Někteří lidé mají pocit, že jim život rozdává až příliš těžké rány. Zažili už mnoho zklamání i nezdarů, a tudíž je pro ně těžké věřit v pozitivní budoucnost. Jejich mysl je zaplavena převážně negativními vzpomínkami. Kde hledat další energii pro život, když je osud tak nespravedlivý? povzdychnou si mnozí. Možná že kdyby tito lidé znali příběh staříka v brýlích na fotografii, věděli by, že každý oplýváme sílou rozhodnout o svém osudu. Záleží jen, jak nezlomní ve své víře budeme. Američan s italskými kořeny LOUIS ZAMPERINI, slavný olympionik a hrdina 2. světové války, může být ještě pro mnoho generací důkazem a inspirací, jak nezlomná energie se skrývá v našem nitru. Objevme společně tři fáze jeho života, které otestovaly jeho nezlomnost.
Fáze odhodlání
Narodil se italským přistěhovalcům v lednu roku 1917. Už v pěti letech jste mohli Louise Zamperiniho potkat v ulicích kalifornského městečka Torrance s cigaretou v ruce. Jako osmileté kvítko už věděl, jak chutná alkohol. Být sousedem tohoto povedeného výrostka byste pravděpodobně nechtěli. Pro malého Louise nebylo nic svaté – sousedům ukradl vše, co nebylo přibité k zemi, a když se jej paní učitelka snažila ve škole umravnit, za odměnu jí ukradl kola z vozu. Už v pubertě byl Louis hlavou dětské zločinné organizace a všichni rodinní příslušníci byli přesvědčeni, že jeho životní cesta vede do žaláře.
Je pravda, že v dospělosti opravdu ve vězení skončil, ovšem za jiných okolností, než bychom nyní předpokládali. Na střední škole Louis Zamperini prozřel a vzdal se dráhy drobného zlodějíčka. Při jednom z běžeckých závodů jej půvabná děvčata okouzlila natolik, že se s přispěním o dva roky staršího bratra Petea rozhodl přidat ke školnímu atletickému týmu. Dětský život za hranou zákona měl přeci jen nějakou výhodu. Když bylo nejhůř, Louis vzal nohy na ramena a utíkal, co mu nohy stačily. „A pak jsem běžel jako šílený.“ Těmito slovy často končí svá vyprávění historek z dětství.
Od patnácti let investoval Louis Zamperini veškerou svou energii do běhání. V závodech na jednu míli byl stále lepší, až o sobě dal vědět světu, když o dva roky později překonal rekord všech amerických středních škol. „Torrance Tornado“ se čím dál častěji začalo objevovat v titulcích novin po celých státech. Nejvíce lekcí získal Louis od svého staršího bratra, který jej trénoval už na střední škole a stále ho motivoval k lepším výsledkům. „If you can take it, you can make it.“ Tuto větu slýchával z Peteových úst nesčetněkrát. Zasela v jeho mysli semínko budoucího úspěchu a pomohla mu překonat i nejnáročnější životní chvíle, o kterých Louis Zamperini nemohl mít zatím ani tušení.
Úspěchy na atletickém ovále a rostoucí popularita se staly hnojivem a živnou půdou pro semínka, jež do „Torranského Tornáda“ zasadil jeho bratr Pete. Jedno ze semínek vyklíčilo v myšlenku účasti na olympijských hrách, a to v Berlíně v roce 1936. Mělo to však jeden háček. Zamperini běhal jen závody na jednu míli, které se na olympiádě neběhaly. Nejbližší disciplínou byl běh na 1 500 metrů. Louis si však uvědomoval, že ve svých devatenácti letech se nemůže srovnávat se zkušenější a starší konkurencí. Už pomalu vzdával svůj sen o účasti na OH, když jednoho dne otevřel noviny a přečetl si novinový článek, který v něm znovu zažehl touhu pomalu uhasínajícího snu.
Ve článku se psalo, že USA vysílá na OH do Berlína tři reprezentanty v disciplíně běhu na 5 kilometrů. Dva favorité již měli místo jasné. Poslední bylo stále volné a bude o něm rozhodnuto podle výsledků v kvalifikačním závodě. Do té doby Louis Zamperini jen dvakrát v životě běžel závod delší než jednu míli, ale v hlavě mu prolétla myšlenka staršího bratra. „Když to přijmeš, tak to zvládneš.“ A Louis se odhodlal si svou účast na olympijských hrách vybojovat. Jen dva měsíce zbývaly do kvalifikačního závodu, když se Zamperini rozhodl nevzdat svůj sen. Zařadit se za tak krátkou dobu mezi špičku vytrvalostních běžců v USA? Někdo by jen nechápavě kýval hlavou a řekl – nemožné. Louis však dokázal to, co mu vštěpoval jeho bratr.
Toho dne bylo v New Yorku nesnesitelných 40 °C a na startovní čáře stál mladík vedle nejlepších běžců ve státech. Málokdo by si vsadil na toho nejmladšího běžce ve startovním poli. Když Zamperini proťal cílovou pásku kvalifikačního závodu po boku tehdejšího nejlepšího Američana na této trati, Dona Lashe, tak ani rozhodčí nebyli schopni určit, kdo zvítězil. Až tak byl jejich boj těsný. To však nebylo důležité, protože toho dne si Louis Zamperini splnil svůj první velký sen, když se kvalifikoval mezi nejlepší běžce USA a stal se nejmladším běžcem, který kdy reprezentoval svoji zem na letních hrách. Ve věku 19 let byl Zamperini až příliš nezkušený na to, aby přijal výzvu o zlato. Během olympiády, která se konala ve stínu rozrůstajícího se nacistického impéria, si však dokázal nezkušený mladík získat obdiv nejen u publika, ale také u samotného Führera. V závodě skončil Zamperini na 8. místě. Stal se však vítězem davů, když strhujícím finišem zaběhl nejrychlejší závěrečné kolo v historii. Samotný Hitler ze své lóže Zamperinimu gratuloval a třásl mu rukou.
Po návratu do USA se Louisova mysl začne ubírat k jedinému cíli. Olympijské hry v Tokiu roku 1940. Právě v Japonsku se Louis Zamperini chtěl navždy zapsat do historie. To se mu sice podařilo, ale opět úplně jiným způsobem, než si tehdy nadějný atlet plánoval. Po silném vystoupení v Berlíně lámal Zamperini jeden univerzitní rekord za druhým a stal se jedním z nejznámějších univerzitních sportovců ve státech. Jeho rekordní čas za nejrychleji uběhnutou míli byl překonán až po dvaceti letech. Svou univerzitu Torrance High School proslavil natolik, že se později stala kulisou pro natáčení slavného seriálu Beverly Hills 90210. V roce 1939 nepoznal Zamperini rychlejšího závodníka a stál jen krůček od splnění dalšího snu. Byl medailovým favoritem pro OH v Tokiu. Po vypuknutí 2. světové války však bylo jasné, že žádné olympijské hry nebudou, a už vůbec ne v Japonsku. Zamperiniho olympijský sen byl zmařen a v roce 1941 slavný atlet narukoval do armádního letectva.
Fáze přežití
Během 2. světové války sloužil Zamperini na bombardéru B-24 Liberator u 372. bombardovací perutě armádního letectva USA. Za svou rychlost a vytrvalost si mezi vojáky vysloužil přezdívku „Super Man“. Absolvoval několik misí včetně slavného náletu na ostrov Wake. Během bombardování malého ostrova Nauru zaútočila japonská stíhačka Zero na Zamperiniho B-24. Několik členů posádky bylo vážně zraněno, jeden kolega zemřel. Když se zničený stroj blížil zpět k ostrovu Funafuti, nikdo neočekával, že by bylo možné s kusem šrotu v oblacích přistát. Nepravidelný chod motoru, unikající hydraulická kapalina a trup bombardéru děravý jako řešeto. Že se posádce podařilo přistát, považovali všichni za zázrak. Zamperini a jeho kolegové později na svém letadle napočítali téměř 600 děr od nepřátelské střelby. Mezi ostatními vojáky byli považováni za hrdiny.
Psal se 27. květen 1943 a Louis Zamperini si jako každé ráno v pět šel zaběhat okolo základny na Havajském ostrově Oahu. Když se vrátil zpět, dozvěděl se, že jednotka postrádá jeden letoun. Neváhal ani minutu, když se měl rozhodnout, zda se vydá na pátrací a záchrannou misi. Tato mise se pro olympijského reprezentanta ovšem stala osudnou. 11 členů posádky usedlo do bombardéru Liberator, aby se vypravili na pátrací akci. Po několika hodinách letu, při přeletu nad Pacifikem, začal zlobit jeden z motorů na levé straně letadla. Když jej chtěl pilot vypnout a znovu nahodit, omylem vypnul druhý motor a současně přestal pracovat i první. Motory se nepodařilo znovu nahodit a letoun se zřítil k zemi. Přežili pouze tři členové posádky, vedle Louise Zamperiniho také pilot Russell Allen Phillips a zadní střelec Francis McNamara, ten byl v posádce úplným nováčkem. Tato trojice trosečníků se ocitla uprostřed Pacifiku na dvou záchranných člunech jen se skromnými zásobami.
Dva žluté nafukovací čluny se pohupovaly na hladině a kolem nich neustále kroužilo hejno žraloků. Jen trocha pitné vody a pár tlustých tabulek čokolády. To jediné měla trojce zraněných a vyčerpaných mužů na palubě. Louis vypočítal, že jim tyto zásoby mohou vystačit na pár dní, a věřil, že je do té doby objeví jiná záchranná mise. Střelec McNamara neměl žádné zkušenosti z bojových akcí. Už od samotného začátku ztroskotání propadal panice a křičel, že na člunech zemřou. Když chtěl Louis druhý den spravedlivě rozdělit zásoby, ke svému udivení zjistil, že je všechna čokoláda pryč. Francis v záchvatu paniky během noci snědl a vypil všechny zásoby.
Slunce pralo do klidné hladiny Pacifiku a vysávalo z trosečníků poslední zbytky energie. Před slunečními paprsky nebylo možné nikam utéct, žraloci kroužili kolem člunů a netrpělivě vyčkávali na svou příležitost. Po pár dnech spatřili na obloze pátrací letoun, avšak vystřelené světlice si nikdo z posádky v oblacích nevšiml. Dny plynuly a těla letců slábla. Voda přicházela jen v podobě pár dešťových kapek. Desátý den přistál na hlavě Louise Zamperiniho albatros. Všichni tři muži ve člunech pomysleli na jediné. Přiletěla potrava. Jen udržet klid. Louis pomalu vysunul ruku vzhůru, aby ptáka lapil. Maso z něj však nebylo poživatelné; co muži snědli, okamžitě vyzvraceli. Maso však posloužilo jako návnada, na kterou se podařilo chytit pár malých ryb.
Syrové rybí maso a občasná dešťová nadílka držely muže při životě. Po dvou týdnech uprostřed oceánu byla jejich kůže spálená, vysušená a rozpraskaná. Jediné, co drželo muže při životě, byla naděje na brzkou záchranu. 27 dní pluly dva čluny oceánem a v nich ležela nehybně tři těla trosečníků. Muži byli vyčerpaní, ale stále naživu. Najednou se z dáli ozve vrčení motorů a na obloze bez mráčků se objeví tečka, mířící přímo k záchranným člunům. Muži začali jásat, jako by jim někdo vlil novou energii do žil. Jsme zachráněni! proběhlo všem v myslích, když se v tu chvíli z blížícího letounu ozvala střelba. Japonci se rozhodli jejich trápení urychlit. Louis posbíral zbytek sil a skočil do vody. Russell s Francisem však už neměli dost sil. Když Louis podplaval člun, uviděl žraloka, který se rozhodl využít tolik vyhlíženou příležitost. V ten moment se mu vybavilo vše, co jej učili během výcviku; praštil žraloka do čumáku a vyskočil zpět do člunu. Střelba ustala, ale Japonci nechtěli nic nechat náhodě a rozhodli se nálet ještě čtyřikrát opakovat.
Člověk má chuť říct, že při třech trosečnících uprostřed Pacifiku na nafukovacích člunech museli stát všichni svatí, protože jinak si nelze vysvětlit, jak je možné, že všichni tři muži bojové nálety Japonců přežili. Jeden ze člunů byl však rozstřílený na maděru a také druhý se začal potápět. Naštěstí se mužům podařilo zachránit opravnou sadu a pumpu pro dofukování člunů. Po několika hodinách pumpování a lepení děr se jim podařilo jeden člun zachránit. Nálety Japonců měly ukončit jejich trápení, ale Zamperiniho a Phillipsova touha po životě byla silnější. Třiatřicátý den od ztroskotání však touha po životě opustila McNamaru, který v noci zemřel.
Fáze vykoupení
Rekordní pouť dvou zbylých trosečníků trvala celkem 47 dní a za tu dobu urazili přes dva tisíce mil. Když u Marshallových ostrovů viděli loď, mysleli si, že mají vyhráno a jsou zachráněni. Necelých devět týdnů na nafukovacím člunu je snad dostatečnou zkouškou vytrvalosti, a pokud bůh existuje, tak přece nemůže mít tak špatný smysl pro humor, aby trosečníkům udělil ještě další lekci. Jak se ale říká, když člověk plánuje, tak se bůh směje. Louis a Russell padli do japonského zajetí a na pokraji smrti byli dopraveni na atol Kwajalein, kterému se nepřezdívalo jinak než popravčí ostrov. K hladu a žízni se během následujících dvou týdnů přidalo ještě mučení a ponižování. Věznitelé jim dávali najevo, že jediné, co je čeká, je smrt. Jediné, co zajatce zachránilo před smrtí, byla Zamperiniho sláva. Japonci se ji rozhodli využít.
Poté, co byl Zamperini držen asi šest týdnů na ostrově Kwajalein, byl odeslán na japonskou pevninu a nakonec uvězněn ve třech různých zajateckých táborech. Osudové se mu stalo setkání s japonským desátníkem Mutsuhirem Watanabem, kterému váleční zajatci přezdívali „Pták“. Tento nechvalně známý dozorce si našel oblibu v mučení amerických důstojníků a byl později zařazen na seznam čtyřiceti nejhledanějších válečných zločinců v Japonsku. Pták se rozhodl Zamperiniho zlomit, ten však dokázal svou odolnost. Rozhodl se přežít a myslel na to, co ho kdysi naučil bratr. „Když to přijmeš, tak to zvládneš,“ opakovalo se mu dokola v hlavě. Během pobytu v zajateckých táborech bušil dozorce Pták do Zamperiniho opasky a pěstmi a pravidelně mu vyhrožoval smrtí. Při jedné příležitosti ho nechal držet nad hlavou těžký dřevěný trám a vyhrožoval mu, že ho zastřelí, pokud jej upustí. Jindy zase donutil Zamperiniho a další americké vězně, aby se navzájem mlátili pěstmi, dokud téměř všichni neupadli do bezvědomí.
Že je slavný atlet naživu, neměli ve Spojených státech ani tušení. Po neúspěšné pátrací akci byla celá posádka bombardéru prohlášena za mrtvé. Pověst slavného olympionika však Zamperiniho zachránila před popravou. Japonci se jej rozhodli použít pro svou propagandu. Představitelé z Radio Tokyo vytáhli Zamperiniho ze spárů zajateckého tábora, kde jej mučil zmiňovaný dozorce. Japonci nechali Zamperiniho promluvit do vysílání, aby dal světu zprávu, že je stále naživu. Jejich cílem bylo zlomit americkou morálku a vykreslit neschopnost americké vlády, která není schopna postarat se o své vojáky. Když Zamperini přečetl svou zprávu rodině, japonská propa-ganda se ho snažila přesvědčit ke spolupráci. Měl pravidelně číst propagandistické zprávy do vysílání. Už se nikdy nemusel vrátit do zajateckého tábora. Stačil jediný souhlas a Zamperini mohl uniknout mučení a násilí. Odmítl však spolupracovat a za trest byl odeslán do nejtěžšího z pracovních táborů Naoetsu v severním Japonsku, kde zůstal až do konce války.
Zamperini a další váleční zajatci byli osvobozeni po japonské kapitulaci v září 1945 a vrátili se zpět do států. Válečné zážitky jej však pronásledovaly ještě několik let. Roky podvýživy a mučení mu způsobily, že nemohl pokračovat v kariéře běžce. Sport byl smyslem jeho života a bez něj mu v mysli zůstaly jen černé myšlenky a noční můry. Koncem roku 1948 měl Louis další z nočních můr. Zdálo se mu, jak nad ním dozorce Pták stojí a mlátí jej opaskem. On se však zmohl na odpor. Vytrhl mu opasek z ruky a začal ve snu svého trýznitele škrtit. Ze snu se probudil vkleče nad svou těhotnou manželkou Cynthií a škrtil ji. Zamperiniho mysl dostala během zajetí mnoho ran, se kterými se Louis nemohl vypořádat. Aby odvrátil noční můry, stal se závislým na alkoholu.
Později se Louis přiznal, že byl zachráněn před posttraumatickým stresem poté, co byl svědkem kázání evangelického kazatele Billyho Grahama v roce 1949. Toto kázání mu dalo nový smysl do života a zachránilo také manželství, které trvalo 54 let. Smysl života objevilLouis Zamperini v založení tábora pro problémovou mládež s názvem Victory Boys Camp. V roce 1950 se Zamperini vrátil do Japonska, aby poprvé od svého osvobození promluvil k japonským válečným zločincům, drženým ve věznici Sugamo v Tokiu, a odpustil jim. Dozorce Mutsuhiro Watanabe, Pták, byl považován za mrtvého a zajetí se vyhnul. Po několika desítkách let se však jeho úmrtí nepotvrdilo. Watanabe se znovu objevil ve společnosti, ale jeho válečné zločiny už nikoho nezajímaly. V roce 1998, ve věku 81 let se Louis Zamperini znovu vrátil do Japonska, aby nesl pochodeň na zimních hrách v Naganu. Donesla se k němu zpráva, že je Watanabe stále naživu. Zamperini prohlásil a veřejně oznámil svůj záměr setkat se tváří v tvář s Watanabem, aby mu odpustil, ten však setkání odmítl. Louis Zamperini zemřel 2. července roku 2014 ve věku 97 let na zápal plic. Vydal své paměti Devil at My Heels a jeho život se stal předlohou pro knihu od Laury Hillenbrandové pod názvem Nezlomný. Kniha se také stala námětem pro film Unbroken z roku 2014, který režírovala a produkovala herečka Angelina Jolie, a také pro jeho pokračování Unbroken: Path to Redemption z roku 2018.
Trailer k filmu z roku 2014 můžete zhlédnout kliknutím zde.