Na všechny životní situace lze pohlížet z různých úhlů pohledu. Jedna a ta samá věc může někoho vyvést z míry a dovést jej k agresi, vzteku, smutku nebo beznaději. Někoho jiného nechává ledově klidným a naopak je tento člověk (na té samé události) schopen vidět něco přínosného. První osobnost bychom mohli označit za pesimistu a tu druhou za optimistu. Mnoho lidí si myslí, že jsou nám tyto charakterové a osobnostní vlastnosti předem určeny. Někdo je dokonce názoru, že jsme optimistický či pesimistický pohled zdědili. Vlastně je na tom kus pravdy. Pohled na svět jsme skutečně převzali z prostředí, ve kterém jsme vyrůstali. To ovšem neznamená, že to není v našich silách změnit. Zakladatel pozitivní psychologie, Martin Seligman, nás naučí být optimistou bez ohledu na naši minulost.
Kamarád optimista
Když se řekne optimista, vždy si vzpomenu na kamaráda Víťu. Pracuje jako ředitel v pojišťovně, která prodává pouze životní pojistky. Co si budeme namlouvat, většina lidí nemá obchodníky s životním pojištěním příliš v oblibě a je to jeden z oborů, kde obchodníci nejčastěji slyší slovo NE. Víťa však ví, že je to normální, a nebere si žádné odmítnutí osobně. Když se s tímhle člověkem potkáte, nemůžete si nevšimnout, jak je hrdý na svou práci. Je schopen o ní vyprávět celé hodiny a posluchač během vyprávění získá lehce dojem, že je to snad ta nejlepší práce na světě. Většina lidí ovšem tuhle práci dělat nechce a je naopak opačného názoru.
Když jsem četl knihu Naučený optimismus od Martina Seligmana, překvapila mě kapitola, ve které popisuje své angažmá v pojišťovací společnosti MetLife. Mé překvapení bylo dvojnásobné po uvědomění, že pro stejnou firmu pracuje i přítel Víťa. Vedení pojišťovny si najalo Seligmana, aby jim pomohl objasnit důvod vysoké fluktuace obchodníků a současně vysledoval klíčové vlastnosti lidí, kteří mají předpoklady ve svém oboru vytrvat a uspět. Seligman během svého výzkumu došel k závěru, že lidé s optimistickým pohledem na svět mají násobně větší předpoklady u své práce vydržet a dosáhnout v ní skvělých výsledků. Výsledky těchto lidí jeho teorii jen potvrzovaly. Toto zjištění mi ujišťuje také zmíněný kamarád Víťa, kterého nemohu nazvat jinak než rozeným optimistou. Podle čeho ale takového rozeného optimistu poznat? Také na to se ve své práci zaměřil Martin Seligman.
„Otec pozitivní psychologie“ strávil desítky let výzkumem a snažil se zjistit, co je příčinou lidské deprese. Proč někteří lidé kráčí životem s úsměvem, ale jiní se hroutí už z maličkostí?
Odpověď je snadná, ti druzí nejsou optimisté. Optimismus a pesimismus rozeznáváme podle tzv. vysvětlujících stylů. Jedná se o způsob, podle kterého vysvětlujeme špatné události v našem životě. Podle Seligmana existují při pohledu na problémy tři charakteristické úhly pohledu, ve kterých se liší optimisté a pesimisté. Když si pročítám jednotlivé vysvětlující styly, vybavuje se mi několik historek, které jsem zažil s kamarádem Víťou. Každou z těchto nenápadných historek můžeme použít jako příklad ke konkrétnímu vysvětlovacímu stylu.
1. Optimisté vidí problémy jako dočasné, pesimisté jako trvalé
Jak se říká, každý extrém nám může škodit. A podobné to může být také s optimismem. Kamaráda Víťu bych si dovolil označit za vášnivého vinaře. Proto když mi nabídl, abychom společně vyrazili do městečka Bernkastel-Kues, v údolí řeky Mosely, ochutnat nějaké ty rýnské Ryzlinky, nemohl jsem odmítnout. Při cestě zpět jsme měli ve voze naloženo několik kartónů skvělého vína a najednou se nám při jízdě na německé dálnici začal od zadní nápravy ozývat nepříjemný zvuk a vibrace. Zcela přirozeně jsem znejistěl a nemohu říct, že bychom zrovna dodržovali doporučenou rychlost. Víťa však zůstal ledově klidným a jel dál, jako by se nic nedělo. Na chvilku jen ubral nohu z plynu a pak zase sešlápl pedál a uháněl dál. „Ty neslyšíš ten zvuk?“ zeptal jsem se dost nejistě a musím se přiznat, že jsem měl docela strach. „Slyším, ale auto bylo minulý týden v servisu, ta zadní náprava je komplet nová, to bude jen nějaká drobnost,“ odpověděl Víťa s ledovým klidem a jel dál, jako by se nic nedělo. Docela dlouho jsem ho musel přesvědčovat, aby zastavil na nejbližším odstavném parkovišti, abychom se raději podívali, zda není povolené kolo nebo něco podobného. Nakonec mým obavám vyhověl. Vše jsme zkontrolovali a konzultovali nepříjemné zvuky se servisem. Nakonec to byla opravdu jen nějaká banalita, která nás nijak neohrožovala, a mohli jsme pokračovat dál v jízdě. Sám sebe považuji za optimistu, ovšem v této situaci jsem byl jednoznačným pesimistou. Neznámý zvuk v neznámém autě mě vyvedl z míry a strach převzal vládu nad mým chováním. Víťa viděl problém jako dočasný a prakticky jej nenapadlo, že by se mohlo jednat o něco závažnějšího. Z jedné strany to můžeme vnímat jako krásný příklad vysvětlení špatné události optimistou, ovšem z druhé strany můžeme namítnout, že ani s optimismem se to nemá přehánět. Stále si totiž říkám, co kdyby to bylo něco vážnějšího?
2. Optimisté vidí problémy jako specifické pro danou situaci, pesimisté z nich dělají obecný případ
V posledních letech se profese finančních poradců a pojišťovacích makléřů doslova otřásly v základech. Tuto profesi už nemůže dělat každý, kdo si oblékne oblek a napíše na vizitku „pojišťovací agent“. Je potřeba získat akreditaci od ČNB a složit zkoušky pro distribuci a zajištění pojištění. Náročnost akreditace mnoho pojišťovacích makléřů a finančních poradců od této profese odradila. Pokud to však někdo s touto profesí myslí vážně, v žádném případě se zkouškám nevyhne. Nevyhnul se jim tedy ani Víťa. V době, kdy vyšel nový zákon v platnost, jsem slyšel mnoho různých názorů a často se mezi nimi objevovalo např.: „Zkoušky jsou příliš těžké, to nemohu zvládnout“ nebo „Bude nemožné sehnat nové lidi do týmu, protože se nikdo nebude chtít učit na těžké testy“. Všimněte si, prosím, že tito lidé se dívali na překážku v životě jako na obecný problém, který nemá řešení. Když jsem se potkal s kamarádem Víťou na obědě a zajímal se o jeho pohled, byl jeden z mála, který na tuto situaci koukal jinak. Víťa mi během oběda řekl: „Ty testy opravdu nejsou jednoduché. Dělám pojišťováka 25 let a daly mi zabrat. Ale naučit se na to dá, alespoň se ukáže, kdo to s naší profesí myslí vážně. Asi bude náročnější sehnat nové lidi do týmu, ale když jsem se to naučil já, tak to zvládne určitě i někdo další. Alespoň se oddělí zrno od plev.“ Tomu říkám typická reakce opravdového optimisty.
3. Optimisté vidí problémy jako externě způsobené, pesimisté obviňují sami sebe
Někdo by si mohl myslet, jak nám tento vysvětlující styl může pomoci k lepšímu životu? V seberozvojové literatuře se většinou dočtete, že je potřeba umět si přiznat vlastní chybu, abychom mohli jít v životě dál a udělat věci znovu a lépe. Tohle samozřejmě nebudu popírat. V tomto případě se jedná ovšem o to, jakým způsobem na naši konkrétní chybu pohlížíme. Je velký rozdíl, když řekneme např.: „Udělal jsem chybu, protože jsem neschopný a nešikovný“. Tímto pohledem nejenže pesimisticky obviňujeme sami sebe, ale ještě se na daný problém díváme jako na problém trvalý a obecný. Vlastně říkáme: „Jsem nešikovný a jiné to nebude“. Všímáte si už, jak si pesimisté svým vysvětlovacím stylem sami snižují sebevědomí? Takový přirozený optimista, jako je například Víťa, by mohl při jakékoliv životní chybě reagovat například takto: „Udělal jsem chybu, protože jsem neměl dostatek informací“. Nebo také: „Udělal jsem chybu, protože jsem věnoval málo přípravě a získávání dovedností“. Jednoduše řečeno, optimisté, při zjištění nějakého problému, jsou ve svém vysvětlovacím stylu schopni identifikovat problém někde jinde než sami v sobě. Zbytečně tak nesnižují své vlastní sebevědomí a sami sobě ukazují cestu, jak se mohou zlepšit. Pamatuji si například, jak mi kamarád Víťa vyprávěl, že ztratil jednoho velkého klienta. Když jsem se ho zeptal, co se přihodilo, odpověděl zcela jednoznačně jako opravdový optimista. „Je to jednoduché. Nevěnoval jsem mu dost času a myslel jsem si, že mám vyhráno. Asi byl někdo z konkurence pečlivější, ale já si myslím, že on nakonec stejně přijde, a pak už si dám více záležet.“
Upravte svůj styl
Možná jste právě identifikovali, že jste v některých případech spíš pesimistou, a napadá vás otázka: Jak to mohu změnit? Podle Martina Seligmana je možné každého naučit být optimistou a jednou z metod je osvojit si pozitivní vysvětlovací styl. Dejme tomu, že se například rozhodnete shodit nějaké to přebytečné kilo, ale při večírku s kamarády se neudržíte a sníte vše, co vidíte na stole. Jaké myšlenky se vám začnou honit hlavou? Jsou to právě tyto myšlenky, co vypovídají o vašem vysvětlovacím stylu. Lidé s negativním stylem více tíhnou k výčitkám a sebeobviňování. Zatímco optimisté jsou schopni negativní událost přijmout jako fakt a současně vidět řešení. „No, dneska večer se mi to s tou dietou nepovedlo, ale stát se to může. Zítra to bude lepší a za odměnu si půjdu ráno zacvičit.“
Optimistu samozřejmě rozeznáme nejen při špatných událostech. Opravdoví optimisté mají svůj specifický vysvětlovací styl také v situacích, kdy dosahují skvělých výsledků. V těchto případech je to opravdu jednoduché. Optimisté jsou při dosažení úspěchu schopni ocenit své úsilí a uznat svůj podíl na cestě za úspěchem. Zatímco pesimisté mají negativní vysvětlovací styl a při dosažení úspěchu přisluhují zásluhy svému prostředí a dalším externím okolnostem, nebo jen mluví o náhodě. Lidé, kteří však převzali zodpovědnost za svůj život, už vědí, že nic v životě není otázkou náhody a že záleží vždy na každém z nás, jakým způsobem na životní události pohlížíme. Proto pokud se chcete naučit být větším optimistou, zaměřte se na změnu svého vysvětlovacího stylu. Jakým způsobem vedete svůj vnitřní dialog při negativních a pozitivních událostech?