Možná ten pocit znáte taky. Přijdete domů po náročném dni v práci, fyzicky i mentálně vyčerpaní, nebo vás zkrátka jen něco lidsky naštve. V tu chvíli se vaše lednička stane tím nejlepším přítelem ve vesmíru. Vteřinu nato zapomenete na všechny drastické diety, na pot z dopoledního fitka i na svatosvaté sliby. A pak přijde ten známý strach – strach postavit se druhý den ráno na váhu.
Tento scénář nezažíváte sami. Je to přesně ten kolotoč, v němž se točí miliony lidí: okamžik slabosti, po kterém nasadíme ještě přísnější režim („od zítřka nežeru“), následovaný nevyhnutelným zakopnutím a obrovskou vlnou výčitek svědomí („stejně na to nemám“).
Co když ale chyba není ve vaší slabé vůli, ale v tom, jak s vámi nastavení vašeho mozku hraje nečistou hru?
Poslechněte si ukázku z rozhovoru
Podívejte se na krátkou ukázku z našeho podcastu s psychoterapeutem a fyzioterapeutem Mgr. Martinem Cvrkalem, který se dlouhodobě zaměřuje na kognitivně-behaviorální terapii (KBT) při redukci hmotnosti:
Proč hubení lidi nehubnou díky silné vůli?
Většina lidí žije v přesvědčení, že lidé s nadváhou či obezitou mají jednoduše „slabou vůli“ a ti štíhlí jsou vzorem sebekontroly. Psychoterapeut Martin Cvrkal ale na základě výzkumů i dlouholeté praxe s tisíci klienty upozorňuje na šokující fakt: Lidé s obezitou naopak namáhají svou vůli nesrovnatelně více než ti štíhlí.
Představte si společný oběd. Štíhlý člověk se v půlce jídelního talíře cítí sycený, příbor odloží a jeho mozek nemá potřebu věc dál řešit – vůli vůbec nemusel zapojit. Člověk sklony k přibírání však v polovině porce zažívá masivní vnitřní dialog: „Už by to mělo stačit, ale ještě to chutná, nechci to vyhodit, rodiče mě učili dojídat…“. Spotřebuje obrovské množství duševní energie jen na to, aby odolal.
Vědecká data ukazují, že znalosti o výživě ani exekutivní volní schopnosti se mezi lidmi s obezitou a lidmi s běžnou váhou zásadně neliší. Rozdíl je v hormonálně-biologickém nastavení a citlivosti na odměnu z jídla (tzv. hedonická odpověď). Žijeme v prostředí blahobytu, na které náš evolučně nastavený mozek zkrátka není stavěný.
Proč je KBT účinnou metodou pro změnu životního stylu?
Tradiční diety selhávají ze dvou hlavních důvodů: přinášejí hyperkompenzaci (přístup „všechno nebo nic“) a pracují s moralizujícím imperativem. Pokud si dáte příliš striktní cíl, po prvním vybočení si vsugerujete, že jste „morálně selhali“. A myšlenka „Stejně na to nemáš, nemá to cenu“ je tou nejfunkčnější povolovací myšlenkou k tomu, abyste ledničku drancovali dál.
Právě zde vstupuje Kognitivně-behaviorální terapie (KBT). KBT vás neučí držet striktní restrikce, ale pomáhá odkrývat automatismy.
Pojmenování bez moralizování: V KBT neexistují „selhání“. To, co se stalo u lednice v jedenáct večer, se nebere jako váš morální úpadek, ale jako příznak nebo situace, kterou lze vědecky odpozorovat a popsat.
Přerušení automatických smyček: Když přijdete unavení z práce, mozek vynechá myslící procesy a jde rovnou od spouštěče (stres) k cíli (uklidnění jídlem). KBT vás naučí tyto automaty identifikovat a použít např. tzv. stop techniku nebo postupné expozice.
Zvýšení odolnosti (Resilience): Změna životního stylu není sprint, ale maraton. A na maratonu upadne každý. Cílem KBT není neupadnout, ale vybudovat si tzv. antirelapsové strategie – tedy vědět přesně, co udělat, když zakopnete, abyste se hned postavili zpět.
Genetická past, nebo jen špatná karta do hry?
Fascinujícím prvkem celé skládačky je také genetická výbava. Moderátor Lukáš Eder v rozhovoru otevřeně sdílí svou osobní zkušenost s DNA testem ze slin od společnosti Chromozom. Výsledky mu totiž bez ohledu na jeho vzhled či znalost rodinné anamnézy černé na bílém potvrdily genetickou predispozici k ukladání tuků. Proč je tato informace zásadní? Většina lidí by měla tendenci se v tu chvíli vymluvit na osud a prohlásit: „Mám to v genech, nedá se nic dělat.“ Klíčový posun v mysli ale spočívá v opačném přístupu: jakmile zjistíte, že vám příroda do startu rozdala těžší karty a umístila vás do dnešní doby neomezeného nabídkového blahobytu, nebere se to jako výmluva, ale naopak jako silný důvod vzít svůj životní styl a stravovací režim pevně a vědomě pod kontrolu.
Farmakoterapie a GLP-1: Dobrý sluha, ale zlý pán
V posledních letech zažívá svět boom tzv. receptorových agonistů GLP-1 (injekční léky na hubnutí). Jaký na ně mají odborníci v oblasti psychologie stravování pohled?
Martin Cvrkal přirovnává GLP-1 k nástupu antidepresiv v 90. letech. Tehdy si společnost myslela, že má „pilulku na štěstí“ a psychologové nebudou potřeba. Praxe ukázala, že nejlépe funguje kombinovaná péče.
Lék jako dobrý sluha
Pokud máte 30 nebo 50 kg nadváhu, vaše biologická touha po jídle a intenzita myšlenek jsou tak obrovské, jako byste se neustále snažili vzepřít 300kg činku v posilovně. Lék dokáže biologický tlak ztlumit. Vytvoří vám tzv. „okno učení“ – zmenší množství dotěrných myšlenek na jídlo a sníží impulzivitu. V ten moment získáte kapacitu a klid na to, abyste s pomocí odborníků začali budovat úplně nové návyky a pracovali s emocemi.
Lék jako zlý pán
Zrádnost spočívá v představě, že injekce vyřeší vše za vás. Jakmile lék užíváte bez komplexní úpravy životního stylu, psychoterapie a nutričního vedení, nastává problém. Biologická data ukazují, že po samotném vysazení léku se původní hormonální nastavení vrátí v plné síle. Bez naučených mentálních strategií se člověk dostane do úplně stejného koloběhu jako u jojo diet: vysadím – přiberu – znovu nasadím.
Podstatou udržitelnobsti tak zůstává práce s vlastní myslí, sebepřijetí a pochopení vlastního vztahu k jídlu.
Chcete se o kognitivně-behaviorální terapii, zvládání emočního jedení a využití moderní medicíny dozvědět více?
V celém rozhovoru s psychoterapeutem Mgr. Martinem Cvrkalem rozebereme mimo jiné:
Jak si nastavit vnitřní motivaci přes vlastní hodnoty.
Jak funguje technika „antirelapsové karty“, když přijde krize.
Proč jsou skupinové terapie při hubnutí extrémně účinné.
Jak se zbavit studu z jedení na veřejnosti.
Podívejte se na celý rozhovor s Mgr. MArtinem Cvrkalem
