Knihovna je pro mě místem, kde se člověk může potkávat s jinými světy, jinými mysliteli a jinými způsoby uvažování. A občas narazím na titul, který mnou opravdu pohne. Jednou z takových knih je Tajemství zlatého květu – stará čínská kniha života, kterou jsem si poprvé přečetl s předmluvou od Carla Gustava Junga. A i když jsem tehdy text chápal přes jeho brilantní interpretaci, později jsem zjistil, že všechno může být úplně jinak.
Tuhle knihu jsem dostal od kamaráda se slovy: „Hele Mari, ty jsi ten Jungovec, tak si tohle přečti.“ Netušil jsem, že mě čeká něco, co otřese mými jistotami. Protože autor Cleary se odvážil udělat něco, co jsem do té doby nikdy neviděl – kritizovat Jungovu interpretaci. Jak říkám v rozhovoru:
„Byl jsem teda sám překvapen, jakým způsobem si někdo opravdu takhle ostře dovolí tomu Jungovi nandat, jak to špatně pochopil.“
Když překlad mění význam. A možná i život.
Cleary Junga nekritizuje jako psychologa, ale velmi konkrétně jeho výklad k této knize. A to je fér. Jung totiž – jak autor píše – neznal původní jazyk a pracoval jen s anglickými překlady. A jak upozorňuje Cleary, u starých textů psaných metaforami může nesprávný překlad změnit celý smysl.
To je mimochodem něco, co jsem si uvědomil až mnohem později. Když vezmete text ze staré Číny nebo Indie, přeložíte ho přes několik jazyků… a pak se divíme, že něco nesedí. Cleary to velmi přesně popisuje a já k tomu říkám:
„To slovíčkaření tam může způsobit velké nepochopení toho textu… a on tam detailně vysvětluje, kde se Jung spletl.“
A právě to mě na knize fascinuje – nejen její obsah, ale i způsob, jakým nás nutí přehodnotit vlastní chápání světa.
Odkud pochází naše mysl? A proč na tom záleží?
Každý z nás někdy narazí na větu, která se mu zakousne do mozku a nechce pustit. Mně se to stalo u tohoto odstavce:
„Odkud pochází moje vlastní mysl?“
Tak jednoduchá otázka. A přitom tak hluboká.
Miluju tu myšlenku, že když opravdu pochopíme původ své mysli, zmizí překážky vytvářené naší vlastní činností. Přesně tak to říká text – a já to cítím úplně stejně. Je to jako stav flow. Stav, kdy mysl přestane překážet.
„Náhle se před vámi objeví nesčetné a nepředstavitelné možnosti, aniž byste je hledali.“
A to je přesně to, co v našem západním světě často hledáme, ale málokdy najdeme – jednoduchost, klid a vědomé bytí.
Věda potvrzuje to, co Východ věděl dávno
Lukáš mi v rozhovoru položil myšlenku, nad kterou se dlouhodobě zamýšlím: proč potřebujeme všechno dokazovat, když východní tradice ty principy používají tisíce let?
Odpověď, kterou jsem dal, je jednoduchá:
„Protože jsme racionální bytosti… ta věda chce mít ten racionální důvod.“
A je to tak. Věda neustále nachází důkazy pro to, co bylo dávno vypozorované. A to je krásné. Nejde o to, kdo měl pravdu. Jde o propojení. O schopnost vidět svět z různých stran.
Jeden nádech. Jeden výdech. A všechno se změní.
Jedním z nejsilnějších momentů knihy je text o souvislosti dechu a mysli. Je to jednoduché, praktické a nesmírně silné:
„Má-li mysl sklonit k roztěkanosti, pak ji sjednojte a sklidněte pomocí dechu.“
A přesně to říkám i já:
„Zvědomit si to, že ten dech mě hrozně ovlivňuje. A když ovlivňuju ten dech, tak ovlivňuju i tu mysl a navzájem.“
Kniha je vlastně takový duchovní průvodce do kapsy. Nepřečtete ji najednou. Vezmete dva odstavce… a přemýšlíte.
Tak to mám třeba i u Marka Aurelia – a věřím, že každý, kdo přemýšlí, to bude mít podobně.
Kniha života, která otevírá dveře
Tajemství zlatého květu není jednoduché čtení. Ale je to čtení, které vás donutí přemýšlet. A to je na knihách to nejcennější.
„Kdo rád přemýšlí, tak stačí přečíst dva odstavce a o tom se chvíli diskutuje.“
A přesně proto ji doporučuji.
Ne jako návod.
Ne jako dogma.
Ale jako zrcadlo.
A teď vy
Pokud jste Tajemství zlatého květu četli – nebo Jungovu předmluvu – budu rád, když mi napíšete:
Co vám ta kniha dala?
Co vám vzala?
A jak jste vnímali rozdíl mezi Jungovým pohledem a Clearyho interpretací?
Každý takový názor mě obohacuje.
A možná právě díky vám objevím další knihu, která mě posune dál.
