„Když vedu druhé, ale sám už pomalu nemám čas dýchat — co mám dělat?“
Tuhle otázku slyším v různých obměnách velmi často. Od nových manažerů, zakladatelů startupů, lidí v neziskovkách i od těch, kteří prostě dělají svou práci srdcem a zodpovědně. Společným jmenovatelem bývá vnitřní tlak: musím fungovat, nesmím zklamat, teď na sebe nemám čas.
V této epizodě podcastu Na Zastávce se zastavujeme právě u toho, kde a jak začít, aby péče o sebe nebyla dalším bodem na seznamu povinností, ale návratem k pevnému základu.
„Nemít čas se nadechnout není v tomto případě metafora. Pod dlouhodobým tlakem se dech zkracuje, zrychluje a zůstává nahoře.“
Když se ocitneme ve vedoucí roli, velmi rychle se naučíme myslet na druhé. Na tým, na klienty, na výsledky, na smysl projektu. To samo o sobě není problém. Problém nastává ve chvíli, kdy se z péče o druhé stane způsob, jak se vyhnout péči o sebe.
Často slýchám:
„Já vím, že bych se měl zastavit, ale teď fakt není čas.“
Jenže právě to „teď“ se u mnoha lidí protahuje na měsíce nebo roky.
Hlavní myšlenka této epizody je jednoduchá, ale ne vždy snadná k přijetí:
Pokud chci dlouhodobě vést druhé, musím nejdřív ošetřit sebe.
Nejde o to přidat si další techniku, rituál nebo návyk. Jde o změnu perspektivy. O otázku:
Z jakého vnitřního místa dnes vedu? Z tlaku, nebo z opory?
A právě tady začíná skutečná práce – tichá, nenápadná, ale zásadní.
Co se dozvíte, když se dnes zastavíte
proč je vyčerpání lídrů tak časté právě u těch, kterým na věcech záleží
v čem je rozdíl mezi „starám se o sebe“ a „jsem k sobě pozorný/á“
proč sebepéče nemá začínat plánem, ale všímavostí
jaký signál vysíláme druhým, když sami ignorujeme své hranice
kde udělat první malý krok, který nezatíží, ale uleví
- Přístup k plným verzím podcastů
- Možnost klást dotazy do poradny
- Nové epizody každý týden