Výchova mladého sportovce je dnes pro rodiče emocionálním minovým polem. Na jedné straně stojí moderní poznatky o budování zdravé vazby ke sportu, na straně druhé drsná realita klubů, kde tlak na výsledek začíná dříve, než se dítě naučí pořádně zavázat tkaničky. Jak poznat hranici mezi zdravým diskomfortem a toxickým prostředím?
Poslední dobou se mi v poště doslova hromadí dotazy se společným jmenovatelem: špatný trenér. Rodiče pětiletých či osmiletých dětí mi píšou, že trenér na děti křičí, dostatečně je nechválí a trénink vede příliš tvrdě. Hledají u mě potvrzení, že je takové chování špatně. Moje odpověď však není černobílá a rád bych vás touto cestou vedl k hlubšímu zamyšlení.
Volba prostředí je vaše zodpovědnost
Často se setkávám s tím, že rodiče dají dítě do elitního klubu, jako je Sparta nebo Slavia, a pak jsou překvapeni tamním přístupem. Říkám to na rovinu: pokud chcete, aby vaše dítě mělo z pohybu především radost a aby ho prostředí hlavně bavilo, musíte si uvědomit, že některé kluby k tomu prostě nejsou určené. V profi klubech je tlak na výsledek a obrovská konkurence přirozenou součástí reality. Nemůžete chtít něco, co s daným prostředím nesouvisí.
Proces učení neprobíhá v pohodlí
Dnešní společnost má obecně klesající frustrační toleranci a každý z nás by si přál, aby svět fungoval podle jeho představ. Jenže v kolektivním sportu to tak nechodí. Proces učení zkrátka neprobíhá v komfortní zóně. Pokud chceme vývoj dětí v klubech zrychlit, musíme je z té komfortní zóny občas vytáhnout.
Klíčem je ale míra. Každé z dvaceti dětí v týmu má své zóny nastavené jinak – pro jednoho je přísný trenér v pohodě, pro jiného je za hranou, protože není zvyklý na zvýšený hlas. Existují však věci, které jsou pro mě absolutně nepřípustné bez ohledu na úroveň sportu:
Vulgarity a sprostá slova.
Fyzické tresty.
Zesměšňování a sarkasmus.
Odkaz „Naganské éry“: Je kritika nepřítelem?
Když mluvím s kluky z Naganské éry, často mi vyprávějí, jak je tátové vůbec nechválili. I když dali tři góly, táta jen prohodil: „Nebylo to špatný“. Tehdy je to štvalo, ale dnes jsou za tu tvrdost vděční. Proč? Protože je to připravilo na tvrdý svět dospělosti a velkého sportu.
Dnešní trend „přechvalování“ může být nebezpečný. Pokud je dítě chváleno jen za výsledek a není zvyklé na kritiku, může se při prvním neúspěchu v dospělosti psychicky sesypat. Věřím, že kritika podávaná v dobrém, tedy upřímná zpětná vazba, je pro dítě nezbytným tréninkem na život.
Máma, táta a harmonie emocí
V rodinách vrcholových sportovců často vidím model, který skvěle funguje: táta je ten přísný, který řeší góly, body a sekundy, zatímco maminka hodnotí emoce a cestu. Máma je ta, která řekne: „Mám tě ráda bez ohledu na to, jak jsi hrál“. To není chyba v komunikaci, to je vyváženost. Dítě si jde pro hodnocení výkonu k tátovi a pro emocionální podporu k mámě. To je harmonie, která buduje odolnost.
Co tedy dělat, když nejste spokojení?
Pokud máte pocit, že je přístup trenéra špatný, neřešte to hned emocemi.
Ověřte si fakta: Viděli jste situaci na vlastní oči, nebo ji máte zprostředkovanou?
Mluvte s trenérem: Zeptejte se na jeho důvody, než začnete soudit.
Hledejte sebereflexi u ostatních: Zeptejte se ostatních rodičů. Pokud je jich devatenáct v pohodě a jen vy ne, možná je problém ve vašem vnímání.
Uvědomte si svou sílu: Děti nasávají emoce svých rodičů. Pokud budete v napětí vy, vaše dítě bude mít z tréninku strach taky.
Cesta k odolnosti je fascinující téma, které v jednom článku nelze vyčerpat.
Pokud chcete jít více do hloubky a pochopit, jak nastavit mysl mladého sportovce (i tu svou), zvu vás do mé exkluzivní knihovny. Níže získáte přístup k mé kompletní knihovně podcastů a rozhovorů s mými hosty. Rozebíráme tam témata, která v běžných médiích neuslyšíte, a hledáme inspiraci pro výchovu i osobní růst.
