Když jsme začaly připravovat tento díl, překvapilo mě, kolik různých způsobů práce s energiemi vlastně existuje. Reiki, Shamballa, Access Bars, Rodinné konstelace,Metoda Frekvenční Most, práce s aurou, čakrami, dechové nebo dotykové techniky… A to jsme zdaleka nevyjmenovaly všechno. Jak se v tom člověk má vyznat? Jak poznat, co je pro něj správná cesta? A hlavně – podle čeho poznat člověka, kterému se rozhodneme svěřit? Právě o tom jsme si povídaly v dalším díle našeho ezoterického cyklu.
Když jsme se minule bavily o energiích, říkaly jsme si, že každý z nás je vnímá trochu jinak. Tentokrát jsme se rozhodly podívat na to, co s nimi vlastně můžeme dělat.
A hned na začátku jsem narazila na něco, co mě samotnou překvapilo.
Existuje toho opravdu hodně.
Když jsem si před natáčením začala jednotlivé techniky vypisovat, zjistila jsem, že o spoustě z nich jsem nikdy neslyšela. Reiki a Rodinné konstelace jsem znala, ale co třeba pránické léčení, práce s aurou, Access Bars, čakrová terapie,Metoda Frekvenční Most nebo další metody?
A tak jsem se Heleny zeptala na něco, co mě zajímalo úplně nejvíc:
Co vlastně všechny tyto terapie spojuje?
Helena říká, že je to právě práce s energií. Každý člověk, který nějakou metodu vytvořil, k ní ale přišel trochu jinou cestou a každá z nich má svůj vlastní způsob práce.
A možná právě proto není úplně možné říct, která terapie je nejlepší.
Která cesta je ta správná?
Když se mě někdo zeptá, jakou terapii bych mu doporučila, asi bych dnes už byla opatrná s jednoznačnou odpovědí.
Protože něco, co pomohlo mně, nemusí pomoci někomu jinému.
Helena to přirovnává k jídlu. Můžeme mít před sebou jídelní lístek se šesti jídly, ale chuť máme právě na jedno. A s terapiemi to podle ní může být podobné. Něco nás osloví a zaujme. Něco v nás naopak vyvolá okamžité: „Tohle tedy rozhodně není pro mě.“
A nemusíme se do toho nutit.
Možná k nám některé věci přijdou právě ve chvíli, kdy je potřebujeme.
Když se na to podívám sama za sebe, vlastně to sedí. O Heleně jsem se dozvěděla díky rodinným konstelacím. Lidé mi o nich vyprávěli a já si říkala, že je to zajímavé. Ale zároveň jsem tehdy přesně věděla, že to není moje cesta.
Až později.
Dokonce jsem se s Helenou poprvé setkala právě v souvislosti s terapií a dodnes si pamatuju moment, kdy mi řekla něco, čemu jsem vůbec nerozuměla. V duchu jsem si tehdy říkala: „O čem to ta ženská vlastně mluví?“
Dnes se tomu smějeme.
Ale zároveň je na tom krásně vidět, že některé věci prostě potřebujeme potkat ve správný čas.
Nejdřív se podívat
Možná právě proto se nám oběma líbí možnost přijít se na některé terapie nejprve jen podívat.
Nemusíme hned všechno vyzkoušet. Nemusíme se hned stát součástí něčeho, čemu nerozumíme.
Můžeme si sednout, pozorovat, vnímat prostředí, terapeuta i vlastní pocit.
Je mi tady dobře? Cítím se bezpečně? Dává mi to smysl? Chci v tom pokračovat?
A stejně jako si můžeme vybrat terapii, můžeme si vybrat i člověka, který ji provádí.
To je podle nás možná ještě důležitější.
Nejde jen o metodu. Jde i o člověka.
Každá terapeutická technika je nakonec vedena člověkem.
A dva lidé mohou používat stejnou metodu a přesto ji dělat úplně jinak.
To je něco, co jsem si během našich rozhovorů uvědomovala stále víc.
Můžeme si přečíst, že nějaká technika funguje určitým způsobem. Můžeme se naučit její principy. Ale pořád je tam člověk, který s námi pracuje.
A proto je tak důležitá důvěra.
Neznamená to, že během terapie musí být všechno příjemné. Někdy se dotkneme věcí, které příjemné rozhodně nejsou. Bezpečí ale znamená, že máme možnost říct ne.
Že nás nikdo netlačí.
Že nám někdo nevysvětluje, že právě jeho cesta je jediná správná.
A že máme svobodnou vůli.
„Poslechněte si, co říkám, ale nevěřte mi.“
Jedna Helenina věta mě v tomto rozhovoru opravdu zaujala:
„Poslechněte si, co říkám, ale nevěřte mi.“
Na první poslech může znít zvláštně. Vždyť proč by nám terapeut říkal, abychom mu nevěřili?
Helena tím ale myslí něco jiného.
Abychom si z jejího pohledu vzali to, co s námi rezonuje. Abychom přemýšleli. Abychom si vytvořili vlastní zkušenost.
Protože právě ve chvíli, kdy někomu začneme bezvýhradně věřit, může být něco špatně.
Terapeut není člověk, který má pro nás všechny odpovědi.Který vždy ví a řídí nás. To by bylo celé velmi špatné.
Neměl by být někým, ke komu vzhlížíme tak, že každé jeho slovo považujeme za pravdu.
Měl by nám spíš pomoci najít naši vlastní cestu.
Bezpečí a svobodná vůle
Bezpečí se v našem rozhovoru vracelo znovu a znovu.
A myslím, že právem.
Pokud člověk přijde na terapii a někdo ho začne tlačit do něčeho, co nechce nebo čemu nerozumí, je to podle Heleny důležitý varovný signál.
Stejně tak bychom měli zpozornět ve chvíli, kdy někdo začne vytvářet dojem, že bez něj se neobejdeme.
Pokora je v tomto světě podle nás nesmírně důležitá.
Protože ve chvíli, kdy někdo začne říkat: „Já to umím. Já vás všechny zachráním,“ už se do toho velmi snadno dostává ego.
A právě ego může být velkým problémem.
Když se z pomoci stane byznys
Otevřely jsme také téma peněz.
Je správné si za energetickou terapii nechat zaplatit?
Za nás ano.
Pokud někdo věnuje svůj čas, energii, zkušenosti a schopnosti druhému člověku, není důvod předpokládat, že jeho práce má být zdarma.
Helena to přirovnává k jiným talentům. Když někdo krásně zpívá, maluje nebo píše knihy a živí se tím, také neříkáme, že svůj dar nesmí zpeněžit.
Důležité je něco jiného.
Co je za tím?
Je za tím snaha skutečně pomáhat? Nebo především touha vydělat peníze, získat moc a vytvořit kolem sebe pocit výjimečnosti?
A právě tady se znovu vracíme k pokoře.
Na některých metodách je krásné, že nás vracejí k sobě
V podcastu jsme se zastavily také u Access Bars, se kterým máme obě osobní zkušenost.
A právě tady jsme se shodly na jedné zajímavé věci.
Metoda nám může osobně velmi dobře fungovat, a přesto nemusíme souhlasit se vším, co je kolem ní vytvořené.
To je podle mě docela důležitá myšlenka.
Nemusíme přijmout celý systém jen proto, že nám jedna jeho část dává smysl.
Můžeme si vzít to, co nám pomáhá, a nad zbytkem přemýšlet.
U Access Bars mě osobně zaujala především práce se slovy a dotykem. Měla jsem pocit, že slova dokážou měnit způsob, jakým přemýšlíme, a tím i naše prožívání.
Helena zase mluvila o tom, že tělo je v mnoha ohledech moudřejší, než si připouštíme.
A možná právě proto se k tělu tolik různých terapií vrací.
Rodinné konstelace: když se na svůj život podíváme zvenčí
Velkou část rozhovoru jsme věnovaly rodinným konstelacím.
Je to metoda, se kterou mám osobní zkušenost, a právě proto o ní dokážu mluvit trochu jinak než o technikách, které jsem nikdy nevyzkoušela.
Na konstelacích se mi nejvíc líbilo, že jsem se mohla na svůj vlastní příběh podívat z určitého odstupu. Že jsem si za sebe vybrala zástupce, který mi zobrazoval to, co si já sama neuvědomuji a tím mi odkrýval nové úhly pohledu.
Najednou jsem nebyla uvnitř dění.
Pozorovala jsem.
A někdy je právě tohle nesmírně cenné.
Když jsme uvnitř nějaké situace, máme svoje názory, emoce, vzpomínky a představy. Jenže právě ty nám někdy brání vidět věci jinak.
Když se na ně podíváme z odstupu, můžeme najednou pochopit souvislosti, které jsme předtím neviděli.
A to je pro mě jedna z nejsilnějších věcí, kterou jsem si z konstelací odnesla.
Nejde o to, že se všechno najednou změní
Ani jedna terapie za nás ale život neodžije.
To je něco, co jsme během rozhovoru zdůrazňovaly několikrát.
Můžeme získat nový pohled.
Můžeme něco pochopit.
Můžeme si všimnout něčeho, co jsme předtím neviděli.
Ale potom přijde ta část, která už je na nás.
Musíme s tím začít žít.
Musíme dělat jiná rozhodnutí. Jinak reagovat. Něco pustit. Něco naopak začít dělat.
Terapie může být začátek.
Nemůže být celý život.
Možná je největší terapií právě vlastní cesta
A čím víc jsme o různých metodách mluvily, tím víc se nám vracela jedna společná myšlenka.
Každý člověk je jiný.
Někomu funguje vizualizace. Jinému práce s tělem. Někdo potřebuje mluvit. Jiný potřebuje něco zažít. Někdo najde odpověď v konstelacích, jiný v meditaci nebo úplně jiné cestě.
A možná není potřeba hledat jednu univerzální metodu.
Možná je mnohem důležitější naučit se vnímat sám sebe.
Co mi dělá dobře?
Co mi nedělá dobře?
Komu důvěřuji?
Kde se cítím bezpečně?
A kde naopak cítím, že už někdo překračuje moje hranice?
To jsou otázky, které si můžeme položit bez ohledu na to, jestli věříme na energie, nebo jsme vůči nim skeptičtí.
Protože nakonec možná nejde ani tak o to, jakou terapii si vybereme.
Jde o to, co díky ní dokážeme objevit sami v sobě a co s tím potom uděláme v našem skutečném životě.
A možná právě tam začíná ta nejdůležitější práce.
Ne u terapeuta.
Ale u nás.
