Každý vyrůstá v prostředí, které má následně vliv na celý jeho život. Vybavujete si ještě příběh Václava Klementa z úvodu tohoto magazínu? Jak se díky inspiraci od svého mistra v dětství stal vlastencem a skvělým obchodníkem? Je to právě naše dětství, co buduje mentální odolnost, se kterou pak člověk ustojí snahu o jakoukoliv manipulaci. JAN VOKURKA vyrůstal za tvrdého socialismu, a přesto si v takovém prostředí našel dětského hrdinu, který v něm vzbudil podnikatelské myšlení. Jaká byla cesta krále sirupů, zakladatele společnosti Kitl, a jaká osobnost mu už v dětství předala zdravé hodnoty a životní zásady, zjistíme v dalším příběhu.
Osudová kniha
Když jsem asi před sedmi lety zavítal s rodinou na dovolenou do Bedřichova v Jizerských horách, zabloudili jsme do nenápadného krámku uprostřed vesničky. Chtěli jsme jen pár základních surovin a možná něco hezkého na památku. Odcházeli jsme však ohromeni a nadšeni, zároveň s několika lahvemi lahodných ovocných sirupů v batohu. Než jsme se z dovolené vrátili domů, museli jsme se v obchodě ještě jednou zastavit a koupit pár beden. Tak moc nás ovocné chutě uhranuly. Tak snadno jsme se nechali nadchnout a vlastně i zmanipulovat ke koupi něčeho, co jsme do té doby vůbec neznali.
Pokud by nám tehdy majitelka obchodu sama nevyprávěla o Kitlových sirupech a s ochotou jí vlastní nenabídla pár vzorků k ochutnání, možná bychom opravdu koupili jen pár drobností. Paní byla skvělá obchodnice, nadšení a láska k produktu z ní vyloženě čišela. „To si vyrábíte sama, že o tom tak nadšeně mluvíte?“ zeptal jsem se tehdy ochotné paní za pultem. „Ale kdepak, pane, to mi sem vozej z Jablonce. Jen jsem se do těch sirupů zamilovala, a tak každý, kdo přijde, musí prostě ochutnat. Tady máte grepový, vyzkoušejte.“ Se zvědavostí jsem přivoněl ke skleničce a ochutnal. Od té doby je grepový sirup od Kitla pro mě jasným favoritem. A to jsem neměl nejmenšího tušení, jaký příběh za lahvemi s ovocnými sirupy stojí. A už vůbec by mě nenapadlo, kým se nechal Jan Vokurka, majitel společnosti Kitl, ovlivnit už během svého dětství. Už tam můžeme hledat první impuls budoucího podnikání, stačil k tomu jeden osudový okamžik.
Jan Vokurka patří do éry tzv. Husákových dětí. Narodil se v sedmdesátých letech v době hlubokého socialismu a tvrdé normalizace. Těžko bychom v takovém prostředí mohli hledat něco, co by mohlo v mysli malého kluka zažehnout touhu po vlastním podnikání a zasít první semínka byznysového myšlení. Přesto se tak stalo. „V mládí jsem neměl mnoho knih, které by mě mohly ovlivnit tak, jako je tomu dnes. Přesto se ale jedna taková našla. Jednoho dne u babičky mě v knihovně zaujala kniha od Josefa Kořenského. Byla to stará kniha z roku 1911. Nebyla asi nijak výjimečná, snad až na indiána na titulce. Možná proto mě jako malého kluka zaujala. Jednalo se o cestopis o Severní Americe a bylo v něm několik kapitol o amerických milionářích, jako byl Rockefeller, Morgan nebo Andrew Carnegie. Konkrétně Andrew Carnegie byl jedním z mých největších dětských hrdinů. Právě díky němu jsem měl v sobě už od dětství touhu podnikat. I když to tehdy, za minulého režimu, bylo úplně nemyslitelné a ve škole nám bylo do hlavy vtloukáno, že kapitalismus a podnikání je nepřítelem lidu, nenechal jsem si svého hrdinu z dětství vzít. Jen díky této knize a Carnegiemu dnes podnikám. A mimochodem, tu knihu mám dodnes ve své knihovně.“
Když s pádem totality přišla změna ve společnosti, plamínek z dětství se začal pomalu rozhořívat. Jan Vokurka měl pořád v sobě touhu po vlastním podnikání, ale než se rozhořela v opravdový plamen, chtělo to trochu času a zkušeností. Ostatně ani Carnegie neskočil do podnikání po hlavě, začínal od nuly po malých krůčcích a dotáhl to až na nejbohatšího muže moderní historie. Jenže Carnegieho motivací nebyly peníze, úspěch ani materiální bohatství. Jeho motivací bylo být prospěšný společnosti a ukazovat lidem, že každý, kdo chce a je schopen se tak rozhodnout, může dosáhnout kvalitního života poctivým a čestným způsobem. A to bez ohledu na jeho původ, vzdělání a další okolnosti mající vliv na kvalitu života. Takové hodnoty převzal Jan Vokurka od svého hrdiny z dětství a na nich začal budovat svůj život v dospělosti.
Hrdina z dětství
Nejprve nastoupil do velké korporace a sbíral první zkušenosti i nápady pro budoucí byznys. Ve společnosti Nestlé pracoval jako brand manager a zhostil se prvního úkolu podle vzoru svého dětského hrdiny. Dostal za úkol uvést na trh tyčinku KitKat. Za dva roky vyrostl z nuly na obrat 200 milionů a získal ocenění brand manager roku. Pro mnoho lidí by to znamenalo vrchol kariéry, jenže Honza měl jiné sny. Když se zeptám, jak se mu podařilo uspět ve velké korporaci a získat uznání, o které se jiní snaží mnohdy i celou kariéru, zamyslí se a zmiňuje: „Od začátku jsem neměl potřebu se v té korporaci někomu zalíbit. Ani jsem nechtěl hrát takové ty hry, které jsou ve velké firmě běžné. Nepotřeboval jsem získat uznání nebo se škrábat po kariérním žebříčku. Bral jsem to od začátku jako vlastní byznys. Samozřejmě jsem za tím úspěchem nestál tehdy sám, ruku k dílu přiložilo mnoho dalších lidí. Za sebe jen mohu říct, že jsem se nenechal strhnout prostředím velké korporace a udržel si byznysové myšlení.“ A byl to právě způsob myšlení, co neustále živilo jeho dětskou touhu. Touhu po vlastním byznyse. Jenže kde začít? Kde získat ten unikátní podnikatelský nápad a prorazit na trhu?
„Vyvaruj se pití lihových nápojů a spekulacím. Jednej vždy s čistou hlavou a pečuj o svou mysl. Je tím nejcennějším, co máš,“ nabádal Andrew Carnegie ve svých pamětech. Dále také říkal: „Nebuďte netrpěliví a nepozbývejte odvahy.“ Jan Vokurka se radami svého dětského hrdiny řídil velmi svědomitě. Sledoval nové trendy a trpělivě vyčkával, až se objeví ta pravá příležitost.
„Výhodou velké potravinářské korporace, jako je Nestlé, bylo, že mají nejrůznější studie úplně na všechno. Už tehdy, před patnácti lety, bylo zcela zřejmé, jaký bude ve společnosti trend. Vše ukazovalo na zdravý životní styl a ekologii. Směr byl tak daný, stačilo jen najít vhodný produkt,“ vzpomíná Jan Vokurka, jak hledal tu pravou příležitost. Nápad na první produkt přišel trochu nečekaně. Bylo to na dovolené a nezrodil se v mysli Jana Vokurky, nýbrž jeho tehdejší přítelkyně.
„O vlastním podnikání jsem přemýšlel už opravdu dlouho a dlouho jsem nemohl na nic přijít. Když jsme byli s přítelkyní na dovolené v Indonésii, bloumali jsme po městě, po tržnicích a najednou mi přítelkyně povídá: ‚Začni vyrábět zdraví prospěšné nápoje z regio‑ nálních receptur.‘ Odpověděl jsem, že je to šílenství. Jenže ta myšlenka mě nepustila a brzy jsem si uvědomil, že to je skvělý nápad, který odpovídal očekávanému trendu,“ vzpomíná Jan Vokurka na situaci, která dala vzniknout myšlence na první produkt společnosti Kitl. Jednalo se o bylinný likér. Nápoj na uklidnění, který by lidem pomohl k lepšímu spaní a uvolnit napětí. Tehdy na dovolené v Indonésii vznikl nápad na Kitl Šláftruňk, který je mimochodem v portfoliu společnosti dodnes. Nápad byl na světě, jenže od nápadu k realizaci vede ještě dlouhá cesta, na které se člověk nechá snadno zmanipulovat drobnými neúspěchy, zkušenostmi a názory druhých lidí. Honza však cítil, že nemá co ztratit, a věděl, že dokud je sám a nemá ještě založenou rodinu, tak je ten nejlepší čas začít. Když na vrcholu manažerské kariéry dával v Nestlé výpověď, kolegové možná jen kroutili hlavami. Možná nechápali, proč někdo s takovými výsledky a skvěle rozjetou kariérou vsází na nejistotu a rozjíždí vlastní byznys. Honza však věděl, že jedině v podnikání bude opravdu šťastný a opravdu prospěšný pro druhé, přesně podle vzoru svého dětského hrdiny.
Oživení legendy
Prvního ledna roku 2007 nastoupil Jan Vokurka jako první zaměstnanec do společnosti Kitl. Když přemýšlel nad složením prvního produktu, čerpal zkušenosti a moudrost z historických pramenů. Zde se dočetl o jakémsi legendárním ranhojiči z 18. století, o kterém do té doby nikdy neslyšel. I přesto, že jeho slavný dům se nacházel jen pouhých pár kilometrů od místa, kde Jan Vokurka strávil své dětství, tak nikdy neslyšel o legendárním doktoru Kittelovi, za kterým do pomezí Jizerských hor a Krkonoš jezdívala i panská společnost z Prahy nebo Vídně. Jan Josef Antonín Eleazar Kittel byl slavný lékař a málojaká postava byla opředena tolika mýty a pověstmi, jako právě on. Říkalo se mu všelijak – „Faust Jizerských hor“, „severočeský Faust“, „černokněžník ze Šumburku“, „ďáblův doktor“. Už za svůj život se doktor Kittel stal legendou, na kterou se ale později zapomnělo. Pro Jana Vokurku se legendární postava stala další životní inspirací, která měla značný vliv na jeho život. „Doktor Kittel mě fascinoval. Nejen jeho samotný příběh a legendy, které jej opřádají, ale i fakt, že stále stojí dům zvaný Burk, kde Kittel ordinoval a bádal. Pro firmu jsme si proto vypůjčili jméno a začali jsme doktorův odkaz šířit. Vypsali jsme veřejnou sbírku na opravy Burku na Krásné, po čase jsme si v těsném sousedství pronajali dům, kde jsme provozovali Kittelovo muzeum.“
Jan Vokurka je hrdý patriot a zmiňuje, že pro nápojářskou společnost je místo podnikání nesmírně důležité. Jako příklad zmiňuje Plzeňský Prazdroj nebo karlovarskou Becherovku. Rodák z Jablonce nad Nisou se tak hned v začátcích podnikání vrátil ke kořenům a v roce 2007, inspirovaný příběhy doktora Kittela a vírou ve vlastní úspěch, uvařil první várku Kitl Šláftruňku. Byl to propadák. První várku bylinného vína musel vylít do kanálu. Vše se zkazilo…
Kdekdo by se nechal prvním neúspěchem odradit. Kdekdo by se nechal zviklat pochybami a raději se vrátil k rozjeté kariéře v korporátu. Přeci jen, chtě nechtě, člověk si na úspěch a uznání zvykne snadno a rychle. Nemusí být proto příjemné, když se věci nedaří podle plánu. Jan však věděl, že je to jen součást cesty. Věděl, že to vše k podnikání patří, že si i podobné věci musí člověk zkrátka prožít a že je potřeba vždy začít znovu a lépe. Dnes je již jablonecká společnost proslulá svými ovocnými sirupy a Jan Vokurka má ve své vizi být nejlepšími sirupáři na světě. I k samotným sirupům ale vedla cesta, na které stačilo jen naslouchat tomu, co říkají zákazníci.
„Kitl Šláftruňk zákazníky zajímal, s prvním produktem se dařilo dobře i přesto, že čísla růstu, která jsme si naplánovali, byla až příliš ambiciózní. Prvních pět let podnikání bylo opravdu těžkých. Dnes jsem za ně ale rád. Člověka to zocelí. I přes nejrůznější neúspěchy jsme se nenechali odradit. Zájem od lidí nás bavil, povídali jsme si s nimi a naslouchali jim. Často jsme například slýchávali: ‚Nemáte spíš něco na povzbuzení?‘ Nebo: ‚Řídím, nemáte něco bez alkoholu?‘ O přírodní a lokální produkty zájem byl a trend se potvrzoval. Stačilo jen naslouchat, zapojit trochu intuice a nemít strach udělat občas krok vedle,“ vzpomíná Jan na začátky podnikání. Dnes po patnácti letech se svou firmou zaměstnává desítky zaměstnanců, dosahuje obratu přes 80 milionů korun a ovocné sirupy vyváží například i do Austrálie.
Nenechat se odradit
Když jednoho dne Honza potkal bývalého kolegu a kamaráda z korporátu, který zrovna začal pracovat pro síť restaurací McDonald’s, jen se tak nezávazně zmínil: „Hele, nechtěli byste v restauracích nabízet naše sirupy?“ Tehdy jej skoro ani nenapadlo, že by kamarád mohl otázku vzít vážně. Jenže ji vážně vzal. „No, proč ne, ale u nás musí vše projít skrze přísný audit nákupního oddělení. Jestli to myslíš vážně, propojím tě s kolegou, a uvidíme, co z toho bude.“ A jak kamarád řekl, tak se také stalo. Jan Vokurka oslovil nákupní oddělení a za nedlouho přijel do Jablonce audit od McDonald’s. „Už v té době jsme samozřejmě měli nastavené přísné procesy kvality, a když přijel audit, bral jsem to jako výzvu. Celou fabriku jsme vypulírovali tak, že by se dalo ze země jíst. Audit přijel a celý den nám koukal pod ruce. Sledoval naše procesy a na konci dne jsem obdržel seznam asi padesáti bodů se slovy:
Celý jeden rok pracovali v Jablonci na požadavcích auditu. Investovali svou energii do zdokonalení dalších procesů a vše přizpůsobili požadavkům auditorů. Po roce s hrdostí volal Jan Vokurka auditorům a pozval je na druhé kolo. Situace se opakovala. Auditoři přijeli do Jablonce a strávili tam celý den. Na konci dne přišli za panem Vokurkou a předali mu nový seznam s cirka padesáti body. Najednou věci, které před rokem nevadily, se staly překážkou. Kdekdo by se nechal odradit. Vnímal by to jako další zbytečné nároky. Kdekdo by ten seznam zmuchlal, zahodil a řekl si, že to nemá smysl. Jenže to není případ Jana Vokurky. Pamatujete, co se už v dětství naučil od svého hrdiny? „Měj čistou mysl, nespekuluj a nepozbývej odvahy.“
Jan je sportovec, a tak pro něj byl druhý seznam s požadavky auditu jen další výzva, kterou je potřeba splnit, aby dosáhl vytyčeného cíle. Pokud občas do restaurace McDonald’s zavítáte, možná jste zaregistrovali v jejich nabídce malinovku od Kitla nebo jste si alespoň všimli papírových boxů na černém podstavci s nápisem Kitl. Není tak třeba už dále zmiňovat, že do třetice to vyšlo, a po dvou letech se mohl Jan Vokurka stát jedním z dodavatelů celé sítě restaurací McDonald’s. Když se ho zeptám, zda dřina stála za to, a co konkrétně společnosti přineslo vynaložené úsilí, jen přikyvuje. „Jednoznačně to stálo za to. Jsem dnes auditorům moc vděčný, protože jsme se díky nim posunuli o několik parníků vpřed. Neuvěřitelně jsme se zprofesionalizovali a věřím, že i díky tomu dnes máme ambice zachránit další nápojový klenot na Jablonecku.“
První vodní sommelier
Jan Vokurka je patriot. Dlouhá léta jezdil z Jablonce nad Nisou do Liberce okolo chátrajícího areálu Vratislavické kyselky. Dlouhá léta se mu v hlavě honila myšlenka: Někdo by s tím měl něco udělat. Ještě jako kluk si dobře pamatoval, jak chodil se síťovkou do obchodu pro skleněné lahve s typickou příchutí pomerančové nebo citronové kyselky a jako fanoušek historie moc dobře věděl, čím byl pramen ve Vratislavicích tak výjimečný.
Letos tomu bylo 160 let, co Karl Skollaude při hloubení studny na pravém břehu řeky Nisy objevil pramen minerální vody s typicky nakyslou příchutí. Když byly prokázány léčivé vlastnosti vody, byl pramen využíván jak ke stáčení do lahví, tak i k lázeňským účelům. Voda ve Vratislavicích je výjimečná nejen díky přírodnímu obsahu kysličníku uhličitého, ale především díky vysokému obsahu křemíku ve formě kyseliny křemičité. „Je to voda na krásu,“ zmiňuje Jan Vokurka s úsměvem a vlastně má pravdu. Díky vysokému obsahu křemíku voda podporuje zdravý růst kostí a přispívá k pevnosti a pružnosti kůže. V sedmdesátých letech minulého století se ve Vratislavicích stočilo až sedm milionů lahví s kyselkou ročně. Po pádu železné opony a privatizaci byla založena společnost Vratislavická kyselka, která provozovala areál až do roku 2004, než celá firma zkrachovala. Od té doby, i přes několik neúspěšných pokusů o jeho prodej a obnovu, areál chátral.
Přemýšlivý Jan Vokurka, znalý historie svého rodného kraje, moc dobře věděl, jaký klenot se ukrývá ve vratislavických pramenech. Pohrával si proto nějaký čas s myšlenkou, že kyselce vrátí její zašlou slávu. Jenže rozjet takto velký projekt, to není jen tak, je to investice na dlouhé období. I přes veškeré úspěchy, kterých se Janovi dařilo dosahovat se svými likéry a sirupy, se tak není čemu divit, že si musel vše pečlivě promyslet. Nebude pro sirupáře obnova takového areálu přeci jen trochu velké sousto? I podobné myšlenky se mu honily hlavou.
Nyní si můžeme opět všimnout, jaký vliv měl život Andrewa Carnegieho na Janovu mysl. Carnegie ve svých spisech často zmiňoval: „Vyvarujte se spekulacím, investujte jen do toho, čemu opravdu rozumíte. Ne však pro vidinu velkých zisků, nýbrž pro blaho společnosti.“ Tyto hodnoty a zásady si Jan Vokurka vštěpoval celé dětství z knihy od Jana Kořenského. Není se proto čemu divit, že když se v roce 2018 rozhodl rozjet obnovu zchátralého areálu ve Vratislavicích, tak potřeboval o vodě získat co nejvíce informací. „Není voda jako voda. Když se o ni lidé budou zajímat více, může jim zlepšit život. V Česku však chybí hlubší pohled na vodu. Proto jsem se rozhodl vodu studovat a jako první v České republice získat mezinárodní certifikaci vodního sommeliera, což se mi podařilo v polovině července 2021,“ zmiňuje Jan Vokurka jen chvilku před tím, než vrací zpět na trh první lahve Vratislavické kyselky.
„Naší vizí je mít tu nejkvalitnější vodu v celé České republice.“ S těmito slovy přivítal Jan Vokurka první zákazníky nové éry Vratislavické kyselky, která byla zahájena 22. července letošního roku. Toho dne si mohla veřejnost na dnech Vratislavické kyselky koupit první lahve z moderní stáčecí linky. „Někdo má krásnou jachtu, někdo červené Ferrari, já jsem si koupil minerálku,“ vtipkuje Jan Vokurku a pak s vážností dodá: „Když jsme v roce 2018 areál přebírali, věděl jsem, že je to investice na deset let. Teď jsme ve čtvrtém roce, takže pořád na začátku. Když se o tom začnu bavit s kamarády, tak se diví, co je na stáčení vody tak složitého. Jenže nestačí jen čerpat vodu z vrtu a naplnit ji do lahve. Když něco chcete dělat nejlépe v republice, musíte stavět na pevných základech. Nesmíte nic ošidit. Vedle složitých legislativních procesů, zajištění kontrol z celních úřadů a tak dále, jsme se proto zaměřili na technologii úpravy vody. Voda z pramene teče jen v potrubí z ušlechtilé nerezové oceli, nikde není kousek plastové trubky. Z vody také musíte například odstranit vysoký obsah železa, aby se v lahvích netvořil sediment, to by zákazníci považovali za vadu. Takové odstranění můžete udělat jen skrze mechanické filtry, nesmíte použít žádnou chemickou úpravu vody. Jinak nesmíte stočenou vodu v lahvi označit jako kyselku, což je mimochodem oficiální název vycházející z platné legislativy. A v konečné fázi přichází plnění. Když jsme přemýšleli, do čeho budeme vodu stáčet, věděl jsem, že nikdy ne do plastové lahve. Bylo jasné, že do skla, jediné, co jsme řešili, bylo, zda zvolíme vratné, nebo jednorázové lahve. Plastovou lahev bych volil asi ve chvíli, kdy bych nad tím přemýšlel jen byznysově a chtěl z pramene čerpat co největší zisky. Ale i zde jsem dal přednost srdci před penězi. Přeci jen dělám tu minerálku taky pro radost, podobně, jako když někdo jezdí v červeném Ferrari.“
Na příběhu sirupového krále Jana Vokurky si můžeme všimnout, jak moc je život každého z nás ovlivněn od útlého dětství a jak málo stačí, aby se začal ubírat správným směrem. Každý v životě prožívá situace, které nejsou příjemné a které se jej snaží svést z cesty. Prostředí, zkušenosti a názory druhých. To vše manipuluje naší myslí a říká, co je dobré a co špatné nebo co je možné a co nemožné. A přitom mnohdy stačí tak málo, aby člověk zvládl ustát manipulaci v podobě tlaku okolí. V Janově případě to byl jeho dětský hrdina a jedna osudová kniha. Jan má tuto knihu stále ve své knihovně a poskytl mi kopie několika stran, které jej v dětství nejvíce ovlivnily. Výňatek z knihy, který již nepotřebuje dalšího komentáře, najdete níže. Když se Jana Vokurky zeptám, zda by i přes veškeré úspěchy v životě našel něco, co by udělal jinak, zda by dal svému mladšímu já nějakou radu, zamyslí se a dodá: „Věnuj se více své rodině…“
