Jak ustát umírání

556. Tolik Vašich otázek jsem postupně ve svých Řešidlech zodpověděl. Tato je pětistá padesátá sedmá. Poslední.

Všechno má svůj konec, všechno spojené s člověkem, i lidský život. Děkuji za všechny otázky, které jste mi zaslala, i za veškerou Vaši zpětnou vazbu, která mi umožnila vydat dvě souborné knihy Řešidlo 1 a Řešidlo 2, obsahující přepisy Vámi nejoceňovanějších a z Vašeho pohledu nejnápomocnějších epizod. Kéž knižní odpovědi pomáhají dál Vám nebo Vašim blízkým, kteří se jednoho dne ocitnou v problémech a budou si myslet, že nemají řešení. Mají. To, že ho nevidí, neznamená, že neexistuje.

Existuje jen jeden problém, který jiné východisko nemá. A který nás učí, že všechny problémy mají v zásadě jen tři řešení. Přijmout to, co se stalo. Změnit to, co se stalo. Nechat být to, co se stalo. Jinak řečeno: Co nemůžeme přijmout, změňme. Co nemůžeme změnit, nechme být. Toto moje závěrečné téma je toho příkladem. Přiměla mě k němu Katka svým vzkazem: “Petře, s pohnutím jsem dočetla Váš článek o Markétce, která dvakrát porazila rakovinu, až jí ve svých dvaceti letech podlehla. Vůbec nedokážu pochopit, jak to její maminka Lucie mohla ustát. Prý je s Vámi v pravidelném kontaktu, že si každý rok alespoň něco napíšete. Povězte, jak se dá připravit na úmrtí někoho, bez koho možná nedokážete žít? Jak se připravit i na svoji smrt?”

Nebudu odpověď pojímat právním pohledem – jak se připravit z hlediska závěti či jiného uspořádání svých věcí na Zemi. Zaměřím se ryze na psychologickou optiku.

1. Nauč se přijímat fakt

Profesor Trněný, věhlasný onkolog, který léčil mimo jiné Karla Gotta, říká: “Člověk musí přijmout to, že nemá život ve svých rukou, ať udělá cokoli. To je nesmírně moudrá věta. A zvláště důležité je třetí slovo: přijmout. Člověk musí PŘIJMOUT, že NEMÁ život ve svých rukou, ať udělá cokoli. To je zkrátka fakt. Fakt! A jakékoli vzpírání se faktu způsobuje jen zbytečnou bolest. 

A tím jsme u pointy. Naši zbytečnou bolest a zbytečné utrpení způsobuje ne smrt, ale to, že s ní nejsme smířeni. Že buď nechápeme, nebo dokonce odmítáme pochopit, že takhle je prostě nastavený život. S tím nelze nic dělat. My všichni umřeme, a v tom je život spravedlivý. Uvědomme si, že život nám nepatří, není náš, nevlastníme ho, máme ho jen půjčený a každý z nás ho jednoho dne musí vrátit. To je naše jediná skutečná povinnost, kterou nevyhnutelně máme. Vrátit svůj život. V antice říkali: Vrátit své hřivny. Ukázat, jak jsme se o ně starali.

2. Jak se staráš o svěřené hřivny?

Místo snahy ovlivnit to, co ovlivnit nemůžeme, je naším úkolem snažit se ovlivňovat to, co ovlivnit můžeme, ba musíme. A to jsou právě naše hřivny.

Hřivny, tak se v historii nazývaly měděné nádoby, kterými se na tržištích odměřovalo bohatství. V psychologickém slova smyslu hřivny představují naše talenty, naše přednosti, náš potenciál, kterým jsme obdařeni. Hřivny jsou naše předpoklady k co nejlepšímu životu (nejlepšímu = nejšťastnějšímu, nejspokojenějšímu, nejnaplněnějšímu, nejvíce využitému).

Ty hřivny máme všichni. Ovšem ne stejné. Každý máme jiné nadání a rysy, proto jsme tak unikátní a zároveň všichni něčím užiteční a potřební. Ano, máme je od narození všichni, ale musíme se naučit je za prvé najít, za druhé rozvíjet a za třetí využívat.

Jako kdyby nám při příchodu na svět někdo automaticky svěřil do vínku jedinečnou zahradu. Když ji v moment své smrti odevzdáváme zpátky tomu, kdo nám ji svěřil, hodnotí se, jak jsme se o ni starali. Co jsme provedli se svěřenými semínky, jak se říká v Asii. Tam se totiž už malým dětem vypráví nádherný příběh. Chcete ho také převyprávět?

Ten příběh je o největším plovoucím trhu na světě. Nachází se ve Vietnamu, v deltě Mekongu. Jak vypadá? Představte si obrovskou vodní plochu a na ní samé dřevěné lodičky; stovky, možná tisíce takových. Ve všech lodičkách jsou trhovci, současně prodejci i odběratelé, připlouvají k sobě, přirážejí jeden k druhým, vyměňují si vzájemně zboží, ukazují na tohle i tamto, chci ovoce, já zeleninu, já koření, já látky, tak se tam nakupuje. Až jednoho dne, jak vypráví příběh, vplula na toto tržiště veliká loď.

“Kdo jsi, pane?” zeptali se jejího lodivoda, bělovousého děda.

“Jsem Bůh,” odpověděl neznámý.

“A co prodáváš?” zajímali se ostatní.

“Všechno,” usmál se Bůh. “Všechno, co člověk potřebuje k tomu, aby měl naplněný život.” Načež rozhazoval rukama po jednotlivých pytlích s nápisy a četl je: “Tamhle mám Odvahu, tamhle Vytrvalost, Pokoru, Soucit, Lásku, Snahu, Trpělivost…”

Trhovci hned začali vykřikovat a předbíhat se: “Tak já chci… ehm, co by naplnilo můj život? Bohatství!” “A já Úspěch.” “A já Postavení.” “A já Štěstí.”

Bůh je zadržel: “Vy jste mě špatně pochopili. Já neprodávám plody, já prodávám semena. Tedy: Ne úspěch, ale to, co člověka k úspěchu dovede. Ne štěstí, ale to, co člověku ke štěstí pomůže. Ne zdraví, ale to, co člověk ke zdraví potřebuje. Právě to jsou ty hřivny, které jsme dostali. Ta semena, která jsou jen předpokladem našeho naplněného života. A naším úkolem je využít je, naučit se s nimi pracovat a pěstovat naplněný život.

Dokud žijeme, máme čas ty hřivny využít. Dokonce i tehdy, když víme, že umíráme. Pořád ještě můžeme nepohrdat (zbývajícím) životem a využít ho, dokonce tím víc, čím méně ho zbývá… Protože, abych byl maximálně upřímný, my umíráme všichni, a to právě teď. 

3. Začni žít druhý život

Ve svých knihách ukazuji, jak pracovat se svěřenými hřivnami tak, abychom nemarnili čas. Uvádím i své vlastní chyby a jak mi pomohly otevřít oči. Svěřím Vám ještě jedno své prozření.

Když mi bylo deset let, umíral jeden z mých dědečků. Seděl jsem u jeho lůžka, bylo to v nemocnici v Měšicích, a nezapomenu, jak mě pořád tlačila v krku jedna otázka. Nakonec, protože jsem byl malý, netaktní a drzý, jsem ji vyhrkl: “Dědečku, jaké to je vědět, že umíráš?”

Dědeček odvrátil svůj pohled od stropu na mě a zeptal se: “A, Petříčku, jaké to je myslet si, že neumíráš?” 

A proto 3 rady na závěr:

  1. Naučte se přijímat život, jaký je. Se zákony, jaké má. Ostatně, máte jenom dvě možnosti: Buď je přijmout, nebo se jimi trápit. Vyberte si. To, že se trápíte smrtí, není vina života, ale Vaše.
  2. Naučte se využívat příležitost, kterou máte, dokud ji máte. Ne na konci svých dnů brečet a litovat, že jste nějakou dostatečně nevyužili. A nežvaňte, že je na něco už pozdě. Pokud tyto řádky čtete, pořád žijete a máte čas, příležitost. Tak ji popadněte za pačesy. Dokud to jde.
  3. Naučte se chápat, že člověk má svým způsobem jen dva životy. Přičemž “druhý život” začíná ve chvíli, kdy pochopíte, že máte vlastně jenom jeden život. Tedy: Že není na co čekat. Že není čas ztrácet čas. 

To jsem se Vám svými 557 odpověďmi na Vaše otázky snažil říct.

Abyste měli odvahu definovat si v každém okamžiku to, co v životě chcete, a to, co v životě už nechcete.

Abyste se naučili odlišit to, co v životě ovlivnit můžete, od toho, co ovlivnit nemůžete.

Abyste se přestali bát říkat tomu prvnímu ano a tomu druhému ne.

Využívejte život, prosím, dokud je. Protože on nebude. Neplačte zbytečně nad tím, co se Vám v dosavadním životě nepovedlo. Plačte pouze nad tím, o co jste se v životě ani nepokusili, a přitom jste chtěli, a přitom jste mohli.

Dávaly Vám moje odpovědi na Vaše otázky smysl? Ucelená vysvětlení konkrétních problémů a jejich řešení najdete v mých knihách a kurzech. Kurzy jsou tištěné magazíny, které v každém vydání řeší jeden konkrétní rozšířený psychologický problém tak, aby to bylo pro čtenáře polopaticky srozumitelné a dokázal si pomoci v obtížné situaci sám. Více o kurzech čtěte zde.

Všech 557 odpovědí Petra Casanovy na Vaše otázky můžete číst anebo poslouchat zde. Nejdůležitější myšlenky (i pro Vaše blízké) najdete v souborných knihách Řešidlo 1 a Řešidlo 2.

Top
Shopping Cart