Období posledních dvou let si pro celou společnost připravilo velkou zkoušku v podobě tlaku na náš vnitřní svět. Nejprve společnost zásahla covidová pandemie a nyní, když už jsme se pomalu začali radovat a těšit na lepší zítřky, eskaloval vojenský konflikt na Ukrajině. Na lidi v moderní společnosti je to za krátkou dobu velká porce silných informací, které se na ně valí ze všech stran. Ať otevřeme jakýkoliv mediální prostor, jakoukoliv sociální síť, tak tyto informace působí na náš vnitřní svět. Podobné situace nás snadno uvalí do pocitů obav nebo bezmoci a lusknutím prstu vysají všechny rezervoáry naší energie. Jak neztratit energii v takové době, ustát tlak a pochopit své emoce? Na to jsme se zeptali psychologa PETRA PACHERA.
Jak se bránit vyčerpání a ztrátě energie v současné sobě, když nás nikdo neučil pracovat s tak velkým návalem negativních informací?
Řeknu velice nepopulární odpověď. Můžeme si za to sami. Mnoho lidí si rádo postěžuje, že je nikdo nenaučil pracovat se svým vnitřním světem. Do jisté míry je naprosto legitimní, když od člověka slyším: „Mně to nikdo nenaučil.“ Míra končí někde kolem šestnáctého roku života, až se scelí identita a je uzavřena hormonální změna spojená s adolescentním obdobím. Pak už je to jen v našich rukách. Rodiče poté stejně jen dělají doporučující aktivity, protože pětadvacetiletý syn, který má po vysoké škole, kterou si sám vybral, nebo mu je sedmadvacet a už má třetí vysokou školu (ty první dvě pokaždé v prvním ročníku skončil a teď už konečně dostudoval), už nemůže říct, že ho to nikdo nenaučil. Dokážu porozumět tomu, že to do té doby neopečoval. Ale dospěl do tohoto věku proto, aby když už to předtím nezvládl, tak za to má vzít zodpovědnost nyní.
To bychom potom mohli přijít a říct (s nadsázkou): „Hele, mně doteď nikdo nekoupil vlastní tryskáč. A to mě tak štve…“ To asi ne, že? Když tryskáč chceš, tak si na něj vydělej. Rodiče mají ve výchově určité kapacity. Ale když mi je pětadvacet, měl bych být kompetentní na to, říct si: OK, rodiče dali, co mohli. A teď je to na mně. Taky kvůli tomu jsem si vybral tu školu nebo jsem v devatenácti letech skončil na učňáku a teď si jdu udělat živnostenské oprávnění a jdu montovat trubky. Zkrátka v určité chvíli nemůžu říkat, že mě někdo něco nenaučil. Musím se sám sebe ptát: Od koho se to naučím?
Obzvlášť v dnešní době, když existují filmy, které točí excelentní hollywoodští herci o tom, v jak zprofanované a dezinformační době žijeme. Filmy, kde vidíme, jak dělají z negativních informací ironii… Už není zdravé čekat dál, abychom si uvědomili, že jenom my rozhodujeme, co do sebe za vjemy necháme vstoupit. A pokud nasáváme bulvární deníky nebo informační zóny, o kterých ani nevíme, zda jsou pravdivé, ale žijeme v nich a necháme je ovlivňovat a programovat náš život, tak je to potom jedno, jestli je to covidová doba nebo konflikt na Ukrajině. Pořád bude nějaký problém, který necháme, aby se nás dotýkal a třeba nás omezoval, či snad i zraňoval.
Pamatuji si člověka, se kterým jsem se dříve setkával (po nějaké době, kdy se setkávání s ním vždy odehrávala totožně, jsem se rozhodl setkávání ukončit), a on byl neustále sklíčený. Protože kdykoliv přečetl někde nějaký novinový titulek, tak si řekl například: „No, ve Vietnamu je prasečí chřipka… při troše dobré vůle ji máme za tři týdny tady.“ Neustále byl sklíčen tím, co se kdekoliv ve světě odehrálo, a neřešil, jestli je to pravda, nebo ne. Jestli to náhodou není hoax vytvořený v té dané oblasti. My sami jsme zodpovědní za to, jak se cítíme, my sami si produkujeme emoce, s nimiž žijeme, my je cítíme. A dokonce jsme zodpovědní i za to, co tím způsobujeme ostatním. Pokud jsme vlastní vnímání emocí zanedbali, tak jsme to my sami, kdo jim musí čelit.
Takže bych všem těm lidem řekl: „Vyberte si naprosto svobodně ze dvou možností. Buď se stanete zodpovědní k sobě a ostatním za to, co cítíte, a začnete to kočírovat tak, aby to bylo zdravé, anebo si dovolíte to nedělat. Pak ale budete snášet následky všeho, co se objeví kolem vás, protože to na vás bude mít vliv a vy to dopustíte.“
Systém, který je kolem nás a v němž žijeme, je neporazitelný, nepotlačitelný. Žije ze své podstaty a žije tady celou dobu. Sebekompetentnějšímu jedinci, který do tohoto systému vstoupí, aby s ním bojoval, hrozí, že bude systémem „sežrán“. Sežere ho tím, že v něm bude generovat nové a nové obavy. To je jako tobogán. Komukoliv, kdo se bojí, řekněte racionální informaci, tak on řekne: „No, to je sice pravda, ale…“ A zase je v těch obavách zpět. Například i velmi silní jedinci si teď s ohledem na konflikt na Ukrajině kupovali elektrocentrály, zbraně, tisíce nábojů (kdyby to nevystříleli, bude se tím dát platit, protože „ve válce je munice platidlo“), neskutečné tuny stříbra a podobně. Někteří už jen čekali na to, až vybuchne první atomovka. Ovšem kdyby se tak stalo, změní se pravidla celého světa a kontext doteď běžícího dění. A těžko říct, jak by jim pomohlo, že mají stříbro nebo náboje. To jen jako důkaz, co s lidmi dělají obavy. Jsou ochotní kupovat cokoliv za zcela neuvěřitelné ceny.
Nevědomí lidé vždy byli obavou zcela pohlceni. A tomu se dle mého názoru nedá ubránit. Pokud do systému, který nás obklopuje, vstoupím, už je tak propracovaný, že i velmi vědomému člověku může vysát mnoho energie. Najednou se nechá strhnout i dojmem, že svět je těžké místo, je to boj atd. a začne se podle toho chovat. Na druhou stranu jsou lidé, kteří žijí mimo tento svět. Ostatní se jim často smějí, protože chodí ve žlutých nebo oranžových hábitech, sedí osm hodin v jeskyni, koukají na paprsek slunce a meditují. Lidé často říkají: „To by bylo krásné odjet do Tibetu třeba na rok…“, ale nejedou tam. A když, tak se vrátí očištění, ale po návratu je tento svět stejně sežere.
Vzpomínám si, jak Jaroslav Dušek říkal, že přivezl do Prahy šamana odněkud z Peru. Vzal ho sem, protože dělal vzdělávací aktivity kolem vědomých porodů. Šaman tu z původních plánovaných tří týdnů strávil asi jen pět dní, pak se sebral a zmizel. Jestli si správně vzpomínám, když se Jarda Dušek vrátil po nějaké době do Peru, tak se po šamanovi ptal. Obyvatelé mu odpověděli, že se vrátil a teď je roky v horách, aby se očistil od „nánosu“, který si tady v tom našem průmyslově vyspělém světě načerpal. Nechtěl tomu čelit. Utekl.
Jak nastavit své myšlení, abychom nebyli pod neustálým stresem?
Vypadá to jako jednoduchá otázka, na kterou ovšem není snadné dát jednoduchou odpověď. Za prvé bych řekl, že je zapotřebí se naučit oddělovat pojmy. Nazývat věci pravými jmény. V momentě, kdy se bavíme o stresu, o obavách, tak to není myšlení, ale emoce. A pokud cítění pro nás není komfortní a prožitky jsou bolestivé, tak řešení nevymyslíme. Zpravidla jediné, co mysl vytvoří, je útěk. A buď vědomý, nebo nevědomý. Čili já bych doporučil naučit se pojmenovávat, co cítíme, a setrvat s tím pocitem přiměřenou dobu, aby nám samotným zevnitř došlo, co vlastně potřebujeme. Rozhodně nedoporučuji čekat, až řešení přijde z venku, nebo dokonce až někdo přijde a řekne nám, co máme dělat.
Je mi jasné, že vás nyní napadá otázka, jak zjistíme, co potřebujeme. Je potřeba se spojit s tím, co cítíme. Je potřeba naučit se přestat před myslí utíkat, zvlášť když se jedná o pocity. Začít se věnovat tomu, co cítíme. Co v danou chvíli potřebujeme. A buď to vyřešíme v tu danou chvíli, kdy pocit přijde, anebo je to natolik skličující, že potřebujeme nějakou relaxační chvíli, abychom byli schopni se později retrospektivně podívat, co se nám to vlastně dělo. Jak jsme se cítili? Co jsme v tu chvíli potřebovali, nedodali si to, a proto se rozvíjel pocit úzkosti. Nebo naopak, co jsme udělali, a pocit úzkosti byl mírnější? Tímto způsobem se sami můžeme naučit strategie, které nám pomohou. Když se pak cítíme úzkostně, tak můžeme něco udělat, o něco si říct, anebo naopak o něco požádat či říct: „Prosím tě, to, co mi říkáš, mi vadí a potřebuji, abys přestal.“ Toto je cesta, kdy sami získáváme zpět sebeuvědomění a sílu. Člověk může říct ano i ne. Tohle často lidem pomůže k vystavění hranic, díky kterým ostatním nedovolí, aby je ohrožovali.
Ukažme si to na jednoduchém příkladě. Například v práci můžeme říct: „Jestli mi to zadáš, tak budou trpět ostatní projekty, protože se ve jménu zvládnutí tohoto úkolu budu i ostatním věnovat napůl. Nebo pokud to opravdu hoří, tak mi pojď pomoct s výběrem, které z hořících věcí teď pozastavíme, protože tahle je nejurgentnější.“ Podobným přístupem budeme najednou i pro toho druhého – zadavatele – ne přítěží, ale kompetentnějším partnerem. Zadavatel, který může být v tuto chvíli náš nadřízený, najednou zjistí, že má vedle sebe někoho, kdo sice umí říct ne, ale ví, že odmítá další práci proto, aby se spolehl na to, co dodá. Na rozdíl od momentu, kdy neumíme říct ne, pak dostaneme naloženo mnoho práce, a nakonec se zadavatel diví všem možným chybám. Tím se stupňuje tlak. Kvůli tomu se dostáváme pod stres, a to je vlastně oboustranně nevýhodný vztah. Nakonec, když dojde k chybě nebo nedodržení termínu, stejně zadavatel většinou začne hledat selhání u nás, protože jsme úkol přijali.
Jak se v současném světě rolí, kde každá vyžaduje nějaké výsledky a chování, naučit prožívat emoce opravdu a zdravě?
Je pravděpodobné, že prožívat emoce nás skutečně nikdo nenaučil. Období, kdybychom se to měli naučit, je čas povinné školní docházky. Právě ta nás má připravit na život. V současné době nás škola připravuje na život z hlediska tvrdých kompetencí. Bohužel, někdy ani to ne. Někdy to, co učitel učí, po absolvování žáka už dávno v praxi nefunguje. Zůstaňme ale idealističtí a řekněme, že se ve škole učíme tvrdé dovednosti pro život. Co nás ale nikdo ve škole neučí, je například umět si poradit se zklamáním či zvládnutím dojmu, že jsme selhali. Nebo jak reagovat, když nám někdo řekne něco, co nás má tendenci zranit. A tak jsme zraňováni tím, že si bereme věci osobně, a ještě přidáváme uměle vytvořené domněnky.
Ve škole nám většinou nikdo nevysvětlil, co s tím máme zdravě dělat. A když jsme nežili ve zdravé rodině, která by nás opečovala přirozeností, ve škole nám to neřekli, babička také ne, ani nikdo jiný v našem okolí, tak to stále neznamená, že nemáme zodpovědnost za to, si potřebné kompetence doplnit. Obzvlášť, když vstupujeme do současného světa v rolích, kde každá z nich vyžaduje nějaké výsledky. A pojďme si přiznat, že pokud se rozhodneme být ve světě rolí úspěšnými, bez výsledků se to neobejde. Chceme-li dokázat ustát tlak všech rolí, pro které jsme se rozhodli, a chceme-li dosahovat výsledků zdravým způsobem, potřebujeme se naučit prožívat své emoce. Je to naše povinnost a naše odpovědnost. Nelze se odvolávat na to, že nás to nikdo nenaučil. Jak jsem již zmínil, měli bychom se sami sebe ptát, kdy se to hodlám naučit. Bez toho to nemůžeme dělat a ani věřit, že to bude fungovat.
V současném (řekněme v moderním a hmotném) světě jsme si zvykli, že máme všechno hned. Ovšem v psychologii platí jednoduchý princip. Tedy že to, co jsem si dovolil dělat po nějakou dobu v tom vnějším světě, tak abych to uvedl do pořádku ve světě vnitřním, mi zabere až třetinu doby. A třeba někdo ve čtyřiceti letech zjistí, že existují emoce, které možná celý život potlačoval. V tu chvíli pak není jednoduché si přiznat, že ho čeká ozdravná práce klidně na několik let. A nečekejme, že to za nás vyřeší aplikace v mobilním telefonu, která je spárovaná s čelenkou na hlavě sledující elektrické impulzy. Aplikace nám potom říká: „Dnes medituješ méně než včera, tak dělej a zaber.“ Takhle svůj vnitřní svět do pořádku určitě nedáme. Tak péče o naši spiritualitu rozhodně nevypadá.
Přesto ale respektuji, pokud se někdo k něčemu podobnému rozhodne. V tu chvíli jen přikyvuji a říkám si, že je součástí jeho životního příběhu zřejmě i tahle cesta. Jsou lidé, kteří pro uspokojení svého ega musí zaplatit stovky milionů. Za domy, auta, hodinky, partnery, drogy a podobně. Než jim dojde, že stačí jen pohled na zapadající slunce. A když takový člověk po těch všech útěcích sedí sám v klidu a tichu… „kamarádi“ jsou pryč, partneři taky, na drogy už nejsou peníze, auta jsou prodaná… a jak tam sedí sám, dochází mu, že pocitům samoty stejně neuteče, i kdyby měl všechny peníze světa. A možná právě v tento moment teprve začal pečovat o sebe. Když se byl schopen odpoutat od všech rolí a dovolil si prožít svoje emoce.
„Člověk, který je příliš posedlý přemýšlením, nakonec zapomíná, že má srdce.“
Osho duchovní učitel (1931–1990)
Kdo je Petr Pacher?
Psycholog Petr Pacher studoval všeobecné lékařství, které ho následně přivedlo k psychologii a managementu. Založil Institut aplikované psychologie, přivedl do ČR pobočku Univerzity pro aplikovaný management, kterou dnes vede pod názvem Essential college. Byl také jedním z hostů podcastu Myšlením na vrchol. Když jsem se Petra zeptal, kdo je jeho životním vzorem, jmenoval duchovního učitele Osha, pocházejícího z Indie. Zajímavých myšlenek ovšem zaznělo mnohem víc. Pokud si chcete poslechnout celý rozhovor, stačí kliknout zde.