Myslíte si, že to, co se stalo před lety, je dávno pryč? Náš mozek a tělo si to často nemyslí. Významná klinická psycholožka Mgr. Hana Vojtová vysvětluje, proč nás nepříjemné vzpomínky zaplavují jako živá přítomnost, co je to disociace a jak v sobě znovu najít pocit bezpečí.
Znáte ten pocit? Sněží, sedíte v teplém obýváku s hrnkem čaje, kolem vás je klid a jste v bezpečí. Přesto stačí jeden neopatrný tón v hlasu partnera, určitý pach nebo barva a do vašeho těla se zničehonic vlije mrazivá vlna úzkosti či hněvu. Logický rozum vám říká: „Vždyť se nic neděje! To, co tě tak ranilo, bylo před čtyřmi lety!“ Jenže vaše tělo reaguje, jako by ten strašný okamžik probíhal tady a teď.
Proč tomu tak je? A jak se vymanit ze spárů minulosti, která nás drží jako neviditelné vězení?
V premiérovém rozhovoru se náš moderátor ponořil do hloubky lidské duše společně se skvělou klinickou psycholožkou, psychoterapeutkou a autorkou knihy Trauma a disociace, Mgr. Hanou Vojtovou.
Kompletní podcast najdete dole pod článkem – podívejte se na krátkou ukázku z rozhovoru ZDE
Trauma není událost, ale to, co po ní zůstalo v těle
Často si představujeme, že trauma znamená prožít obrovskou havárii nebo živelní pohromu. Mg. Vojtová však upozorňuje na zásadní věc: Trauma není samotná událost, ale její dopad na naši psychiku. Je to okamžik, kdy věci přesáhly naši aktuální kapacitu zvládání a narušily přirozené zpracování informací v mozku.
Při traumatickém zážitku totiž „vypadne z provozu“ náš hipokampus – část mozku, která funguje jako jakýsi archivář. Jeho úkolem je dát vzpomínce razítko: „Toto se stalo TENKRÁT, TAM a už je to pryč.“
Pokud však hipokampus selže, vzpomínka zůstane nestrávená a živá. Když si na ni později vzpomeneme, nejde o klasické vzpomínání, ale o znovuprožívání (flashback). Racionální mozková kůra zmlkne a velení přebere emociální mozek produkující strach a paniku.
„Problém s traumatickými vzpomínkami je v tom, že jsou zablokované a zamrzlé. Korektivní informace ze současného života se po nás mohou sklouznout jako po teflonové pánvi,“ vysvětluje Mgr. Hana Vojtová.
Když se duše rozštěpí: Co je to disociace?
Pokud je rána na duši příliš hluboká a ze situace není možný fyzický únik, nastupuje fascinující i mrazivý obranný mechanismus mozku – disociace.
Jde o psychický únik před nepřežitelnou bolestí. Může mít formu depersonalizace, kdy se člověk při nehodě či napadení dívá na své vlastní tělo jakoby shora nebo zevnitř filmu. V těžších případech vývojového traumatu z dětství (např. při týrání) dochází k rozštěpení osobnosti: Jedna část dítěte nese noční hrůzu, zatímco druhá část druhý den normálně funguje ve škole a nepamatuje si, co se v noci dělo.
Obdivuhodné však je, že náš mozek má obrovskou schopnost regenerace (neuroplasticitu). Hipokampus je jednou z mála částí mozku, kde i v dospělosti dorůstají nové neurony. S pomocí správné terapie (jako je například metoda EMDR) dokážeme zamrzlé vzpomínky roztát, propojit rozpojená centra v mozku a konečně zažít opravdový pocit bezpečí.
Co všechno se v kompletním rozhovoru dozvíte?
Rozhovor s Mgr. Hanou Vojtovou jde do obrovské hloubky a nabízí odpovědi na otázky, které si v duchu klademe všichni.
Jak pomoci blízkému při flashbacku: Jak správně oslovit jeho „hipokampus“ a vrátit ho zpět do přítomnosti bez zbytečného páchání dobra.
Sebepřijetí a sebeláska: Proč nestačí říkat si afirmativní poučky u zrcadla a jak získat skutečnou zkušenost „jsem v pořádku“ zevnitř svého těla.
Projekce ve vztazích: Jak poznat, zda náš partner překračuje naše hranice, nebo zda na něj pouze promítáme strachy z minulosti.
Skutečná komunikace: Co vlastně znamená „vykomunikovat věc“ a proč slova sama o sobě mají bez neverbální zkušenosti tak malou moc.
Panické ataky a psychosomatika: Proč se potíže stěhují po těle, jaký je rozdíl mezi „lehkou“ panikou a panikou pramenící z raného traumatu.
Odvaha ke změně: Proč se při seberozvoji někdy věci nejdříve zhorší a jak bezpečně potkat své „vnitřní démony“.
- Přístup k plným verzím podcastu Řešidlo
- Nové epizody uslyšíte jako první
- Kompletní archiv minulých epizod