Na začátku byla jen vybombardovaná továrna, smrt, beznaděj, smutek a strach.
Lze z něčeho podobného vykřesat alespoň zárodek nějakého dobra?
Jak začít znovu a věřit v lepší zítřky, když člověk stojí uprostřed hrůz ukončené války?
V FC Workshopu Jak pokořit strach v praxi, jsem se v úvodu magazínu inspiroval příběhem muže, který neměl slovo NEJDE ve svém slovníku. Enrico Piaggio celému světu dokázal, že v každé situaci se člověk může postavit strachu a že i z naprosté beznaděje může vykřesat něco velkého. Enrico měl podnikání v krvi. Však už jeho otec byl slavný průmyslník, který vyráběl letadla, lodě a své dva syny vždy učil, že ať se děje cokoliv, tak vítězí ten, kdo je schopen se neustále dívat dopředu.
Uprostřed strachu a beznaděje
Když se městečko Pontevedra ocitlo na konci 2. světové války v troskách, málokdo by věřil, že bude vybombardovaná továrna bojových letounů zase někdy fungovat. Lidé měli hrůzy války stále před očima a představa, že obnoví továrnu, která by znovu vyráběla bojové letouny, jejich strach ještě přiživovala. Enrico Piaggio však měl slova otce zaryta hluboko pod kůží a věděl, že dokud budou lidé ovládáni strachem, nemohou táhnout za jeden provaz. Potřeboval jim vnuknout myšlenku, pro kterou by se mohli všichni nadchnout. Něco, co by jim pomohlo zapomenout na prožité hrůzy, a díky čemuž by společnými silami vzkřísili rozpadlou továrnu. Mohli by se snad lidé semknout, pokud by znovu vyráběli bojové letouny? Uznáte, že jen stěží. Přirozeně se tak nabízela myšlenka začít s výrobou lehkých osobních letadel. Jenže kdo by si koupil takové letadlo v době, kdy se celá země zotavovala z války? Enrico potřeboval masový produkt, který by usnadnil obnovu celé Itálie.
Tvořit nové věci. Pravděpodobně i to zdědil po svém otci. Už v roce 1944 nechal svými konstruktéry vyvinout lehký motocykl pro výsadkáře. Jednoduché lehké vozítko mělo sloužit parašutistům pro rychlý přesun z místa seskoku. Vtipné jednostopé vozítko trochu svým tvarem připomínalo Kačera Donalda, a tak získalo přezdívku Paperino. Než se však motocykl dostal do sériové výroby, válka skončila. Paperino však mělo jednu výhodu, která hrála Enricovi do karet. Pro jeho výrobu bylo možné použít mnoho komponentů, které se používaly při výrobě letadel. Motor, vidlice i samotná kola. Většina komponentů byla stále v továrních skladech, nebylo zapotřebí nic kupovat. Zdálo se, že je vyhráno. Produkt byl připravený, stačilo jen postavit pár zdí, vytáhnout ze sutin potřebné stroje a spustit výrobu. Paperino však mělo jeden velký nedostatek. Nebyl to produkt pro všechny. Pořád to byl motocykl, na který by si většina žen v tehdejší době nebyla ochotna nasednout. Enrico potřeboval odstranit střední tunel, aby na motocykl mohli pohodlně nasedat také ženy. Když svou myšlenku přednesl konstruktérům Paperina, dostal jednoslovnou odpověď, kterou však neměl ve svém slovníku – NEJDE. Jenže s tím se Enrico Piaggio nehodlal smířit.
Nejde?
Pro Enricova otce pracoval jeden mladý konstruktér, který se proslavil prototypem prvního vrtulníku na světě. Corradino D’Ascanio na tom nebyl na konci války finančně příliš dobře. O vývoj letadel nebyl zrovna velký zájem. Enrico si ale dobře pamatoval na jeho talent. „Jestli je někdo, kdo nezná slovo nejde, tak to bude rozhodně on,“ prohnalo se Enricovi hlavou. Krásný příklad praxe, jak využít talenty druhých lidí, čemuž jsem se věnoval v minulé epizodě tohoto podcastu. Nemyslíte? Myšlenky na pohodlné a levné vozítko, které by lidem usnadnilo pohyb, se nebyl ochoten vzdát, a tak vyrazil za starým známým. Byl tu ovšem jeden problém. Corradino nenáviděl motorky. Můžeme si představit rozhovor, který tehdy proběhl:
„Jsou to strašné stroje, nemám je rád, Enrico. Jsou nepohodlné, nebezpečné a nepraktické. Řidič je špinavý od bláta a řetězu a všude přijede zaprášený. Jak mohu navrhnout něco, čemu nerozumím? Řekni, jak mám pracovat na něčem, co nemám rád a v co nevěřím?“
„Právě jsi vystihl všechny důvody, proč budeš právě ten nejlepší konstruktér. Pochop, drahý příteli, že právě proto, že nemáš rád motorky, jsi na tuto práci ten nejlepší. Já po tobě nechci novou motorku. Chci od tebe navrhnout úplně novou kategorii vozidla. Tvým úkolem bude odstranit všechny nevýhody, které jsi zmínil. Potřebuji něco, co bude jednoduché na ovládání, co může řídit i nezkušený řidič a na co si nasedne i žena v sukni, aniž by musela roztahovat kolena. Pochop, že nechci jen motorku. Potřebuji vozítko, které usnadní lidem budování nové Itálie.“
Vypadá jako vosa
Jestli byl Enrico Piaggio v něčem opravdu dobrý, tak to bylo přesvědčování druhých lidí. Ostatně už od dětství se díval pod ruce svému otci a moc dobře věděl, jak mluvit s lidmi, aby je dokázal nadchnout a přesvědčit. Konstruktér Corradino i přes svůj letitý odpor k jednostopým vozidlům přijal výzvu, chopil se nového úkolu a ukázal všem kolegům, že „nejde“ je pouhým slovem v naší mysli. Na veškeré výtky kolegů dokázal najít řešení. Inspiraci hledal u svých milovaných letadel.
Motor nově umístil přímo pod sedadlo, čímž se mohl zbavit nepraktického a špinavého řetězu, řadicí páku přesunul na řídítka a pro snadnější výměnu píchnuté pneumatiky navrhl jednostranné zavěšení a odpružení kola, podobně jako je tomu u letadel. Karoserie byla nově samonosná, podobně jako u moderních aut. Žádný svařovaný rám po vzoru motorek. Přepracoval také tvar kapoty a předního krytu tak, aby jezdec zůstal v suchu a čistotě. Prototyp nového vozítka, pod označením Piaggio MP6, byl představen už koncem roku 1945 a v květnu následujícího roku byla finální podoba nového vozidla patentována v kanceláři ministerstva průmyslu a obchodu ve Florencii.
Když si Enrico Piaggio prohlížel finální podobu nového vozidla ze všech stran, prohlásil slavné: „Sembra una vespa.“(Vypadá jako vosa.) Tak vznikl název Vespa, pod kterým jedinečné jednostopé skútry začaly přepisovat poválečnou historii a Enrico Piaggio se do historie zapsal jako duchovní otec nového typu jednostopého vozidla. Skútry se staly oblíbené po celém světě a konkurence, která se kdysi Enricovi vysmívala, že podobná vozítka nemají šanci na úspěch, je nakonec začala vyrábět také.
Až příště budete stát ve městě v dopravní zácpě a kolem vás se bude proplétat jeden z takových skútrů, zkuste si vzpomenout na muže, který se nehodlal spokojit s odpovědí nejde. Enrico Piaggio pracoval s tím co měl. Použil nejen materiál a součástky, které zůstaly ve skladech vybombardované továrny. Využil zejména své zkušenosti a silné stránky. Nebyl konstruktérem, ale jednoho šikovného znal a dokázal jej přesvědčit. Krásný příklad z historie, že v každé životní situaci se člověk může postavit strachu a nepřízni osudu. Jenže výrobou příběh Vespy teprve začal. Než se stala oblíbeným vozidlem, muselo se udát ještě mnoho věcí. Celý příběh duchovního otce motocyklů Vespa a další inspirativní zkušenosti do života jsme publikovali v FC workshopu Jak pokořit strach v praxi. Svůj výtisk získáte do vyprodání zásob jen zde.