Jaké bylo Vaše poslední opravdové dobrodružství?
Myslím takové, kdy Vám tuhla krev v žilách a strach naplno převzal kontrolu nad Vaším chováním…
Co dokáže s lidským chováním udělat strach poznal na vlastní kůži také extrémní fotograf a cestovatel Petr Jan Juračka. O svou zkušenost se strachem se podělil také v FC Workshopu Jak pokořit strach v praxi, kde vypráví dechberoucí příběh. Petr se již podruhé v životě rozhodl zdolat Manáslu, jednu z osmitisícovek v Nepálu, v pořadí osmou nejvyšší horu světa. Byla to již třetí Petrova výprava na jeden z nejvyšších světových vrcholů, ale bohužel ani na potřetí Petr na vrchol nevystoupal. Stačilo jen málo a nemusel se vrátit domů. Naštěstí vše dobře dopadlo a Petr se v pořádku vrátil ke své milované ženě Zuzce a dvěma dcerám.
Něha Himálaje
O dobrodružných cestách na nejvyšší vrcholky hor se Petr Jan Juračka rozhodl podělit také se svými fanoušky. Již potřetí spustil úspěšnou crowdfundingovou kampaň na portále hithit.cz, kde fanoušci extrémního fotografa mohou získat nejen novou knihu Něha Himálaje v předprodeji. Kdo již četl Petrovy první dvě knihy Ze života fotografa a Ostrovy Atlantiku, jistě zná jeho poutavý a vtipný vypravěčský styl, doplněný o dechberoucí fotografické záběry. Ostatně o jeho popularitě svědčí to, jaký je o novou knihu zájem. K dnešnímu dni na novou knihu přispělo už více než 900 čtenářů.
- Na co se mohou čtenáři těšit v nejnovější knize extrémního fotografa?
- Jaký bude film, který dokumentuje Petrova dobrodružství z Himálaje?
- Jaké obtíže Petrovi neumožnily ani jednou dosáhnout vrcholu osmitisícovky?
Nejen na tyto otázky odpovídal Petr Jan Juračka v dnešním podcastu Myšlením na vrchol. Rozhovor můžete shlédnout ve videu níže nebo si jej můžete poslechnout v každé podcastové aplikaci.
Zaujal Vás rozhovor s Petrem Janem Juračkou?
Zajímá Vás, jaké dobrodružství Petr zažil na svých cestách?
Dovolte nám citovat kousek jeho vyprávění, o které se podělil se čtenáři tohoto tištěného FC Workshopu.
Asi po hodině strávené v traverzu se vítr zvedl natolik, že bylo jen velmi těžké v něm i stát, natož jít. „Serte na jištění, makejte do stanu!“ zařval na mě šerpa Temba a já v dálce zahlédl světélka. Poslechl jsem jej, popadl cepín do obou rukou se zaťatými zmrzlými pěstmi v rukavicích. Jak jsem se ke světlu blížil, scenérie přede mnou byla děsivější a děsivější. Viděl jsem v tu chvíli tři stany, z nichž jeden na sobě nesl viditelné logo 14 Summits, ten byl tedy náš. Bylo v něm nejasně mnoho lidí, šerpa v předsíňce držel obě vstupní plachty, které se mu ze všech sil snažil vyrvat z rukou vítr. Foukalo tolik, že podle Beaufortovy stupnice síly větru bychom onen okamžik mohli nazvat vichřicí, přesněji orkánem. Do našeho stanu už bych se nevlezl, a tak jsem se snažil najít malé místečko v jeho pomyslném závětří. Kupodivu tady přímo na zemi leželo několik bezvládných těl, mezi nimiž jsem si našel místo i pro sebe. Ledová zem studila i přes naducaný péřový oblek, ale vítr mi absolutně neumožňoval ani pomyslet na to, že bych z batohu vyndal péřovku či mikinu. Okamžitě bych o ně přišel. Lehl jsem si tedy na zem a zvažoval, jak se dočkám rána. Po několika minutách jsem k sobě přivinul francouzskou dívku Marianne, kterou potkal stejný osud. Objali jsme se v těch oblecích jako dva tučňáci a snažili se vymyslet strategii přežití do rána – hlavně neusnout! Sestup byl nyní zcela nemyslitelný, v tom větru bychom nikam nedošli, možná bychom ani nenašli cestu. Bylo 28. září 2022, tři hodiny a třicet sedm minut ráno, teploměr na batohu ukazoval -21,2 °C, výškoměr na ruce 7 469 metrů nad mořem a já neměl ani potuchy, co s námi bude dál.
„Peter? Peter, where are you?“ zaslechl jsem najednou a viděl postavu, která mě chytla za rameno a vedla do našeho dvoumístného stanu, ve kterém se pro mě i pro Marianne našlo ještě místo, přestože se uvnitř tísnilo již deset lidí. Zul jsem si mačky, rychle si sundal batoh a otevřel jej v předsíňce. Málokdy jsem hrdý na své jednání, na svá rozhodnutí. Ale tady to byla výjimka. S chladnou hlavou jsem absolutně neřešil foťák ani objektivy. Dovnitř do stanu jsem hodil svoji péřovku, mikinu, péřové rukavice, termosku s vodou a láhev s čajem. Pro ostatní. Zbytek batohu jsem zahodil před stanem s vědomím, že jej už nikdy neuvidím, ale že nic z toho dalšího, co v něm je, nepotřebujeme k přežití. Injekci dexu a léky pro záchranu života jsem měl v náprsní kapse svého obleku, a tak jsem skočil do stanu mezi ostatní. Rychle jsem si prohlížel tváře ostatních, Trávova byla nejstrhanější. „Půlka těch lidí venku mimo stany to do rána nepřežije, tohle je špatný!“ řekl mi stranou a bylo vidět, že to není jeho jediná starost. Hned za Trávou se v rohu krčila postava s akutní výškovou nemocí. Nemohl jsem jej ani poznat, dokud si do stehna sám nepíchnul první záchrannou injekci. Náš Martin! Do prdele, Martin! Byl na smrt.
Vítr bušil do stěn stanu, museli jsme na sebe křičet, když jsme si chtěli cokoliv říct. Najednou mi došlo, že v tom batohu, který patrně již odletěl někam do údolí, je přeci jen předmět, na kterém mi záleží. Snubní prstýnek! Sundal jsem si jej z ruky před několika dny, aby mě neohrozil, pokud mi natečou tady nahoře prsty. Teď jsem svoje rozhodnutí proklínal. Přijít o foťák, náhradní rukavice, o batoh… prosím. Ale umřít bez prstýnku? Ani omylem. Nemohl jsem ven, a tak jsem se jen naštval uvnitř stanu sám na sebe a rozhodl se dneska přežít.
O čem bude nová kniha a film Něha Himálaje?
- Petrovo video z hithitové kampaně řekne více než tisíc slov.
- Více o nové knize a vznikajícím filmu zjistíte zde.