Někdy se v životě opakovaně ocitáme ve stejných situacích. Nedaří se nám ve vztazích, máme pocit, že se pořád snažíme, ale něco nám brání vykročit dál, nebo třeba neumíme zacházet s penězi tak, jak bychom chtěli. A pak se jednoho dne podíváme do své rodiny a zjistíme, že podobné příběhy se v ní objevovaly už dávno před námi. Je možné, že si z rodových linií neseme víc, než si uvědomujeme? A pokud ano, musíme to všechno opakovat? V dalším díle našeho ezoterického cyklu jsme se podívaly na rodové linie, jejich vzorce, křivdy i sílu kořenů. A také na jednu důležitou věc: vždycky máme na výběr, co si ze své minulosti vezmeme dál.
Když jsme přemýšlely, o čem si budeme povídat v dalším díle našeho ezoterického cyklu, nebylo těžké najít téma.
Stačilo se podívat na reakce pod některými našimi předchozími příspěvky. Jakmile se dotkneme rodiny, našich základů a toho, co nás v životě ovlivňuje, lidí, které téma oslovuje, najednou přibývá.
A tak jsme se tentokrát rozhodly jít ještě o něco dál.
Nejen k rodině, ve které jsme vyrůstali, ale k rodovým liniím.
K lidem, které jsme třeba nikdy nepoznali. K příběhům, které se odehrály dávno před naším narozením. K věcem, o kterých možná vůbec nevíme – a přesto máme někdy pocit, že se v našem životě opakují.Když něco pořád opakujeme, přestože víme, že nám to nedělá dobře, stojí za to podívat se, odkud ten vzorec pochází.
Když něco pořád opakujeme, přestože víme, že nám to nedělá dobře, stojí za to podívat se, odkud ten vzorec pochází. – Helena Skořepová
Rodina, kterou známe. A rod, který neznáme.
Primární neboli biologická rodina je pro nás většinou dobře uchopitelná. Víme, kdo jsou naši rodiče, jak jsme vyrůstali, co nám říkali a jak se k nám chovali.
Rodová linie ale vede dál.
Když se podíváme například na ženskou linii, můžeme jít od sebe k mamince, babičce, prababičce a dál a dál. A stejně tak existuje mužská linie.
Podle Heleny si jednotlivé generace mohou předávat určité vzorce, zkušenosti a způsoby, jak ve svém životě řešily situace, jak je přijímaly nebo odmítalyi a jak měli svůj život postavený.
Jaké měly vztahy.
Jak se stavěly samy k sobě.
Jak přemýšlely o penězích.
Jak prožívaly mateřství.
Co si dovolovaly a co naopak považovaly za nemožné.
A někdy také bolest, kterou už nikdo nedokázal zpracovat.
Možná je zvláštní představa, že by nás mohlo ovlivňovat něco, co se stalo třeba před sto lety.
Jenže když se zamyslíme nad tím, co všechno musely naše předchozí generace prožít, možná už to tak zvláštní není.
Války. Ztráty blízkých. Chudobu. Násilí. Zabavený majetek. Nucené sňatky. Smrt dětí. Strach. Život v režimech, ve kterých nebylo možné říct všechno, co člověk cítil.
A spoustu věcí, o kterých se jednoduše nemluvilo.
Co se v rodině nevyřeší, může se opakovat
Helena v rozhovoru popisuje rodovou linii jako něco, kde se mohou některé příběhy opakovat, přestože lidé v dalších generacích žijí úplně jiný život.
Může jít například o křivdu.
Představme si člověka, kterému někdo vezme majetek. Celý život v sobě nese pocit nespravedlnosti, mluví o tom, co se mu stalo, a nikdy se s tím nedokáže smířit.
Jeho děti ten příběh znají.
Jeho vnuci ho znají také.
Možná už si nikdo z nich přesně nepamatuje všechny okolnosti. Ale určitý postoj k penězům, majetku nebo světu může zůstat.
A právě tady se podle Heleny mohou některé vzorce přenášet dál.
Ne vždycky ale víme, odkud pocházejí.
Někdy si říkáme: Proč tohle pořád dělám? Vždyť přece vím, že mi to neprospívá.
A přesto to uděláme znovu.
Nemusíme omlouvat to, co se v rodině stalo. Můžeme tomu ale porozumět. – Helena Skořepová
„Proč to dělám, když vím, že mi to nedělá dobře?“
Tohle je podle mě jedna z nejzajímavějších otázek celého rozhovoru.
Můžeme vědět, že určité chování není dobré.
Můžeme si slíbit, že už to příště neuděláme.
A přesto se dostaneme znovu do stejné situace.
Helena jako příklad uvádí třeba peníze. Člověk je dokáže vydělat, ale pokaždé, když je má, nějakým způsobem mu utečou. Utrácí, rozdává nebo dělá rozhodnutí, která vedou k tomu, že si je nedokáže udržet.
Samozřejmě můžeme říct: Tak neutrácej.
A někdy je to skutečně tak jednoduché.
Ale pokud se stejný vzorec opakuje pořád dokola, může být zajímavé podívat se i na to, proč nás k tomu něco uvnitř táhne.
Je to opravdu jen naše rozhodnutí?
Nebo jsme si někde dávno vytvořili vztah k penězům, bezpečí nebo majetku, který ani nemusí být původně náš?
Nemoc jako trest? Ne.
V rozhovoru jsme se dotkly také tématu nemocí a tady bychom chtěly zdůraznit jednu důležitou věc.
Nemoc není podle Heleny trestem.
Pokud někdo dlouhodobě žije tak, že se rozdává druhým, sebe staví až na poslední místo a neumí odpočívat, může podle jejího pohledu tělo začít vysílat signály, že něco není v pořádku.
Nejde o jednoduché: „Udělala jsi něco špatně, proto jsi onemocněla.“
Spíš o otázku, jak se k sobě dlouhodobě chováme.
A zároveň je důležité říct, že genetika, nemoc a zdraví jsou komplexní oblasti, které nelze jednoduše vysvětlit jediným rodovým vzorcem.
Proto bychom rozhodně nechtěly, aby si někdo z našeho rozhovoru odnesl pocit, že si člověk za svou nemoc může sám.
To není pointa.
Pointou je spíš všímat si toho, jak žijeme, co dlouhodobě potlačujeme a jak se sami k sobě chováme.
Dítě jako houbička
Velkou roli podle Heleny hraje naše primární rodina.
Dítě podle ní vnímá atmosféru, ve které vyrůstá. Sleduje rodiče, jejich vztahy, způsob komunikace, jejich obavy i přesvědčení.
Nemusí nám nikdo říct:
„Peníze jsou špatné.“
Stačí, když dítě opakovaně slyší, že každý bohatý člověk musel své peníze někde nakrást.
Nemusí nám nikdo vysvětlovat:
„Nezastávej se sama sebe.“
Stačí, když vyrůstáme v prostředí, kde se nikdo neumí postavit sám za sebe.
A dítě si z toho postupně vytváří obraz světa.
Možná proto si někdy neseme do dospělosti věty, o kterých už ani nevíme, kdo nám je kdysi řekl.
A přesto podle nich žijeme.
„Nejsem důležitá.“
Velmi silně jsme se dostaly také k tématu vztahu matky a dcery.
Co se může stát, když dítě opakovaně necítí, že je pro svou maminku důležité?
Podle Heleny si může vytvořit vnitřní přesvědčení:
„Nejsem důležitá.“
A potom celý život hledá způsob, jak dokázat opak.
Chce být nejlepší.
Chce být vidět.
Chce podávat výkon.
Chce všechny přesvědčit, že za něco stojí.
A hlavně chce pochvalu a ocenění od matky.
A může se dostat až do extrému, kdy jede přes svoje síly, protože obyčejné „jsem dost dobrá“ jí nestačí.
Helena tomu říká syndrom nechváleného dítěte.
A zajímavé je, že tento vzorec nemusí začínat u nás. Může se podle ní opakovat napříč generacemi.
Matka ho sama nedostala od své matky.
A protože nepoznala jiný způsob, předává ho dál.
Ne proto, že by chtěla svému dítěti ublížit.
Ale protože sama nezná jinou cestu.
To, co nám rodiče nedali, nemusíme rodičům vyčítat navždy
Tady přichází jedna z myšlenek, která je pro mě osobně velmi důležitá.
Možná naši rodiče někdy neuměli dát to, co jsme potřebovali.
Ale možná to sami nikdy nedostali.
Jak po mně Helena jednou chtěla, abych se na některé věci podívala, nemusí to znamenat, že omlouvám všechno, co se stalo.
Můžu pochopit, odkud některé věci přišly.
A zároveň říct:
„Takhle už já žít nechci.“
To je obrovský rozdíl.
Nezavrhuj to. Jsou to tvoje kořeny, je to tvůj základ. Neznamená to, že si musíte padnout kolem krku. Jen přijmout, že jsou to moje kořeny. – Veronika Šváchová
Kořeny nemusíme odříznout
Přijetí vlastních kořenů neznamená, že musíme všechny členy rodiny milovat, vrátit se k nim nebo s nimi mít blízký vztah.
To někdy jednoduše nejde.
Může existovat rodina, která nám ublížila.
Může existovat rodič, se kterým kontakt nechceme nebo nemůžeme mít.
Můžeme si vytvořit hranice.
Můžeme se rozhodnout, že některé věci už dál dělat nebudeme.
Ale přesto můžeme přijmout skutečnost, že tihle lidé jsou součástí našeho příběhu.
Helena to přirovnává ke stromu.
Když stromu podřízneme kořeny, ztratí stabilitu, nemá výživu a odumírá.
A podobné to může být i s člověkem.
Nemusíme milovat každý kořen.
Ale možná potřebujeme vědět, odkud jsme vyrostli.
Některé věci můžeme ukončit právě u sebe
Možná největší smysl má rodová práce právě tady.
Ne v hledání viníka.
Ne v tom, abychom řekli: „Za všechno můžou naši předkové.“
Ale v otázce:
„Co z toho už nechci předávat dál?“
Pokud se v rodině po generace opakuje určitý způsob vztahů, můžeme se zastavit a říct:
Dál už ne.
Pokud jsme vyrůstali v přesvědčení, že musíme všechno zvládnout sami, můžeme se naučit požádat o pomoc.
Pokud jsme se naučili, že musíme být dokonalí, můžeme si dovolit být obyčejní.
Pokud jsme převzali strach z peněz, můžeme začít budovat vlastní vztah k financím.
Pokud jsme se naučili mlčet, můžeme se naučit mluvit.
A pokud jsme celý život hledali potvrzení vlastní hodnoty venku, můžeme začít hledat cestu k tomu, abychom ji cítili uvnitř.
A co když vlastně nevíme, odkud to pochází?
To je možná na celém tématu nejzajímavější.
Někdy známe rodinné příběhy.
Jindy ne.
Já sama jsem například až kolem třiceti let zjistila, kde vlastně mám své kořeny. A přesto mi později některé věci začaly dávat větší smysl.
Najednou se určité souvislosti pospojovaly.
A člověk si řekne:
„Aha. Tak proto jsem možná některé věci vnímala právě takhle.“
Nemusíme znát všechny prababičky ani celý rodokmen.
A přesto můžeme začít pozorovat sami sebe.
Co se mi v životě opakuje?
Kde se snažím sebevíc, ale stále narážím na stejnou překážku?
Jaké vztahy si vybírám?
Jaký mám vztah k penězům?
Jaký mám vztah k sobě?
A co z toho je opravdu moje?
Vždycky máme na výběr
Na konci našeho rozhovoru zazněla věta, která podle mě celé téma krásně uzavírá.
„Vždycky máte na výběr.“
Možná si z rodiny neseme víc, než si uvědomujeme.
Možná jsme převzali některé strachy, přesvědčení nebo způsoby chování.
Možná některé naše příběhy začaly dávno před námi.
Ale to neznamená, že musí pokračovat dál.
Nemusíme popírat minulost.
Nemusíme se jí nechat ovládat.
Můžeme si vzít své kořeny, poděkovat za to, co nám daly, a zároveň se rozhodnout, že náš příběh už bude pokračovat jinak.
Protože rodová linie není jen to, co jsme zdědili.
Je to také to, co se rozhodneme předat dál a co se rozhodneme v\budovat pro sebe.
A tak možná stojí za to se někdy zastavit a zeptat se:
Co je opravdu moje? Co jsem převzala? A co už dál nést nechci?
