Již v úvodu tohoto vydání jsme si řekli, že talent není jediným předpokladem skvělých výsledků. Mnoho lidí dává talentu až příliš velkou váhu, ale mnohem důležitější než talent samotný jsou vášeň a vytrvalost, se kterými budeme talent násobit. To ovšem neznamená, že na talentu vůbec nezáleží. Někteří lidé získali během života přesvědčení, že nemají žádný talent, a s tímto nastavením proplouvají životem. Pravdou však je, že na zemi není bytosti bez talentu. Jsou jen lidé, kterým se nepodařilo svůj talent objevit, a tak bohužel nemohli probudit ani svou vášeň a nadšení, aby mohli dále svůj talent rozvíjet. Jak vnímat slovo talent, jak se talent tvoří a jak ho můžeme dále rozvíjet? To je tématem rubriky Umění sebekoučinku Mariana Jelínka.
1. fáze: Pochop talent
Než se začneme bavit o talentu jako takovém a hledat způsoby pro jeho objevování a následný rozvoj, tak bychom se měli nejprve pokusit definovat, co vlastně talent opravdu znamená. Celý svůj profesní život se pohybuji zejména ve sportovním prostředí a tam je talent definován různě. Dokonce není jednotná myšlenka, jak talent vlastně vnímat. Je třeba si uvědomit, že tu jsou jasné, neodiskutovatelné genetické determinanty, které souvisí například s velikostí a proporcí jednotlivých částí postavy, respektive se somatotypem, nebo procento rychlých svalových vláken a podobně. I tyto genetické predispozice někteří vnímají jako součást talentu. A pak jsou tu aspekty našeho subjektivního – vnitřního – světa, které lze také vnímat jako talent. Například jak se vyrovnává daný jedinec se stresem, s porážkou nebo třeba i jak rychle se učí nové pohybové dovednosti. Někteří sportovci se kličku nebo kop učí dva měsíce, jiný kluk to zvládne za čtrnáct dní. Ale oponenti opět říkají: „No jo, ale co když to není talentem, ale nastavením toho kluka. Když ho to baví, tak se učí rychleji. Když ne, tak mu jde učení pomaleji.“
Proto jiní autoři konstatují, že je talent obecně posuzován podle toho, jak se dítě k dané věci poprvé postaví. Dáte dítěti do ruky hokejku nebo tenisovou raketu, a už vidíte, jakým způsobem se k tomu dítě staví. A druhou součástí takto vnímaného talentu je právě ona rychlost učení. Jednoduše řečeno, talent lze vnímat jako rychlost výkonnostního růstu. U dětí jej můžeme poznat například podle toho, že daleko více absorbují a rychleji se učí nové věci. Samozřejmě to neplatí jen ve sportu, to samé můžeme vidět jak u muziky, učení se jazyka, tak u pohybu.
Ve sportovním prostředí je slovo talent velmi často skloňováno, a to už v útlém věku dětí. Ambiciózní rodiče, kteří touží mít doma vrcholového sportovce, si pokládají otázky typu: „Na co má mé dítě talent?“, „Jak odhalit a rozvíjet v mém dítěti talent pro nějaký konkrétní sport?“ nebo „Kdy je ten správný čas, aby mé dítě rozvíjelo svůj talent?“ Pravdou je, že pokud chceme být v určitých věcech opravdu na světové úrovni, tak to bez řízené rané specializace nejde. Současně bychom si ale měli uvědomit, že všeho moc škodí. Aneb jak řekl alchymista Paracelsus: „Jed není o látce, nýbrž o podávaném množství.“ Proto bychom si měli uvědomit, že pokud to budeme s prací na talentech našich dětí přehánět, můžeme napáchat více škody než užitku.
2. fáze: Získej emoční vazbu
Klíčem k rozvoji našich dětí, ale samozřejmě i nás samotných je prostředí, ve kterém tu danou aktivitu děláme. Někdo může mít například hokejový talent. Dáme mu do ruky hokejku a už vidíme, jakým způsobem se k tomu postavil. Ovšem ve chvíli, kdy kolem sebe má prostředí, které jeho subjektivní svět dusí, až ubíjí, tak z něho druhý Jaromír Jágr asi nebude. Podobně to vypadá, pokud by někdo začal hrát hokej v deseti letech a specializoval se na něj, tak to taky na světovou úroveň nejspíš nedotáhne. Ranou specializaci je nutné prostě respektovat, ale se zdravým rozumem. Určitě není nutné se v prenatálním vývoji soustředit na to, co má maminka dělat, aby jednou měla kluka s predispozicemi pro hokej.
Z pohybového hlediska existují různé druhy sportů, proto je důležité, o jaký sport jde. Například Roman Šebrle začal s desetibojem v šestnácti letech. Samozřejmě že měl sportovní základ už dříve, ale specializoval se až jako náctiletý. Ale je zaručeno, že hokejista nebo fotbalista, který by chtěl ve svém sportu dosáhnout úrovně jako Roman Šebrle, by neměl absolutně šanci. A tak bychom mohli pokračovat sport od sportu. Jinak lze vnímat ranou specializaci u volejbalu, basketbalu či gymnastiky. Je zkrátka hrozně důležité, jaký sport to je a kam chceme dojít.
Zdravý rozum souvisí i s tím, jak svůj talent rozvíjíme. Jestli převážně implicitně, či explicitně. Implicitní učení je charakteristické tím, že jedinec danou činnost dělá rád, ba dokonce lze říci, že s vášní, jednoduše ho aktivita baví a s chutí se k ní vrací. Pokud si například chce dítě na hřišti či zahradě kopat pět šest hodin na branku, tak proč bychom ho nenechali? Asi těžko mu řekneme: „Hele, budeš moc specializovaný, pojď také dělat něco jiného.“ To není úplně šťastné. Ale pokud to dítě dělá rádo hodinu a pak tatínek kluka nabádá: „Pojď ještě, pojď ještě, pojď ještě…“, tak už se dítě učí explicitně – z vnějšího popudu, impulzu. To už není implicitní dobrovolné učení s touhou, láskou a zábavou, ale už tam lze cítit určité prvky donucení, a to je zase úplně jiná písnička. Proto pokud někdo chce začít u dětí s ranou specializací, tak to nejdůležitější, co by měl hlídat, je emoční vazba k té činnosti, která, když je dobře vybudovaná, vytváří ty nejlepší podmínky pro implicitní učení. A to samé samozřejmě platí, pokud se chceme soustředit na rozvoj svých vlastních talentů.
Když něco máme rádi, tak to děláme nejen s chutí, ale cítíme například i jiný prvek únavy. Taková činnost často naopak energii dodává. Když dva dělají totéž, nedělají vždy totéž. Na dětech to můžeme pozorovat v jednom kuse, když se zapojí se zápalem (nebo bez něj) do nějaké hry. Ty se zápalem a zaujetím nemusí jíst ani pít, nemusí chodit na záchod, nevnímají zimu nebo únavu. A pokud je dítě v takovém stavu několik hodin, tak to rozhodně nemusí být na škodu. Samozřejmě že je nutné hlídat možné problémy související s přetížením, jako jsou například svalová dysbalance, správná výživa a samozřejmě i školní povinnosti. Jak jsem již zmínil, pořád bychom měli používat zdravý rozum.
V momentě, kdy se nám podaří získat, respektive vybudovat emoční vazbu k činnosti, máme už dnes naštěstí svobodnou volbu si zvolit a vybudovat takové prostředí, které nás bude v přirozeném rozvoji talentu podporovat. Pokud ovšem svůj talent neznáme a necítíme k žádné aktivitě emoční vazbu, nemůžeme očekávat, že za námi talent přiběhne v pohodlí křesla při sledování televize. Když člověk něco hledá, bez zkoušení a pokusů se neobejde. Ovšem jak se říká, kdo hledá, tak ten najde. Proto je při hledání talentů potřeba zkoušet nové věci. Neměli bychom ale očekávat, že emoční vazbu získáme hned při prvním pokusu. Potřebujeme si dát čas, vyzkoušet aktivitu několikrát a až následně sami retrospektivně posoudit, jak jsme se ve věci zlepšovali a jak moc nás činnost bavila. Při práci s dětmi to bývá mnohem jednodušší než u nás samotných. Děti dají brzy najevo svým chováním, zda vstupují do činnosti implicitně zaujaté, či nikoliv. A když se nám podaří emoční vazbu získat, probudíme tu nejsilnější emoci, která nám už nedovolí přestat. Tou emocí je vášeň.
3. fáze: Poznej pravou lásku
Vášeň, ta pravá vášeň, to je krásná emoce. Měli bychom začít uvědoměním, proč se vlastně říká, že láska je nejsilnější energií vesmíru. Láska je takhle vnímána v mnoha nejen filozofických spisech. Láska jako emoce má v sobě totiž sama o sobě obsažené implicitně limity. Když něco opravdu milujeme, tak se podle toho chováme. Když nás baví číst, tak se na tu činnost těšíme, vyhledáváme možnosti, kdy můžeme někam zalézt a číst si. Například láska k literatuře a ke knihám je to, co vlastně ovlivňuje naše chování, přirozeně udává limity, že chceme třeba dvě hodiny denně listovat v knihách. Tečka. Nikdo nás k tomu nenutí. Takže láska má v sobě obsaženy limity pro naše chování a pro naši pozornost.
Zatímco rozum, chcete-li myšlení, které je na rozdíl od emocí zpracováváno v jiné části mozku, takto implicitní a přirozené limity nemá. Rozum má zase tu vlastnost, že vede k pochopení. Já to chápu, ale neznamená to, že to budu dělat. Kdežto když něco miluju, tak to ve své podstatě znamená, že to budu dělat, že se podle toho budu chovat. Samozřejmě pokud k tomu mám podmínky. Čímž se znovu vracíme k prostředí, vnějším podmínkám, jakémusi přirozenému omezení. Znamená to, že rozum vede k pochopení věci, ale až emoce nás vede k akci. Proto je vášeň z tohoto pohledu tak důležitá. A vášní bychom mohli seřadit z hlediska intenzity hodně. Můžeme být málo vášniví, nebo zase hodně vášniví, nebo z podhledu času krátkodobě, nebo dlouhodobě. Krátkodobou vášeň vnímáme jako potěšení a dlouhodobou jako radost.
S vášní k něčemu se nenarodíme. Ta se postupem života tvoří díky podmínkám, ve kterých vyrůstáme. Vidíte, a znovu jsme u prostředí. Jestli si někdo myslí, že vášeň ke kriketu v Indii nebo v Pákistánu je z důvodu, že se tam rodí děti, které mají k tomuto sportu vášeň, tak je na omylu. Je to proto, že tam na vás kriket padá ze všech různých směrů. Jdete kolem školního hřiště – hrají kriket. Díváte se na televizi – nejznámější a nejbohatší sportovci jsou hráči kriketu. Procházíte kolem veřejného hřiště v nějaké vesnici – tam nehrají fotbal, ale kriket. A pokud v takových podmínkách vyrůstám, tak mě to zákonitě ovlivňuje a vášeň ke kriketu se může projevit. Takhle lze vnímat i nás či Kanadu jako hokejové země nebo Brazílii jako zemi zaslíbenou fotbalu.
Nejen z tohoto důvodu velmi záleží, v jakých podmínkách žijeme, v jakých vyrůstají naše děti. Díky tomu přeci vznikají určité emoční konotace, respektive vášeň k té či oné činnosti. Pokud dítě bude vyrůstat v rodině, kde má určitou hodnotu vzdělání (hodně se o tom diskutuje od snídaně k obědu, o víkendu), tak je velký předpoklad, že toto dítě bude mít pozitivní vztah ke vzdělání. A pokud bude vyrůstat v podmínkách úplně jiných, bude mít, bohužel, emoční vazbu i k těm negativním věcem. To je druhá strana mince toho, na co často zapomínáme. Láska sice je nejsilnější energií ve vesmíru, potažmo vášeň, ale musíme si uvědomit, k čemu. Protože láska může být také snadno tou nejsilnější energií, ale k negativním věcem. A to je nebezpečné.
Když máme vášeň k něčemu, co hodnotově nezapadá do toho či onoho kontextu, tak bohužel, ona je taky tak silná. Vášeň (a emoce nevyjímaje) je ve své podstatě slepá. Proto máme mít rozum, hodnotový řád, který ji správně nasměruje. Proto vášeň ano, ale k čemu? Pokud budeme provokovat a vzbuzovat vášeň k negativním věcem, pokud děti budou vyrůstat v prostředí, kde se na to neklade důraz, pak to může mít své následky v podobě nezdravě se vyvíjející společnosti – vulgarita a agrese se stává normou, empatie a soucit se ztrácí, touha po úspěchu za každou cenu se stává přirozenou. Člověk pak nemá s lecčím problém, třeba s překročením etických norem. To vše je problém, který je podceňován například i v tom, že si neuvědomujeme, jak obrovsky důležité je hlídat podmínky, ve kterých vyrůstáme, ve kterých vychováváme své děti, ale samozřejmě i podmínky a prostředí, do kterých se sami rozhodujeme pravidelně vstupovat. Všechny tyto podmínky mají vliv na naše subjektivní světy, tím pádem i na hledání a rozvoj našich talentů.
Líbí se vám myšlenky Mariana Jelínka a chcete zjistit ještě více o talentu a motivaci dětí nebo sebe samotných? Pak se vám jistě bude líbit online kurz, který Marian zpracoval pro Sportmentor.cz. Více o kurzu zjistíte po kliknutí zde. V rámci kurzu zjistíte:
- Jak dítě motivovat a vést, když se mu zrovna nedaří
- Jak dosáhnout toho, aby děti sport opravdu bavil
- Jak správným způsobem znásobit dopad tréninku
- Jak v dětech posílit disciplínu a sebevědomí