Mysl každého z nás někdy byla a ve většině případů stále ještě je obětí manipulace. Už během dětství s námi rodiče a učitelé manipulovali, aby nás dovedli k poslušnosti nebo spolupráci. Nyní není důležité hodnotit, zda se jednalo o zdravou, či nezdravou formu manipulace, stačí si jen uvědomit, jaké následky měla na způsob myšlení a kvalitu našich životů. Kdo žije ve zdravém prostředí, kde je neustále podporován druhými lidmi k růstu, získává i zdravé sebevědomí a věří, že může dokázat cokoliv. Tito lidé VĚŘÍ, ŽE MOHOU… Kdo neměl takové štěstí a žije v prostředí, jež sráží lidské sebevědomí, a neustále poslouchá, že něco možné není, také uvěří. Tito lidé VĚŘÍ, ŽE NEMOHOU…
Jak funguje náš systém víry již v rubrice Sobělídrem vysvětlil Petr Štěpánek a jaké dopady na lidské myšlení má prostředí, ve kterém se člověk nachází, jsme si mohli všimnout v navazujícím příběhu Martiny Latíkové. Neslyšící lidé často VĚŘÍ, ŽE NEMOHOU být v životě šťastní. Odmalička byli vedeni k přesvědčení, že jsou jiní a že lidé s handicapem nikdy nemohou žít plnohodnotný a naplněný život jako lidé bez něj. Když si Martina četla příběh Jima Stovalla v knize Myšlením k Bohatství: Odkaz & Dědictví, uvědomila si, že se její klienti jen stali oběťmi manipulace jejich prostředí.
Někdy je složité uvěřit, že by věci mohly být jinak. Když někdo vyrůstá v prostředí, kde je mu jeho handicap neustále předkládán jako důvod k neúspěchu, jednoduše uvěří, že tomu tak je. Nemá sebemenší pochyby. Příběh Jima Stovalla inspiroval Martinu natolik, že se rozhodla přesvědčit své klienty ze světa neslyšících o opaku. Rozhodla se jim ukázat, že žijí život ve lži a že každý na světě, bez ohledu na minulost, rasu, handicap nebo prostředí původu, se může vzepřít manipulaci a rozhodnout se UVĚŘIT, ŽE MŮŽE.
Myšlenky slepého spisovatele Jima Stovalla jsou již čtenářům FC Workshopu dobře známy. Jeho myšlenkou končíme každé vydání. V minulém čísle Cestou vnitřní síly jsme si také představili tzv. Zlatý seznam, který mu již od dětství pomáhá praktikovat a prožívat vděčnost. Jim vyrůstal ve zdravém prostředí. Měl své sny a věřil, že jich může dosáhnout. Když mu lékaři diagnostikovali vážné onemocnění, jehož následky přinesou do konce jeho života tmu, začal pochybovat a začal věřit, že nemůže. Jaký je celý příběh Jima Stovalla? Jaká životní situace mu připomněla, že bez ohledu na situaci a životní překážky se vždy každý může vzepřít sebemanipulaci a věřit, že může? I to je sepsáno v knize Myšlením k bohatství: Odkaz & Dědictví v Jimově příběhu. Tento příběh se stal impulsem pro Martinu Latíkovou a jsem přesvědčen, že bude inspirací také pro naše čtenáře. Proto, se souhlasem vydavatele, přinášíme kompletní příběh Jima Stovalla, a to přesně tak jak je sepsán ve zmiňované knize. Snad i čtenářům pomůže uvěřit, že každý, kdo chce, tak může…
„Jime, nejsme si jistí proč a nevíme kdy, ale určitě víme, že jednoho dne budeš úplně slepý. A neexistuje nic, co proti tomu můžeme udělat.“
Chlapec se díval zmateně z jednoho doktora na druhého, ale všichni tři specialisté jen vážně přikyvovali. Srdce se mu sevřelo úzkostí. Toho dne byl donucen smířit se s krutou skutečností, že život, který tolik miloval, se navždy změní. Jeho osudem bude žít ve tmě. Bylo mu čerstvě sedmnáct let.
Jako teenager byl Jim slibný v několika sportech a trenéři mu věstili slavnou budoucnost. Sám snil o tom, že bude hrát ofenzivního tackla v americkém fotbalu za špičkové Dallas Cowboys z NFL. S výškou 193 centimetrů a váhou 118 kilogramů věděl, že tělesné požadavky na tuto pozici splňuje.
V průběhu rutinní lékařské prohlídky pro sportovce mu pak ale diagnostikovali vzácnou zrakovou anomálii. Nejen že byl prohlášen za nezpůsobilého pro americký fotbal, ale taky strávil 11 měsíců běháním po doktorech a nemocnicích, kde podstupoval nejrůznější testy, aby se zjistilo, co přesně je špatně. Doktoři mu nakonec vysvětlili, že jeho zrak jednoduše není dostatečně ostrý pro sport, který si vybral. Jediným zápisem do zdravotní karty Jimovi navždy zavřeli dveře do NFL. Jeho první reakcí bylo zatvrzelé odmítání reality – předstíral, že nikdy takovou zprávu nedostal. Chtěl hrát, měl sen a bojoval o něj, ale brzy nato mu, jak předpověděli lékaři, zrak začal opravdu slábnout. Jeho mysl zaplavila beznaděj. Přemítal o tom, co vše možná nikdy neuvidí – tvář své ženy, pokud vůbec nějakou někdy bude mít; narození dětí, které by spolu mohli mít; úsměv své mámy; východ a západ slunce… a s každou další položkou na seznamu padal ke dnu. Nemohl s tím nic udělat, jeho osud nešel změnit. Bylo jen jediné místo, kam se mohl obrátit.
Už od nepaměti chodil se svou rodinou každý týden do kostela. Bylo to více ze zvyku než z víry. Jedno nedělní ráno ho ale po probuzení přepadly strach a úzkost tak silné, že si v zoufalství v slzách klekl rychle vedle postele, zhluboka se nadechl, zavřel oči a nahlas pronesl: „Bože, pokud tam někde opravdu jsi, dej mi prosím do konce tohoto dne znamení, že mám pořád pro co žít. Prosím…“ Pak se odmlčel, ruce nechal stále sepnuté, hlavu skloněnou a v mysli soustředil veškerou svou víru v pronesenou modlitbu.
Ten den se v jeho rodném městě Tulse v Oklahomě odpoledne konala oblíbená společenská událost – celostátní jarmark. Něco Jimovi říkalo, že se tam má vydat. V jednom z pavilonů se pořádala sportovní exhibice olympijských atletů, kteří se tam sjeli hned z několika států. Na ceduli před halou stálo, že své schopnosti a talenty dnes v hale předvedou silní gymnasté, obratní překážkáři a mocní vzpěrači. „Vzpírání!“ vykřikl v duchu Jim – on má sílu i statnost a nepotřebuje ostrý zrak! V Jimovi přeskočila jiskra naděje – možná, že jeho atletická kariéra přece jen ještě neskončila!
Po exhibici opustil atletickou halu a s dobrým pocitem vykročil směrem k dalšímu pavilonu. U vstupu si všiml velké cedule s pozvánkou na koncert zdarma s Rayem. Ray? Žádného neznám, pomyslel si. Uvnitř zatím nikdo nebyl, a tak přešel dopředu a sedl si do úplně první řady. Přemýšlel o tom, jak bude slepý, trochu se ještě modlil, těšil se představou vzpírání a stýskal si nad tím, jak opuštěný život povede. Aréna se mezitím začala plnit. Všichni kolem něj byli u vytržení z toho, že uvidí na vlastní oči Raye. V Jimovi narůstala zvědavost a zvláštní pocit, že ho do toho pavilonu něco vyššího dovedlo. Konečně zaduněl hlas: „Dámy a pánové, přivítejte, prosím, na pódiu jedinečného a velkého Raye Charlese!“ A diváci stáli a byli k neutišení. Na pódium vkročil slavný slepý muzikant a zastavil se ani ne 4 metry před Jimovým sedadlem. Jim s otevřenou pusou pozoroval druhého muže, kterého potkal ten stejný osud. Publikum Raye milovalo a v Jimovi se probudila druhá vlna naděje toho dne. To, že sám bude žít ve tmě, ještě neznamená, že by jednou nemohl být světlem pro druhé.
S obnovenou dávkou optimismu se rozhodl, že po střední škole půjde na vysokou. Jednoho dne poblíž univerzitního kampusu objevil školu pro slepé děti a hlavou mu probleskl nápad se tam zajít podívat. Vešel dovnitř a bez váhání se zeptal jednoho učitele, jestli by tam mohl chodit pomáhat jako asistent. Učitel se na něj zkoumavě podíval a odpověděl: „Pokud to myslíš vážně, tak tady máme jednoho kluka, se kterým můžeš pracovat. Ale pokud to nemyslíš vážně, tak se otoč na podpatku a už se sem nevracej.“
„A co bych ho měl naučit?“ ignoroval Jim učitelovu poznámku.
„Christopher má 4 roky. Je úplně slepý a má spoustu dalších fyzických omezení. Nikdy se už víc nenaučí, nevyroste a ani se dál nevyvine, než jak už je. Jeho vývoj zamrzl. Tvůj úkol bude držet ho zticha a stranou, aby neodváděl pozornost ostatních dětí. Také musíš hlídat, aby měl pořád zavázané boty a nepřibližoval se ke schodům, aby nespadl a nezranil se.“
Jimovi se učitelův přístup nelíbil, ale rozuměl, proč ho má, a tak souhlasil. Při prvním setkání si ihned všiml, že Christopher je podstatně menší než ostatní děti jeho věku. Byl znevýhodněný mezi znevýhodněnými, a to Jima motivovalo, aby mu pomáhal ještě víc. Před koncem výuky chlapci řekl: „Mladý muži, před tím, než odtud odejdu – a nezáleží na tom, kolik dní, týdnů nebo měsíců to vezme –, se přinejmenším naučíš si sám zavázat boty a vyjít do schodů.“
„Ale já nemůžu,“ odpověděl vylekaně Christopher.
„Ale můžeš,“ ujistil ho Jim.
„Nemůžu!“
„Můžeš.“
Tato výměna pokračovala i další den, ale oba si pevně stáli za svým. Chlapec nakonec povolil a Jim ho každé odpoledne po přednáškách navštěvoval ve škole pro nevidomé a učil ho vázat si tkaničky a lézt do schodů. Vlastní zrak mu přitom slábl.
Za několik měsíců přišel den, kterého se Jim bál nejvíc. Když se ráno probudil, zjistil, že se jeho zrak přes noc výrazně zhoršil. Snažil se nahmatat vypínač, ale ani po rozsvícení neviděl o nic lépe. Samostatné fungování bylo pro Jima nesmírně těžké, do všeho narážel, vše mu padalo. Slova v učebnicích rozeznával jen stěží, a to měl oči nalepené přímo u stránky. To odpoledne opatrně došel do kanceláře školy pro nevidomé a oznámil zaměstnancům, že toto bude jeho poslední den u nich. „Musím nechat vysoké a ani tady nemůžu už dál pomáhat. Už to nezvládám,“ řekl jim.
Ředitel se na Jima díval, pak se naklonil, ukázal za něj a odpověděl: „Tak to jděte vysvětlit jemu.“
Jim se otočil a zbytkem zraku spatřil na chodbě před kanceláří sedět malého Christophera, kterého ten den rodiče přivezli dříve než obvykle a už tam na Jima čekal. Chlapec slyšel celý rozhovor. Jim za ním přišel, poklekl, dal mu ruku na rameno a soucitně pověděl: „Přeji ti, Christophere, vše dobré ve tvém životě a bylo mi ctí ti pomáhat, ale odcházím z vysoké školy i odtud, protože už dál nemůžu.“
„Ano, můžeš,“ řekl náhle Christopher.
„Ne, nemůžu,“ odpověděl Jim.
„Ano, můžeš.“
„Ne, nemůžu.“
Jim se pokoušel chlapci vysvětlit, proč je tahle situace jiná – jenomže s každým dalším slovem, které řekl, se začal víc a víc cítit jako pokrytec, který se odmítal chovat podle rady, kterou sám Christopherovi kladl na srdce už několik měsíců. V hlavě mu proběhlo: Buď přestaň tomu děcku lhát, nebo se zvedni, přestaň se litovat a něco se svým životem udělej.
Chvíli o tom přemýšlel a pak došel k závěru. „Víš co, Christophere? Máš pravdu. Existují v životě věci, které si zaslouží naše maximální úsilí – ať je to zdánlivě malý úkol jako zavázat si tkaničky, vyšplhat do schodů, nebo vystudovat vysokou školu.“ Podíval se na chlapce a dodal: „Dál tvrdě pracuj a já ti slibuji, že tu s tebou každý den budu, abych ti pomáhal.“
O tři roky později skončil Jim vysokou se dvěma tituly – z psychologie a sociologie – a s vyznamenáním. V tom stejném týdnu s posledním zbytkem zraku viděl Christophera, jak vylezl po schodech tři patra, nahoře si sedl na poslední schod a rozvázal a znovu si zavázal tkaničky na obou botách. Byla to jedna z posledních věcí, které kdy viděl, a jedno z největších ponaučení, kterých se mu dostalo. Zatímco si utíral slzy, uvědomil si, že: „Nezáleží na tom, jaký sen kdo v sobě máme, odpověď vždy bude – Ano, můžeš!“
Všichni jeho kamarádi z vysoké dostali nabídky zaměstnání z veletrhu práce, který různé korporace uspořádaly na kampusu. Jim ale nenašel jedinou společnost, která by byla ochotná najmout si začínajícího vzpěrače předurčeného ke slepotě. Když se vrátil domů, řekl svému tátovi, že uvažuje nad možností začít svůj vlastní byznys. „Pokud mě nikdo jiný nezaměstná, zaměstnám sám sebe já.“
Otec chvíli mlčel a pak odpověděl: „Přijď zítra znovu, Jime, něco ti chci dát.“ Jim byl překvapený a domníval se, že ho táta možná finančně podpoří.
Příštího dne se posadili na verandě před domem a otec po chvíli navázal na rozhovor z předchozího dne: „Slíbil jsem ti, Jime, že ti něco dám. Vlastně ti dám hned dvě věci,“ začal. „Zaprvé ti dám jistotu, že pokud uspěješ, bude to jen a pouze tvoje zásluha, protože já ti nepřispěju ani cent.“
„Dobře, tati, a co je ta druhá věc?“ zeptal se překvapeně Jim a doufal v něco trochu hmatatelnějšího.
„Pokud chceš mít vlastní byznys, pomoct ti neumím, protože jsem ho nikdy sám neměl. Znám ale jednoho postaršího úspěšného člověka, který laskavě souhlasil s tím, že tě bude mentorovat. Jmenuje se Lee Braxton.“
Následujícího dne se Jim vydal k domu starého pana Braxtona. Vůbec netušil, že mu jejich setkání změní život. Lee Braxton vychodil jen šest tříd základní školy, přesto byl schopný během velké hospodářské krize – největšího ekonomického propadu ve světové historii – vydělat 10 milionů dolarů. Od té doby skoro celé své bohatství rozdal na dobročinnost.
„Dokážeš číst?“ zeptal se ho pan Braxton.
„Ano, ale je to pro mě velmi náročné.“
„Dobře,“ řekl pan Braxton a přisunul mu k rukám na stole výtisk knihy Myšlením k bohatství. „Přečti si ji a pak přijď znovu.“
Jim se vrátil o týden později a pan Braxton si ho přezkoušel. Po tuctu otázek a tuctu nejistých odpovědí řekl: „Jime, to nestačí. Přijď, až ji doopravdy pochopíš a budeš znát.“
Příští týden se Jim vrátil, ale tentokrát už byl schopný své znalosti knihy Myšlením k bohatství náležitě předvést. Studoval ji dnem i nocí, dělal si výpisky, podtrhával a hlasitě opakoval klíčové poučky. Pan Braxton se na něj usmál a souhlasil, že ho bude mentorovat.
Od té doby se s Lee-em často potkávali a vedli dlouhé konverzace o principech Myšlením k bohatství. Až mnohem později Jim zjistil, že jeho mentor, Lee Braxton, byl nejlepším přítelem Napoleona Hilla a že přednesl smuteční řeč na jeho pohřbu.
Tato setkání pomohla Jimovi pochopit, že i když naprosto jistě oslepne, to jediné, nad čím má ve skutečnosti moc, jsou jeho vlastní myšlenky. Pokud by dokázal mít kontrolu nad svými myšlenkami, mohl by mít život, jaký by si sám zvolil. Často si s Lee-em povídali také o jedné konkrétní frázi: V každém nezdaru a nepřízni se ukrývá semínko stejného nebo většího požehnání.
„To, že úplně oslepnu, tedy musí znamenat, že mám někde velkou výhodu,“ řekl Jim svému mentorovi.
„Máš pravdu,“ odpověděl Lee. „Ale jen tehdy, pokud najdeš konkrétní a praktickou cestu, jak proměnit svou slepotu v odpovídající přínos světu.“
S novým přísunem inspirace začal Jim docházet na podpůrná setkání pro slepé a zrakově postižené. Uvědomil si, že není sám, i když se tak často cítil, a zjistil, že více než 13 milionů lidí ve Spojených státech sdílí jeho postižení, nemluvě o dalších stovkách milionů lidí kolem celého světa.
Jedno odpoledne seděl doma a z čiré nudy vložil do videopřehrávače kazetu s nějakým filmem. I když nic neviděl, byl schopný sledovat děj na základě rozhovorů mezi jednotlivými postavami. V jedné scéně ale náhle zazněl zvuk výstřelu a pískot kol rychle odjíždějícího auta. Bez zraku však neměl Jim nejmenší tušení, kdo byl zastřelen, a v ději se ztratil. Frustrovaně vytáhl kazetu z přehrávače a vrátil na polici. „Někdo by s tím měl něco udělat,“ zabrblal si.
Na dalším podpůrném setkání pro nevidomé se podělil o svou zkušenost s kamarádkou Kathy Harperovou, která byla také slepá. Posteskl si nad tím, že už se dál nemůžou dívat na filmy ani na televizní programy, a pak dodal: „Pokud by někdo přidal mezi dialogy hlas vypravěče, který by popsal, co se právě na obrazovce děje, slepí lidé by měli přístup k celému světu televizní zábavy.“
„Kdy to uděláme?“ odpověděla mu na to Kathy.
„Uděláme co? A kdo ‚my‘? O čem to mluvíš?!“
„Aha… Já myslela, že s tím chceš doopravdy něco udělat,“ povzdechla si. „Nevěděla jsem, že o tom jen tak mluvíš.“ Jima její věta doslova probrala.
Následující měsíce začali nápad vážně promýšlet a přitom se dali do práce – snažili se dozvědět co nejvíce o technickém procesu výroby filmu, setkávali se se zástupci televizních společností a vytvářeli distribuční systém. Pak v roce 1988 založili společnost Narrative Television Network (NTN), která natáčela k televizním pořadům dodatečnou audio stopu vypravěče, který popisoval děj na obrazovce.
O 18 měsíců později obdržela jejich společnost NTN cenu Emmy za svou pionýrskou práci ve zpřístupňování filmů, televize a vzdělávacích programů zrakově postiženým lidem. Jejich programy byly také uvedeny do škol po celé zemi, aby pomohly zrakově postiženým studentům mít přístup ke stejným videím a nahrávkám, jako měli jejich spolužáci.
Jim začal dostávat pozvánky, aby přednášel po celém světě. Lidé chtěli slyšet jeho příběh, chtěli, aby se podělil o svou moudrost a poselství naděje. V průběhu jednoho turné se ho jeho spoluřečníci Dr. Denis Waitley a Dr. Robert Schuller zeptali, proč o svých zkušenostech ještě nenapsal knihu. Jim se nechal inspirovat a o rok později vydal svou první knihu You Don’t Have to be Blind to See (Nemusíte být slepí, abyste uviděli).
Do dnešního dne Jim Stovall napsal přes 40 knih, včetně světového bestselleru, románu The Ultimate Gift (12 podmínek k dědictví; Ten nejvyšší dar), podle kterého filmové studio 20th Century Fox v roce 2006 natočilo celovečerní film. Ve své atletické kariéře vzpěrače se stal dvakrát národním šampionem a v roce 1980 se kvalifikoval na olympijské hry. V roce 2000 byl zvolen Mezinárodním humanitárním pracovníkem roku, čímž se jako držitel tohoto vyznamenání připojil k osobnostem jako Jimmy Carter, Nancy Reaganová nebo Matka Tereza, kteří jej získali před ním.
Malý Christopher zemřel ve věku sedmi let – ve stejném roce, kdy se naučil zavázat si boty a vyjít do schodů. Jim nikdy nezapomněl, jak ho malý chlapec inspiroval, a i nadále zůstává v kontaktu s jeho rodinou. Vzpomínku na Christophera udržuje naživu tím, že sdílí pozoruhodný příběh o jejich přátelství s lidmi kolem celého světa. Kathy Harperová zemřela v roce 2003. Její obraz visí na čestném místě na ústředí NTN.
Jim dnes stále žije v rodné Tulse se svou manželkou Crystal, se kterou se poznali na univerzitě, vykonává funkci prezidenta společnosti NTN, která má dneska více než 1 200 pořadů a přidružených televizních stanic po celém světě. Poslední film, na jehož vzniku se podílel, byl natočen podle knihy, která mu změnila život – jmenuje se Myšlením k bohatství.
„Velké sny, které leží hluboko uvnitř vašeho srdce, by vám nebyly dány, pokud byste nebyli schopni jich dosáhnout,“ vzkazuje Jim všem.