Některé věci jsme si do života nevybrali. Narodili jsme se do určité rodiny, převzali jsme její způsob přemýšlení, její radosti i strachy a možná v sobě neseme i příběhy, o kterých vůbec nevíme. Co když ale, některé naše životní vzorce nejsou úplně naše? A co s tím, když se nám v životě pořád dokola opakuje něco, co už nechceme? V dalším díle našeho povídání o rodových liniích jsme se tentokrát zaměřily na to nejdůležitější: jak pracovat s tím, co jsme dostali, aniž bychom odmítali své kořeny – a zároveň jak si vytvořit vlastní svobodnou cestu.
Co když některé naše vzorce nejsou vůbec naše?
V minulém díle našeho povídání o rodových liniích jsme se dívaly na to, co všechno si můžeme ze své rodiny a generací před námi nevědomky nést. Tentokrát jsme se chtěly podívat na ještě důležitější otázku: Co s tím můžeme dělat?
Protože minulost nezměníme. Můžeme ale změnit to, jak s tím, co jsme zdědili, naložíme dnes.
A právě v tom pro nás rodové linie začínají dávat smysl. Ne jako důvod hledat viníka za to, co se nám v životě nedaří, ale jako další možný způsob, jak lépe porozumět sobě.
Když se nám pořád děje to samé
Každý z nás někdy udělá chybu. Něco se nepovede, příště to zkusíme jinak a postupně se učíme.
Co když ale určitou situaci opakujeme pořád dokola?
Víme, že nám neprospívá. Víme, jak obvykle dopadne. Dokonce si někdy dokážeme přesně pojmenovat, kde je problém. Přesto znovu uděláme totéž.
Právě tehdy může být zajímavé zastavit se a položit si otázku: Proč se mi to pořád děje?
Nemusí to automaticky znamenat, že za tím stojí rodová linie. Některé vzorce jsme si vytvořili sami, jiné jsme si osvojili v původní rodině. A některé mohou mít svůj původ ještě dál.
Důležité je začít si opakování všímat.
Protože pokud něco zkoušíme podesáté a stále dostáváme stejný výsledek, možná není problém v tom, že se málo snažíme. Možná jen potřebujeme zkusit jinou cestu a zvolit jiný úhel pohledu.
Nemusíme znát celý příběh své rodiny
Možná přitom vůbec neznáme historii svých prarodičů nebo ještě starších generací. V některých rodinách se o určitých událostech nemluvilo. Některé věci byly tabu, jiné se jednoduše ztratily v čase.
A přesto můžeme mít pocit, že nás něco z minulosti ovlivňuje.
V rámci tohoto pohledu se mluví o zkušenostech, které naši předkové neměli možnost zpracovat. Války, ztráty, úmrtí, nucené sňatky, ztráty majetku, nenaplněné vztahy, křivdy nebo bolest, o které nebylo s kým mluvit.
Neznamená to, že máme naše předky soudit. Oni mnohdy neměli možnosti a nástroje pro práci se sebou tak, jak to máme my dnes.
Naopak. Žili v době, která měla jiné možnosti než ta naše. Často dělali to nejlepší, co tehdy uměli. Oni to jinak neuměli.
My ale dnes máme jiné možnosti. Máme více informací, více nástrojů a můžeme se rozhodnout, že některé vzorce už dál opakovat nechceme.
Pojďte mít rádi své rody, ale žijte si svoje vlastní svobodné životy. – Helena Skořepová
Uvědomění je teprve začátek
Jedna z důležitých myšlenek našeho povídání se týká změny samotné.
Je skvělé, když dokážeme říct: „Vím, v čem mám problém.“
Ještě lepší je, když dokážeme pochopit, odkud se vzal.
Ale tím to nekončí.
Uvědomění je totiž pouze první krok. Pokud například zjistíme, že máme určitý opakující se vzorec ve vztazích, nestačí si o něm přečíst deset článků nebo poslouchat podcasty. To všechno nám může pomoci něco pochopit. Ale pokud chceme něco skutečně změnit, musíme udělat další krok.
Helena to přirovnává k botě, která nás tlačí. To, že víme, kde nás tlačí, je skvělé. Ale samo o sobě to bolest neodstraní. Potřebujeme něco udělat – botu roztáhnout, změnit ji, nebo si pořídit jinou.
A podobné je to i s našimi vzorci.
Nestačí vědět. Potřebujeme začít dělat věci jinak.
Někdy potřebujeme vystoupit ze své bubliny
Každý z nás si během života vytváří určité způsoby přemýšlení. Opakováním se pro nás stávají přirozenými. Začneme je považovat za normální, protože nic jiného vlastně neznáme.
Vzniká naše vlastní „bublina“.
Částečně si ji vytváříme sami, částečně ji přebíráme z rodiny a podle tohoto pohledu v ní mohou být i vzorce, které si neseme z předchozích generací.
A právě proto může být tak těžké něco změnit.
Pokud se pořád díváme na svět stejným způsobem, těžko můžeme očekávat úplně jiný výsledek.
Někdy proto potřebujeme někoho zvenku. Terapeuta, kouče, mentora, kamaráda nebo člověka, kterému důvěřujeme. Někoho, kdo nám ukáže jiný úhel pohledu.
Protože když jsme dlouho uvnitř své vlastní bubliny, nemusíme vůbec vidět, že existuje jiná cesta.
A hlavně – nemusíme v tom zůstávat sami.
Jak můžeme s rodovými vzorci pracovat?
Možností existuje několik. V rozhovoru jsme zmínily například rodinné konstelace, různé terapeutické přístupy, práci s myšlenkovými vzorci, meditativní techniky, regresní přístupy nebo hypnózu.
Nejde ale o to najít jednu univerzální metodu, která bude fungovat pro každého.
Důležité je najít cestu, která nám pomůže pochopit, co se v našem životě opakuje, odkud to může přicházet a především jak to můžeme začít dělat jinak.
A právě tady je důležitá i určitá pokora. Nemusíme za každou cenu zjistit, jestli konkrétní problém pochází od nás, od rodičů, nebo třeba od prababičky. Není potřeba najít viníka, který už většinou nežije, ale začít intenzivně pracovat s tím, abychom dané vzorce ukončili.
Možná je užitečnější položit si jednodušší otázku:
Opakuje se mi to pořád?
Pokud ano, stojí za to se zastavit a podívat se na to z více stran.
Nemusíme odřezávat své kořeny
Když mluvíme o rodových liniích, může vzniknout pocit, že pokud si z rodiny neseme něco, co nám škodí, musíme se od ní úplně odstřihnout.
Tak to ale být nemusí.
Naši předkové jsou součástí našeho příběhu. Díky nim tady jsme. A kromě toho, co bylo těžké, si z rodiny můžeme nést také spoustu dobrého – schopnosti, zkušenosti, odolnost, talent, způsob přemýšlení nebo vlastnosti, které nám v životě pomáhají.
Nemusíme tedy své kořeny odříznout.
Můžeme se na ně podívat s respektem a vděčností a zároveň se rozhodnout, co z toho příběhu chceme nést dál a co už ne. A hlavně je nehodnotit. Žili v jiné době s úplně odlišnými možnostmi, které z dnešního pohledu zaslouží často spíše úctu a účast. ale teď´jsme tady my a my svůj život řídíme a můžeme ho tedy i měnit. a to je důležité.
Je to trochu jako když několik generací něco postupně buduje. Každá přidá něco dalšího. A my dnes stojíme na tom, co vytvořili oni.
Nemusíme všechno zahodit.
Můžeme pokračovat v tom dobrém a zároveň stavět dál po svém.
Vděčnost neznamená povinnost
Možná jedna z nejdůležitějších věcí, která v našem rozhovoru zazněla, se týká vztahu k rodině.
To, že je někdo naše rodina, ještě neznamená, že mu musíme dovolit všechno.
Můžeme být vděční rodičům za život, který nám dali, a přitom si v dospělosti nastavit vlastní hranice. Můžeme respektovat jejich způsob života, aniž bychom ho museli žít také.
Protože jejich cesta je jejich cesta.
A naše cesta je naše.
Někdy máme pocit, že když nám někdo dal život, máme mu ho celý oplácet. Jenže vztahy založené na očekávání a povinnosti mohou velmi snadno začít bolet.
„Já jsem ti dala život, takže ty jsi tu teď pro mě.“
Ale takhle vztahy fungovat nemusí.
Můžeme něco pro druhého udělat proto, že chceme. Z lásky, z vděčnosti, z radosti. Ne proto, že čekáme protislužbu nebo splnění určité povinnosti.
A stejně tak můžeme říct: „Mám tě ráda. Respektuji tě. Ale svůj život už budu žít jinak.“
To není odmítnutí rodiny.
Je to přijetí vlastní dospělosti.
Chtějme si žít pěkný, spokojený a hojný život. – Veronika Šváchová
Žít svůj vlastní život
Možná právě tady se celé téma rodových linií uzavírá.
Nejde o to donekonečna pátrat v minulosti a hledat, kdo za co může. Nejde ani o to všechno vysvětlit tím, co se stalo našim předkům.
Protože my žijeme tady a teď.
Minulost nám může pomoci porozumět některým souvislostem. Může nám ukázat, proč se určité věci opakují. Může nám pomoci podívat se na sebe s větším pochopením a menší přísností.
Ale potom přichází ta nejdůležitější část.
Co s tím uděláme?
Budeme dál opakovat stejný příběh? Nebo zkusíme napsat další kapitolu trochu jinak?
Možná si právě díky pochopení svých kořenů můžeme dovolit stát pevněji na vlastní cestě.
S vděčností přijmout to, co nám naše rodina předala.
Poděkovat za to dobré.
Porozumět tomu těžkému.
A potom si dovolit žít svůj vlastní život.
Protože milovat své kořeny neznamená, že v nich musíme zůstat stát.
Možná je největší svobodou právě tohle:
Mít rádi své rody, ale žít si svoje vlastní svobodné životy.
A co vy a vaše rody, vnímáte určité vzorce a chtěli byste je změnit?
