Vážím si každé zpětné vazby od čtenářů tohoto magazínu i posluchačů podcastu Myšlením na vrchol. Jednou z nejvěrnějších posluchaček podcastu je MARIE MUSIOLKOVÁ. Na první pohled křehká dáma, ovšem uvnitř žena plná pozitivní energie a nadšení. Zpětné vazby od Marie si nesmírně vážím, a to především proto, že mi nepíše jen děkovné zprávy, ale především ty konstruktivně kritické, které mě samotného posouvají v tvorbě zase o kousek dál. Baví mě její přístup k životu, ke vzdělání i osobnímu růstu. Smysl života našla ve vzdělávání lidí a dnes působí na ČZU v Praze. Většina lidí, které znám, vidí za prací učitele život plný stereotypů. Marie Musiolková však pro nás může být inspirací právě v tom, že ke každé profesi lze přistupovat s nadšením a elánem, když víme, jak na to. A kde čerpá energii a nadšení právě Marie, se dozvíte v jejím příběhu.
Jednoho večera jsem napsala své nejlepší kamarádce: „Ahoj Katko, potřebuju poradit. Napadlo by Tě, čím můžu ostatní inspirovat? Já vůbec netuším!“ A Katka obratem odpověděla: „To je jednoduché: svým nadšením pro věc, udržením optimismu, cílevědomostí a odhodláním pořád se něco učit, jako že se dokopeš něco dělat… Celá jsi úplně neobvyklá a inspirativní!“ Hm, no vida, a přitom já sama si připadám naprosto obyčejná. I když pár zajímavějších detailů by se možná našlo.
Tak jako každý správný superhrdina i já mám za sebou „těžké dětství“ – rozvod rodičů, několikeré dlouhodobé hospitalizace maminky, spousta stěhování, nejistota, kde budeme, špatná finanční situace… Nicméně vždy, když už to vypadalo, že je vše úplně ztraceno, se stal „zázrak“ a vše dobře dopadlo, obvykle tedy za přispění dalších lidí, kterým na tom záleželo, i když nemuselo. Toto mě provázelo i později během studií, kdy se vše opakovalo jako přes kopírák – v nouzi nejvyšší se objevil někdo, kdo mě podržel či popostrčil, a nakonec vše vyšlo. Jsem prostě klikař.
Ve škole mi to vždycky šlo bez větší námahy, na osmiletý gympl jsem nechtěla, ale zároveň jsem neměla odvahu ten test vyplnit schválně špatně. Začátky byly těžké, z miláčka paní učitelky, z Marušky, se přes jedny velké prázdniny stala Marie, které učitelé vykali, což v jedenácti letech a v neznámém kolektivu nebylo vůbec příjemné. Díky kroužku jsem se mohla rozvíjet v mé největší zálibě, kterou byla a stále je příroda, zvířata a rostliny. Chtěla jsem vědět všechno a ideálně hned. Naprosto mě nabíjelo, když jsem se dozvěděla něco nového. Nejraději jsem prostě jen žasla, jak je vše úchvatné, komplexní a jak všechno souvisí se vším. Většinu knih, které jsem si půjčila z knihovny, tvořily encyklopedie. Kolik aktovek jsem kvůli nim odrovnala, už ani nespočítám.
Vždy jsem v sobě měla nějaký kompas, který mě bezpečně vedl za mými cíli – úspěch v biologické olympiádě, přijetí na univerzitu, získání řidičského oprávnění, mezinárodní certifikát z angličtiny, úspěšné ukončení studií ve všech stupních. Vždy jsem intuitivně vycítila, do čeho se zapojit, co mi může dát nějakou zkušenost, co mi může třeba do budoucna pomoct. Sama ze své vůle jsem se začala učit psát všemi deseti a mohu říct, že to je to nejlepší, co jsem se kdy naučila! Nebylo to vůbec snadné, trvalo to dva roky a stálo to hodně nervů, ale někde v hloubi jsem věděla, že to za to stojí. Kromě kompasu mi v mém snažení výrazně pomáhá vrozený perfekcionismus a „uvzatost“, jak tuto vlastnost pojmenoval můj školitel – když si něco umanu, tak mi to nikdo nerozmluví a jdu si za tím.
V rámci doktorátu jsme povinně museli vést výuku. Jelikož mojí nejoblíbenější hrou, když jsem byla malá, byla hra na školu, a navíc jsem od maturity doučovala matematiku, nebyl to pro mě problém a spíš jsem si to užívala a pochopila, že to je to, co mě naplňuje a baví – když můžu předat něco z toho, co sama umím, ostatním a nějak je tímto posunout. Ten pocit, že jsem někomu pomohla, že jsem někomu mohla být užitečná, ten mě pohání jako raketové palivo. Zároveň jsem se snažila ke studentům přistupovat jako k parťákům, a ne z pozice moci, s větou „To ale máte vědět!“. Tento přístup se mi vyplatil a studenti moji výuku vždy hodnotili velice pozitivně. Po škole jsem nastoupila do farmaceutické firmy na pozici asistentky, ale po roce bylo jasné, že mi chybí „děcka“ a že musím zpátky do školy, což se nakonec povedlo a aktuálně působím na České zemědělské univerzitě.
Jaký je můj přístup k životu? Předně vždy vše dělám tak, jak nejlépe dovedu – když už něco dělám, tak to dělám pořádně a poctivě, a pokud to jde, tak udělám o maličko víc, než bylo požadováno. S tím se pojí to, že dodržuji, co slíbím, a zadaný termín je pro mě něco jako neporušitelný slib (fanoušci Harryho Pottera ví, oč jde). Nicméně toto vše dělám tak nějak přirozeně, nemusím se k tomu nutit, spíše bych se cítila nepříjemně, pokud bych to takto nedělala. Také nevydržím sedět na místě, pořád se musí něco dít, pořád něco vymýšlím a zkouším nové věci (např. v současné době vyplňuji kaligrafickou písanku), což mi dodává velkou porci energie do dalších aktivit. Dále se snažím pořád vzdělávat. Jsem takový věčný student, 25 let ve škole mi nestačilo, a tak při každé vhodné příležitosti poslouchám vzdělávací kurzy na jednom vzdělávacím portálu (a musím říct, že to je asi úplně nejlepší zaměstnanecký benefit, jaký pro mě mohli vymyslet). Jednak mě to baví a zajímá a jednak člověk nikdy neví, kdy se mu nějaký certifikát může hodit a otevřít nějaké dveře. Jako své dvě nejsilnější vlastnosti vnímám schopnost přijímat příležitosti (neboli nebát se říct ano) a zároveň schopnost hájit své hranice (neboli nebát se říct ne, pokud je to už moc). Vždy si vyhodnotím pro a proti a ve velkém procentu případů jednoduše řeknu: „Jo, jdeme do toho!“ A musím říct, že tento přístup dává mému životu pestrost a barvy.
Před několika lety jsem hltala články Petra Casanovy na First Classu, které mi hodně pomáhaly, a to i přesto, že jsem neřešila žádné vztahové problémy. Časem jsem se ale těchto témat nasytila a sondovala, co by se dalo sledovat dál. First Class měl sesterskou stránku Business Leaders, tam ale psali jen o podnikání. „No, já podnikatel nejsem a nebudu, takže nezájem.“ Nicméně došlo k tomu, že se obsah této stránky docela radikálně a rychle proměnil z čistě byznysových témat na témata osobního rozvoje. A to už bylo něco jiného a pro mě mnohem zajímavějšího! Od ledna 2020 pravidelně sleduji Lukášovy podcasty, v loňském roce jsem sledovala dokonce i vysílání Byznys rána s Davidem Kolářem – bylo moc fajn slyšet Lukáše a Davida, jak si povídají na různá témata, i když jsem kolikrát neměla čím přispět do diskuze. Díky nim bylo pondělní dopoledne výrazně příjemnější. A když Lukáš přišel s tím, že bude vydávat časopis, to bylo radosti! Za mě je to opravdu unikátní časopis, a to hlavně proto, že tam jsou k jednotlivým článkům otázky k zamyšlení, což vede k úplně jinému dopadu na čtenáře (pokud to tedy budou vyplňovat). Musím se přiznat, že si na časopis neumím najít tolik času, kolik bych chtěla, ale ono to zase bude tak, že jakmile budu něco řešit, tak si to vytáhnu a najdu v tom odpověď.
Tématem aktuálního vydání časopisu je „Jak si udržet nadšení pro práci“. Hodně mi pomáhá, když vidím ve svém úsilí nějaký smysl, tedy když vím, že si studenti z výuky odnesli něco, co neznali, neuměli, a teď to znají a umí. Také mi vyhovuje to, že dopředu vím, co mě v daný den čeká. Plánuji si práci za pomoci diáře, což je můj neodmyslitelný pomocník od maturitního ročníku. Neumím si představit jít do práce a nevědět, co budu ten den dělat, to by pro mě byl velký stres. Netvrdím, že každý den vyjde podle plánů. To by snad ani nešlo, a navíc by to byla nuda, ale mít základní rámec je pro mě velmi důležité. Také je pro mě nutné vnímat své tělo – když jsem unavená, tak si odpočinu a nejdu přes sílu, protože ty výsledky pak stejně nestojí za nic. Velkou porci nadšení mi dává těšení se, ať už na procházku, na oslavu s rodinou, nebo na to, že se uvidím s kamarády. S postupujícími roky si víc a víc uvědomuji, jak je důležité mít kolem sebe ty správné lidi, proto se snažím udržovat vztahy, ať už se spolužáky, nebo s kolegy z bývalé práce či univerzity. Taková setkání mi vždy dodají obrovskou porci energie, ze které čerpám několik dalších týdnů.
Na závěr svého povídání bych ráda zmínila jeden z nejsilnějších momentů mého života, který mě hodně zformoval. Bude to znít jako na motivy filmu „Pošli to dál“, ale opravdu to tak bylo a byla to velmi silná chvíle. V jednom bodě mého doktorského studia to vše vypadalo opravdu beznadějně – roky naměřených dat, ale nikdo nevěděl, co s nimi, jak je přetavit ve výsledky, které bude možné publikovat v impaktovaném časopise. Když jsem chtěla napsat jednomu vědci, jehož odborný profil napovídal, že by mohl vědět, co s tím a jak dál, bylo mi to výslovně zakázáno (a já byla ještě tak nezkušená, že jsem si takové věci nechala rozmluvit). Ale co se nestalo. Tento pan vědec za mnou přišel na konferenci v italském Terstu s tím, že by se mnou chtěl mluvit, a dohodli jsme se, že za ním přijedu na jeho pracoviště do Francie. A opravdu mi během jednoho týdne poradil, nasměroval mě, a díky němu mé studium nakonec dopadlo se statusem „úspěšně ukončeno“. Vůbec se mi nemusel věnovat, vůbec mu na tom nemuselo záležet, ale záleželo. A když jsem mu děkovala za jeho čas s výzvou, ať mi řekne, co pro něj můžu udělat na oplátku, tak mi řekl: „Já nic nepotřebuji, ale až potkáš někoho, kdo bude potřebovat tvou pomoc, tak mu pomoz.“ A já se tím snažím řídit.