Svět kolem nás se nemění v řádu generací, ale v řádu týdnů. Zvykli jsme si plánovat kariéru na desetiletí dopředu, jenže tento model je definitivně minulostí. Nástup umělé inteligence, velkých jazykových modelů a neustálé digitální stimulace nestaví před nové výzvy pouze firmy a manažery, ale od základu proměňuje školství, trh práce i lidskou psychiku.
Jak v tomto prostředí vychovat děti, které neztratí smysl života? A jak se jako profesionálové adaptovat na dobu, kdy AI přebírá stále větší část analytické i tvůrčí práce?
O kariéře, vzdělávání a kognitivních výzvách dneška jsme hovořili s Mgr. Bohumilem Kartousem, Ph.D., pedagogem, publicistou a prorektorem Vysoké školy ekonomie a managementu (VŠEM)
Exponenciální rychlost vs. lidská setrvačnost
Historicky trvalo přijetí zásadních technologických inovací – od žárovky po rozhlas – dlouhá desetiletí. Společnost měla čas se adaptovat. Nástup generativní umělé inteligence však přinesl změnu, jakou lidstvo v historii nepamatují.
„Trvalo desítky let, než větší část společnosti přijala historické inovace. Když se podíváme na to, jak dlouho trvalo lidem, než začali používat první model chatbota na bázi velkého jazykového modelu, bylo to v řádu týdnů. V řádu týdnů se ta technologie promítla do chování společnosti a začala ji měnit od základu.“
Rychlost technologického vývoje nabírá exponenciální křivku. Stávající vzdělávací systém naráží na obrovskou setrvačnost lidského faktoru. Nutit dnes studenty na střední škole k tomu, aby si vybrali jediné povolání pro celý život, je přežitek.
Pravděpodobný scenář budoucnosti přirovnává Kartous k žonglování s míčky. Nebudeme mít jednu profesi. Budeme spravovat portfolio různorodých činností, učit se neustálé adaptaci a být připraveni na to, že některé míčky z ruky občas vypadnou.
Transformace trhu práce: Práce bez lidské práce?
Dopady na trh práce jsou patrné již dnes. Generativní AI dokáže přebírat značnou část kódování, datových analýz či administrativních činností.
„Jestliže šedesát procent kódu dneska dělá umělá inteligence, tak těch šedesát procent kódu, který dělal člověk, se někde muselo ztratit z hlediska lidské práce. Je pravděpodobné, že budeme schopni v ekonomice vytvářet hodnotu bez potřeby lidské práce.“
S tímto posunem vyvstávají dvě zásadní otázky:
Ekonomická redistribuce: Jak zdanit technologický kapitál tak, aby byla společnost udržitelná (např. po vzoru skandinávského modelu sociálně odpovědného kapitalismu)?
Krize smyslu a volný čas: Jak naložit s přebytkem volného času, pokud lidé nebudou muset trávit v práci pět dní v týdnu?
Práce totiž pro moderního člověka často nahrazuje prapůvodní smysl bytí. Pokud o tuto strukturu přijdeme a nahradíme ji pouze pasivní konzumací zábavy v rámci tzv. attention economy (ekonomiky pozornosti), riskuje společnost hlubokou psychickou i vztahovou krizi.
Jak vychovat odolnou generaci v digitálním chaosu
Většina mladých lidí se dnes pohybuje v prostředí neustálého emocionálního dráždění krátkými videy na sociálních sítích. Výsledkem je dopaminové přečerpání hormonálního systému, po kterém přichází propad nálady, únava mozku a pocit šedi z běžného života.
Rodiče nemohou od dospívajících vyžadovat kritické myšlení a digitální hygienu, pokud jim sami nejdou příkladem.
„Jestliže budu chtít, aby mé děti měly zdravý vztah k pohybu, musím sám reprezentovat zdravý vztah k pohybu. Jestliže budu chtít, aby četly, musím sám číst. V okamžiku, kdy sám budu neustále na mobilu a po nich budu chtít, aby na něm nebyli, v době dospívání zvednou prostředníček a řeknou: ‚A proč bych to měl dělat já?‘“
Doporučení pro komunikaci s mladou generací:
Transparentnost: Když pracujete na telefonu v přítomnosti dětí, vysvětlete jim, co přesně děláte.
Aktivní zájem: Ptejte se na obsah, který v digitálním prostoru konzumují. Přeměňte pasivní sledování na otevřenou diskusi o tom, zda daný obsah přináší hodnotu, nebo jde o pouhý brainrot.
Pěstování všednodenního hrdinství: Ukazujme mladým lidi reálné vzory – ne pouze influencery a sportovce s miliony sledujících, ale lidi, kteří nezištně pomáhají, tvoří hodnoty a udržují celistvost společnosti.
Neberme mladým naději: Dobře už bylo? Ne, dobře může být!
Největším nebezpečím pro budoucnost není samotná technologie, ale ztráta naděje. Výzkumy potvrzují fenomén sebenaplňujícího se proroctví. Pokud jako starší generace budeme opakovat mantru, že „dobře už bylo“ a že bychom v dnešním světě nechtěli vyrůstat, vedeme mladé lidi k rezignaci.
Rozvoj technologií nám dává do rukou obrovský potenciál. Naším úkolem je tento potenciál usměrnit, předávat naději a ukázat dospívající generaci, že jsme ochotni pro jejich udržitelnou a smysluplnou budoucnost pracovat a bojovat.