Trápí Vás syndrom hodných lidí?
Znáte ten pocit, když se člověk rozkrájí pro druhé, ale ve výsledku se sám cítí mizerně?
Nezáleží na tom, zda podobné pocity prožíváme při spolupráci s kolegy v zaměstnání, zda jsme naše přátele naučili, že jim nikdy neřekneme ne, nebo zda se obětujeme pro vlastní děti či životního partnera. Mnoho lidí tento fakt používá jako překážku, respektive jako výmluvu, pro kterou nemohou svůj život naplnit radostí a štěstím. Připomněl mi to jeden z předplatitelů FC Workshopu, který si nepřál být jmenován, říkejme mu tedy třeba Honza. Napsal mi: „Jsem ten hodný kluk, který každého vyslechne, podá pomocnou ruku, nechá druhé vybrečet se mu na rameni, ale nakonec zůstane na všechno sám…“ Když jsem tuto větu četl v e-mailu, cítil jsem mrazení v zádech. Jako bych viděl sám sebe před pár lety…
„Lukáši, nevíte, co dělám špatně? Proč jsou někteří lidé tak bezohlední? Proč využívají druhé a ozvou se, jen když něco potřebují?“ Těmito otázkami končila Honzova zpráva a já jsem přesně věděl, co má na mysli a co prožívá. Sám jsem to zažil ve vlastním životě nesčetněkrát. Člověk vyjde každému vstříc, ale když sám potřebuje od někoho pomoct, tak se k němu lidé otočí zády. Proč se nám to děje? Kde děláme chybu?
Upřímně ani dnes nemohu říct, že bych něco podobného neznal. Stále se mi občas stane, že si toho na vlastní bedra naložím víc, než je zdrávo, upřednostňuji potřeby druhých před svými vlastními a nedokážu sám sebe udržovat na zdravém první místě. Obklopuji se snad špatnými lidmi? Nebo mám v životě takovou smůlu, že potkávám jen lidi, kteří využívají mé dobroty? Také jsem si kdysi pokládal podobné otázky a hledal odpovědi všude kolem, jen ne sám v sobě. Když jsem ale psal FC Workshop Jak si nastavit osobní hranice v PRAXI, znovu jsem si připomněl, že problém není ve druhých lidech. Není to o tom, že bych měl kolem sebe sobecké a zlé lidi, kteří člověka zneužijí a pak se k němu otočí zády a zacházejí s ním jako s kusem hadru. Potíž je pouze v tom, že člověk sám umožní těmto lidem podobné chování, respektive že jim dovolí překračovat osobní hranice.
Hořká pravda
Vím, že se to neposlouchá dobře, a věřte, že bych Honzovi rád dal nějakou příjemnější odpověď na jeho otázky. Jenže pravda není vždy příjemná, a pokud se nám v konkrétních životních oblastech neustále opakují podobné situace, tak s největší pravděpodobností není chyba nikde kolem nás, ale naopak uvnitř. Dokud ale nezískáme odvahu podívat se do svého nitra a budeme se neustále rozhlížet kolem sebe a hledat viníka za mizerné pocity a nepříjemné emoce, tak jen těžko můžeme něco změnit.
Proto, milý Honzo, když se mě ptáte, proč jsou někteří lidé bezohlední a proč využívají Vaší dobroty, tak má odpověď je jednoduchá. Protože jim to sám dovolujete. Zkuste si nejprve uvědomit, že dokud si nenastavíte vlastní hranice a nezačnete o ně náležitě pečovat, pravděpodobně se to nezmění. Znáte své hranice? Máte jasně definovanou mez, za kterou nikoho nepustíte? Pokud ano, je to skvělá zpráva, a stačí si jen osvojit techniky, které Vám pomohou hranici uhájit. Pokud ale neznáte svou osobní hranici, tak jak můžete chtít, aby ji respektovali druzí lidé?
Pokud nyní tápete a přemýšlíte o tom, jak si hranice nastavit, nebo možná stále nerozumíte, proč je to tak důležité téma, dovolte mi Vám doporučit webinář s psychologem Petrem Pacherem, kterým navazuje na svůj článek v FC Workshopu. Online webináře se živě účastnilo přes 400 diváků a registrovalo se na něj více než 1500 lidí, kteří už pochopili, že téma osobních hranic je klíčové, a chtějí jej řešit. Petr Pacher svou online přednášku obohatil zkušenostmi z praxe a v závěru odpověděl na desítky dotazů. Pokud Vás webinář zajímá, můžete se podívat na záznam zde. Ovšem pozor, záznam je zdarma k dispozici jen do konce ledna. Od února již bude dostupný pouze pro aktivní předplatitele FC Kurzů a členy FC Klubu.
Je pravdou, že mnoho lidí si vlastní hranice uvědomuje. Přesto si je ale nedokážou uhájit, protože se například potkávají se silnějšími osobnostmi, které neumí odmítnout, případně se chtějí vyhnout zbytečné hádce, anebo nechtějí blízké osobě ublížit. Takže výsledkem je, že raději zatnou zuby a nechají ublížit sami sobě. Tito lidé často věří, že je lepší, když budou sami trpět, než aby trpěli lidé, na kterých jim záleží. Co když ale ani jedna z těchto dvou cest není nutná? Co když existuje cesta, kde nikdo nemusí zbytečně trpět a současně mohou všichni respektovat vzájemné hranice? Přemýšlíte, jak něčeho podobného dosáhnout? Výborně, o důvod víc, proč se podívat na webinář s Petrem Pacherem, ve kterém mimo jiné objevíte komunikační dovednost, která Vám k tomu pomůže a kterou si následně můžete natrénovat v pracovních listech FC Workshopu.
Převzít odpovědnost
Pokud je jedna jediná a důležitá věc, kterou si můžete z webináře odnést, tak je to následující uvědomění. Emoce jsou s námi vždy a všude. Jsou součástí našeho života a nemá smysl je rozdělovat na dobré a špatné. Proto je úplně v pořádku cítit se mizerně a prožívat smutek, stejně tak je v pořádku utírat si slzy a plakat, a je v pořádku prožívat vztek. Už ale není v pořádku dovolovat emocím plně převzít kontrolu nad naším chováním, a už vůbec není v pořádku emoce potlačovat, utíkat před nimi, nebo snad dokonce hledat viníky za jejich prožívání ve druhých lidech. Někdo Vás rozčiluje svým chováním? Někdo Vás dohání k slzám? Jasně, to se občas stane každému. Pojďme si ale uvědomit, že to my jsme dovolili druhým lidem překročit únosnou mez a spustit emoci, která není příjemná.
Kdo už pracoval s vydáním Emoce + Rozum = Osud, tak si jistě uvědomuje, jak je důležité hledat a udržovat rovnováhu mezi emocemi a rozumem. Nyní si můžeme uvědomit, jak moc mají emoce společného s osobními hranicemi. Emoce jsou totiž nositelem energie a mají svůj účel. Cítíme smutek a naštvání? Výborně! Objevili jsme novou hranici, která vyžaduje naši péči, a potřebujeme druhým lidem zdravě a sebejistě vysvětlit, proč nám daná situace způsobuje vnitřní bolest, kterou už nechceme prožít. Když to neuděláme, když budeme emoci ignorovat, tak tím přehlížíme vlastní osobní hranici, a s velkou pravděpodobností se znovu najde někdo, kdo přeleze plot a rozryje naši vnitřní zahradu.
Teď ale ruku na srdce. Kolik z nás je toho schopno? Kolikrát se během dne zastavíme a vyhodnotíme situace, které už nechceme znovu prožívat, a samozřejmě také ty, které prožívat chceme? Jakmile už emoce převzaly kontrolu, je pozdě chtít něco řešit. Nejprve potřebujeme vychladnout, až potom můžeme chtít něco řešit. Proto tak často apeluji na to, že život v moderní společnosti již vyžaduje aktivní péči o psychohygienu. A když se nad tím zamýšlím, víte, co mě občas zaráží? Že lidé, jejichž životy za mnoho nestojí, jsou schopní tvrdit, že žádnou pomoc nepotřebují. A naopak lidé, kteří dosahují skvělých výsledků v osobním i pracovním životě, si naopak uvědomují, že i přes jejich skvělé výsledky potřebují mít vedle sebe parťáka, který jim pomůže být ještě lepší. Znáte snad nějakého mistra světa, který by neměl po svém boku trenéra? Já ne.
Mnoho lidí používá fráze typu: „Nikdo mě to nenaučil…“, „Rodiče mi předali špatné vzorce…“ a podobně. Na to samozřejmě nelze nic namítat, ve škole žádný předmět věnující se práci s vnitřním světem nemáme. Jak dlouho se na to ale chceme vymlouvat? Jak dlouho budeme ukazovat prstem na druhé? Zkuste nad tímto tématem přemýšlet, a pokud trpíte syndromem hodných lidí, přestaňte hledat špatnosti ve druhých lidech. Možná je na čase začít přemýšlet, jak posílit svou osobnost tak, abychom druhým lidem už více nedovolili překračovat únosnou mez. Podrobněji se tímto tématem zabýváme zde.