Všichni známe příběhy o lidech, kteří zvládnou nemožné. Obdivujeme jejich sílu a říkáme si, že vydržet stres a překonat problémy je známkou skutečné síly. Ale co když vám řeknu, že přílišná odolnost může být ve skutečnosti škodlivá?
Představte si třeba Lucii, mladou maminku dvou dětí, která se snaží skloubit péči o rodinu, náročnou práci a péči o sebe. Každý den vstává brzy ráno, připraví dětem snídani, odvede je do školky, zvládá pracovní povinnosti, vaří, uklízí a večer ještě nachází sílu na domácí úkoly a uspávání. Lucie je přesvědčená, že musí vydržet všechno, protože „správná máma“ přeci nesmí ukázat slabost. Pak ale otevře sociální sítě, kde vidí dokonale upravené ženy s perfektními domovy, vždy usměvavé, které zvládají vše bez námahy. A Lucie se cítí, že nestačí, že se musí ještě víc snažit, ještě více vydržet.
Postupně se dostává do spirály neustálého stresu, pocitů viny a vyčerpání, až jednoho dne zkolabuje. Její tělo a mysl prostě řeknou dost. Teprve tehdy Lucie pochopí, že to, co považovala za svou největší přednost, byla ve skutečnosti past zvaná toxická odolnost.
Lékařka Aditi Nerurkar tento fenomén popisuje ve své knize „5 resetů“ jako „mýtus odolnosti“. Jde o škodlivé přesvědčení, že pravá síla spočívá v tom, všechno zvládnout bez pomoci a bez emocí. Výsledkem však bývá chronický stres, syndrom vyhoření a psychické zhroucení.
Zdravá odolnost je naopak o tom, že člověk vnímá signály svého těla, přijme pomoc, když ji potřebuje, a umí si říct o pauzu. Toxická odolnost člověka nutí jít stále dál, přestože jeho tělo i mysl prosí o odpočinek.
Je načase změnit náš pohled na odolnost. Skutečná odvaha totiž někdy znamená říct „dost“, dát si pauzu a nebát se přiznat, že potřebujeme pomoc.
Co říkají odborníci? Když se odolnost stává pastí
Příběh Lucie není ojedinělý. Psychologové a terapeuti stále častěji varují před tím, čemu říkáme toxická odolnost. Možná vás překvapí, že příliš velká snaha vše zvládat sama a za každou cenu může vést k pravému opaku toho, co si od odolnosti slibujeme – místo síly a stability přichází vyčerpání a kolaps.
Psycholožka Nicholette Leanza upozorňuje, že toxická odolnost se nejčastěji objevuje tam, kde se lidé bojí říct si o pomoc. Mají pocit, že „vydržet“ je jejich povinnost, a že žádat o podporu znamená selhání. Tito lidé se pak neustále přetěžují, přehlížejí své potřeby a jedou „na doraz“, protože jinou cestu nevidí. Výsledkem je chronický stres, úzkosti a často až úplné psychické vyhoření.
Podobně uvažuje i psycholog George Bonanno, který popisuje „paradox odolnosti“. Zdůrazňuje, že být odolný neznamená nikdy se nezhroutit. Skutečná odolnost je podle něj o tom, jak pružně se umíme vyrovnat s různými situacemi – jednou zvládnout těžký úkol sami, jindy umět říct „teď potřebuji pomoc“. Právě tato schopnost flexibilně reagovat, takzvaná regulační flexibilita, je to, co odlišuje zdravou odolnost od toxické.
Zdravá odolnost tedy neznamená vydržet všechno bez emocí, ale naopak: vnímat své pocity, naslouchat potřebám svého těla a nebát se požádat druhé o pomoc nebo o pauzu. Toxická odolnost je ale opakem – je to nekonečný závod, ve kterém nelze vyhrát.
Je čas přestat odolnost vnímat jako nevyčerpatelnou schopnost vydržet vše. Skutečná síla spočívá v odvaze být upřímný sám k sobě a umět říct: „Teď už opravdu nemůžu. Potřebuji pomoc.“
Dokonalost, která ničí: toxická odolnost očima Mariana Jelínka
Proč tolik lidí dnes zažívá podobné příběhy jako Lucie? Co nás vlastně nutí překračovat vlastní limity a neustále se přetěžovat? Podle známého mentálního kouče Mariana Jelínka je důvodem tlak na dokonalost, který je v naší společnosti všudypřítomný.
Marian Jelínek, který se věnuje práci s vrcholovými sportovci i manažery, upozorňuje na nebezpečí neustálého srovnávání a potřeby být perfektní. „Lidé, kteří nenaplní očekávání dokonalosti, začnou být na sebe extrémně tvrdí, což vede k vyhoření,“ říká Jelínek. Tento tlak podle něj přichází ze všech stran – ze sociálních sítí, z médií, ale i z naší výchovy.
Právě perfekcionismus je jedním z nejvýraznějších znaků toxické odolnosti. Když člověk neustále porovnává svůj reálný život s idealizovanými obrazy ostatních, jako to dělala Lucie, začne se cítit nedostatečný. V reakci na to ještě zvýší své úsilí a snaží se být „ještě lepší“, „ještě silnější“, „ještě odolnější“. Jenže právě tato nekonečná snaha splnit nereálné představy o dokonalosti vede často k úplnému vyčerpání.
Podle Jelínka potřebujeme změnit přístup k odolnosti. Skutečná odolnost není v honbě za perfektními výsledky za každou cenu, ale v pochopení a přijetí vlastních limitů. Protože pravá síla spočívá právě v tom, že si dovolíme být nedokonalí a dokážeme se v pravý čas zastavit a říct: „Tohle je dost.“
Paradox pohodlí podle Radkina Honzáka: Proč se dnes lidé hroutí rychleji než dřív?
Když se řekne „odolný člověk“, většina z nás si představí někoho silného, kdo překonává překážky bez mrknutí oka. Známý psychiatr Radkin Honzák ale upozorňuje, že právě v dnešní době, kdy máme téměř vše dostupné na jedno kliknutí, se skutečná odolnost paradoxně buduje stále obtížněji.
„Když se dnešní mladá generace dostane do trochu nekomfortní situace, začíná se hroutit,“ varuje Honzák. Důvodem podle něj není slabost mladých lidí, ale paradox přílišného komfortu, ve kterém vyrůstají. Každodenní život jim nabízí minimum přirozených výzev, což vede k tomu, že ve chvíli, kdy se objeví skutečný problém, nastává krize, na kterou nejsou připraveni.
Právě zde vzniká toxická odolnost – místo toho, aby lidé postupně budovali zdravou schopnost zvládat menší stresy, vrhnou se přímo do extrémních situací, ve kterých už nemají jinou možnost než „vydržet“. Výsledkem je kolaps v momentě, kdy tělo a psychika překročí své hranice.
Podle Radkina Honzáka je důležité pochopit, že skutečná odolnost se nebuduje v extrémních krizích, ale právě naopak – v každodenních drobných výzvách a mírném diskomfortu, který nám pomáhá rozvíjet zdravé reakce na stres. Jinak řečeno, cesta ke skutečné síle nevede přes nekonečné překonávání sebe sama, ale přes schopnost průběžně reagovat na menší problémy, bez toho, abychom se pokaždé museli hroutit nebo násilně přetěžovat.
Mozek a odolnost podle Aleše Stuchlíka: Proč nestačí stres jen vydržet
Co se vlastně děje v našem mozku, když jsme pod dlouhodobým tlakem? Neurovědec Aleš Stuchlík vysvětluje, že zdravá odolnost vůbec není o schopnosti neustále vydržet obrovské množství stresu, ale naopak o tom, jak se mozek dokáže stresovým situacím přizpůsobovat a vracet se zpět do rovnováhy.
„Zdravá odolnost není o nekonečném vydržení stresu, ale o schopnosti mozku se přizpůsobit a vrátit se do rovnováhy,“ říká profesor Stuchlík. Jinými slovy, skutečně odolní lidé nejsou ti, kteří se nikdy nezlomí, ale ti, kteří se po náročných situacích dokážou znovu „postavit na nohy“ a regenerovat.
Právě v tom je skryté nebezpečí toxické odolnosti. Ta nutí člověka neustále přetěžovat svůj mozek, ignorovat signály únavy a vyčerpání, a tím ho vystavovat chronickému stresu. Dlouhodobé přetížení pak mění chemii mozku a vede k psychickým potížím, jako jsou úzkosti, deprese či syndrom vyhoření.
Stuchlík proto zdůrazňuje význam flexibility a adaptace. Skutečná odolnost podle něj znamená rozpoznat, kdy je stres příliš velký, a umožnit mozku zotavení a návrat do klidu. Pokud to nedokážeme a jen se snažíme vše „vydržet“, ve skutečnosti sami sebe vystavujeme mnohem většímu riziku, než si uvědomujeme.
Skutečnou silou je tedy schopnost naslouchat vlastnímu tělu a mysli, umět zpomalit, když je potřeba, a umožnit svému mozku, aby se mohl zregenerovat. Protože právě v této schopnosti adaptace leží klíč k dlouhodobému zdraví a spokojenosti.
Jak poznat toxickou odolnost? Varovné signály, které byste neměli přehlížet
Možná si teď říkáte: „Týká se toxická odolnost i mě?“ Nebo: „Jak poznám, že někdo z mých blízkých se blíží k vyhoření?“ Existuje několik jasných varovných signálů, které nám pomohou rozpoznat toxickou odolnost ještě dříve, než způsobí vážné problémy.
Lékařka Aditi Nerurkar ve své knize „5 resetů“ popisuje tři klíčové příznaky, které často přehlížíme, protože je zaměňujeme za známky síly a úspěchu:
1. Potlačování emocí („Vždycky v pohodě“)
Člověk, který bojuje s toxickou odolností, často předstírá, že je vše v naprostém pořádku. Nikdy si nestěžuje, neuslyšíte ho říkat, že něco nezvládá, a málokdy projeví smutek nebo frustraci. To ale neznamená, že je skutečně v pohodě – spíš se bojí přiznat, že potřebuje pomoc nebo odpočinek.
2. Chronický stres („Vždycky na maximum“)
Druhým znakem toxické odolnosti je život v neustálém stresu a napětí. Tito lidé mají tendenci jít stále naplno a na doraz. Jejich kalendář je přeplněný, nikdy si nedopřejí pauzu a neustále se snaží zvládnout více a rychleji. Bohužel tato cesta vede přímo k vyčerpání a kolapsu.
Neschopnost požádat o pomoc („Zvládnu to sám“)
Třetím signálem je přesvědčení, že žádat o pomoc znamená selhání. Tito lidé mají pocit, že musí vše zvládnout sami, že požádat druhé o podporu nebo přiznat slabost je nepřijatelné. Raději se přetěžují, než aby připustili, že nemohou dál.
Pokud u sebe nebo svých blízkých rozpoznáváte některý z těchto příznaků, je na čase zpozornět. Toxická odolnost není známkou síly, ale cestou k vážným psychickým a fyzickým problémům.
Skutečná odolnost začíná tehdy, když se naučíme respektovat své limity a otevřeně si říct o pomoc. Protože právě v odvaze přiznat svou zranitelnost spočívá opravdová síla.
Jak vystoupit z pasti toxické odolnosti? Cesta k rovnováze podle odborníků
Pokud jste se v předchozí části článku poznali, možná vás teď napadá otázka: „Co s tím můžu dělat?“ Dobrou zprávou je, že cesta ven z toxické odolnosti existuje. Jak se k ní ale dostat?
Marian Jelínek: Přijměte vlastní nedokonalost
Známý mentální kouč Marian Jelínek zdůrazňuje, že klíčem ke zdravé odolnosti je přijetí vlastní nedokonalosti. Nemusíte být vždy perfektní ani zvládat úplně všechno. Právě v tom, že si dovolíte být nedokonalí, najdete skutečnou sílu a klid.
Radkin Honzák: Učte se zvládat malé stresy postupně
Psychiatr Radkin Honzák radí, abyste odolnost budovali postupně, nikoli nárazově. Malé každodenní výzvy a situace mírného nepohodlí vás připraví na větší stresy daleko lépe než přehnaná snaha o neustálé překonávání vlastních limitů. Začněte malými kroky, ne extrémními změnami.
Aleš Stuchlík: Dejte mozku šanci se zotavit
Neurovědec Aleš Stuchlík připomíná, že váš mozek potřebuje čas a prostor, aby se mohl přizpůsobit stresu a regenerovat se. Pravidelné pauzy, dostatek spánku a péče o psychickou pohodu jsou základem zdravé odolnosti. Neignorujte signály, které vám vaše tělo a mysl posílají.
3 jednoduchá pravidla zdravé odolnosti:
1. Vnímejte signály těla a mysli
Poslouchejte sami sebe. Vaše tělo a mysl vás neklamou. Pokud jste unavení, zpomalte. Pokud cítíte úzkost, věnujte čas jejímu řešení. Signály únavy, bolesti či podrážděnosti nejsou slabostí, ale důležitým upozorněním, že potřebujete změnu.
2. Nebojte se požádat o pomoc
Síla není v tom, všechno zvládnout sami, ale právě v odvaze říct si o pomoc. Podpora od rodiny, přátel nebo odborníků vám umožní lépe zvládat životní zátěž a zabrání tomu, abyste se ocitli na pokraji vyhoření.
3. Stanovte si realistické limity
Uvědomte si, že den má jen 24 hodin a vy máte omezené množství energie. Nastavujte si cíle, které jsou zvládnutelné, a buďte k sobě laskaví. Naučte se říkat „ne“ a nevyčítejte si, když nezvládnete všechno, co jste si naplánovali.
Cesta ke zdravé odolnosti neznamená být neustále silný, ale naučit se reagovat na stres pružně a s respektem k sobě samotnému. Skutečná odvaha je totiž právě v tom, že dokážeme uznat své limity, zpomalit a přijmout pomoc, když ji potřebujeme.
Síla odolnosti spočívá v rovnováze
Odolnost je bezesporu důležitou a potřebnou vlastností, ale klíč spočívá v tom, jak ji chápeme. Zdravá odolnost není o nekonečném vydržení stresu a problémů za každou cenu, ale o schopnosti se adaptovat, regenerovat a respektovat vlastní limity. Skutečně silní lidé totiž vědí, kdy je potřeba říct „stop“ a dát sami sobě prostor k zotavení.
Toxická odolnost, o které jsme mluvili v tomto článku, představuje pravý opak. Je to cesta, která vede k vyčerpání, psychickému vyhoření a chronickým problémům. Odborníci jako Marian Jelínek, Radkin Honzák či Aleš Stuchlík nás upozorňují na to, že pokud chceme být skutečně odolní, musíme se naučit přijímat svou nedokonalost, zvládat stres postupně a umožnit svému tělu i mysli regeneraci.
Je proto na místě se zastavit a položit si otázku: Jaký je můj přístup k odolnosti? Podporuje mé zdraví, štěstí a dlouhodobou životní spokojenost, nebo mě naopak vede k vyčerpání a frustraci? Skutečná síla totiž spočívá právě v rovnováze mezi výkonem a odpočinkem, mezi zvládáním stresu a schopností říct si o pomoc.
Pokud vás téma odolnosti zaujalo, podívejte se na knihu „Odolnost“, která přináší pohledy 20 různých osobností – psychologů, neurologů, vrcholových sportovců i úspěšných podnikatelů. Najdete v ní cenné rady, jak budovat skutečnou odolnost, která nevede k vyhoření, ale k dlouhodobé spokojenosti a úspěchu.
Pojďme společně přepsat příběh o odolnosti – ne jako o nekonečném boji, ale jako o schopnosti žít spokojeně a v rovnováze.
