V předchozím článku jsme se seznámili s příběhem Martina Ditmara, který jednoho dne naskočil do rozjetého vlaku s názvem Kariéra a nebyl schopen vystoupit. Stačilo opravdu málo a za své vyčerpání mohl zaplatit cenu nejvyšší. Nyní se podíváme na zkušenosti JIŘÍHO HALOUSKA, zakladatele softwarové společnosti IRESOFT. I Jiří si prošel velkou životní změnou a dnes svou roli ve firmě chápe jako pozici někoho, jehož úkolem je pečovat o nadšení lidí v týmu.
Co Jiřímu pomáhá zvládat svou roli nejlépe, jak umí, a jak udržuje vnitřní plamen, je tématem dalšího článku.
Práce s vnitřní energií
Když se pozorněji podíváte na lidi okolo sebe, poznáte, kolik energie v sobě mají. Na jedněch možná spatříte, jak úplně sálají, vyzařují energii, usmívají se, chodí vzpřímeně, div u toho netančí. Jejich entuziasmus je až nakažlivý. Po setkání s takovým člověkem sami pookřejete, protože na vás kousek té energie přeskočil. U jiných zase můžete pozorovat ztrhaný a unavený výraz ve tváři, jako by nesli na svých bedrech tíhu světa. Sice se navenek snaží tvářit, že to zvládají, ale nejspíš se drží jen pevnou vůlí. Moc energie v nich nezůstává a vy si říkáte, jak dlouho to asi vydrží. Pokud jste dostatečně empatičtí, tak po setkání s takovým člověkem můžete mít pocit, že i vám trochu energie ubylo.
Rozdíl je v tom, jak každý z nás dokáže pracovat se svojí vnitřní energií. A v jakém módu udržitelnosti fungujeme. Vyhoření je pak stav, kdy nám dojde životní šťáva, kdy všechno palivo vyhoří a už není co pálit. Můžeme si to jednoduše představit tak, že jsme jako nabitá baterka, nebo ještě lépe akumulátor. Na jednu stranu neustále odčerpáváme energii tím, že pracujeme, snažíme se naplnit očekávání lidí okolo sebe, ale i přísná očekávání od nás samotných, snažíme se někým stát, vše v životě stihnout a taky trochu běžet ten krysí závod. Na druhou stranu se potřebujeme neustále dobíjet, abychom měli odkud brát. Dobíjet se můžeme buď nárazově, nebo opakovaně. Je spousta aktivit, které nás krátkodobě dobíjí, jako třeba jít na skvělý večírek, dát si tabulku čokolády nebo třeba vyrazit na letní dovolenou k moři. Existují také aktivity dlouhodobější, které nás budou dobíjet průběžně: například když pracujeme na něčem smysluplném, když se dostáváme do flow, když zažíváme zdravé vztahy s ostatními nebo třeba když prožíváme vděčnost.
Každý máme jiné osvědčené způsoby, které nám fungují. Klíčová otázka je, jestli je naše práce s energií udržitelná a jestli minimálně tolik energie, kolik vydáváme, umíme bez problémů průběžně dobíjet. Lidé, kteří dobíjí energie víc, než kolik vydávají, pak ze sebe vyzařují radost a entuziasmus. Pro ostatní jsou sice trochu podezřelí, protože vypadají, jako by „na něčem jeli“. Nicméně právě u nich můžeme najít recept na jejich životní optimismus. Moje okolí mě za takového člověka považuje, tak se s vámi rád podělím, co dělám možná trochu jinak, a to jak v osobním životě, tak ve firemním prostředí.
Čas na zastavení
Abychom vůbec tušili, jak jsme na tom s vlastní energií, je potřeba se naučit dělat checkpointy. Je to stejné, jako když chcete zjistit, jak máte nabitou baterku. Zmáčknete tlačítko a dozvíte se, jak jste na tom. Důležité je neptat se svého ega a mysli, protože ty si jedou svůj příběh o dokonalosti, bezchybnosti a důležitosti. Potřebujeme se zeptat svého já, své identity. Na chvíli se zastavím, vystoupím ze svých rolí, ztiším mysl a jen pozoruji. Stačí mi k tomu, abych byl na chvíli sám a mohl si dovolit být sám se sebou. Sednu si, zavřu oči, nadechnu se, vydechnu a zadržím dech. Po několika opakováních se zklidním. Vystoupím ze své mysli a sleduji sám sebe. Jako byste se sami na sebe dívali z výšky několika metrů, a přitom jste se dívali na „jiného člověka“. Nechali jste ego tam, jste odpojeni, jste v roli pozorovatele a zvídavě se ptáte. Kolik energie a síly má tamta osoba? Netrápí se? Nebolí ji něco? Jak dlouho asi vydrží jet současným tempem? Žije udržitelně ať už ve vztahu k sobě, nebo i ke svému okolí? Jakého člověka tam před sebou vidíte? Tento checkpoint nemusí trvat dlouho. Jde o pocit. Funguje mi to jako důležitý indikátor a zpětná vazba, jestli není potřeba v mém životě něco upravit, než by bylo příliš pozdě.
Rychlé vybíjení
Když si identifikujete, že vám dochází energie, můžete začít zkoumat, jak jste se do tohoto stavu dostali. Sám jsem si u sebe objevil několik nezdravých přístupů, které mě opakovaně vedly k silným úbytkům energie. Když tyto postoje a návyky začnete měnit, uvidíte, že vám bude zůstávat více energie. Je to, jako když vyměníte klasickou 100W žárovku za 10W LEDkové světlo.
Teror příležitostí
Je to nenápadné, plíživé. A najednou zjistíte, že toho máte až nad hlavu a už to nezvládáte. Jak se to mohlo stát? Děláte na něčem, a najednou se objeví skvělá příležitost, která na první pohled vypadá v souladu. Řeknete si: Jasně, když už to dělám, tak udělám i tohle, protože to dává smysl a nechci to dodělávat a pak se k tomu vracet, navíc už jsem to stejně dlouho chtěl. Jedna drobná odbočka, druhá odbočka, třetí odbočka… Neustále odbíháte z cesty jako pes, který se nadchne pro každý podnět. Začne se to pomalu, ale jistě nabalovat a postupně se vám rozšiřuje záběr toho, co řešíte. Najednou z toho je moloch, do kterého byste se od začátku nepouštěli. Pak jste buď paralyzováni a začnete prokrastinovat, nebo zatnete zuby a vydáte se kompletně z veškeré energie.
Představte si takovou situaci z osobního života. Chcete postavit zahradní domek. V průběhu stavby se objeví neodolatelná příležitost koupit výhodně nádrž na vodu. Tak si řeknete, že když už stejně stavíte, tak uděláte i nádrž, alespoň lépe využijete vodu ze střechy stavěného domku. Máte vykopáno, pokládáte do jámy nádrž, bavíte se o tom s kolegy v práci a dojde vám, že by bylo fajn tam dotáhnout i vodu ze střechy domu. Tak objednáte i okapy a rovnou se pustíte do tohoto podružného projektu. Jenže když už jste na střeše, přijde manželka, která se vás zeptá, proč rovnou nevyměníte tu starou střechu. Přeci teď neuděláte jen okapy, když o výměně střechy se bavíte už pár let. Ze zahradního domku je najednou projekt větší, než jste vůbec chtěli. Asi si řeknete, že se to dalo lépe naplánovat, ale příležitosti a nápady se objevují v průběhu a častokrát vznikají od dalších lidí okolo vás. Jeví se jako nevyužité příležitosti. Najdou si vás a záleží jen na tom, jak se k nim v tu chvíli postavíte. Začíná to většinou větou: „Když už…, tak…“
Říkám tomu teror příležitostí. Jednoduše nedokážete odmítat nabalující se úkoly a příležitosti, které potkáváte po cestě, až dojdete do stavu, že všechny své závazky nemůžete zvládnout. Jak z toho ven? Když znám své ANO, pak umím říkat NE. Když vím, čeho chci dosáhnout a proč, pak si za tím jdu. Už dopředu počítám s tím, že mě po cestě budou potkávat lákadla, aby mě svedla z cesty. Není to o tom nenaslouchat a mít klapky na očích. Každý nápad je fajn vyslechnout, porovnat s původním záměrem, odhadnout jeho složitost a přínos a vyhodnotit. Ale pokud by to mělo zásadně prodloužit dosažení výsledku, tak je za mě v pořádku říct NE. Jeden z agilních přístupů říká: Pojďme s minimem energie udělat něco, co již přináší hodnotu, a pak to můžeme dál vylepšovat. Na tomto přístupu je krásné, že šetříte energii, vidíte za sebou brzy výsledky a získáváte zpětnou vazbu před dalším vylepšováním.
To dáme
Tento bod souvisí s předešlým. Tentokrát to ale nejsou nevyužité příležitosti, ale naivní optimismus. Každý jsme součástí okruhu lidí, se kterými spolupracujeme. A tito kolegové od nás něco potřebují, protože mají své priority. Vypadá to jako drobnost, tak to neodmítnete, ale určitě už jste slyšeli průpovídku, že „tisíckrát nic umořilo osla“. Najednou zjistíte, že děláte na dvaceti různých úkolech a už nevíte, kam dřív skočit. Do toho potřebujete dělat i svou normální práci. Přijde pocit sklíčenosti, frustrace a snažíte se to dohánět tím, že práci věnujete víc a víc času na úkor osobního života. Postupně vám začnou docházet síly a vy nevíte, jak z toho ven.
Víte, jak to poznáte? Kdybyste si udělali výše zmíněný checkpoint, tak byste zjistili, že už teď nejste OK. A přesto na další potřebu svého kolegy reagujete se zaťatými zuby větou: „To dáme.“ Nechcete přeci působit v roli nespolupracujícího, neochotného nebo neschopného. Problém je buď v tom, že se neumíte ozvat a říct NE, nebo jste naivní optimista. Nedokážete odhadnout svoji mentální kapacitu, nemáte přehled, kolik toho řešíte, a z minulosti jste si nevytvořili zdravou zkušenost, na jaké úrovni jsou vaše dovednosti. Ať tak, nebo onak, je potřeba si přiznat, že si za to může každý sám. Pokud máte pocit, že za to můžou ostatní, pak se nacházíte v roli oběti a odevzdáváte svůj život do rukou ostatních. Tento přístup není pro vás užitečný.
Kudy vede cesta ven? Potřebujete jako tým i jako jednotlivec vědět, na čem pracujete a k čemu jste se zavázali. Ideální je to mít i ve vizuální podobě, ke které se můžete vracet. Díky tomu se můžete vždy lépe rozhodovat, jestli nový úkol přijmete, nebo otevřete diskuzi a vyměníte jej za jiný. Život je přece o prioritách. Byť to často a rádi schováváme za větu „Nemám čas“, tak pravdou je, že času máme všichni stejně – 24 hodin za den. Jen máme každý jinak nastavené priority. Až znovu budete někomu říkat, že nemáte čas, zkuste si místo toho říct větu, že máte jinak nastavené priority. Zní to divně, ale touto větou se posunete z role oběti, která je vláčena okolnostmi, do role tvůrce, který s tím může něco udělat.
Celé je to o nastavení priorit. Říká se, že kdo má více než 5 priorit, nemá žádnou. A co je vlastně to nejdůležitější? To si musíte umět zodpovědět sami nebo se na tom umět shodnout v rámci týmu. Když si seřadíte úkoly a projekty podle priorit, pak nevyhnutelně dojdete k bodu, že někde budete muset udělat tlustou čáru a říct si: Toto nad čarou zvládnu a zaměřuji na to pozornost a toto pod čarou vědomě odkládám a vím proč. Je fajn si udržovat tzv. backlog, tedy seznam dobrých nápadů, ze kterých budete vybírat ve chvíli, kdy něco nad čarou dokončíte. A pokud přijde nečekaná věc, ať už z repertoáru teroru příležitostí, nebo s tím přichází nadšený kolega, tak ještě než řeknete větu „To dáme“ a bezhlavě to přijmete, zamyslete se, jestli to spadá nad čáru vašich (a týmových) priorit, nebo pod ní. Protože pokud to je nad čárou, pak je legitimní otázka, za co to můžete vyměnit.
Chci to dokonale
Měl jsem rád, když byly věci dokonalé, protože moje ego si s tím spojovalo moji vlastní hodnotu. Díky tomu jsem byl ochotný věnovat velké množství energie do něčeho, co jsem ve finále poznal jenom já, nebo lépe řečeno můj Soudce v hlavě, který mi říkal, jestli je to už dost dobré. Pak jsem začal pozorovat, že mé okolí není schopno rozpoznat rozdíl. Všímali si toho jen další puntičkáři a perfekcionisté, kteří to dokázali ocenit, ale valná většina lidí nepoznala rozdíl. Došel jsem si k tomu, že i zde platí Paretovo pravidlo, tedy že s 20 % energie dosáhnete 80 % výsledku. To kolikrát úplně stačí na to, abyste si ověřili, jestli jdete správnou cestou. Pak můžete dál vylepšovat, pokud to bude dávat smysl. Ale připravovat něco na 100 % zároveň znamená, že spálíte 80 % energie na finální doladění posledních 20 % výsledku. To je ta energie věnovaná dotahování do posledního a nejjemnějšího detailu. Co kdyby… Klíčová otázka pro vaši efektivitu je: Kdy to bude dost dobré a jak to poznáme? Nemluvím o tom, že je v pořádku věci odfláknout. Snažím se říct, že existuje hranice, kdy už je to pro příjemce hodnoty dost dobré i přesto, že váš hlas v hlavě říká, že nikoliv. Tam začíná energie, kterou můžete jednoduše ušetřit.
Jak vlastně poznáme správnou míru kvality a dobrého výsledku? Není nic jednoduššího než si před samotným úkolem vyjasnit očekávání, co je dostatečně dobrý výsledek. Pak všechny strany očekávají to samé a vy zjistíte, že neděláte zbytečnou práci. Možná totiž na vaši práci naváže někdo jiný, kdo to dotáhne. Další z agilních principů říká, abyste už v průběhu tvorby ověřovali s kolegou nebo zákazníkem (příjemcem hodnoty), jestli jdete správným směrem. V principu se snažíte o jediné – minimalizovat plýtvání energie na něco, co je zbytečné. A co je zbytečné, si raději ověřím u druhé strany, než že bych se řídil tím, co mi našeptává můj vnitřní hlas. Ten je častokrát nějakým pozůstatkem z našeho dětství, kdy jsme si řekli, že nás ostatní budou mít rádi jen tehdy, pokud budeme dokonalí.
Jak efektivně dobíjet
Probrali jsme několik nezdravých přístupů, které mohou vést k plýtvání s vaší životní energií. První krok byl o tom, jak efektivněji s energií hospodařit. Druhý krok je pak zaměřit se na to, jak energii průběžně generovat. Možná vás zklamu, ale nebudu zde psát o tom, že je potřeba ležet na pláži a nic nedělat, abyste dobili baterky. Vím, že to je častá metoda mnoha lidí a že se na ten moment těší v průběhu celého roku. Pak jste tam, uteče to jako voda a zase začíná ta nutná smutná část života, kdy východiskem je opět další dovolená. Není lepší přistupovat k životu už v průběhu tak, aby dovolená byla zpestřením, nikoliv záchranným kruhem?
Od každého trochu
Tajemství udržitelnosti je za mě skryto ve slově harmonie. Žít vyrovnaně – trochu spát, trochu pracovat, trochu být s rodinou, trochu mít čas na své koníčky, trochu být se svými kamarády, trochu se učit, trochu se bavit, trochu sportovat, trochu meditovat… Došel jsem si k tomu, že pokud jsou věci v harmonii, tak jsou udržitelné. Osciluji neustále okolo středobodu a snažím se ideálně vyhýbat extrémům. Extrémy nejsou vhodné, protože v tu chvíli se vychýlíte a je jen otázkou času, než se vám to zhroutí jako domeček z karet. Na druhou stranu je celou dobu fajn experimentovat, co se stane, když přidáte něčeho o trochu více. Je vám v tom lépe? Je to dlouhodobě udržitelné? Pokud si jako svoji největší prioritu nastavíte práci, pak se vám po čase nejspíš začne rozpadat jiná část vašeho života, možná osobní vztah s partnerem, možná neuvidíte vyrůstat své děti. Určitě ve svém okolí najdete takové případy. Stejně tak když se vaše děti stanou středobodem vesmíru a vy po dvaceti letech zjistíte, že váš vztah s partnerem je prázdný. Nebo jste cvičili naposledy ve škole a pak se divíte, že vás bolí záda nebo se zadýcháte při chůzi do schodů. Nepodcenili jste něco? Dnešní doba je hektická a očekávání od každého z nás jsou velmi vysoká. Zvládnout v tom balancovat je bezesporu velmi náročné. Přesto je na každém z nás, abychom se během života stali mistry harmonie. Cesta je cíl.
To důležité, co nespěchá, dávejte na první místo
Určitě se shodneme, že cvičit, zdravě jíst, dostatečně spát, věnovat se osobnímu a duchovnímu rozvoji či pečovat o sebe jsou zdraví prospěšné aktivity. Teoreticky to víme. Jen na ně nemáme čas. Ale pojďme to říct správně – jen jim nedáváme dostatečnou prioritu a dostaly se u nás „pod čáru“ pozornosti. Určitě bychom se jim rádi věnovali, ale teď to prostě nejde. Jenže ono je pořád něco, proč to nejde, a roky plynou. Nalijme si čistého vína – kdo z nás má ve svém životě napevno ukotvené, že se těmto činnostem pravidelně věnuje? Že jim dává vysokou prioritu, a kdyby je vynechal, tak se to po čase začne negativně projevovat? Typicky jsou to právě tyto důležité aktivity, které však nespěchají, a ty jako první upozadíme, když se nám toho v životě hodně nakupí. Vymlouváme se, že máme moc práce, že tlačí zákazník nebo šéf, že teď máme malé děti, že stavíme dům… A péči o sebe sama odkládáme na… na někdy. Pak se ale nemůžeme divit, když nám po nějaké době začne docházet energie. S autem jezdíme do servisu pravidelně, ale máme čas na údržbu sebe sama? Neprojeví se to hned. Zpětná vazba začne přicházet až s odstupem. Znám to, protože jsem kvůli samé práci a budování firmy upozadil sám sebe na dobrých 8 let poté, co jsem dokončil vysokou školu. Doháněl jsem to na dovolených. Až pak mi došlo, že sice jsem v jedné oblasti úspěšný, ale že si to vybírá daň v jiných oblastech. Všechno, co není udržitelné, nás stejně jednou dožene.
Když se podíváte do vašeho kalendáře, předpokládám, že je plný. Tedy pokud si nějaký kalendář vedete. Řeknu vám jedno tajemství – ten kalendář byl původně zcela prázdný. Schválně to zkuste: Vytvořte si nový účet na Googlu a spusťte si kalendář. Vidíte? Je prázdný. A jste to vy, kdo umožňuje, aby se vám tam věci naplánovaly. Nikdo jiný. A jsme zase u priorit a u toho, umět říct NE. Pokud je pro mě důležité pravidelně cvičit, tak si tyto aktivity naplánuji a označím je vysokou prioritou. Navykl jsem si chodit cvičit s trenérem a mám to jako opakující se událost od šesti ráno třikrát týdně. Bez trenéra mi to nefungovalo, ale jakmile je někdo, kdo na vás čeká, tak je to vlastně jako jakýkoliv další meeting. Pokud vám dává smysl se v životě rozvíjet a nebýt po roce na stejném místě, pak si do kalendáře vyblokujte dny v měsíci, které věnujete učení. Ne práci, ne rodině, ale učení. Za poslední roky jsem si vytvořil návyk mít v každém měsíci 1–2 dny, kdy nepracuji, a místo toho „brousím pilu“. V posledních letech jsem se velmi věnoval studiu MBA, MSc a teď DBA. Nejde mi o tituly, ale o to, že je to pro mě pravidelný prostor, kdy se můžu rozvíjet. Když se ohlédnu zpátky, můžu říct, že ten jeden den měsíčně během posledních osmi let vedl k tomu, že jsem se zásadně posunul? Rozhodně. Byl by nějaký zásadní rozdíl, kdybych ty dny věnoval práci? O tom pochybuji. A tak bych mohl pokračovat s každou aktivitou, kterou považujete za důležitou, ale doposud jste jí nedávali dostatečnou prioritu. Pak už si jen stačí říct, kde je hranice, kterou chcete věnovat rodině a dětem, přes co nejede vlak. A zbytek života máte na práci. Když se na to podíváte z nadhledu, je to pro vás udržitelné? Vyzkoušejte to a pak drobnými krůčky vylaďujte, dokud během pár let nenajdete svůj harmonický důlek, ve kterém máte čas tak akorát na vše, co je pro vás důležité.
Omezit lapače pozornosti
Při zamyšlení nad svým typickým dnem možná zjistíte, že množství času věnujete Facebooku či Instagramu, sledování Netflixu, hraní počítačových her, koukání na televizi a podobným odpočinkovým aktivitám. Kdybyste si během týdne zaznamenávali, kolik času tomu věnujete, možná budete nemile překvapeni. Nechci hodnotit, jestli je to dobré nebo špatné, zkrátka doba nám toto nabízí. Lákadel a lapačů pozornosti je okolo nás tolik, že se těžko ignorují. Vím, jak je to návykové, pustit si jeden díl seriálu a pak namísto jednoho jich zhlédnout rovnou pět v řadě. Dělají to chytře, chtějí naši pozornost. Podstatné podle mě na tom je, abych to měl v harmonii se zbytkem důležitých věcí. Jinými slovy, když zvládnu mít v životě ty důležité a podstatné věci včetně cvičení, osobního rozvoje, spánku aj. a ještě mám prostor navíc, tak si můžu vybrat, jestli se odreaguji u knížky, zajdu na film nebo si zahraju nějakou hru. I na odreagování je potřeba mít vyhrazený čas. Pokud ale tyto aktivity z kategorie „nikam mě neposouvají“ tvoří většinu mého času mimo práci, pak tady přede mnou leží velká příležitost.
Závěr
Každý jsme strůjce svého štěstí. A taky správce své baterky životní energie. Základem je umět vnímat sebe sama, protože pak rozpoznáte, že váš trend není do budoucna udržitelný. V tu chvíli s tím můžete začít něco dělat. Buď si to umíte zařídit sami, změníte své postoje, seřadíte si priority a některým aktivitám řeknete NE, nebo se častokrát stačí jen ozvat. Uvidíte, že ve svém okolí máte lidi, kteří vám rádi pomůžou, abyste nad svým životem získali opět nadhled.