Rakušan Martin Donald Murray pracoval dříve jako konzultant pro jednu společnost v Bostonu a při své práci strávil hodně času na cestách. Byl už unavený z nabídky přeslazených nápojů na palubním lístku, a tak se vždy musel spokojit s čistou vodou. Při jednom běžném letu si Martin lámal hlavu s otázkou: „Proč neexistuje nějaký výrobek, který není v plastové lahvi nebo plechovce, pomůže mému zdraví a je tak malý, že ho můžu mít kdekoli s sebou?“ Tato otázka dala vzniknout nové myšlence a Martin v roce 2016 založil novou nápojovou společnost Waterdrop. Po pěti letech, se svou myšlenkou malé kapsličky, kterou může mít kdekoliv s sebou, a obohatit si tak chuť čisté vody, počítá rakouská společnost obraty v miliardách korun a míří stále výš. Pro myšlenku zdravě ochucené vody s minimální produkcí plastů se v roce 2017 nadchla také KATEŘINA NAVRÁTILOVÁ, které se podařilo přivést Waterdrop na český trh. Dnes už má se svým týmem na starosti i další evropské trhy a je na svůj tým zdravě hrdá. Jakou roli v jejím úspěchu sehrála sebeláska a proč se musela nejprve naučit věřit sama sobě? I to se dozvíte z našeho rozhovoru.
S Waterdropem dosahujete skvělých čísel nejen v Čechách, ale i v Evropě. Co pro Vás znamená Waterdrop?
Financial Times nám potvrdili to, že jsme skutečně tou nejrychleji rostoucí nápojovou/potravinářskou firmou v Evropě. Vize je v podstatě velmi jednoduchá. Opírá se o to, že většina lidí skutečně má problém vypít potřebné množství vody denně, především vypít potřebné množství KVALITNÍ tekutiny. Což, když si vezmeme, že na 15 kg naší hmotnosti potřebujeme vypít 0,5 l tekutiny, pro člověka s 80 kg je 2,5 l. A nejsem si jistá, kolik lidí z vašeho okolí opravdu toto dodrží a vypije potřebné množství. Mnozí z nás si ani neuvědomují, jak velký efekt pro naše tělo má, když to nedodržíme, a jak se dehydratace projevuje i na výkonnosti a kreativitě, na funkcích mozku, ne pouze funkci ledvin nebo imunitního systému.
S Waterdropem jste přišla do Čech v roce 2018. Co vše se za uplynulé čtyři roky stalo?
Moje nadšení se vůbec nezměnilo. Naopak je teď ještě o kus větší než v roce 2018. Tenkrát byl náš tým v Brně opravdu malinký, bylo nás zhruba pět. Momentálně máme na starosti šest evropských trhů a řídíme je z Brna. Už je nás jedenáct. Všichni, co tam jsme, máme nadšení pro brand víceméně stejné. Ztotožnili jsme se s vizí. Pokud každý z nás vizi věří a vidí, že to nejen našim zákazníkům, ale široké veřejnosti pomáhá předávat firemní myšlenku, tak je to obrovský nakopávač, který vám dává smysl. Pokud vám vaše práce smysl dává, a máte k tomu ještě environmentální aspekt a udržitelnost životního prostředí, tak podle mého ten drive pomalu ani nejde ztratit.
Dejte nám jen krátké vysvětlení pro čtenáře, kteří firmu neznají. Co je Waterdrop? Co vlastně děláte?
Máme dvě hlavní produktové řady. Tou první je kostka jako taková, která je z extraktu z ovoce, rostlin, bylinek, kolikrát i ze zeleniny. Obsahuje vitaminy a čisté přírodní výtažky. Neobsahuje cukr, takže ji mohou diabetici. Je vhodná i pro děti, takže už od útlého dětství děti nemusí mít volbu té přeslazené sycené limonády. Druhou produktovou řadu tvoří veškeré doplňky, které souvisí s pitným režimem – skleněné a nerezové lahve, karafy, filtrační systému do domácností… Snažíme se, aby ten celkový pitný režim byl zastřešený od A po Z. Naším hlavním claimem je drink more water, snažíme se lidi edukovat v tom, aby pili více obyčejné vody.
Vnímáte Waterdrop jako mezičlánek pro usnadnění přechodu z přeslazené limonády k té čistší variantě vody?
Vidíme zpětnou vazbu od zákazníků. Známe je kolikrát i osobně, protože za nimi jezdíme nebo oni za námi do kanceláře. Tudíž vidíme vývoj a počátek, kdy měli skutečně problém s vypitím kvalitní tekutiny, až doteď, kdy nám píšou, že kupují jen lahve a kapsle občas, aby si zpříjemnili a ozvláštnili pitný režim. Vidíme jejich posun. Waterdrop kapsle (ať už na studený, nebo teplý nápoj, s obsahem kofeinu…) rozšiřují zákazníkovi portfolio vhodných nápojů a ozvláštňují ho.
Co Vás přivedlo k Waterdropu?
Mě k Waterdropu přivedl pan Miroslav Hanák, který byl mým dřívějším zaměstnavatelem ve společnosti Authentica. Tehdejším klientem Authenticy byl Waterdrop, tenkrát velmi malinká společnost oproti tomu, jaký gigant je to teď. Byli činní v Rakousku a Německu. Pan Hanák měl myšlenku přenést Waterdrop do českého prostředí. Sedli jsme si, protože jsme oba tou myšlenkou žili. Nabídl mi být klíčovou osobou pro český trh. Tou dobou jsme ani jeden netušili, jak velké to bude. Že budeme mít na starosti nejen český trh, ale i dalších pět zemí. V příštím roce budeme samozřejmě ještě rozšiřovat, protože rádi šíříme tuto myšlenku dál i za hranice našich stávajících zemí.
Napadlo Vás tehdy, když jste rozjížděli rakouský startup v Česku, že za čtyři roky budete mít obraty přes sto milionů korun a že porostete takovým tempem?
My jsme v to doufali. A mluvím o hodně velikém doufání. Ale ani jeden z nás si to tenkrát nedokázal představit. Pro mě byla meta být úspěšní v České republice. To, že budeme schopni takhle fungovat, jako fungujeme, je dar z nebes. Skutečně to pro nás tenkrát bylo pomalu nemyslitelné. Obrovský potenciál jsme viděli, jenom jsme doufali, že se nám ho podaří naplnit.
Jak na poslední čtyři roky vzpomínáte? Co se Vám vybaví jako první? Není růst na stomilionové obraty během čtyř let celkem frmol?
To je. A také velká zátěž pro všechny z nás, pro celý tým. Vzpomínám na to s obrovskou vděčností. Lidé, kteří se mnou začínali, kteří se mnou byli v roce 2018, tak většina z nich stále v té firmě je. Obrovsky vyrostli. Dělají to, co je baví. Kolikrát dělají úplně jinou náplň práce, než na které jsme se společně domlouvali při nástupu. Vidět, že firma roste nejenom obratově, ale že rostou i lidé okolo vás, je snad tou největší existující odměnou.
Co se Vám za těch posledních pět let podařilo ze všeho nejvíce? Na co jste zdravě hrdá?
Budu se muset opakovat, protože jsem nejzdravěji hrdá na tým. V druhé řadě pak na kvalitu produktů. Neustále zlepšujeme, inovujeme, kvalitu produktů předěláváme a hledáme ještě lepší zdroje, než jsme měli. Snažíme se majoritu vyrábět lokálně. Využívat i lokální zdroje. Dříve se Waterdrop do Evropy dovážel z Německa, nyní máme obrovské sklady kousíček od Brna. Čeští zaměstnanci a české firmy exportují Waterdrop do téměř celé Evropy. To jsou za mě kroky, které dávají obrovský smysl. Za pět let se nám podařilo být první plastic positive firmou v nápojovém průmyslu. Daleko více plastu zpracováváme a recyklujeme, než ho vůbec vyrábíme. I toto bylo pro nás ze začátku nemyslitelné. Nejen plastová stopa, ale i stopa CO2 je pro nás důležitá, a teď ji taktéž minimalizujeme.
Máte na starost Česko a další trhy. Co Vy jako partner znamenáte pro rakouskou centrálu? Můžete zasahovat do výroby produktů? Zajímá je Váš názor?
Na začátku jsme byli bráni jako dítě, které se nějakým způsobem vytvoří a žije si vlastním životem. Za poslední dva roky se to velmi změnilo. Zvláště poslední rok je velmi intenzivní v tom, že jsme dokázali, že máme svůj hlas, že umíme pracovat s produktem i našimi zákazníky. Zajímá nás, že naši zákazníci nám mají co říct. Zpětná vazba od zákazníků opět zlepšuje naše produkty, zlepšujeme díky ní i vlastní procesy. Dostala jsem obrovskou možnost být v leadership týmu celého rakouského Waterdropu, té naší matky jako takové, a podílet se na změnách, ale i na budoucích vizích celé společnosti. Takovou možnost mezi trhy jako Amerika, Francie a dalšími giganty jsem ani nečekala, že bych mohla dostat. My jsme jediní, kdo sedí někde jinde než ve Vídni, a máme naprostou volnost v našem rozhodování v tom, co děláme a jak to děláme. Každý z členů mého týmu má něco na starost, ať je to marketing, expedice, nebo zákaznický servis. Komunikujeme s centrálou, abychom měli stejnou misi, vizi a myšlenky, ale forma a způsob, jakým přistupujeme k našim zákazníkům, už je čistě na nás. Děláme si lokální kampaně, lokální průzkumy, jsme z velké části nezávislí – jako jedna jediná entita v rámci celého Waterdropu. A to je za mě veliký úspěch.
Jak se Vám podařilo získat takto pevnou pozici?
Aspektů je zde několik. První je ten, že jsme vešli do Waterdropu už v roce 2017, kdy jsme o vstupu začali jednat. V roce 2018 jsme pak zakládali firmu u nás. Bylo to tedy velmi brzy poté, co rakouská matka začala expandovat do sousedních zemí. Byli jsme jedni z prvních, kteří vůbec podobnou možnost měli (decentralizace). Zároveň jsme přijali roli zkušebních králíků – jestli to bude, nebo nebude fungovat, jaké vyvstanou překážky. Začátek nebyla procházka růžovým sadem, spíše prosekávání cesty a snaha o získání co nejvíce informací. U startupů se stává (a nám se to stalo také), že jsme rostli tak rychle, že komunikační a informační toky byly nedostatečné. Dnes už jsme na stejné úrovni, jsme zajedno ve všem, co děláme a víme. Pozici, kterou dnes máme, jsme získali i díky naší otevřenosti. Přicházíme s řešeními, ne problémy. S inovacemi. Máme se zákazníky velmi blízký vztah. Pokud k nám přijdou zákazníci opakovaně s myšlenkou nového setu či produktu, tak si ji vezmeme skutečně za vlastní a komunikujeme ji dál. Nabízíme to poté nejen na kamenných prodejnách, ale široce i na e-shopu. A zákazníci to ocení, jelikož vidí, že je někdo vyslechl a že se to opravdu velmi rychle přetavilo ve skutečnost.
Vyrůst se nedá bez překážek a překonávání překážek nejde vždy bez chyb. Na jaké chyby vzpomínáte?
Zpočátku jsem si neuvědomovala, že práce na firmě je především práce na sobě. Nikdy předtím jsem nebyla team leader, přišla jsem k tomu jako slepá k houslím. Než jsem si uvědomila, co je vlastně moje role, jak by měla být uchopena, jak bych s týmem měla nebo neměla pracovat, tak tam vznikalo obrovské množství chyb. A hrdlo celého Waterdropu jsem v podstatě byla já. Než jsem se naučila to, že tým má obrovskou přidanou hodnotu a dokáže být samostatný, tak to byla hodně trnitá cesta. Musela jsem se naučit lidem více věřit, ale v prvotní fázi především věřit více sama sobě, než jsem dokázala důvěru dát jim. Na začátku leadershipu jsem byla ztracená jak lesní včela. Vůbec jsem nevěděla, co a jak dělám. V oblasti byznysových rozhodnutí ano, ale v budování týmu vůbec. Takže to dospělo do fáze, že před necelým rokem jsem vyhledala odbornou pomoc, někoho, kdo mi s tím vším pomůže. Kdo mi pomůže otevřít mé Pandořiny skříňky, jichž jsem měla spoustu. Měla jsem obrovské štěstí, že jsem nalezla firmu, která toto zvládla perfektně a která nás nyní rozvíjí. Ne pouze mě, ale i členy týmu. Pomáhá mi budovat prostředí naprosté důvěry. Toho, že se i nováček, který je tam měsíc, nebojí říct svůj názor na cokoliv. Já oceňuji, že je to nováček a má pohled zvenku. Ještě není zatížený provozem. Toho si cením a to posouvá firmu dál. U nás je majorita žen, 80 % tvoří dámy a dívky, pouze 20 % sestává z mužů. Takové prostředí může být občas emočně jiskřivější. Takže i pracovat s podobnou jiskřivostí je něco, co jsem se musela naučit, neboť i já sama mám emoce, které jsem neuměla vždy zvládat. Nešlo mi to. Musela jsem je napřed pochopit a po pochopení jsem nabyla schopnosti je používat konstruktivně, ne destruktivně.
Emoce je velmi živé téma. Jak emoce, sebedůvěra, nastavení firemní kultury souvisí s Vašimi úspěchy?
Nevím, zda je to tak obecně, ale pro mě to bylo klíčové. To, že emoce mám, přijmout je, být za ně vděčná a uvědomit si, že emoce mě tvoří. V mém případě je to velké procento mého projevu. Musím vědět, proč je mám. Jít ke kořenové příčině, která kolikrát nemusí být až tak zjevná, začít si důvěřovat, že emoce budu umět použít zdravě. Projevit je správně a zavčas bylo opravdu hodně důležité. Nastartovala mě věta: Že jsem, kdo jsem, má nějaký důvod. S touto větou jsem si pobyla týden a hodně jsem nad ní přemýšlela, sepsala jsem si několik A4 stran o tom, kdo ve skutečnosti jsem. A až v tu chvíli mi doklapla spousta věcí a vzorců mého chování a i toho, jak to může ovlivňovat ostatní členy týmu. Měla jsem nádherný zážitek s mým kolegou, který mi řekl: „Ty ses najednou začala chovat úplně jinak. Už v prvních vteřinách, když jsme například řekli něco, co tě mohlo rozrušit, bylo vidět, že ses nadechovala ke svému standardnímu způsobu chování (k zajetému vzorci), ale najednou jsi zareagovala tak, jak jsme nikdo nevěřil, že bys mohla zareagovat. Museli jsme si na to zvykat. Bylo to pro nás nové a velmi příjemné.“ Teď už je to tři čtvrtě roku a zpětná vazba, kterou dostávám (protože se opravdu snažím o upřímnost, otevřenost, která se mi velmi líbí) je nesrovnatelná. Často nám, lidem, ego nechce dovolit přijímat pohledy jiných lidí. A ne pouze ego, ale i strach. Strach z toho, že ostatní objeví, že něčemu vůbec nerozumím, že nejsem žádný lídr. Že najednou uvidí, jak nevím, co dělám. Ta pozice pro mě byla úplně nová. Upřímně jsem vůbec nevěděla, co dělám. Člověk může přečíst knížek, kolik chce, slyšet podcastů, kolik může, ale pokud nezačne sám u sebe, tak tyto univerzální rady mu nepomohou. Naopak jsem se cítila daleko zranitelnější, daleko nekompetentnější. Když se mnou kluci začali pracovat a počali odkrývat to, kdo jsem a proč tak jsem, tak jsem z toho měla docela hrůzu. Protože se z Pandořiných skříněk vyklubaly obrovské skříně. Najednou jsem uviděla, že lidé u mě v týmu jsou otevřenější, přístupnější, neměla jsem pocit, že já sama se měním tolik. Oni na druhou stranu říkali, že to nebyl jen krok, ale obrovský skok, v leadershipu jako takovém. Musíte být autentickým lídrem, ne si přečíst v článku, jak tím lídrem být. Tvarovat se poté do nějaké škatulky je velmi složité. Já osobně nemám paměť a jsem chaotická. A nemám dnes už problém to svému týmu přiznat, protože oni to beztak vidí. To je úžasně osvobozující. Vědí, že jsem kreativní člověk, ten se spoustou nápadů a hlavou v oblacích, že jsem idealistka, která hledá úžasnou utopickou společnost firmy, kde bychom byli jako úžasná rodina. Což už dnes doufám jsme. Baví mě dohledávání chyb. Ale vést proces se všemi navazujícími částmi, to ne, na to mám v týmu lidi, kteří jsou v této oblasti jako ryba ve vodě. Otevřeně mluvit o věcech, ve kterých nejste dobří, můžete s čistým štítem až ve chvíli, kdy jste v pohodě s tím, že v nich nejste dobří. Kdy víte, že vaše silné stránky předčí ty slabé, protože nikdo není dokonalý. Každý máme své slabé stránky. Uvědomit si je, pracovat s nimi, zakomponovat je do živého organismu firmy, je super.
Vnímáte jako lídr jednu ze svých rolí i hledání silných stránek u lidí ve Vašem týmu?
Mě to hodně baví. V oněch „temných časech“ jsem se bála s týmem mluvit, protože jsem se vlastně bála toho, co mi řeknou, i toho, co tam může nebo nemusí být za problém. Bála jsem se zpětné vazby. Pak se to naštěstí uvnitř mé hlavy překlaplo a já začala být schopna naslouchat. I vidět jejich příležitosti. Jsem velmi ráda, když mě přerůstají. Když jsou daleko lepší ve svých oblastech, než jsem si já dokázala představit, že budou. Silné stránky nejsou ani potřeba tolik hledat, oni vám je ukážou velmi rychle. Kolikrát už na pohovoru. Během prvních pár měsíců je objevíte nebo o ně zakopnete nebo jsou vyvěšené transparentem před daným člověkem. Neboť on ví a vidí, kam se chce dostat. U nás to není o tom, že lidé dělají jen to, co je baví, ale dělají majoritu toho, co je baví. Příklad za všechny: Slečna, která nastoupila na back office, je dnes úžasná v influence marketingu. Má úžasné vztahy s influencery, má perfektní cit pro nalezení influencerů, kteří té značce budou věřit, kteří ji budou opravdu používat a kteří budou pro naši cílovou skupinu. Další kolega na zákaznickém servisu začínal na odesílání balíčků, v expedičním skladu. Dnes je to člověk, který dělá nejúžasnější zákaznický servis v ČR, který jsem kdy viděla. Pamatuje si zákazníky jménem, ví, co je baví, ví, které lahve mají doma, když mu volají, tak si s nimi povídá, dokonce mu posílají vánoční dárky. Má s nimi perfektně vybudovaný vztah. Kromě naší paní účetní a slečny, která má na starost PR, nikdo nebyl profík, když nastupoval. Všichni jsme vyrostli. Jsem ráda, že to všichni přežili a byli schopni vyrůst i skrz zakopnutí, která tam byla. A dále rostou. V tom, co je baví. Myšlenka vyhoření, ano, pracujeme hodně, může se to stát, na druhou stranu energie a vášeň, kterou při jejich práci pozorujete, je tak neskutečná a motivující, že vám dává sílu rozvíjet a posouvat se přes všechny klacky, co vám do práce hází geopolitická situace, covid a ostatní vnější vlivy; vidíte, že je to obrovská firma s ještě větší myšlenkou. I když nás je jedenáct.
Kolegové poznali, když měly přijít na řadu Vaše staré zajeté vzorce chování. Co Vám pomáhá k tomu, aby na řadu nepřišly?
Nejsem si jistá, zda řeknu správně vteřiny, ale prý prvotní emoce trvá 21 vteřin. Třikrát se nadechnout a pak něco povědět je skvělá věc, pokud si člověk v tu chvíli vzpomene, že se má třikrát nadechnout a až pak něco říct. Já se na to snažím myslet. Mám pocit, že jakmile tato transformace začala, tak situace, ve kterých by staré emoce začaly naskakovat, ubývaly a ubývaly. Dnes už jich je opravdu minimum. Nekřičím, nejsem na křik naučená. Jsem od mé maminky naučená na opravdu pomalé a důrazné mluvení. Když si k tomu přičtete počátečních 21 vteřin, tak nestihnete udělat až tolik škody. Situací, kde by mohly vyplavat na povrch staré emoce, je čím dál tím méně, poněvadž tým za mnou přichází ve chvílích, kdy to nedojde až do takového emočního extrému. Na mně každý okamžitě pozná, co si myslím, a to kvůli výrazům v obličeji (vše prozrazující a velmi silné). Přijímání informací bude, doufám, stále lepší a dokážu to stále více objektivně. V tom mi pomáhá druhá uvědomující věta: Já nejsem moje práce. To jsem si uvědomila až po čtyřech letech ve Waterdropu. Do té doby jsem mezi Waterdropem a mým životem měla dosazené rovnítko. Pro mě byl Waterdrop já a já jsem byla Waterdrop. A pochopení, že já nejsem Waterdrop, že jsem něco více a že zároveň Waterdrop je něco více než já, bylo právě to, co mi pomohlo. Pomohlo to i v rozložení zodpovědností v rámci týmu, dovolilo mi to dělat i jiné věci než stále jen práci. Nestala jsem se šíleným workoholikem, na což jsem měla náběh.
Byli lidé, díky Vaší otevřenosti, schopni přijmout zodpovědnost?
Já doufám, že ano. Alespoň to tak vidím. Jestli je to realita, nemohu mluvit za ně. Vidím to například v podávání návrhů na změny. Jsou si natolik jistí, že podají návrh na změnu nejen ve své oblasti, ale třeba na oblast někoho jiného nebo pro celou společnost. To je pro mě znakem, že důvěra a bezpečné prostředí začíná stát na silných základech, jelikož si nedokážu představit toto udělat ve firmě, kde se bojíte následků takového chování – třeba že vám někdo řekne, že se mu… cpete do práce. Lidé vědí, nejen za co jsou zodpovědní, ale i jaká mají práva. Co mohou sami
rozhodnout. Já o spoustě věcí, které se ve firmě dějí, už ani nevím, protože jsou za ně zodpovědní oni. Všichni máme stejný cíl – budovat společnost nejlépe ne pouze ze strany zisků, zároveň si ji přejeme reálnou a přímou bez jakýchkoliv blamáží (nedejbože křivého jednání vůči zákazníkovi nebo kolegovi). Mají možnost se rozhodnout v rámci svého pole působnosti a vidět důsledek, který to přinese společnosti. Vidí každé rozhodnutí ovlivňující to, kam firma spěje. To se poté zodpovědnost přijímá daleko lépe, než když víte, že máte například na starost výrobu dlaždic, ale nevidíte, co z nich vznikne. U nás každý na vlastní oči vidí, jak jejich rozhodnutí a samotná činnost přispívá k vedení firmy. Člověk pak vidí mnohem širší smysl v tom, co dělá.
Kde si myslíte, že bude Váš Waterdrop za pět let?
Upřímně nemohu ani říct, kde budeme za půl roku. Sama sebe vždy překvapím tím, kam se budeme rozšiřovat a co budeme dělat, protože když jsme společnost zakládali, tak jsme měli za to, že budeme pouze v Čechách. Pak nám přišlo logické Slovensko. Po něm i Polsko a Rumunsko, nyní Maďarsko a Chorvatsko. To, co nám přijde logické dál, bude především záležet na geopolitické situaci a na tom, jaký tým v Brně bude. Já to dělám obráceně, na základě toho, jaký je tým, tvaruji i směruji společnost. Budeme určitě větší, než jsme teď. Obratově se vzhledem k našemu stávajícímu růstu budeme dostávat k neskutečným číslům. Na příští rok máme naplánovaný 7 milionů euro. Takže finančně budeme jinde než průměrně rostoucí společnost. Co se týče týmu, byla bych ráda, kdybychom nepřesáhli třicet lidí. Protože nynější velikost a ducha týmu bych ráda zachovala.
Existuje něco, z čeho máte dnes ještě strach?
Toho je. Největší strach mám asi ze sebe. Z toho, jak mohu být hrdlem společnosti, že mi něco uteče. Ale je to zdravý strach, pokud něco podobného existuje. Spíše zvídavost. Mám strach z toho, že mi odejde někdo z týmu. To je něco, k čemu jsme nedávno měli velice blízko, když jsme měli velmi vážně vypadající úraz. Najednou došlo ke zhmotnění, že podobná situace skutečně může nastat. A mě to tak rozbilo, přítomnost této možnosti, že mi z toho vůbec nebylo dobře. Z tohoto mám opravdu strach.
Jaké dopady měla Vaše pracovní a emoční transformace na Váš osobní život?
Velké a velmi výrazné. Nelze se změnit pouze v určité části svého života. Uvnitř mě došlo a dochází ke změnám, že jsem schopna být daleko otevřenější k lidem, se kterými jsem si dříve neměla moc co říct. Daleko více se snažím pochopit názory ostatních, že nejsou opačné těm mým, jsou pouze jiné. Můžou mě obohatit, ukázat mi v čemkoliv nový rozměr. Klapky z očí se ne přímo sundaly, ale minimálně posunuly. Že bych byla naprosto bez předsudků? To se nejspíš žádnému člověku nikdy nepodaří. Posunulo mě to v tom, že jsem se začala více starat sama o sebe, více meditovat, častěji praktikovat jógu a více se propojovat s věcmi, jež mě baví, s lidmi, kteří mě baví. Vyhledávám pozitiva a trénuji svůj mozek v soukromém i pracovním prostředí. To mě udělalo šťastnější a vyrovnanější. Přispělo to k duševní pohodě.
Doporučila byste nějakou knihu?
Zmíním dvě. Jednu jsem vcelku nedávno dočetla. Tribal leadership od Davida Logana. To je za mě knížka s velkou myšlenkou, jak se dá budovat tým, jak se tým dá posouvat a růst nejen do šíře, ale především do výšky. Druhá je Jak získávat přátele a působit na lidi od Dalea Carnegieho. Úžasná věc, stará jako Metuzalém, ale stále velmi aktuální. Ještě jednu přidám, a sice od Thomase Harrise I’m OK – You’re OK. Analýza výměny emocí o tom, jak mezi sebou lidé dokážou komunikovat, aniž by se vzájemně zraňovali, aniž by brali sílu toho druhého. Aby věděli, proč tak reagují sami, jestli se chovají jako rodič, zraněné dítě, nebo dospělý člověk. Tyto knihy mě hodně bavily.
Pokud byste měla příležitost dát svému mladšímu já jakoukoliv radu, jak by zněla?
Všechno, co se stalo, se stát mělo. Kdybych já ze současnosti měla dát nějakou radu, tak jako mladší já bych ji buďto vůbec nepochopila, protože jsem si k té hlavní myšlence nedospěla, nebo bych ji mohla uchopit velmi špatně. Za mě jsem si musela naprosto ke všemu časem dospět. Takže rada by možná zněla: Najdi odbornou pomoc agilního kouče dříve, než to bude blízko hraně.
Tip:
Kateřina byla jedním z hostů podcastu Myšlením na vrchol. Chcete si připomenout její myšlenky a poslechnout si podcast třeba při cestě do práce? Stačí kliknout zde.