Většina z nás vnímá domov jako bezpečný přístav. Místo, kde nás bezpodmínečně milují a chrání před světem. Ale co když se tím největším nebezpečím stane právě ten, kdo nás přivedl na svět? Klára Kučerová, zakladatelka projektu Chci o tom mluvit, usedla do podcastového studia, aby prolomila ticho o traumatech, která často zůstávají skryta za fasádou perfektně uklizených obývacích pokojů.
Když je „obraz“ víc než dítě
Jedním z nejmrazivějších momentů Klářina vyprávění je popis života s narcistní matkou. Pro narcistního rodiče není dítě samostatnou bytostí s vlastními potřebami a sny, ale pouhým objektem – prodlouženou rukou k naplnění vlastních ambicí.
Falešná fasáda: Matka kladla extrémní důraz na to, jak rodinu vnímá veřejnost. Doma však vládlo emocionální i fyzické týrání, včetně sadistických prvků, jako bylo nucení k jídlu až do zvracení.
Role v rodině: Klára si prošla všemi rolemi, které narcistní rodiče dětem přisuzují – od „Zlatého dítěte“, na které je vyvíjen tlak k výkonu, až po „Obětního beránka“.
Popření reality: Když se Klára stala obětí sexuálního násilí, matka namísto ochrany zvolila stud a mlčení, aby nebyla poškozena reputace rodiny.
Rozbitá identita a obranné mechanismy
Dlouhodobý život v „pekle“ zanechává na dětské duši hluboké stopy. Klára otevřeně hovoří o Disociativní poruše identity (DID). Jde o nesmírně náročný obranný mechanismus lidské psychiky. Když je realita příliš bolestivá na to, aby ji jedno dítě uneslo, mozek identitu „odštěpí“, aby umožnil přežití.
V dospělosti se toto trauma často projevuje i ve vztazích. Klára popisuje, jak byla po dětství s narcistní matkou náchylnější k manipulaci a strávila osm let s narcistním partnerem. Fenomén zvaný love bombing – tedy zahlcování láskou a dary v začátcích vztahu – u oběti traumatu vypíná varovné kontrolky, protože jí dává pocit bezpečí, který nikdy dříve nepoznala.
Cesta k uzdravení: Od přežívání k životu
Klářin příběh však nekončí tragédií, ale nadějí. Její cesta k sobě samé vedla přes náročné hledání kompetentní pomoci a moderní terapeutické postupy.
Důležitost bezpečí: Skutečné léčení může nastat pouze tam, kde se člověk cítí v bezpečí a přijímán se všemi svými emocemi, včetně vzteku.
Ketaminem asistovaná terapie: Klára sdílí zkušenost s touto inovativní metodou, která jí pomohla „rozbít beton“ kolem hluboko zasunutých traumat a poprvé v životě pocítit skutečnou sebelásku a vnitřní klid.
Nastavení hranic: Jedním z nejtěžších kroků bylo úplné přerušení kontaktu s matkou. Klára připomíná, že odpuštění není povinnost – nejdůležitější je odpustit sám sobě, přestat se trestat za minulost a začít se k sobě chovat s laskavostí.
Průlom v léčbě: Když medicína potká hlubokou psychologii
Pro Kláru se zásadním bodem zlomu stala ketaminem asistovaná psychoterapie (KAP) na klinice Psyon. Tato inovativní metoda využívá schopnosti látky dočasně utlumit kontrolní mechanismy ega a narušit běžné vzorce myšlení, které u lidí s komplexním traumatem často fungují jako neprostupná zeď. V bezpečném prostředí kliniky a pod neustálým dohledem lékařů a terapeutů mohl ketamin „rozbít beton“ kolem hluboko zasunutých vzpomínek z raného dětství, ke kterým se v běžné mluvené terapii nebylo možné po léta dostat.
Samotný proces probíhá v polosnovém stavu, kdy se díky disociativnímu účinku látky uvolňuje tělesné napětí a pacient může pozorovat své prožitky s větším nadhledem a menší bolestí. Klára popisuje, že během sezení docházelo k masivnímu uvolnění nahromaděných emocí, od nekontrolovaných záchvatů smíchu až po hluboký pláč a tělesný třes, což značilo odblokování zamrzlé traumatické energie.
Klíčovým prvkem péče v Psyonu však není jen samotný zážitek, ale především následná integrace. Během integračních sezení s terapeutem dochází k interpretaci vjemů a symbolů (u Kláry například obraz smaragdově zelené barvy jako symbolu síly) a k jejich ukotvení do běžné reality. Právě díky tomuto komplexnímu přístupu se Kláře podařilo poprvé v životě pocítit skutečnou sebelásku a začít se na sebe dívat s laskavostí namísto dřívější sebenenávisti. Tento zážitek se stal základním stavebním kamenem jejího nového života, ve kterém už nemusí jen přežívat, ale učí se skutečně žít.
Klára Kučerová dnes mluví za ty, kteří zatím mluvit nemohou. Svým projektem Chci o tom mluvit dokazuje, že trauma sice definuje naši minulou zkušenost, ale nemusí definovat naši budoucnost. Je možné přestat přežívat a začít skutečně žít.