Co mě naučily dějiny filozofie. A proč by je měl znát každý, kdo chce porozumět životu
Když se řekne Marian Jelínek, většina lidí si vybaví sport, psychologii výkonu, hokejovou kabinu, možná i Jardu Jágra. Jenže málo kdo ví, že jedna z oblastí, která mě formovala stejně silně jako sport, je filozofie.
Možná vás překvapí, že právě filozofické knihy mi pomohly pochopit lidský výkon, duši i to, jak málo toho o sobě skutečně víme. A že právě filozofie mě naučila pokoře.
Proč jsem sáhl po dějinách filozofie
Během svého studia jsem dlouho četl jednotlivé filozofy – Platóna, Nietzscheho, Schopenhauera, Kanta, Hegla. Postupně jsem však zjistil, že mi začíná chybět širší rámec.
Jak šly jejich myšlenky po sobě? Kdo navazoval na koho? A jak se jejich teorie proměňovaly v závislosti na době?
Jak jsem řekl v rozhovoru:
„Potom jsem se tak trošku ztrácel, kdo byl před kým a kdo byl za kým… tak jsem si musel přečíst nějakou takovou bibli filozofickou.“
A tak jsem si pořídil Dějiny filozofie (starověk a středověk) od Rádla. A musím říct – otevřelo mi to oči.
Kniha mi dala přesně to, co jsem hledal: holistický obrázek toku filozofie. A také uvědomění, jak se během staletí mění pravdy.
„To, co bylo kdysi za pravdu, tak po staletích byla totální nepravda… Jak je to pravděpodobně živý a jak vlastně víme, že nic nevíme.“
Tohle je lekce, kterou bych přál každému:
Nebrat žádné dogma jako definitivní.
Největší moudro staré tisíce let. A platí dodnes
Když jsem listoval knížkou, narazil jsem na větu, u které jsem si musel udělat výraznou poznámku. A která mě dodnes fascinuje svou pravdivostí:
„Neboť nezvedené děti jsou největší zlo. Když jsou-li však zvedené, přinášejí novou bolest — zžíravý strach, že se jim něco stane.“ (Sofoklés)
Tisíce let stará myšlenka. A přesto popisuje přesně to, co rodiče řeší i dnes.
Vždy mě dojímá, jak nadčasová lidská zkušenost je. Jak starověké texty dokážou promlouvat do naší současnosti.
Duše, reinkarnace a to, co o sobě nevíme
Další pasáže knihy mě vtáhly do jedné z nejstarších otázek lidstva: co je duše? Existuje reinkarnace? Co se děje po smrti?
Ať se bavíme o Pythagorejcích nebo Empedoklovi, lidé se už tisíce let snaží popsat něco, co je nám stále vzdálené.
„On o sobě říkal, že byl jednou dívkou, ptákem, rybou a taky roštím.“
Krásná metafora pro to, jak se snažili vysvětlit lidskou zkušenost, dobro, zlo i transformaci.
A pak je tu otázka, která se mě dotýká i jako trenéra:
Existuje osud?
Dostal jsem ji v rozhovoru a byla velmi trefná. Protože když pracujete s výjimečnými sportovci, otázka osudu se nabízí sama.
„Existuje osud? Je to někde napsaný?… Na jedné straně zjistíte, že jsou sportovci, kteří přestože nedodržují všechna pravidla, jsou stejně nejlepší.“
Je to genetika? Epigenetika? Náhoda? Karmický plán?
Upřímně? Nevím.
Ale když sledujete sportovce jako Jaromír Jágr nebo Sáblíkovou, nemůžete se neptat, jestli je něco „navíc“.
Něco, co přesahuje tréninkové plány, tabulky, makroživiny i regeneraci.
A právě to je moment, kdy se sport potkává s filozofií.
Proč by filozofie měla zajímat i vás
Proč to celé píšu?
Protože když mi dnes někdo říká, že by chtěl „trochu proniknout do filozofie“, neodkazuji ho na jediného filozofa. Doporučuji mu podívat se na tok myšlenek napříč dějinami.
Moje zkušenost je jednoduchá:
„Možná kdyby člověk takovou knihou začal, sedlo by mu to jako poklička na hrnec.“
A já věřím, že každému – nejen sportovci – může pomoci pochopit sebe. Svůj svět. A to, jak málo toho o něm skutečně ví.
Závěrem
Filozofie pro mě není akademické cvičení. Je to druh tréninku pro mozek a duši. Učí nás pokoře, otevřenosti, odvaze klást otázky a vnímat širší kontext.
Ať už věříme v osud, náhodu, duši nebo jen ve tvrdou práci, jedno je jisté:
Porozumět filozofii znamená porozumět člověku. A tím i sobě.
Děkuji, že se zajímáte o téma, které přesahuje výkon i sport.
Níže se můžete podívat na rozhovor k této knize.
Děkuji za podporu.
