Mnoho lidí celý život funguje podle jednoduchého, ale vyčerpávajícího vzorce: přizpůsobit se, vyhovět, nezatěžovat. Ve chvíli, kdy se poprvé pokusí myslet i na sebe, přichází silné výčitky a pocit sobectví. V této epizodě podcastu Na Zastávce se zastavuji u otázky, proč je nastavování hranic tak těžké – a proč je to tak důležité
„Výčitky svědomí nejsou důkazem sobectví. Jsou důkazem toho, že děláte něco nového.“
Setkávám se s tím v koučinku i v běžných rozhovorech velmi často:
„Celý život jsem se přizpůsobovala ostatním. Teď, když se snažím myslet i na sebe, je mi strašně nepříjemně.“
To nepříjemno má jméno – výčitky. A velmi často bývá automaticky přeloženo jako sobectví. Jenže tady dochází k zásadnímu omylu.
Sobeckost není totéž co péče o sebe.
Sobeckost znamená chovat se bez ohledu na druhé. Nebo hůř – na úkor druhých. Nastavování hranic znamená přestat se rozdávat na úkor sebe. Mnoho lidí si tyto pojmy nikdy vědomě nerozlišilo – a proto každý pokus o změnu spustí vnitřní poplach.
Hlavní myšlenka této epizody je jednoduchá a zároveň hluboká:
Výčitky nejsou signál, že děláte něco špatně. Jsou signál, že opouštíte starý vzorec.
Učit se hranicím znamená počítat s tím, že se nějakou dobu budeme cítit nejistě. Proto je důležité výčitky normalizovat, mít v sobě jasné kotvy pro krizové situace a postupně si přepisovat vnitřní definici toho, co je – a není – sobectví.
Co se dozvíte, když se dnes zastavíte
proč se při nastavování hranic téměř vždy objevují výčitky
jak si předefinovat pojem sobectví, aby vás neničil
proč je nepohodlí přirozenou součástí změny
jaké vnitřní „kotvy“ pomáhají v krizových momentech
co znamená pracovat s hranicemi dlouhodobě, ne jen jednorázově
- Přístup k plným verzím podcastů
- Možnost klást dotazy do poradny
- Nové epizody každý týden