Někdy si všímám, že lidé kolem žijí v módu autopilota nebo dokonce v módu přežití. A pak ke mně často přichází otázka: „Proč mám pocit, že žiju život, který jsem si nevybrala? Práce mě nenaplňuje, vztah je spíš povinnost… ale já vlastně ani nevím, co chci.“ V dnešní epizodě se zastavuji právě u tohoto tématu.
„Člověk může ztratit směr, ale nikdy neztratí schopnost vrátit se k sobě.“
V terapeutické praxi i mimo ni potkávám spoustu lidí, kteří žijí podle představ, očekávání nebo scénářů druhých. Navenek fungují, plní úkoly, dodržují termíny, „žijí správně“. Ale uvnitř je ticho, které bolí.
Když dlouhodobě neberu vážně vlastní signály – tělesné, emoční i ty jemné intuitivní impulzy – přestanu slyšet sama sebe. A tak nastane paradox: cítím nespokojenost, ale nevím, odkud přichází. Chci změnu, ale netuším, jakou. Je to, jako bych stála v mlze a zároveň měla povinnost rozhodnout se „správně“.
V této epizodě ukazuji, že hledání směru nezačíná rozhodnutím, ale návratem k sobě. K drobným pocitům, které přehlížím. K tělu, které mi říká pravdu dřív než mysl. K hodnotám, které zůstaly pod nánosy povinností. Můj cíl je nabídnout několik praktických cest, jak znovu navázat kontakt se svou vlastní vnitřní orientací – tu, kterou jsi nikdy neztratila, jen jsi ji přestala slyšet.
Co se dozvíte, když se dnes zastavíte
proč se ztráta směru často děje lidem, kteří dlouho „fungují“
jak poznat, že nežiju podle sebe, ale podle očekávání
jak mi tělo pomáhá najít kompas rychleji než přemýšlení
jednoduchý způsob, jak rozpoznat, co opravdu chci, když „nevím nic“
proč není nutné znát velký životní směr – stačí další malý krok
jak začít být k sobě loajální, i když to zpočátku vyvolává strach nebo nejistotu
- Přístup k plným verzím podcastů
- Možnost klást dotazy do poradny
- Nové epizody každý týden