Na začátku mezi podnikatelky rozhodně nemířila. Ale už když pracovala v mateřské škole a každý den bojovala s oblékáním svěřených dětí, řekla si, že to přece musí jít snadněji. Pak se její život různě točil, ale nikdy ji nenapadlo, že začne podnikat. Když zůstala se čtyřmi dětmi sama, a díky tomu prakticky nezaměstnatelná, oprášila šicí stroj a začala šít oblečení praktické nejen na oblékání, ale také na údržbu. Oblečení mělo úspěch a brzy se o Unuo softshellkách rozkřiklo mezi dalšími maminkami. Dařilo se, ale zatím však jen jako přilepšení do rodinného rozpočtu. Podnikat začala ve svém bytě na Palmovce, ale jednoho dne přišla těžká životní rána, kdy přišla téměř o vše. A jak zjistíte v následujícím rozhovoru, nebyla to ani rána poslední.
Před pár lety jsme pořádali konferenci „Věřily, že můžou“. Vy jste byla jednou z řečnic. Pamatuji si, že jste mi říkala: „Já jsem nevěřila, že můžu uspět, já jsem věděla, že musím.“ Jak moc tento fakt ovlivnil, že jste dnes podnikatelkou?
Vlastně přesně tak, jak jsem to řekla. Když řeknete, že něco můžete, tak zároveň s tím vyvoláváte i pochyby. Jestli to opravdu půjde, nebo nepůjde. Ale když musíte, tak zkrátka musíte, jiná cesta nevede, protože ani není. Potom nemáte čas přemýšlet o pochybách, ale naopak přemýšlíte, jak udělat ten další a další a další krok. Takže je určitě lepší stanovit si cíle bez pochyb.
Co bylo na začátku, pro učitelku z mateřské školy, nejobtížnější na změně v podnikatelku?
Já to říkám stále a pořád dokola, že na samotném začátku není složité nic. Člověk je obvykle naštěstí ještě trošku naivní, nemá zkušenosti a není erudovaný. Neví, co ho všechno čeká. Žije pouze ze svojí představy vize a mise, kterou si nese sám v sobě. V podstatě jediný, o koho se v tu chvíli musí postarat, je on sám, což je velmi jednoduché. Většina lidí mi říká, že ten začátek je to nejtěžší. Ale já s tím nesouhlasím. Na začátku nic moc nevíte, takže se ničeho nebojíte – ani kontrol z úřadů nebo hygieny, protože ještě nevíte, jak fungují. Vše je plné iluzí a nadšení a stačí se pouze rozběhnout a běžet. A pokaždé, když člověk zakopne a nabije si pusu, tak je potřeba sebrat všechny síly, vstát a běžet znovu. Výhodou je, že padá z malé výšky.
Kolikrát jste sama musela sbírat své síly, než se Vám podařilo postavit stabilní firmu?
Miliardkrát. Nejčastěji je v médiích zmiňován příběh s mým manželem, k tomuto příběhu se ale už vracet nechci. Většině lidí se může zdát, že když jsem znovu rozjela podnikání, v pražském bytě na Palmovce, tak už byl potom svět růžový, tak to ale určitě nebylo. K vlastní firmě v Táboře vedla trochu klikatější cesta.
A co Vás na té cestě přivedlo do Tábora, kde máte dnes svou výrobní halu?
Do Tábora mě přivedla moje (tehdy) velmi dobrá kamarádka. Tenkrát jsem si myslela, že je to nejlepší duše, kterou znám. To jsem ještě nemohla tušit, co mě čeká. Pořád si pamatuji, jak mi říká: „Hele, netrap se na té Palmovce. Žiješ tam v hnusném bytě, platíš spoustu peněz, nejsi schopná najít švadleny a zaměstnance, pojď za námi do Tábora.“ Všechno to znělo skvěle. Ukázala mi, že v Táboře stojí krásný byt 2+1 asi jako na Palmovce chodba. Takže jsem svůj byt v Praze prodala a koupila si byt v Táboře a ještě mi nějaké peníze zůstaly. Kamarád mi tehdy totiž půjčil určitý obnos na rozjezd podnikání. Bylo to asi 300 tisíc korun. A protože jsem v té době nic neměla, tak jsem mu podepsala směnku. Když jsem ale přišla do Tábora, tak během 3 měsíců klesl obrat firmy asi pětkrát, a přitom skladové zásoby byly zhruba poloviční než na začátku, možná ještě menší.
To jsou zajímavé počty, jak se to přihodilo?
Byla jsem naivní a jako spousta jiných podnikatelů jsem málo počítala. Tehdy jsem si říkala, že ta moje skvělá kamarádka je docela chytrá holka, a tak to tady bude řídit za mě. Myslela jsem si, že když jí budu vyplácet na Tábor slušné peníze, tak mě zastoupí a já si alespoň sama trochu odpočinu po těch letech stresu a práce s dětmi na zádech. Když jsem po třech měsících dovolené naskočila zpátky do firmy, tak jsem zjistila, že nám tam pár věcí chybí. A pak už si to asi každý domyslí sám.
Jak se říká lidově, hřála jste si hada na prsou?
Přesně tak. Ta moje, v té době skvělá kamarádka, se rozhodla, že ona by byznys řídila lépe, takže si na stejné platformě založila e-shop s úplně stejným zbožím. Začala šít rovněž dětské softshellky, začala prodávat látky, měla úplně stejné dodavatele, převedla si k sobě mé dvě nejlepší a zároveň jediné švadleny… Takže to byla taky docela sranda takhle ze začátku. No, a aby toho nebylo málo, tak mi ještě nechala několik nezaplacených faktur za zboží asi za půl milionu. Takže to nebyla úplně dobrá bilance.
Uff… To je tedy něco. To celé zvládla za pouhé tři měsíce?
Ano. Uznávám, byla skutečně šikovná. Pamatuji si to dodneška a často s mými prvními zaměstnanci na tu dobu vzpomínáme. Seděli jsme na patníku a řešili, zda nebude lepší to vzdát. Ale nakonec jsem to nevzdala. Vlastně jsem ani moc nemohla. Nakoupila jsem látky z jedné krachující továrny, která vyráběla skate oblečení. Řekli mi, že když to vezmu celé, tak mi prodají metr látky za 50,- bez ohledu na to, o jakou látku se jedná. Musela jsem je ale odmítnout. 50,- bylo moc, požadovala jsem metr za 1 euro. Nakonec jsme se dohodli, takže jsem nakoupila látky za 25,- /m a prodávala je zhruba za 50,-, což nás z krize vytáhlo, protože to byla fakt skvělá cena. Natáhli jsme si nové zákazníky a začali jsme fungovat. Dodneška nechápu, jak jsme to dokázali.
A tím už bylo trápení u konce a firmu jste rozjela?
No, téměř u konce. Do toho všeho mi ještě zavolal ten můj „dobrý kamarád“, že ta moje „velmi dobrá kamarádka“ ho přesvědčila, aby investoval do jejího byznysu, a uplatnil směnku. Naštěstí mi zůstaly peníze z prodeje bytu, tak jsem ho mohla vyplatit. O tři měsíce později jsme měli poprvé obrat milion korun za jediný měsíc na jednom e-shopu. Je pravda, že jsem moc v té době nespala, což pro mámu čtyř dětí ale není až takový nezvyk. Tehdy jsem to neviděla, jaké bylo vítězství přijít o iluze a 2 lidi, které jsem považovala za přátele. Dodnes děkuji Bohu, že se to stalo. Při představě, že dnes zaměstnávám „kamarádku“, která lže, není loajální a pod jejím vedením se občas něco tak nějak ztratí… Kdyby to své jednání cukrovala po troškách, tak je s námi možná dodnes, takže naštěstí to vzala se vším všudy. A představa, že mám ještě dnes ve firmě investora, kterého kvůli pár tisícům dodnes vyplácím z hospodářského výsledku v hodnotě několika milionů korun ročně, není moc příjemná. Unuo je pro mě dítě, a tak já sama si prakticky hospodářský výsledek nevyplácím a vše, co firma vydělá, zase zůstává v ní. Věřím, že mě Bůh miluje, protože mít dodneška tyto dva přátele, tak bych jistě nedovedla firmu tam, kde je nyní.
Jak se říká, vše zlé je nakonec pro něco dobré. Chápu ale, že v té době to člověk nevidí. Co Vás tehdy donutilo to nevzdat? Byla to potřeba uživit rodinu a to, že jste věděla, že jste se čtyřmi dětmi prakticky nezaměstnatelná? Byl to jediný důvod, co Vás táhl k úspěchu?
Přiznávám, v té chvíli to byla zčásti i ješitnost. Na úplném začátku podnikání to samozřejmě bylo o uživení dětí, ale v druhé fázi už šlo o moje další dítě – Unuo –, které jsem vychovala a nechtěla jsem jej jen tak opustit, jak to mámy dělají. Tuším, že po roce a půl ona kamarádka zkrachovala a již nefunguje. Toto je jen jeden příběh z mnoha, samozřejmě. Jsem ale hrozně hrdá na to, že moje firma naopak funguje jako podnikatelská líheň. Počítali jsme, že šest děvčat, která u mě pracovala, dnes podniká. Samozřejmě v oboru textilu. Vždy v legraci říkám, „hlavně ať si to zkusí“ a ostatním povyprávějí o tom podnikatelském medu. Když se ale například bavím s mými přáteli, kteří ta děvčata znají, tak často slyším: „No, ta teda vypadá“. A já už jen přikyvuji. Samozřejmě všem ale úspěch přeji a některým i pomáhám, svět je veliký a pár holek z Tábora se jistě uživí.
V čem všem vlastně dneska podnikáte?
Vedle e-shopů Unuo.cz a Unuodesign také souhrou okolností, náhod a vlastně i nutnosti s kolegou programujeme – tedy hlavně on. Vyvinuli jsme vlastní aplikaci Picki. Ta pomáhá k rychlejšímu pickování ve skladech. Super věc, která nám pomohla vyrůst. Když jsme expedovali obrat v hodnotě cca 30 milionů, tak jsme ho expedovali se 7 lidmi, kdežto teď máme obrat 100 milionů a s Picki to zvládáme expedovat jen s 5 expedientkami. Aplikace nám ušetřila spoustu peněz. Já osobně pak dělám soukromě ještě kurzy finančního řízení firmy pro malé živnostníky. A po letech jsem se konečně dokopala natočit online kurz o finančním řízení. Avšak výdělek z něj chci použít na nějaké dobré věci. Ten kurz jsem netvořila za účelem podnikání.
Kolik lidí vlastně dneska zaměstnáváte?
Vlastních zaměstnanců 100 a myslím si, že ještě tak přes 50 dalších skvělých externích zaměstnanců, zejména švadlenek. Nikdy jsem je neviděla, ale jsou bezpochyby hrozně boží.
Je pro Vás dnes 100 zaměstnanců velké břímě?
Ani ne. V podstatě člověk je stejně schopen vnímat tak maximálně těch 10, které mám kolem sebe neustále. A naopak každých 10 má pod sebou svých vlastních 10 a podobně. Takže rozhodně ne. Musím přiznat, že zaměstnanci pro mě byli břímě v Praze. Je to o hodně jiné než v Táboře. Tady přeci jen lidé jsou zakořenění, je to malé město, vědí, že jedině jim uškodí, když by svou práci neodváděli dobře a svědomitě – což v Praze je běžné, že holka nepřijde ráno do práce a v případě slušnosti alespoň napíše „sorry“.
Co si myslíte, že je podle Vás dneska v zásadě na podnikání pro začínajícího podnikatele to nejtěžší, pokud neberu v potaz covidovou dobu?
Já si skutečně myslím, že těžké v dnešní době není nic. Chvíli jsem podnikala v Polsku (tedy já osobně ne, to můj přítel a já jsem mu pomáhala). Takže vy všichni, co si stěžujete, že se v Čechách blbě podniká, tak na to zapomeňte. Česko je podnikatelský ráj a je to všechno skvělé. Hlavně hrozně jednoduché.
Zmínila jste, že dnes už radíte podnikatelům, děláte pro ně kurzy. V čem si myslíte, že dnes podnikatelé, když začínají, dělají největší chybu?
Nepočítají. Teď to nemyslím konkrétně na nějakého blogera, freelancera či konkrétního člověka, ale myslím si, že by si všichni podnikatelé měli uvědomit, že pokud začnou podnikat, tak musejí začít počítat. Podnikáním nemám na mysli životnost, že si doma peču koláčky a pak je prodávám, ale větší podnikatele, kteří chtějí zaměstnávat lidi. Ti by si měli uvědomit, že jejich jediným cílem je zvyšování hospodářského výsledku a udržení ekonomické stability firmy, která následně bude stabilním přístavem pro jejich zaměstnance. K tomu je nutně zapotřebí počítat, ne si pouze hezky a hodně přát, ať už se chce, nebo ne.
Pamatuji si, že jste něco podobného zmínila i na naší konferenci. Tehdy jste zmiňovala konkrétně film The Secret. Myslíte si, že to, co bylo řečeno ve filmu, nefunguje nebo že to není pravda? Jednoduše, že jen přát si nestačí?
Osobně si myslím, že je potřeba si dobře přát, že budu mít ráno dostatek sil začít dobře makat a večer skončit. Je potřeba si přát, aby moje práce měla co největší užitek. Já jsem věřící člověk, takže dokážu pochopit různé mysteriózní myšlenky a představy lidí a podobně. Ale podle mě je podnikání opravdu tvrdá práce, ale efektivní s počitatelným výsledkem. To si myslím, že na českém trhu chybí, že nikdo podnikatele nenaučí, jaký je rozdíl mezi výsledovkou a rozvahou, proč třeba sledovat výsledovky jiných firem, proč si dělat něco, jako je škálování finančního plánu atd. To je to důležité. Marketing a růžové bublinky, to je všechno hezké, ale to finanční řízení je dle mého mnohem důležitější, snad všichni markeťáci odpustí. Některé marketingové kampaně dělá můj 14letý syn. Ale finanční řízení sami nevymyslíte. Ano, to je bezesporu pravda.
Proč bych měl jako podnikatel sledovat výsledovku jiné firmy?
Minimálně zjistím to, jak se tomu mému odvětví daří a jak jiným. Také vyčtu například to, kolik % vynakládá moje konkurence na mzdové náklady, takže si všimneme, jestli třeba neplýtváme penězi. Dokážeme zjistit tendenční růst daného odvětví, ale i našich konkurentů. Těch věcí, které z výsledovky zjistíme, je spousta. Rozhodně je potřeba naučit se jazyk podnikání, kterým není žádná angličtina, ale jazyk účetní. To je opravdu nutné. Ve výsledovce můžete najít i příležitosti, když uvidíte, že se vašemu konkurentovi nedaří, nebo hrozbu, kdy roste rychleji, než byste čekali. Můžete přemýšlet o důvodu, nebo je koupit či fúzovat.
Je neuvěřitelné zamyšlení se nad celou Vaší cestou, kterou jste musela překonat, abyste rozjela podnikání, a do toho Vás byli schopni podvést lidé, kterým jste věřila… Máte vůči těmto lidem nějaké výčitky nebo zášť?
Já si asi ani nemyslím, že by mě chtěli podvést. Podle mého jen neměli tolik odvahy na to, říct: „Hele, ty to děláš na prd, já bych to dělala líp.“ A je to strašná škoda, protože kdyby třeba toto zvládli říct do očí, tak já jim opravdu ještě poradím a popřeji hodně štěstí. A ne všichni, co ode mě odešli, se stali mými nepřáteli. To v žádném případě ne. Třeba ženy, které šijí, ode mě dodneška kupují látky, dělají nám krásnou reklamu a podobně. Akorát mě vždy zamrzí, když lidi neumí jednat na rovinu. Pravda je, že takové to tvrdé jednání na rovinu se člověk naučí až s tím podnikáním, takže to chce ještě asi chvilku čas. A já jsem rozhodně ten poslední člověk, který by někomu šlapal po štěstí. Pokud si chtějí otevřít svoji vysněnou textilku a je to jejich sen a cíl a budou šťastní, tak chvála Bohu za to a jen tak dál. Nesmíme zapomínat, že i tito lidé mi na mojí cestě značně pomohli, že byli mými zaměstnanci. Za to jsem jim strašně vděčná. Navíc, ruka trhu si řekne sama, a pokud to budou dělat holky líp, tak já se to příští rok ve výsledovce dozvím.
Jak moc je vlastně náročné podnikat v Čechách v textilním oboru?
Říká se, že Češi jsou textilní velmoc v srdci Evropy. My to tedy jako Češi o sobě prohlašujeme v různých oborech, a ne vždy je to zcela pravda. Ale samozřejmě za dob první republiky textil v Čechách jasně kvetl. Ale to i v ostatních evropských zemích, protože ty možnosti nebyly úplně takové jako dnes. Globální trh nefungoval. Co bych k tomu jinak řekla? No, když dneska vím to, co vím, můžu přiznat, že jsem si mohla vybrat i lépe. Proto mě vždy fascinuje, když někdo můj byznys vezme a snaží se ho udělat znovu. Říkám si: Proč? Asi jsem s nimi málo mluvila a byli málo v kanceláři. Jsou určitě mnohem jednodušší cesty, než kterou jsem si vybrala já. Kdybych se znovu rozmýšlela, jestli otevřít textilku, a jediné hledisko by bylo ekonomické, tak bych to rozhodně neudělala. Ale když já ty látky tak miluju, je to děsná droga.
V ne tak dávném pořadu v televizi – Milionář mezi námi – jste si vyzkoušela vrácení do starých dob. Vy jste lidem v nouzi ovšem nedala pouze finanční pomoc, ale i do azylového domu jste navezla obrovské množství zásob, šicí stroje… Matkám samoživitelkám v nouzi jste dala práci a dala jste jim pocit, že mohou být přínosem pro společnost. Mělo to nějaký dozvuk? Efekt, že ony dámy zjistily, že mohou začít žít lépe?
Natáčelo se to před třemi a půl lety. Lhala bych, kdybych neřekla, že cílem bylo zlepšení PR firmy. A určitým způsobem i forma reklamy. Kdo nás zná, tak ví, že pomáháme pořád. Máme i nadační fond. Nepotřebuju nikde machrovat, že někde rozdávám peníze, pomáhat dokážu i bez televize. Takže tam byla určitě nějaká míra PR. I to hrálo v tom, co jsem chtěla ukázat, že někdy stačí opravdu malý šicí stroj, malý šicí stůl, aby se člověk dokázal osamostatnit. Já jsem Petra Plemlová, nejsem Pán Bůh, takže zázraky neumím. I když to tak v televizi možná vyznělo. Ale bylo to super, protože třeba tyto obdarované maminky našily v období covidu tisíce roušek. A já často říkám svým dětem, že každý mravenec chce být v tom svém mraveništi za něco zodpovědný a užitečný. Chce vidět za sebou svou práci a znát své místo. A to se přesně stalo. Ty maminky většinou nepochází z dobrých rodinných poměrů, takže tam často docházelo už od dětství k určitým incidentům, v partnerství pak byly většinou ty „hloupé“ a „blbé“ atd. A nyní pocítili, že je svět potřebuje. A to je senzační. Spoustě maminek to minimálně zvedlo sebevědomí na více než jeden den.
Vy i sama dnes zaměstnáváte hodně švadlen samoživitelek. Vybíráte si tyto zaměstnankyně cíleně?
Cíleně ne. Je to tak, že když přijde žena a je šikovná, tak ji přijmu. Neptám se, jestli má nebo nemá chlapa. Co mi je vlastně po tom? Když mi ale sama řekne, že je sama se 3 dětmi, tak mi to nevadí. Pokud si třeba sníží úvazek a do té práce opravdu chodí, tak samozřejmě wow, super zaměstnanec. V mediální kampani, která kolem mě je, jsem někdy glorifikovaná víc, než je třeba. Ale pokud mi někdo řekne, že chce pracovat u někoho, komu nevadí, že bude často doma, tak to tak samozřejmě taky nefunguje. Pořád jsme firma. Je potřeba rozlišovat cíle podniku a cíle neziskovek, nebo pomoc, kterou dáváme dál. Ale u nás se opravdu pracuje a pracuje se zde hodně.
Jak to zvládáte v tomto období (covidová doba), kdy je spousta matek doma s dětmi, v karanténách, v komplikované výuce? Jak velký problém je to pro Vaši firmu?
My jsme samozřejmě e-shop (Unuo. cz), a k tomu jsme ještě česká výroba, takže si myslím, že to dnes hodně nahrává e-shopům a českým výrobcům. Několikanásobně nám vzrostla poptávka po námi šitém oblečení. Minulý rok jsme v divizi šitého oblečení dvojnásobně vyrostli, takže to byla pecka. A z těch 70 lidí mi tu v jednu chvíli zůstali 4. A teď víte, že máte dvojnásobný brat, že je to paráda a že jsou to lidé, co u vás nakupují poprvé, protože to vám prozradí Google Analytics. A říkáte si: Teď mám možnost ty lidi zlomit, ty, co měli stále nějakou obavu nebo strach z nákupu dětského oblečení přes e-shopy. Teď mám možnost je převést na svou stranu. A jsme tu 4. Takže to byla také sranda. Byla tu spousta brigádníků. Naštěstí máme naši aplikaci Picki, která je „blbuvzdorná“. Díky této apce jsme zvládli zboží vyexpedovat, a dokonce i bez chyb. Byli tady kuchaři, číšníci, učitelky mateřských škol, děti našich zaměstnanců, zkrátka kdo mohl, expedoval zboží. Zázrak, že jsme měli chybovost asi 0,2 %. Stále nechápu, jak se to podařilo.
Co se týče dodávek zboží; jste závislí na čínských dodávkách nebo podobně? Ovlivnila současná doba nějak dodavatelský řetězec?
Já jsem to dnes říkala děvčatům u oběda, jak je dobře, že jsem kultivovaná hysterka. Když jsem se totiž poprvé dozvěděla, že něco podobného v Číně řádí, tak jsme nakoupili dopředu několik tun materiálu, protože jinak bychom se tady už dávno nejspíš klouzali.
Považujete sama sebe za cílevědomou?
Upřímně si to o sobě ani nemyslím. Což je možná nejlepší předpoklad se co nejdříve zbláznit. Moje babička vždy říkala: „Správná hospodyňka není nikdy spokojená.“ A my jsme si říkali, že je blázen. V některých ohledech byla trošku blázen. A to jsem celá já. Když něco uděláme, tak jsou všichni nadšení, ale jediná Plemlová řekne: „No, mohlo to být trošku lepší.“ Jsem kritická. A to je ten cíl, dělat věci lépe. Věřím, že ve chvíli, kdy uděláte nějakou věc dobře, tak nastala ta pravá chvíle udělat ji ještě lépe.
Spousta lidí si myslí, že když začnou podnikat, tak budou mít krásnou dílnu (šít oblečky ve Vašem případě) a lidé je budou nosit na rukou a vše bude růžové a krásné. Ve Vašem případě je krásné vidět, že je to hlavně o počítání a zodpovědnosti. Kolik hodin denně spíte?
Zhruba 4. Když jsme si pořídili štěně, tak se doba spánku ještě zkrátila. Takže aby toho nebylo málo, tak když už všechny děti spí, tak je tu ještě štěně. Většinou zhodnotím, že už nemá smysl spát, tak jdu pracovat. Možná proto start mého podnikání byl takový raketový, protože jsem si vždy říkala: „Za půl hodiny se vzbudí to druhé dítě, tak jdu ještě něco udělat.“
Máte nějaký podnikatelský vzor?
Já si myslím, že to dělal výborně Tomáš Baťa, který ve své továrně měl u lidí podle mě veliký respekt, tedy podle toho, co jsem o něm četla. Můj dědeček, kterého jsem osobně nikdy nepoznala, byl tajemníkem Tomáše Bati. Zároveň Baťa vládl neskutečně tvrdou rukou, ale i k těm posledním zaměstnancům byl neuvěřitelně laskavý. Dokázal „cukrovat“ a s nadsázkou „bičovat“ na správných místech tak, aby ta firma mohla pěkně a stabilně růst.
Tomáš Baťa byl i známý efektivitou práce a automatizací procesů. Je třeba i toto pro Vás inspirace?
Za to mě kolegové hodně „nenávidí“. Říkám jim například: „Když to budeš dávat doleva, tak to pak musíš dvakrát otočit doprava, tak si to dej, prosím tě, rovnou doprostřed.“ A tak dále. My tedy máme něco, co zná asi každý výrobní podnik. Normy. Já je i reviduju, například kolik jsme měli spotřebovat materiálu matematicky a kolik jsme spotřebovali reálně. Pak tyto normy koreluju. A cílem všech děvčat, která pracují ve výrobě, a to znamená třeba konstruktérů nebo vedoucího výroby, je ty normy natahovat a mým cílem je naopak je smršťovat. Docela to hlídám. Koupili jsme automatický stůl na stříhání asi za 2,5 milionu, nějaké roboty tady máme.
Tomáš Baťa prý dával svým zaměstnancům po obědě asi hodinu pauzu, aby si odpočinuli. Jak to chodí u Vás?
Tomáš Baťa to měl vždycky vymyšlené výborně. Hlavně to uměl udělat tak, aby byly vždy spokojené obě dvě strany. Když jsme začínali a byli jsme nadšený startup 5 lidí, tak jsme šli do práce i soboty a neděle, samozřejmě do večera a do noci. Teď už to takhle pochopitelně nedělají všichni, jen malý okruh lidí. Jak firma rostla a bobtnala, tak ne každý s námi toto tempo vydržel, i když valná část zaměstnanců ano. Už je to vlastně přerod ve větší firmu. Spousta lidí nemá ráda slovo startup, jiná spousta nemá ráda slovo korporát, tyto dvě skupiny se stále dohadují jako slepice a vejce. Pravda je taková, že každá mince musí mít dvě strany, aby se s ní dalo platit. Takže já se snažím tu mít nastavená pravidla a jasné procesy jako v korporátu, a přitom zůstat pružní jako ve startupu. Taková malá vlastní osobní schizofrenie.
Čtete nějaké knihy?
Já vůbec nečtu. Jsem dyslektik, takže já než něco přelouskám, tak je to skutečně strašné. Ale hodně poslouchám audioknihy a rozhovory. V podstatě asi není den, že bych si nepustila nějaký workshop nebo něco obdobného. Myslím, že každý týden se něco nového naučím, od grafiky po stříhání videí. Ale vůbec nečtu beletrii. Říkám si, že to, co já si žiju, je dost barvité a nepotřebuji asi žít příběh ještě někoho jiného. Už takhle to stačí.
Petra se v rozvoru zmiňuje, že začínající podnikatelé nepočítají. Proto připravila kurz finančního řízení, ve kterém se dělí o své zkušenosti z podnikání. Kurz si můžete zakoupit kliknutím zde. Výtěžek z prodeje poputuje na dobročinné účely.