Zastavme se na chvíli a položme si otázku, kterou si kladu už roky:
Jsem tím, kým jsem, protože to mám v genech – nebo proto, jak žiju?
Když jsem otevřel knihu Tajemná řeč genů – rozhovor s genetikem Eduardem Kejnovským – znovu se mi tahle otázka vrátila v plné síle. A nejen mně. Týká se každého z nás. Vašeho dítěte. Vašeho partnerství. Vaší odolnosti. Vaší agrese. Vašeho strachu. Vašeho úspěchu.
Protože pokud je pravda, že geny určují, kým jsme, pak jsme jejich rukojmí.
A pokud ne – pak máme odpovědnost.
A to už je nepohodlné.
Geny nejsou osud. Jsou startovní čára.
V knize zaznívá věta, která je dnes téměř výbušná:
„Ať už máme v genech dobré či špatné, obojí lze často změnit způsobem života.“
Tohle je klíč.
Ano – můžeme mít genetické sklony k obezitě.
Ano – můžeme mít sklony k agresi, úzkosti, impulzivitě.
Ale to, jestli se tyto sklony projeví, záleží na tom, v jakém prostředí žijeme.
Na:
stresu
stravě
pohybu
vztazích
výchově
smyslu života
To všechno totiž geny zapíná nebo vypíná. Tomu se říká epigenetika.
Jinými slovy:
Geny drží zbraň. Prostředí mačká spoušť.
A tady se dostáváme k nebezpečné moderní výmluvě.
„Já to mám v genech“ je nová alibistická věta
Kolikrát jste slyšeli:
„Já jsem tlustý po tátovi.“
„Já mám ADHD.“
„Já jsem tak vychovaný.“
„Já jsem prostě takový.“
To všechno může být částečně pravda.
Ale problém nastává ve chvíli, kdy se to stane omluvou.
Pokud uvěřím, že jsem jen produktem genů a výchovy, zbavuji se odpovědnosti.
A to je psychologicky pohodlné.
Ale lidsky destruktivní.
Protože pak už:
nemá smysl se měnit
nemá smysl růst
nemá smysl trénovat charakter
A přesně tady vzniká rezignace, apatie a frustrace.
Muži a ženy nejsou stejní. A to je dobře.
Dnes žijeme v době, kdy se bojíme říct jednoduchou pravdu:
Muži a ženy jsou biologicky odlišní.
Liší se:
hormony
tělem
mozkem
způsobem myšlení
To neznamená, že je někdo lepší.
To znamená, že jsme jiní.
A právě tato jinakost je zdrojem síly společnosti – pokud ji nepřetavíme v ideologický boj.
V extrému dnes vidím:
ženy, které se cítí utlačované
muže, kteří se cítí odstrkované
A místo spolupráce vzniká válka identit.
To není evoluce.
To je regres.
Je pokles porodnosti „zásah vyšší moci“?
V knize zaznívá provokativní myšlenka:
Co když je neplodnost a neochota mít děti reakcí planety na přelidnění?
Zní to jako sci-fi.
Ale realita je znepokojivá.
V Česku se dnes rodí nejméně dětí v historii.
Populace stárne.
Lidé žijí sami.
Rodiny se rozpadají.
A přitom biologické hodiny tikají.
Vidím to i u mladých lidí:
„Nechci děti. Omezovalo by mě to.“
Ale pak – kolem třicítky, čtyřicítky – se něco zlomí.
Objeví se prázdnota.
A otázka:
Pro koho vlastně žiju?
Dítě není omezení.
Dítě je smysl.
Ne pro všechny – ale pro mnohé ano.
Proč dnes tolik lidí tápe?
Protože jsme se odpojili od:
těla
přírody
rytmu
smyslu
A snažíme se žít jen hlavou.
Geny nás ale stavěly pro život, ne pro tabulky a algoritmy.
Když tohle pochopíte, začne se měnit:
vaše chování
vaše strava
vaše vztahy
vaše psychika
A s tím i to, které geny se projeví.
Tak co tedy platí?
Ne:
„Mám to v genech.“
Ale:
„Mám to v genech – a záleží na mně, co z toho udělám.“
A to je ta skutečná svoboda.
Jsou pro vás tyto myšlenky inspirací, staňte se předplatitelem a zaposlouchejte se do podcastů a přednášek. K dnešnímu tématu se můžete zaposlouchat níže.
Celý podcast pro předplatitele kanálu Mariana Jelínka
