Nedávno jsem jel na schůzku a hlavou mi běžela jedna věc z mé praxe, která se v poslední době opakuje stále častěji. Měl jsem v kanceláři patnáctiletého kluka s rodiči. Ten kluk ohromně touží po úspěchu – chce do „áčka“, pak hned do národního týmu a za rok nejlépe do NHL. Když jsem tam s nimi seděl, cítil jsem ten obrovský tlak a netrpělivost. Jako by se zapomínalo, že vrcholový sport je dlouhá cesta, kterou nelze přeskočit.
Uvědomil jsem si, že se na nás podepisuje paradigma dnešní ekonomiky: „čas jsou peníze“. Tento tlak na efektivitu se propil i do oblastí, kde peníze ani vůle nic nezmůžou.
Přírodní zákony neurychlíte
Doba, kdy si dítě v únoru něco přálo a dostalo to až pod stromeček, je pryč. Dnes si něco přeje v únoru a v březnu už to má. Jenže v životě existují zákonitosti, které zrychlit nejdou, i kdybyste se postavili na hlavu.
Sám jsem chovatelem papoušků. Teď jsou zrovna v toku, a pokud se to nepodaří, musím čekat celý další rok. Nemůžu je uplatit, nemůžu vytvořit „lepší“ podmínky, abych přírodu předběhl. Stejně tak u dětí nemůžete urychlit jejich růstový peak nebo silové dispozice.
Zvykli jsme si všechno zrychlovat, ale já jsem zastáncem opačného přístupu: V mnoha věcech bychom měli čas spíše záměrně natahovat než zkracovat. Pokud budeme děti vychovávat v tom, že vše je hned, připravujeme jim do budoucna velmi nekomfortní život, protože narazí na situace, které zrychlit nejdou.
Nebezpečí chybějící trpělivosti
Když chybí trpělivost, začínáme jednat neeticky nebo zkratkovitě. Často to vidím v hokeji: „Trenér tě nestaví? Tak jdeme do jiného klubu“. Pak mi rukama procházejí takoví „světoběžníci“, kteří vystřídali pět klubů a v každém jim prý trenér ubližoval.
Neříkám, že je špatné odejít z toxického prostředí nebo tam, kde vládne protekce. Ale měli bychom mít nastavenou určitou hranici trpělivosti a nejednat okamžitě při prvním neúspěchu. Rychlostí totiž můžete talentu i ublížit – každý má svou cestu a svůj čas, kdy „zahoří“.
Co s tím? Učme děti poznat samy sebe
Místo tlaku na výsledky doporučuji rodičům zaměřit se na dva pilíře: sebepoznání a sebereflexi.
Sebepoznání: Učme děti vnímat své tělo a pocity. Proč mě bolí svaly? Proč jsem po tomhle jídle unavený? Proč jsem po zápase plakal a teď už se směju?
Sebereflexe: Pokud si dítě samo uvědomí, že dnes nehrálo dobře, už ho nikdo neurazí, když mu to řekne nahlas.
Jako rodiče nemusíte být experti na psychologii, abyste své dítě vedli k těmto základům. Stačí ho vzít „za ruku“ a nechat ho objevovat svět i vlastní limity.
Pokud vás tato témata zajímají a chcete se dozvědět více o tom, jak pracovat s emocemi a jak budovat vnitřní odolnost, zvu vás ke sledování mého kanálu.
Staňte se odběratelem na firstclass.cz/marian. Získáte tam přístup k celé knihovně mých podcastů a rozhovorů s hosty, kde jdeme mnohem hlouběji do praxe mentálního koučinku a výchovy v dnešní náročné době.
Těším se na vás u dalších dílů!
