Pokud nás v životě pohání vášeň, nadšení a láska k tomu, co děláme, jsme schopni překonat lecjakou nepříjemnost a udržet si energii i v náročných dobách.
Příkladem může být i PETR KOVAŘÍK, spolumajitel čokoládovny Steiner & Kovařík. Petrovi se společně s partnerkou Silvií podařilo ze značky Pražská čokoláda vytvořit unikátní vývozní artikl pro turisty. Ovšem s odlivem turistů přišel také odliv hlavního byznysu. Jak si Petr udržuje energii v těžkých dobách, neztrácí víru v lepší zítřky a proč je podle něj pozornost alfou a omegou pro zdroj naší energie? Své zkušenosti předává na následujících řádcích.
V této turbulentní době stojí před každým z nás určitě řada výzev. Zachovat vnitřní rovnováhu a zároveň stále podávat výkony není úplně jednoduché. To samo o sobě už je dost náročné, protože pro některé lidi podávat výkony nebo být v rovnováze je skoro nereálný úkol. Spojit tyto náročnosti v jedno, to už je doopravdy často nadlidský úkol. Samozřejmě je rozdíl, jak velkou máme každý z nás výdrž (funguje to podobně jako práh bolesti).
Podnikáme s produktem, který milujeme. Má partnerka Silvie už 16 let a já společně s ní 10 let. Není to však typický produkt k vydělání takové spousty peněz na několik aut, domů či dovolených. Je to produkt sladký, ale také těžký. Je to řemeslo. Velmi hmatatelné, a tudíž také dost bolestivé, pokud se něco pokazí. Během celého podnikání jsme zažili růst i pád, a to nejen díky českému trhu, ale také kvůli otevírání obchodů v Dubaji a Ománu, či třeba zničení čokolády za 1,5 milionu v Salalahu. Tam jsme došli k pochopení (alespoň částečnému), jaké vlivy může mít na podnikání válka, která má moc zastavit byznys z minuty na minutu. Což je vlastně to nejmenší z toho, co může přinést.
To úplně zásadní, co mi vždy fungovalo, je, že si nelámu hlavu s věcmi, které nemohu ovlivnit. Lámu si hlavu pouze tam, kde je můj dopad markantní. Ne marginální. Tím pádem si udržuji energii a nasměruji ji do věcí (většinou, když se tedy nenechám strhnout), které mají pro mě smysl. A tak, i když nedopadnou, jsem s tím v míru.
To je jako hrát jeden na jednoho proti obrovi, když hrajete basketbal a víte, že prostě není ve vašich silách ho porazit, pokud nejste o dvě třídy rychlejší. Tak se snažíte buď být rychlejší, nebo hledáte způsob, jak být lepší a prospěšnější v celém týmu za „méně“ práce, ale více účinku, než kdybyste běhali jako Usain Bolt. Proč? Protože víte, že váš přínos není v běhu, ale třeba v přihrávkách, doskoku či jiné aktivitě na palubovce.
Ale teď k nedávné minulosti, která pořádně vyzkoušela asi každého z nás. Covid.
Na co jsme zaměřovali pozornost? A slovo pozornost je třeba tu zmínit. Ta je totiž alfou a omegou udržení si naší energie. Je tím, co nás může vysát, nebo naopak se díky ní můžeme realizovat. A proto je třeba zmínit i nepozornost. Nepozornost není dobrá vlastnost, ale když je zvolena vhodně, tak se nám daleko lépe žije. Když se rozhodneme, že některé věci necháme plavat a nebudeme se k nim vyjadřovat, tak se můžeme stát takovými hotentoty, kteří kromě toho, že jim nebudou jiní rozumět, tak si sami vyberou, že nebudou rozumět věcem jako hladomor, války či jiným, kterým se doopravdy porozumět nedá. A to je hlavní zastřešení toho, že si energii dlouhodobě udržíme.
Ale pak jsou každodenní aktivity, které mi v tom pomáhají. Ta první, pro mě základní, je porozumět vlastnímu tělu, což jsem mohl pochopit už od doby sportování. Pochopit to, co moje tělo chce, vnímat ho a pak mu dát přesně to, o co mě prosí. Nejde to vypočítat, je to spíš forma intuice, kdy mi tělo našeptává přesně to, co mu mám dát, čím ho vyživit, jaký udělat pohyb, a tím mu pomůžu, aby bylo v rovnováze. Pak se dostávám do rovnováhy i já.
Co mi pomáhá z těchto dalších rituálů, je dech à la Wim Hof. To je milé. Uvědomuji si pak vlastní tělo, které je navíc v klidu. Místo vnějších svalů, které se zapojují, tehdy cítím plně i to vnitřní napětí, které nechávám odcházet. Spojit to pak třeba se saunou je epes ráres.
Další z věcí, která je pro mě důležitá, je láska k sobě. I když nejsem ve všem dokonalý, tak si uvědomuji to, kde můžu vyrůst a kde jsou už mé schopnosti limitovány. Pokud toto pochopím, jsem už dost daleko, protože je to přesně to, co jsem popisoval výše, tedy že se věnuji pouze zlepšení v oblasti, které jsem porozuměl. A tu, které nerozumím, trápím se s ní či je pro mě nedosažitelná, nechávám zatím žít. S odstupem se na ni třeba i dívám, ale nesílím ji. Nesnažím se ji ihned prolomit. To mi dává sílu v tom, že když přijde nějaká bolest, ať mých blízkých, v podnikání, či má vlastní, tak ji laskavě přijímám a raději rozdávám, než beru.
Když třeba začal covid a my byli materiálně v totálním mínusu, tak místo porozumění a nutnosti najít odpověď jsme se rozhodli raději všechnu čokoládu vzít a dát ji potřebným. A i když jsme i nyní v náročném období, tak jsem za to vděčný a udělal bych to znovu. I když to bylo v řádech desítek milionů, které jsme rozdali, a ty nám nyní chybí, tak bych to nikdy neudělal jinak. A přesně tak to vnímám i na úrovních energetických, které se nedají vypočítat penězi, ale můžete je cítit. A pokud i třeba víc dáváte, ale je to únosné, tak je to s odstupem času ta jediná cesta, která vás udrží při zdravém rozumu. A to je to, že jste tu byli pro sebe i pro ostatní, když bylo třeba. Protože to jediné má smysl. I kdyby se k vám obrátili zády, tak víte, že to smysl mělo, protože tak jste to chtěli udělat. Nyní si zodpovídáte za to, co uděláte teď. A zítra za to, co uděláte zítra. To znamená nevracet se do minulosti, jaké to mohlo být, protože to bylo to nejlepší, jaké v danou chvíli mohlo.
Nadšení je vlastně vášní. Protože nemůžete dělat něco napůl. A když děláte něco úplně, tak nezáleží úplně na tom, jaký máte výsledek. I když jste zadluženi, i když nevíte, co se bude dít zítra, tak pokud víte, že jste udělali dnes všechno nejvášnivěji a s totálním přesvědčením, že to nešlo lépe, tak můžete přijít o peníze, o vztah, o cokoliv, ale jediné, o co nepřijdete, je vaše radost, že jste v daném okamžiku doopravdy byli.
A co víc chceme? Já vím, co chci. Přeji si užít každou minutu mého života. A i když to někdy může bolet, tak uvědomění a vědomí, že tu každou minutu doopravdy vědomě žiju, že hledám pokoru ke každému okamžiku a jsem za to vděčný, tak to je to, proč tu žiju a proč vám toto píšu.
Jsem názoru, že když dáváš, měl bys umět i přijímat. A když dostáváš, měl bys umět i dávat. Tak to funguje. A když to klape, lidi jsou šťastnější. Ale nyní to spousta lidí neumí, dokonce ani dát lásku sobě samým. A pak se děje, co se děje. To, že jsme jako lidstvo tak hloupí, že po celém světě vedeme spoustu válek a před něčím zavíráme oči tak dlouho, že to necháme dospět až do takových extrémů, kdy musíme ne pouze zatáhnout za ruční brzdu, ale ještě se modlit, aby to dopadlo dobře. Protože sama brzda už nestačí.
Covidová doba měla pro mou osobu i jeden významný přínos. Dokončil jsem během ní svou knihu Síla hotentota. I když jsme na tom sami nebyli moc dobře, rozhodli jsme se během covidu dávat druhým. Stejnou potřebu cítím i během krize na Ukrajině. I přesto, že jsme se z covidu ještě neoklepali a stále si nemůžeme pískat, na skladě nám zůstalo posledních pár set kusů mé knihy. Výtěžek z prodeje těchto knih jsem se rozhodl poskytnout na podporu lidí ve válkou zmítané zemi. V knize Síla hotentota je popsán celý můj příběh a mé myšlenky podrobněji. Jsou to myšlenky a zkušenosti, které mě vedou k míru. Stejně jako to, co dělám. Naše čokoláda a přesvědčení, že je to to jediné, co má smysl, a proto je to tak. Kakao je dar. Dřív se tomu říkalo nápoj bohů. Tak v jakém chcete být rozpoložení, když ho každý den jíte a pijete?
Petr Kovařík
Tip:
Chcete být součástí Petrova „procesu dávání“, přispět alespoň málem pro ty, kteří to teď potřebují, a jako vzpomínku si odnést knihu, která je plná inspirace a pozitivní energie? Potom stačí kliknout zde a objednat si knihu Síla hotentota. 100 % výtěžku z prodeje této knihy bude poskytnuto jako pomoc lidem na Ukrajině.