, jaký mají dnes den, můžete zahlédnout, že to tak úplně není, když odpoví, že skvělý,“ vypráví Stephanie a přiznává, že se v ní probudila daleko větší empatie a cítění vůči okolí. Dokáže rozpoznat, kdy jsou lidé a majitelé ve stresu a kdy nejsou, pozorováním signálů. „I stres majitele se vždy odrazí na stavu zvířecího pacienta. Pes přijde jakoby vyměněný, jako kdyby to vůbec nebyl on. Často to bývá odrazem dění v domácím prostředí. I toto by lidé jakožto majitelé zvířat měli brát v potaz. Léčení a pomoc zvířatům je o neustálé komunikaci s lidmi. A pokud se na ně nedokážete napojit, tak je následná práce daleko složitější.“
Je až zarážející, jak vlastně pes pozná, kdy je člověku mizerně. Možná jste také zažili na vlastní kůži situaci, že je člověku smutno z nějaké ztráty nebo se vyrovnává s jakýmkoliv jiným trápením, a v tu chvíli k němu přijde jeho zvířecí mazlíček, aby jej zahřál na duši svojí přítomností. Jak to pozná? Zamysleli jste se třeba někdy nad tím, jak pes vycítí, že se schyluje k výletu, když odněkud vytáhnete kufr? Když pouze vezmete do ruky kus svého oblečení? Jak je možné, že pes ví, že se jde na procházku? Tuhle zkušenost mi potvrdila také Stephanie: „Všímají si neuvěřitelných detailů, o kterých my ani nevíme, že je děláme. Mají naučené určité stereotypy a mají nás (majitele) v nich vypozorované. Jakmile vezmete do ruky klíče nebo si pouze vytáhnete z botníku pracovní obuv, pes okamžitě ví, že odjíždíte a jemu začíná doma pré. Toto je jedna z částí, kterou si můžeme nejen od psů, ale celkově od zvířat vzít a naučit. Vnímat více své okolí, něco více od partnera a lidí, kteří jsou kolem nás. Je to až neuvěřitelné, čeho všeho si všímají. Vnímají detaily tónu našich hlasů, mimiku, pohledy, úsměvy – rozpoznávají upřímné úsměvy štěstí a úšklebky. Často je naprosto nepochopitelné, kolik se toho od nich můžeme naučit.“
Práce, nebo poslání?
V současné chvíli má Stephanie ve svém Canine Centru dvě kolegyně a obě hodnotí jako naprosto perfektní a profesionální. Cílem je se stoprocentně napojit na majitele, což Stephanie shledává jako klíč jak k úspěšné terapii, tak ke spokojenosti majitelů, kteří se budou na kliniku rádi vracet, když bude potřeba. Nejlepší by samozřejmě bylo, kdyby se už „nikdy vracet nemuseli“. Stephanie plánuje koncept, kdy by klinika mohla fungovat i částečně bez její každodenní přítomnosti, jelikož se nemůže moc dobře rozkrájet. Spousta majitelů si žádá péči výhradně od ní. Ostatně kdo by nechtěl, aby se o jeho zvířecího mazlíčka starala mistryně světa? Jistě je to potěšující vizitka, ale Stephanie si uvědomuje, že z podnikatelského pohledu by neměla klinika stát jen na jejích schopnostech. Navíc stejně většinu případů probírá se svými kolegyněmi v týmu, uvědomuje si totiž staré selské moudro – víc hlav, víc ví…
Když už Stephanie zmiňuje byznysovou stránku svého podnikání, nedá mi se nezeptat, jak je v současné době náročné udržet provoz zvířecí kliniky. V tu chvíli její přirozené nadšení z očí malinko opadne, zamyslí se a trochu s povzdechem odpoví: „Myslím, že ani tak nezáleží na tom, v jakém oboru služeb podnikáte, protože vždy na těch lidech poznáte, zda jim jde jen o byznys, nebo svou práci vnímají jako poslání. Nechci soudit, jak to dělají na jiných klinikách. Vzniká jich mnoho a mnoho z nich dělá skvělou práci. Mohu mluvit jen za sebe. Pro mě není náročné udržet kliniku z pohledu byznysu a financí. Mnohem náročnější je udržet ji emočně. Každý pacient si ze mě něco odnesl, protože s každým potřebuji navázat určitý vztah. Musím proto cíleně odpočívat, abych nemyslela na práci. Jak se říká, netahat si práci domů, což může být někdy opravdu těžké, pokud ji vnímáte jako poslání, a ne jen jako byznys.“
Čeho si však během své praxe už dávno všimla, je fakt, že každý druhý třetí pejsek, který navštíví Canine Centrum (ať už s kolenem, zády, krkem…), trpí podobnými problémy jako jeho pán. „Často z majitele psa, kterého sužuje problém s kolenem, vypadne, že sám před nějakým časem podstoupil operaci kolene. To není náhoda. Zvířata si z nás cosi filtrují (energii), ať už pozitivní, nebo negativní. Bohužel z velké části přebírají tu špatnou energii. Nejspíše se nám snaží odlehčit situace, jaké na tomto světě nebo v denním životě máme. Nějakým způsobem tu dochází k přenosu této energie a často pes i páníček zažívají stejné tíživé situace. Kočky jsou na tento emoční přenos ještě o něco citlivější než psi. Pevněji drží se svým člověkem. Když se pes ve vaší přítomnost nebude dlouho cítit komfortně, tak za chviličku pravděpodobně odejde. Ale kočky na vás hodně doslova leží a vše z vás ventilují.“
Zkusme se na základě této zkušenosti zamyslet, jestli si vůbec jako lidé uvědomujeme, že nás psi a celkově zvířata tolik milují? Uvědomujeme si, že jsou kolikrát i ochotna obětovat svůj život za nás? Že je jejich láska natolik silná a tak upřímně nepodmíněná? Když se zamyslíme, z jakých důvodů si bereme zvíře do péče, tak v podstatě přebíráme naprostou odpovědnost za jeho život. A když přičteme, co nám zvíře vše dá nazpátek, tak je to nepopsatelně moc. V tomto smyslu pravděpodobně nikdy nebudeme schopni zvířeti rovnoměrně vrátit jeho lásku a oddanost a současně pro nás může být v této souvislosti velkým učitelem a inspirací.
Stephanie nepohlíží na zlatou medaili a titul mistryně světa jako na něco, za co by byla ohromně vděčná, ale spíše pohledem bonusu, jako na něco velkého, co ji v životě potkalo. Neskonale vděčná je za rodinu, kterou má kolem sebe, za milující rodiče, sourozence a manžela. Také vás ale někdy napadlo, co mistry světa motivuje být ještě lepší? Stephanie říká, že je to o celkovém nastavení, o podstatě konkrétního jedince. Ona sama chce něčeho dosáhnout, jde si za tím, během cesty naráží na pochopení i nepochopení ze strany okolí. Ale člověk si musí sám vyhodnotit, co to pro něho znamená, a mít jasně nastavené priority. Po tomto utřídění je možné jít dál. Vpřed. Když pak člověk něčeho podobného dosáhne, většinou chce tuto hranici pokořit, dosáhnout ještě něčeho navíc, popřípadě svůj první úspěch zopakovat. Ve chvíli vítězství člověk dosáhne všeho, co v životě chtěl. Stále je ovšem krásné si tento pocit vítězství zopakovat a znovu prožívat tyto šťastné momenty. Vzpomínky člověku zůstanou, ale to i motivace jít dál a být ještě lepší.
Stephanie vzpomíná, jak ji na její cestě inspirovaly příběhy lidí a články Petra Casanovy. „Obecně mě motivují příběhy lidí, kteří něco vybudovali z ničeho, nic neměli a dokázali se vyšvihnout úplně nahoru. Mohou to být lidé z různých firem, ale právě i úspěšní sportovci. Od sportovců se máme hodně co učit, neboť oni tolikrát padají na zem, tolikrát se jim nedaří a pak mají jednou za rok například super běh a dosáhnou kýženého ocenění. I oni v návaznosti na to pokračují dál. Život ani velkým vítězstvím nekončí. Momentů, které můžeme prožít, je nevyčíslitelně. A měli bychom si něco brát i z těch negativních. Kdybych letos v Řecku doběhla na pátém místě a nestala se mistryní světa, neznamenalo by to přece, že se mi to nemůže poštěstit za pár let. Vnímám, že je potřeba naučit se pracovat se svými emocemi a nebrat si tolik ty negativní.“ Když na konci rozhovoru dostane Stephanie tradiční závěrečnou otázku, tedy jakou radu by dala svému mladšímu já, přesně ví, jak odpovědět: „Snažila bych se udělat krok vpřed mnohonásobně dřív, ať už ve sportu, podnikání atd. Pokoušela bych se dřív objevit své pravé já. Dnes často můžeme vidět patnáctileté dospívající, kteří jsou naprosto bez cíle. Neví, co chtějí. Někteří si myslí, že život končí ve dvaceti. A přitom je to hloupost. Ve dvaceti to teprve začne. Nebo ve třiceti. Nebo ve čtyřiceti. Někdo začal žít až v šedesáti. Netrapme se proto tím, co nás tíží, ve smyslu, že se jedná o konec života nebo že pro nás končí svět. Protože nic z toho nekončí. Zvířata žijí svůj život do posledního dechu a my bychom to měli dělat také tak.“
Úřadující mistryně světa v canicrossu byla také hostem podcastu Myšlením na vrchol. Připomeňte si tento rozhovor a její myšlenky třeba na cestě autem. Stačí kliknout zde.